ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3328.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3328/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 550/61, proti žalované Š. M. , zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 33/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2023, č. j. 13 Co 82/2023-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 4.114 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 6 C 33/2023-95, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2023, č. j. 6 C 33/2023-106, zamítl žalobu ve znění: „Určuje se, že Darovací smlouva ze dne 23. 3. 2009 uzavřená mezi panem M. R., jako dárcem, a paní Š. M., jejímž předmětem byl bezúplatný převod spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ vzhledem k celku k nemovitým věcem a to budovy: č. p. XY (nacházející se na parcele XY v k. ú. XY) a parcely č. XY k. ú. XY o výměře 661 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, a parcely č. XY k. ú. XY – zahrada o výměře 1051 m2, vše okres XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY ve prospěch žalované, je neplatná.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu ve znění: „Určuje se, že nemovité věci: pozemek parc. č. st. XY o výměře 661 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova s číslem popisným XY, č. p. XY, rodinný dům, budova s číslem popisným XY, č. p. XY, rodinný dům, stavba je součástí pozemku, parc. č. st. XY o výměře 1051 m2 – zahrada, vše zapsáno na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve výlučném vlastnictví pana M. R.“. (výrok II.) Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobci (výrok IV.).
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve výroku II. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu druhého a třetího výroku, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel v prvé řadě dovolacímu soudu předkládá jako dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, „zda pokud účastníci uzavřou smlouvu, jejímž předmětem je darování nemovitých věcí, a jedna z nemovitých věcí je označena tak, že označuje jinou existující nemovitou věc, a naopak neoznačuje tu věc, kterou měli účastníci smlouvy v úmyslu převést, je darovací smlouva z takového důvodu neplatná“. Touto otázkou dovolatel však předkládá otázku určitosti, a tedy platnosti konkrétního právního úkonu, konkrétně darovací smlouvy. Otázka určitosti a srozumitelnosti konkrétního právního úkonu však nemůže být otázkou dosud judikatorně nevyřešenou; jde vždy o posouzení individuálních okolností konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2857/2022, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4760/2008).
Přitom právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4710/2010, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2301/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2169/2006, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2729/2011). Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil, dovodil-li cestou výkladu darovací smlouvy, k čemu směřovala projevená vůle stran, a nepřitakal-li proto odvolací námitce žalobce, že darovací smlouva je neplatná pro neurčitost v označení pozemku „parc. č. st. XY“, když byl chybně označen jako „parcela č. XY“ bez uvedení „st“.
Poněkud matoucí je argumentace dovolatele, kde na jedné straně cituje závěry judikatury, s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, na druhé straně pak tvrdí, že tyto závěry na projednávaný případ nedopadají. V rozsudku ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, na nějž dovolatel odkazuje a z něhož cituje, Nejvyšší soud, s odkazem na jeho další rozhodnutí, uvedl: „[…] jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu […]. Z tohoto důvodu musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu […]. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy […].“ V rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006, na nějž dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud, s odkazem na nálezy Ústavního soudu, uvedl, že: „U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže by správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 občanského zákoníku) […]. To však neznamená, že u nemovitostí, jež jsou, z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení, jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, musí být při jejich popisu (identifikaci) nutně použito všech údajů deklarovaných v zákoně […], pokud i při použití jen některých z těchto údajů lze nemovitosti ve smlouvě jednoznačně individualizovat“.
V projednávané věci odvolací soud uvedl, že sama o sobě chyba či nesprávnost označení převáděné nemovitosti bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy pro neurčitost, neboť nejprve je třeba provést výklad projevu vůle učiněné účastníky ve smlouvě…, že soud prvního stupně přiléhavě poukázal na užití dalších identifikačních a verifikačních znaků pozemku jako „zastavěná plocha a nádvoří“, což se blíží pojmu „stavební parcela“, a na odkaz na list vlastnictví č. XY, přičemž oba tyto znaky předmětný pozemek dále identifikují. Dodal, že správně byla v darovací smlouvě uvedena i výměra pozemku (661 m 2 ) a že skutečnosti odpovídá i návaznost na stavbu č. p. XY, která se na pozemku nachází.
Uvedené právní posouzení odvolací soudu je přitom v souladu s výše citovanými judikatorními závěry Nejvyššího soudu.
Pouze podpůrně odvolací soud poznamenal, že „a v neposlední řadě“ je v darovací smlouvě odkaz na nabývací titul žalobce (darovací smlouva ze dne 24. 11. 2003), jejímž předmětem byly tytéž nemovitosti jako v nyní posuzované darovací smlouvě. Na tomto názoru však jeho rozhodnutí nezávisí.
Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud se při řešení otázky, „zda lze při výkladu neurčitého právního úkonu učiněného do 31. 12. 2013 akcentovat skutečnou vůli účastníků právního úkonu, přestože její písemné vyjádření této vůli odporuje“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované v dovolání, pak tomu tak není.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, na nějž dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. též dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001).
Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení v postupu odvolacího soudu při výkladu darovací smlouvy v intencích shora uvedené rozhodovací praxe.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zda je darovací smlouva platná či neplatná, když skutečným účelem uzavření darovací smlouvy nebyl bezúplatný převod podílu na převáděných nemovitostech, ale vytvoření předpokladů pro snazší získání hypotéky a poskytnutí jistoty manželce dovolatele, aby měla s dětmi kde bydlet pro případ, že se s dovolatelem něco stane“. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená na závěrech, podle kterých právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. O neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy (srov. rozsudky ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, či usnesení ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3845/2022).
Přitom otázka, zda úkon byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 817/2013).
Odvolací soud k námitce žalobce, že darovací smlouva je neplatná s ohledem na absenci vážnosti vůle k jejímu uzavření, neboť šlo o simulovaný právní úkon zajišťující schválení (poskytnutí) úvěru stavební spořitelnou na rekonstrukci nemovitostí, uvedl, že bylo zjištěno, že stavební spořitelna neměla důvodu, pro který by požadovala spoluvlastnictví nemovitostí žalovanou pro schválení úvěru, a i kdyby tomu tak teoreticky bylo, schválení úvěru by mohlo být pouhým motivem (pohnutkou) k uzavření darovací smlouvy, což nemá žádnou souvislost s vůlí účastníků a vážností této vůle.
Z výše uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy je správný, když odvolací soud nezjistil žádné okolnosti svědčící o nevážnosti vůle stran darovací smlouvy. V rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí není ani úvaha odvolacího soudu, že i kdyby tomu tak teoreticky bylo, schválení úvěru by mohlo být pouhým motivem (pohnutkou) k uzavření darovací smlouvy, což nemá žádnou souvislost s vůlí účastníků a vážností této vůle.
Překládá-li dovolatel dovolacímu soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dle dovolatele dosud nebyla vyřešena, a sice, zda na základě darovací smlouvy bylo možné vložit vlastnické právo žalované jako obdarované do katastru nemovitostí, i když předmětem darovací smlouvy byly nemovité věci, které v mezidobí přestaly samostatně existovat, neboť stavba se stala součástí pozemku, a přestala tak být samostatnou věcí, neboť součástí pozemku v době uzavření darovací smlouvy nebyla stavba“, přehlíží, že takovou otázku odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Dovolacímu přezkumu nelze podrobit správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil; není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2737/2022).
I když dovolatel otázkou týkající se dobrých mravů (viz bod 4 písm. c/ dovolání) nepřekládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní právní otázkou, lze s přihlédnutím k jeho další argumentaci dovodit, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení v závěru, že veškeré žalobcem tvrzené jednání žalované, k němuž došlo po uzavření darovací smlouvy a zejména v poslední době v souvislosti s rozvodem manželství účastníků, je pro posouzení platnosti darovací smlouvy zcela bezvýznamné.
Ve vztahu ke shora uvedené námitce Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, když dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv (např. rozsudky ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, či usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2344/2010). Výše uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, namítá tím vadu řízení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není. Přípustnost dovolání tedy nemůže založit samotná námitka proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu