ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3291.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3291/2023-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Brandlova 1685/9, proti žalované APFEL Production s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Kuželova 570, identifikační číslo osoby 02347741, zastoupené Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 52/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 11 Co 71/2023-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 52 C 52/2020-233, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 10. 2022, č. j. 52 C 52/2020-237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.000.000 Kč s úrokem 200.000 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok II. a III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu o platném vzniku smlouvy o zápůjčce jako reálného kontraktu. Konkrétně předkládá otázku, zda lze považovat smlouvu o zápůjčce za uzavřenou, pokud byl její předmět (finanční prostředky) poukázán na bankovní účet, který nepatří dlužníku, a ten k němu nemá dispoziční právo a ani nemá žádnou dohodu s majitelem tohoto účtu. Má za to, že tuto otázku posoudil odvolací soud odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem a k jejímu platnému uzavření je třeba, aby byl její předmět předán mezi smluvními stranami, což se však v daném případě prokazatelně nikdy nestalo.
V rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, Nejvyšší soud k výkladu §2390 o. z. uvedl, že smlouvou o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky. Při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006). Dále uvedl, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008). Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Občanský zákoník, komentář, II. díl, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1690), nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na tom strany smlouvy o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky vydlužiteli podle §2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli. V rozsudku ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97/2021, Nejvyšší soud, s odkazem na výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, uvedl, že při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele, nebo osobě (na účet osoby) určené vydlužitelem. Obdobně v rozsudku ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020, Nejvyšší soud uvedl, že při peněžité půjčce pak věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu §657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění, anebo na dlužníkem označený účet třetí osoby, který podle dohody stran smlouvy o půjčce je místem plnění závazku věřitele poskytnout předmět půjčky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011). Dále uvedl, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (odkazuje na již výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1261/2019). Uvedené závěry ustálené judikatury se přitom obdobně uplatní rovněž na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dle §2390 o. z.
Závěr odvolacího soudu, že mezi stranami platně vznikla smlouva o zápůjčce, která je reálným kontraktem, s tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce platby ve výši 300.000 Kč a 700.000 Kč fakticky realizoval na účet třetí osoby uvedený ve smlouvě, tj. plnil na platební místo určené podle smlouvy, je v souladu s výše uvedenou judikaturou.
K námitce dovolatelky, že žalobce by se měl domáhat vrácení poskytnutých finančních prostředků po tom, kdo je od něj obdržel, podle pravidel bezdůvodného obohacení, Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se ve vyhodnocení důkazu znaleckým posudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přehlíží, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).
Vytýká-li dovolatelka nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v otázce platnosti smlouvy o zápůjčce za situace, kdy byla uzavírána panem M. s jiným než deklarovaným úmyslem, navíc s úmyslem nepoctivým, a nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že odvolací soud pochybil, pokud vyjádření vůle žalované, nebýt vázána jednáním pana M., považoval za opožděné, pak k těmto otázkám nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikatorně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (například již výše uvedené R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (např. výše cit. usnesení sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Namítá-li dovolatelka, že jednání pana Miňovského za žalovanou nelze považovat za závazné pro žalovanou i z toho důvodu, že jeho zájmy a zájmy žalované byly ve zřejmém střetu a rozporu, přičemž platí, že jiného nemůže zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pak otázku střetu zájmů odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Dovolacímu přezkumu nelze podrobit správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil; není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2737/2022). Naopak odvolací soud uvedl, že namítá-li žalovaná, že jednání D. M. bylo ve zřejmém střetu a rozporu se zájmy žalované, pak jde o nová, nadto pouze obecná tvrzení, která nebyla v řízení před soudem prvního stupně uplatněna, a jedná se tak o nepřípustnou novotu dle §205a o. s. ř., k níž odvolací soud nemůže přihlížet.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu