ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2481.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2481/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Volvo Car Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Čestlicích, K Chotobuzi 333, identifikační číslo osoby 63981726, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované MotorCom s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1273/43, identifikační číslo osoby 27111342, zastoupené Mgr. Filipem Záděrou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o ochranu pověsti právnické osoby a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 36/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2022, č. j. 3 Cmo 61/2021-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 21 Cm 36/2019-111, zamítl žalobu s návrhem, aby se žalovaná zdržela šíření tvrzení, že asistenční systémy vozidel VOLVO nefungují (výrok pod bodem I), tvrzení, že žalobkyně chce nahlásit své zákazníky (výrok pod bodem II), tvrzení, že žalobkyně považuje svoje zákazníky za neschopné a nezodpovědné (výrok pod bodem III), tvrzení, že automobily značky VOLVO jsou méně bezpečné než automobily jiných značek, aniž by uvedla přesná a objektivní kritéria, ze kterých takový závěr plyne (výrok pod bodem IV), tvrzení, že žalobkyně podvádí s výsledky měření spotřeby pohonných hmot a emisí vozidel značky VOLVO (výrok pod bodem V), tvrzení, že žalobkyně jedná nezákonně a bude prodávat a servisovat vozidla VOLVO bez dealerů (výrok pod bodem VI), a aby odstranila z internetových stránek www.autoforum.cz celé články specifikované v tomto výroku písmeny b) a d) či z článků specifikovaných v tomto výroku písmeny a), c), e) a f) konkrétní jejich části zde popsané (výrok pod bodem VII), zastavil řízení v rozsahu částečného zpětvzetí učiněného podáním žalobkyně ze dne 31. 8. 2020, jímž žalobkyně namísto odstranění celých článků označených v tomto podání v bodě VII písmeny a), c), f) a h) požadovala nadále odstranění pouze jejich částí (výrok pod bodem VIII). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zveřejnit na webových stránkách www.autoforum.cz po dobu třiceti dnů omluvu ve znění specifikovaném v tomto výroku (výrok pod bodem IX), a žalobu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (výrok pod bodem X). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem XI).
K odvolání žalobkyně (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavých výroků) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VII a ve výrocích IX a X potvrdil, ve výroku XI o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil co do výše nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem o tom, že vytýkané jednání žalované není projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně, ale ani projevem zakázané nekalé soutěže. Co se týče posouzení žalobou uplatněných nároků z pohledu ochrany pověsti právnické osoby dle §135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za to, že podstatná část vytýkaného jednání žalované se žalobkyně a její pověsti nedotýká. Články, jejichž obsahem je neadresná obecná polemika či kritika nových součástí výbavy vozidel Volvo, ale ani články, v nichž je kritice podrobena výbava vozidel Volvo, nejsou ani podle odvolacího soudu objektivně způsobilé neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně. Odvolací soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a nad její rámec zdůraznil, že pověst konkrétní právnické osoby je jejím osobním právem a je především vytvářena na základě zkušeností, které s tímto subjektem mají jeho obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, kteří s ním přicházejí do kontaktu. Je tak evidentní, že pověst žalobkyně jako prodejce vozidel zn. Volvo nemůže být (obsahově) totožná s pověstí výrobce těchto vozidel, neboť oba tyto subjekty mají odlišné obchodní partnery a zákazníky. Stejně jako soud prvního stupně měl za to, že obsah sporných šesti článků nemůže zasáhnout do pověsti žalobkyně ve smyslu snížení její důvěryhodnosti jako prodejce vozidel, když žádný z těchto článků se takového postavení žalobkyně vůbec netýká. Uvedl, že nic na tom nemohou změnit ani případné nepřesnosti, když připomněl judikovanou zásadu, podle níž je neoprávněný zásah do pověsti dán pouze tehdy, pokud přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze, což v daném případě nenastalo.
Pokud jde o posouzení uplatněných nároků z hlediska ochrany před jednáním v nekalé soutěži, odvolací soud konstatoval, že podmínky nekalé soutěže, jak je definuje §2976 o. z., musí vytýkané jednání splňovat kumulativně. Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za to, že splněna není již podmínka jednání v hospodářském styku. Účastníci nejsou přímými konkurenty na trhu a z ničeho nevyplývá, že by jednání žalované bylo motivováno soutěžním záměrem.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I až VII, IX a X, podala žalobkyně dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a rovněž na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí považuje za správné a dovolání žalobkyně za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání žalobkyně bylo přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda „může být zasahováno do dobré pověsti importéra a prodejce vozidel (zde žalobce) články, jejichž obsahem je kritika vlastností a výbavy těchto vozidel“, která je podle dovolatelky otázkou hmotného práva, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Jedná se totiž o obecně položenou otázku, na kterou není možná obecná odpověď bez dalšího; bude vždy záležet na konkrétních okolnostech toho kterého případu.
Na základě podrobného a řádného posouzení všech relevantních okolností daného případu, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žádný z uvedených článků se netýká postavení žalobkyně jako prodejce vozidel Volvo a nemůže zasáhnout do její důvěryhodnosti jako prodejce vozidel.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, který se zabýval konkrétní situací v dané věci, podrobně posuzoval všechny namítané články (resp. jejich části), přičemž u každého z nich srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, proč jednotlivý sporný článek (jeho část) nemohl v dané konkrétní věci zasáhnout do pověsti žalobkyně.
Odvolací soud tedy neřešil obecnou otázku tak, jak ji formulovala dovolatelka. Na řešení takto položené otázky obecného charakteru napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není na ní založeno. Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 5955/2017, resp. na závěr zde vyslovený, že „označení výrobku jiného soutěžitele údajem 'starší generace' při srovnání se srovnatelným konkurenčním výrobkem označeným údajem 'nová generace' vyvolává u průměrného spotřebitele představu, že první z výrobků je technicky překonaný či zaostalejší, proto je takové označení způsobilé přivodit dotčenému soutěžiteli újmu“, není případný. Odvolací soud takovou či obdobnou otázku v napadeném rozhodnutí neřešil, citovaný judikatorní závěr tedy na posuzovaný případ aplikovat nelze.
Ani poukazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou namístě, když i v těchto rozhodnutích byly řešeny zcela odlišné otázky, než ta, kterou žalobkyně učinila předmětem svého dovolání.
Ve skutečnosti je obsahem argumentace ohledně předmětné otázky polemika dovolatelky se závěrem vysloveným odvolacím soudem, že články, jejichž obsahem je neadresná obecná polemika či kritika nových součástí výbavy vozidel, ani články v nichž je kritice podrobena výbava vozidel Volvo, nejsou objektivně způsobilé neoprávněně zasáhnout do pověsti žalobkyně. Dovolatelka v této souvislosti předkládá vlastní (odlišný) náhled na věc. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda může být splněna první podmínka generální klauzule nekalé soutěže – jednání v hospodářském styku – mezi online magazínem (zde žalovaným) a prodávajícím (zde žalobcem) zboží, o kterém online magazín publikuje“, při jejímž řešení se podle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého soutěžněprávní úprava podle §2972 a násl. o. z. (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 obdobně podle §41 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) se vztahuje na veškerá jednání, která mohou mít jakýkoliv nepříznivý vliv na hospodářskou soutěž, jsou-li vedena soutěžním záměrem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1526/2011).
O jednání v hospodářské soutěži jde proto pouze tehdy, je-li jednání činěno se soutěžním záměrem (je soutěžně orientováno). Ten existuje, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných). Proto otázku, zda je jednání osoby jednáním v hospodářské soutěži, je nutno posuzovat pomocí zkoumání soutěžního záměru (cíle, účelu či orientace). Je-li soutěžní záměr objektivně dán, jedná se o jednání v hospodářské soutěži bez ohledu na status jednající osoby jako podnikatele či nepodnikatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001, uveřejněný pod číslem 49/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3459/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2143/2016).
Pojem soutěžní záměr přitom nelze ztotožňovat s úmyslem; soutěžní záměr existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční cíle, na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávacích, objektivního testování výrobků apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019).
Z uvedeného plyne, že dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění [jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.)] k závěru, že účastníci nejsou přímými konkurenty na trhu a z ničeho nevyplývá (zejména s přihlédnutím k obsahu sporných článků), že by jednání žalované bylo motivováno soutěžním záměrem, tedy že by smyslem vytýkaného jednání mělo být snížení pozice žalobkyně či naopak posílení tržního postavení některého z jejích konkurentů, a tudíž v dané věci není splněna již podmínka jednání v hospodářském styku, nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a to ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1642/2005, ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006).
Případný není ani odkaz dovolatelky na prvorepublikovou judikaturu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 12. 2. 1931, sp. zn. Rv I 167/30, když v citovaném rozhodnutí se bývalý československý Nejvyšší soud nezabýval otázkou (nebyla mu dovolatelem předložena k řešení – viz „… aniž dovolatel odporuje názoru odvolacího soudu, že obsah těchto článků odpovídá závadné činnosti podle §§1 a 10 zák., …“), zda byl v dané věci naplněn jeden z předpokladů žalobního nároku podle §1 tehdy účinného zákona č. 111/1927 Sb. z. a n., o ochraně proti nekalé soutěži, a to, že se jednalo o vztah (jednání) v hospodářském styku.
Považuje-li dovolatelka za zcela nesprávný závěr, že mezi online magazínem a soutěžitelem, resp. prodávajícím zboží, o kterém online magazín publikuje, nemůže vzniknout nekalosoutěžní vztah, pak dovolací soud upozorňuje, že odvolací soud takto obecný závěr v napadeném rozhodnutí neučinil. Odvolací soud, jak již bylo shora popsáno, posoudil konkrétní specifickou situaci, zabýval se konkrétním obsahem jednotlivých sporných článků.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, „zda může nepravdivé tvrzení žalovaného o tom, že vozidla Volvo jsou až devátá v hodnocení bezpečnosti vozidel, zasáhnout pověst žalobce takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl (na základě výkladu §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jehož principy se uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 podle §135 odst. 2 o. z., srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017) k závěru, podle kterého ke vzniku soukromoprávních sankcí za neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence konkrétního zásahu vůči dobré pověsti právnické osoby (z uvedeného vyplývá nezbytnost ověření faktu, že právnická osoba skutečně takové pověsti požívá), tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007). Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002).
Tyto podmínky je třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).
Pro úplnost pak lze k otázce neoprávněnosti zásahu do (dobré) pověsti právnické osoby podle §135 odst. 2 o. z. (resp. v minulosti do 31. 12. 2013 podle §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) zveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby uvést, že při jejím posouzení je možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho dobré pověsti (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014).
Posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby (obdobně jako v případě zásahu do cti a vážnosti, resp. dobré pověsti, člověka) je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01) na zachování dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a politického práva na svobodu projevu a na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah. Takovýto zásah je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010).
Ústavní soud se k otázce důsledků uveřejnění údajů z hlediska jejich pravdivosti vyslovil v nálezu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, podle něhož v těchto případech k zásahu do práva sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby, a to právě v kontextu se svobodou projevu, resp. s právem kritiky a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je podle mínění Ústavního soudu nutno interpretovat i právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v jeho rozsudku ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95, podle něhož „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.“
V nyní projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého sporné články žalované (včetně článku nadepsaného „Značky nejbezpečnějších aut dle přísných testů IIHS? Vítěz překvapí, hlavně Čechy“) nejsou objektivně způsobilými zasáhnout do pověsti žalobkyně ve smyslu snížení její důvěryhodnosti jako prodejce vozidel, když žádný z těchto článků se takového postavení žalobkyně vůbec netýká. Dle odvolacího soudu na tomto závěru pak nemohou nic změnit ani případné nepřesnosti (např. při interpretaci testů IIHS), když tyto nejsou způsobilé zasáhnout do pověsti žalobkyně, jelikož nepřesáhly určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím vybočil z intencí daných shora uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, když na základě individuálních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a právního posouzení specifických okolností věci dospěl k shora uvedenému závěru, že případné nepřesnosti při interpretaci testů IIHS uvedené ve sporném článku nedosahují takové intenzity, aby převážilo právo žalobkyně na ochranu její pověsti před právem žalované na svobodu projevu a práva na šíření informací ve smyslu čl. 17 Listiny základních práva a svobod. Naopak, v souladu s judikatorní praxí odvolací soud zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného zásahu do sféry žalobkyně (osobní povahy), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany) na základě konkrétních okolností projednávané věci zvažoval, zda se v daném případě prosadí právo na ochranu pověsti žalobkyně nebo právo žalované na svobodu projevu a šíření informací.
Odvolací soud se přitom (oproti mínění žalobkyně) neodchýlil ani od dovolatelkou poukazovaných rozhodnutí. Co se týče dovolatekou citovaného závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95, pak dovolací soud poukazuje na jeho shora uvedenou interpretaci Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, i soudem dovolacím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4642/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 955/2006).
Dovolatelkou předestřená otázka „zda může naplňovat znak rozporu s dobrými mravy jednání, jímž jeden soutěžitel šíří o druhém soutěžiteli tvrzení o nefunkčnosti jím podávaných výrobků (nefunkčnost bezpečnostních asistenčních systémů) nebo tvrzení, že jím prodávané výrobky jsou méně bezpečné než výrobky jiných soutěžitelů, byť takové tvrzení není založeno na pravdivých skutečnostech“, rovněž nečiní dovolání přípustným.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyloučil jednání žalované jako nekalosoutěžní z toho důvodu, že nebyla naplněna již podmínka jednání v hospodářském styku. Odvolací soud se tak nezabýval (nemusel zabývat) otázkou, zda by jednání žalované mohlo naplňovat další znaky (dvě podmínky) generální klauzule nekalé soutěže, a to rozpor s dobrými mravy soutěže a případnou újmu, kterou by žalobkyni nekalé jednání žalované mohlo přivodit. Otázka dovolatelkou formulovaná tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, odvolací soud se takto vymezenou otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. již shora zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Konečně vytýká-li žalobkyně, že odvolací soud neprovedl žádné důkazy k otázce, co z obsahu článku vyvozuje čtenářská veřejnost, jedná se o tvrzenou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (což ve zde projednávané věci není naplněno); sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Obdobný závěr platí i o námitce, v níž žalobkyně uplatňuje vadu řízení spočívající v nepřipuštění změny návrhu na zahájení řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu