ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1303.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1303/2022-968
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, proti žalovanému M. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666/9, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 216/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2021, č. j. 20 Co 219/2020-915, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30 879 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ na následujících nemovitých věcech: pozemcích parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY (objekt k bydlení), pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY (zemědělská usedlost), pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova bez č. p. /č. e. (jiná stavba), pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 8 C 216/2015-649 (v pořadí již druhým ve věci), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ na předmětných nemovitostech (výrok I), a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 149 289,10 Kč (výrok II).
V průběhu řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně byl usnesením Městského soudu ze dne 12. 11. 2020, č. j. MSPH 89 INS XY, prohlášen konkurs na majetek žalobce a odvolací řízení bylo přerušeno. V odvolacím řízení bylo pokračováno na návrh žalovaného poté, co takový návrh přes poučení odvolacího soudu nepodal insolvenční správce. V rámci ústního jednání před odvolacím soudem vzal žalobce žalobu zpět. Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) napadl žalobce včasným dovoláním, v němž co do přípustnosti uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl napadené rozhodnutí zrušit.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout jako nedůvodné, případně je odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Prostřednictvím otázek, „zda může soud rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby za situace, kdy žalovaný vysloví souhlas se zpětvzetím žaloby,“ „zda může žalovaný odvolat svůj souhlas se zpětvzetím žaloby a musí k takové změně názoru soud přihlížet,“ a otázky „(ne)existence ‚vážných důvodů‘ pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby“ žalobce v dovolání zpochybňuje správnost prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo podle §222a odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné. Byť tento výrok formálně tvoří součást rozsudku odvolacího soudu, má povahu usnesení, neboť se jím nerozhoduje o věci samé (srov. §152 odst. 1 a §167 odst. 1 o. s. ř.).
Usnesení, jímž odvolací soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci samé podle §222a odst. 2 o. s. ř. rozhodne, že zpětvzetí žaloby není účinné (tj. nepřezkoumává k odvolání účastníka rozhodnutí soudu prvního stupně o neúčinnosti zpětvzetí žaloby), má charakter procesního rozhodnutí vydaného v rámci odvolacího řízení. Nejde o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí a jehož přípustnost by mohla být založena podle §237 o. s. ř. Současně takové rozhodnutí nelze subsumovat ani pod rozhodnutí odvolacího soudu taxativně vyjmenovaná v §238a o. s. ř., tj. tam uvedená rozhodnutí vydaná v průběhu odvolacího řízení, v nichž odvolací soud posuzoval procesní otázky, které vyvstaly až v odvolacím řízení a které neřešil soud prvního stupně v rozhodnutí napadeném odvoláním, u nichž zákonodárce pro jejich význam umožnil, aby rozhodnutí o nich podléhalo přezkumu dovolacího soudu (stanovil přípustnost dovolání proti nim podaných), přestože nesplňují podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se jimi nekončí odvolací řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto podle §222a odst. 2 o. s. ř. o neúčinnosti zpětvzetí žaloby (tj. i proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí) tedy zákon dovolání nepřipouští [srov. Šebek, Roman. §222a (Zpětvzetí žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení za odvolacího řízení). In: Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Doležílek, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 991, v judikatuře Nejvyššího soudu srov. mutatis mutandis například usnesení ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3238/2019, ze dne 29. 6. 2020, sen. zn. 29 ICdo 85/2020, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2020, a ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2079/2022, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ].
Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozsudku nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) je přípustné i vůči prvnímu výroku (poučení o přípustnosti dovolání se týkalo rozsudku jako celku), možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sb. rozh. obč., a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části výroku druhého a ve výroku třetím, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž žalobce napadal druhý výrok rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž bylo rozhodnuto o věci samé.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka „(ne)možnosti uzavřít dohodu odlišnou od ustanovení §44 odst. 1 obč. zák. v případě kupní smlouvy na nemovitosti“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněného pod č. 39/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2013), a též související otázka „perfekce právního úkonu“, u níž žalobce v dovolání tvrdil, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5807/2016, či ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009).
Oproti přesvědčení žalobce dovolací soud v R 39/2013 (jsa vázán mezemi dovolacího přezkumu danými v tam projednávané věci, jež se týkala zástavní smlouvy) neřešil otázku, zda závěr o možnosti ujednat účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy odchylně od ustanovení §43c odst. 2 ve spojení s §44 odst. 1 obč. zák. lze vztáhnout též na smlouvy, u nichž projevy účastníků musí být na téže listině. Touto otázkou se však Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, v němž (i s odkazem na své rozsudky ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5807/2016, a ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3278/2019) přijal a odůvodnil závěr, že účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu §44 odst. 1 obč. zák. může být i v případě, že jde o smlouvu, u níž projevy účastníků musí být na téže listině (§46 odst. 2 věta druhá obč. zák.), dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Byť tedy vznik smlouvy předpokládá existenci návrhu – nabídky, ofertu, jeho přijetí – akceptaci a vzájemnou shodu vůle subjektů – konsenzus, přičemž podle §43c odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody stran) včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, či ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009), mohou si (též) účastníci smlouvy, u níž projevy účastníků musí být na téže listině a která je uzavírána tzv. distančním způsobem, dohodnout, že projev vůle obláta (přijetí návrhu smlouvy) působí vůči oferentovi za jiných podmínek, než od okamžiku, kdy mu tento projev „dojde“. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že na základě dohody stran byl dovršen kontraktační proces a smlouva byla platně uzavřena, ačkoliv kupní smlouva nebyla žalovaným vrácena zpět žalobci, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání proto nemohou založit otázky procesního práva, „zda mohl soud vycházet z tvrzení žalovaného učiněného po koncentraci řízení“ a „zda mohl soud k prokázání takového tvrzení provést důkaz neoznačený k prokázání takové skutečnosti do koncentrace řízení“, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobce v dovolací argumentaci k nim vychází z jiného procesního stavu, než který v řízení skutečně nastal. Žalovaný byl na jednání konaném dne 15. 5. 2019 poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnění tvrzení a důkazů a k tomuto doplnění mu byla stanovena lhůta tří týdnů. Podáním ze dne 4. 6. 2019 žalovaný doplnil tvrzení mimo jiné i ohledně existence dohody odlišné od §44 odst. 1 obč. zák. a k jejich prokázání označil důkazy (srov. č. l. 424 – 425 spisu). V tomto podání současně navrhl ke svým tvrzením důkazy též výslechem žalobce a „žalovaného, až mu to zdravotní stav po prodělané operaci umožní“. K výslechu žalovaného pak došlo po stabilizaci jeho zdravotního stavu v rámci jednání konaného dne 6. 11. 2019. Nenastala tedy situace předpokládaná žalobcem v dovolání při formulaci uvedených otázek, tj. že by soud prvního stupně vycházel z tvrzení žalovaného učiněného po koncentraci řízení, k jehož prokázání by byl označen důkaz rovněž až po koncentraci řízení. Pokud uvedená situace nenastala, takové otázky procesního práva odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) a tudíž pro jejich řešení není dovolání přípustné.
Žalobce v dovolání odkázal i na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a tvrdil, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že se nezabýval odvolacími námitkami co do opomenutých důkazů. Byť to v dovolání výslovně neuvedl, z obsahu jeho argumentace vyplývá, že má za to, že se tím odvolací soud odchýlil od závěrů výše citovaných rozhodnutí. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že povinností soudu není provést všechny navržené důkazy, ale vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). V posuzované věci soud prvního stupně v bodech 42 až 45 odůvodnění svého rozsudku jasně a srozumitelně uvedl, které důkazy provedl, avšak v odůvodnění se jimi blíže nezabýval, neboť ke zjištění skutkového stavu postačovala již nesporná tvrzení účastníků či další provedené důkazy, případně které důkazy neprovedl a z jakého důvodu. Odvolací soud se pak námitkou opomenutých důkazů zabýval v bodě 21 napadeného rozhodnutí, v němž se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a též s jím provedeným rozsahem dokazování. Od žalobcem citované rozhodovací praxe Ústavního soudu se tak neodchýlil. Ostatně žalobce v dovolání neuvedl žádný konkrétní důkaz, který měl zůstat soudy nižších stupňů opomenut.
Namítl-li žalobce „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry“ (z obsahu dovolací argumentace je však zřejmé, že má na mysli extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) v souvislosti s existencí dohody dle §44 odst. 1 obč. zák., pak k této námitce nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Prostřednictvím uvedené námitky žalobce fakticky zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), který při zjišťování existence dohody vycházel ze shodných tvrzení žalobce a žalovaného a z jejich účastnických výpovědí. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Pro úplnost lze dodat, že v posuzované věci dovolací soud tvrzený extrémní rozpor neshledal, tj. nenastala situace, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět.
Žalobce v dovolání namítl též vady řízení (procesní pochybení) spočívající podle něj v tom, že odvolací soud nepřihlédl k jeho návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení o přerušení odvolacího řízení a k jím vznesené námitce podjatosti. K (případné) existenci vad řízení však dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem, tím je toliko nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrzení žalobce o těchto údajných procesních pochybeních (nezahrnující právní otázku řešenou odvolacím soudem, tj. ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.), přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o. s. ř. za použití §243c odst. 3 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalobce odmítnuto, je povinen nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložil a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 25 220Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dovolací soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 4 226 700 Kč odpovídající hodnotě spoluvlastnického podílu žalobce na předmětných nemovitostech dle znaleckého posudku č. 2744-08/15 ze dne 27. 2. 2015, jehož závěry byly obsaženy ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, tj. šlo o situaci, kdy bylo možno hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích – k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, či ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 76/2017), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 5 359 Kč, neboť advokát žalovaného je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 30 879 Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (srov. §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 3. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu