ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2872.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2872/2021-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Kennial a.s. , se sídlem v Praze 5, Stodůlky, K Brance 1171/11, identifikační číslo osoby 05417589, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalované ČEZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Vladimírou Knoblochovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o zaplacení 30 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 271/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 23 Co 165/2020-470, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 68 486 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vrácení jistoty ve výši 30 000 000 Kč s příslušenstvím, kterou poskytla žalované k zajištění svých povinností vyplývajících z účasti ve veřejné soutěži vyhlášené žalovanou. Žalobkyně, která ve veřejné soutěži uspěla, uzavřela dne 3. 2. 2017 s žalovanou smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jež se týkala souboru nemovitých věcí v k.ú. Písnice, obec Praha. Dne 28. 4. 2017 však žalobkyně od smlouvy o budoucí smlouvě kupní odstoupila, a to pro tvrzenou právní vadu nemovitých věcí, které měly být předmětem budoucího prodeje. Žalovaná se bránila tím, že částku ve výši 30 000 000 Kč započetla dne 3. 5. 2017 v souladu s podmínkami veřejné soutěže jako smluvní pokutu proti pohledávce žalobkyně na vrácení jistoty.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 19 C 271/2018-75, zamítl žalobu o zaplacení 30 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 165/2020-198, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 165/2020-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 soudní poplatek za podané odvolání (výrok III napadeného rozhodnutí).
O dovolání podaném žalovanou rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby se znovu zabýval otázkou výkladu ustanovení čl. 6.1 písm. f) budoucí kupní smlouvy, konkrétně jeho poslední věty, vylučující z okruhu jeho působnosti případná soudní či jiná obdobná řízení týkající se právních vztahů s „uživateli“, a aby v návaznosti na to posoudil, zda podání určovací žaloby některými nájemci prodávaných nemovitostí po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí představovalo v poměrech dané věci takovou změnu okolností (oproti původním podmínkám smlouvy o smlouvě budoucí) ve smyslu §1788 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, že se nejevilo spravedlivým trvat na splnění povinnosti k uzavření budoucí smlouvy.
Odvolací soud posléze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil a v nákladovém výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 853 223,20 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla výslovně jak v rozsahu výroků I a II, tak v jeho odůvodnění. Žalovaná své dovolání uvedla tím, že si je vědoma právní úpravy a judikatury týkající subjektivní a objektivní nepřípustnosti dovolání, přesto je přesvědčena s ohledem na §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb. a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, že by dovolací soud měl její dovolání shledat přípustným. Pokud by ovšem Nejvyšší soud dospěl k názoru, že by nebyl o dovolání oprávněn v uvedeném rozsahu rozhodnout, pak žalovaná navrhla, aby dovolací soud řízení přerušil a obrátil se na Ústavní soud s návrhem, aby v situaci, kdy soud rozhoduje podle §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., zrušil §236 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. h) téhož zákona.
Přípustnost dovolání žalovaná poté spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil nejen od svého původního právního názoru vyjádřeného v předchozím řízení, ale také od závazného názoru dovolacího soudu vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430. Podle žalované odvolací soud se zcela vyhnul zkoumání dopadů změny poměrů představující podání určovací žaloby některými nájemníky k nemovitým věcem tak, jak jej k tomu zavázal dovolací soud, přičemž svůj závěr ani neodůvodnil. Jak přitom vyplývá z judikatury dovolacího soudu (konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004), od závazného právního názoru se může soud nižšího stupně odklonit za podmínky změny právní úpravy, resp. skutkového základu věci, což ovšem v daném případě nenastalo. V tomto postupu odvolacího soudu žalovaná rovněž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a porušení zásady legitimního očekávání dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl ÚS 11/02). Pokud následně odvolací soud aplikoval na projednávanou věc §2006 o. z., pak tak učinil dle žalované opět bez řádného odůvodnění.
Dále v dovolání žalovaná položila dvě otázky, kterými napadala závěr odvolacího soudu, který učinil na základě výkladu sporného smluvního ustanovení, a to že výjimka uvedená na konci čl. 6.1 písm. f) budoucí kupní smlouvy se nevztahuje na určovací žaloby podané nájemci. Jednak šlo o otázku, zda rozhodným okamžikem pro posouzení obsahu právního jednání a práv a povinností smluvních stran je okamžik uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, z něhož vyplývá, že posuzovat vůli stran je třeba až k okamžiku uzavření smlouvy, a tedy podle žalobkyně nikoliv k okamžiku vyhlášení veřejné soutěže dne 28. 6. 2016, jak učinil soud v projednávané věci. Další s tím souvisící otázka položená žalovanou, zda má být vůle stran co do obsahu smlouvy, která má být uzavřena na základě veřejné soutěže, hodnocena k okamžiku zveřejnění podmínek veřejné soutěže jejím vyhlašovatelem, nebo k okamžiku podání nabídky ze strany účastníka veřejné soutěže, dle žalované dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud řešena.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. Alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil část výroku I napadeného rozsudku týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, celý výrok II napadeného rozsudku a celé odůvodnění napadeného rozsudku.
Zároveň žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zvážil postup dle §221 odst. 2 o. s. ř. a nařídil, aby věc rozhodl jiný senát odvolacího soudu.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření. V něm se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu zejména co do závěru, že žalovaná nebyla schopna dostát svému závazku a prodat nemovité věci za podmínek veřejné soutěže. Podle ní z ustanovení čl. 6.1 písm. f) budoucí kupní smlouvy vyplývalo, že se týká výlučně sporů z užívacích smluv, není tak relevantní tvrzení žalované, že jej mělo chránit před vlastnickými určovacími žalobami. Žalobkyně měla rovněž za to, že odvolací soud v souladu s pokynem dovolacího soudu provedl výklad ustanovení čl. 6.1 písm. f) budoucí kupní smlouvy, stejně tak bylo nepochybné, že podáním určovacích žalob některými z nájemníků došlo ke změně okolností předvídanými v §1788 o. z., a nebylo možné po žalobkyni rozumně požadovat, aby kupní smlouvu uzavřela. Žalobkyně nepovažovala za důvodný návrh na nařízení projednání věci jiným senátem odvolacího soudu, ani na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, zkoumal, zda za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. bylo podáno osobou k tomu oprávněnou.
Podle §96 odst. 6 o. s. ř. platí, že byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.
Toto ustanovení nedává soudu možnost zvážit, zda rozhodne, že zpětvzetí žaloby je neúčinné či zda řízení zastaví, ale v situaci, kdy jsou splněny předpoklady v něm uvedené, mu ukládá rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1956/2019).
Soud je tudíž povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud tedy žalovaný plní žalobci na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a v následném meritorním rozhodnutí soud dospěje k závěru, že požadované plnění žalobci náleží a že nebýt poskytnutého plnění muselo by být žalobě vyhověno, je třeba žalovaného považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; ustanovení §236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1252/20).
V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že žalobou uplatněný závazek žalovaná splnila na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 165/2020-198, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 165/2020-204, který byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430. Na základě opětovného meritorního projednání věci odvolací soud došel k závěru, že žalobu tak, jak byla původně podána, bylo nutné shledat důvodnou, žalované tedy vznikla povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 000 Kč. Potvrdil-li odvolací soud poté zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, bylo to tak pouze z důvodu, že žalovaná již v mezidobí poskytla žalobkyni požadované plnění. Dovolací soud tedy konstatuje, že žalovaná je osobou oprávněnou k podání dovolání.
Nejvyšší soud v této souvislosti nevyhověl požadavku žalované, aby podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §236 odst. 2 o. s. ř., neboť tím, že její dovolání do důvodů rozhodnutí shledal v poměrech projednávané věci přípustným, je již její návrh bezpředmětný.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky žalované, zda je rozhodným okamžikem pro posouzení obsahu právního jednání a práv a povinností smluvních stran okamžik uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, a zda má být vůle stran co do obsahu smlouvy, která má být uzavřena na základě veřejné soutěže, hodnocena k okamžiku zveřejnění podmínek veřejné soutěže jejím vyhlašovatelem, nebo k okamžiku podání nabídky ze strany účastníka veřejné soutěže, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Jestliže odvolací soud zkoumal úmysl žalované k okamžiku zveřejnění podmínek soutěže, pak tak učinil na základě skutkového závěru, že ustanovení čl. 6.1 písm. f) bylo formulováno samotnou žalovanou již v rámci zadání veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku a navržené znění kupní smlouvy, jež bylo součástí výzvy k podání nabídky, bylo pro účastníky soutěže závazné a nebylo možné se od něj odchýlit. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).
Výklad sporného ustanovení smlouvy pak odvolací soud provedl v souladu se zásadami formulovanými v kasačním rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430 (srov. body 22 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud se zabýval tím, jak je pojem uživatele definován ve vlastním textu smlouvy, přihlédl k tomu, že sporné ustanovení bylo adresováno žalobkyni jako budoucí pronajímatelce, a posuzoval nejen otázku, zda byl úmysl žalované zahrnout pod tuto výjimku i řízení o určovacích žalobách, ale také to, zda tento úmysl mohl být znám i adresátům veřejné soutěže.
Rovněž námitka žalované, kterou brojí proti závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci nedošlo ke změně poměrů ve smyslu §1788 odst. 2 o. z., přičemž tímto hodnocením se měl odvolací soud zcela odchýlit od závazného právního názoru kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozsudku uložil odvolacímu soudu, aby v návaznosti na výklad sporného ustanovení posoudil, zda podání určovací žaloby některými nájemci prodávaných nemovitostí po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí představovalo v poměrech dané věci takovou změnu okolností (oproti původním podmínkám smlouvy o smlouvě budoucí) ve smyslu §1788 odst. 2 o. z., že se nejevilo spravedlivým trvat na splnění povinnosti k uzavření budoucí smlouvy.
Odvolací soud uvedl, že pro žalovanou se v důsledku změny okolností spočívající v zahájení sporu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem stalo nemožným splnit svůj závazek uzavřít kupní smlouvu tak, jak se k tomu vůči žalobkyni zavázala, neboť nebyla schopna za změněných okolností pravdivě prohlásit to, k čemu se zavázala v čl. 6.1 písm. f) budoucí kupní smlouvy; k tomu soud odkázal na §2006 o. z. Zároveň nebylo možné, aby žalobkyně takovéto nepravdivé prohlášení akceptovala, a tedy i nadále trvala na uzavření kupní smlouvy. Svým posouzením, byť stručným, odvolací soud tedy dodržel závazný právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430. Legitimní očekávání žalované, a stejně tak její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nemohly proto být postupem soudu porušeny.
Jelikož odvolací soud rozhodl o této otázce v intencích kasačního rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 2486/2020-430, dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval žádostí žalované, aby v souladu s §243e odst. 3 o. s. ř. nařídil projednání a rozhodnutí o věci jiným senátem odvolacího soudu.
Namítá-li žalovaná nedostatek odůvodnění odvolacího soudu, namítá tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, ke které dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalované nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil zamítavý výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná napadla rovněž výrok I odvolacího soudu v části, v níž byl změněn nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a také nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalované, aby podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť k takovému postupu nebyly splněny podmínky.
Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (body 27 až 30), v němž se Ústavní soud přihlásil k závěru, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Konkrétně uvedl, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, které mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání a ke zvýšení kvality těch dovolání, která se účastník odvolacího řízení rozhodne podat v případě, že mu to zákon umožňuje. Pokud tedy Nejvyšší soud odmítne dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako nepřípustné, pak takový postup neshledává Ústavní soud v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 3408/21). Ostatně ani sama žalovaná konkrétně nevymezuje, v čem má protiústavnost ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. spočívat, resp. jaké základní právo žalované jím mělo být porušeno.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu