ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3334.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3334/2023-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce A. H. , zastoupeného Mgr. Michalem Svatoněm, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, proti žalované Superior Investments s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Sokolská 1795/46, identifikační číslo osoby 24285251, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2095/150, o zaplacení 440 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 179/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 25 Co 151/2023-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 850 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že na základě smlouvy o tichém společenství ze dne 28. 3. 2017, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 5. 2019 (dále jen „smlouva“) jako tichý společník poskytl žalované vklad ve výši 1 200 000 Kč. Dne 11. 8. 2020 žalobce smlouvu vypověděl a požadoval vrácení poskytnutého vkladu, přičemž žalovaná mu vrátila pouze část vkladu ve výši 350 000 Kč. Žalobce se proto na žalované domáhal částky 850 000 Kč jako vypořádání dosud nevrácené části vkladu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 15 C 179/2021-327, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 440 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 410 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla nepředvídatelnost (překvapivost) napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť oproti soudu prvního stupně, který smlouvu shledal absolutně neplatnou z důvodu počáteční nemožnosti plnění, dospěl odvolací soud k závěru o platnosti smlouvy, čímž žalované měla být odepřena možnost argumentovat k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu. Přípustnost dovolání ve vztahu k této námitce žalovaná spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, na kterou v dovolání odkázala.
Žalovaná dále namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti smlouvy. Podle názoru žalované je smlouva absolutně neplatná, jelikož „chyběl základní předpoklad“, a to určení konkrétní pobočky, na jejímž provozu se měl žalobce podílet. Smlouva tudíž zavazuje k plnění od počátku nemožnému, a je proto podle §580 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, absolutně neplatná. Stran této námitky žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalovaná taktéž uvedla, že žalobci uhradila v hotovosti částku ve výši 1 323 000 Kč, tj. částku vyšší, než byl žalovaný nárok, přičemž poukázala na jednotlivé platby, jakož i na to, že tyto platby lze prokázat pomocí e-mailů či svědeckých výpovědí. Dále uvedla, že právní zástupce žalobce na pořízeném zvukovém záznamu přiznal, že žalovaná žalobci plnila nad rámec soudem zjištěné úhrady 410 000 Kč, avšak soudy nižších stupňů nepovažovaly tuto skutečnost za prokázanou. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, přičemž současně navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce pouze ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými odvolacím soudem a konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé (nepředvídatelné), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaná touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Nadto dovolací soud uvádí, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, nebo obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť otázkou platnosti smlouvy se zabýval již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud na jednání seznámil účastníky s odlišným právním názorem na její platnost, k čemuž mohla žalovaná právně i skutkově argumentovat. Závěr odvolacího soudu proto nemohl být pro účastníky řízení překvapivým.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalované týkající se otázky absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu počáteční nemožnosti plnění podle §580 odst. 2 o. z., jelikož tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi – a to i v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 – vysvětlil, že následkem počáteční (tj. v době uzavření smlouvy) nemožnosti plnění je absolutní neplatnost právního jednání. Nemožnost plnění může být buď faktická, nebo právní, přičemž platí, že je bezvýznamné, zda o ní smluvní strany věděly či nikoliv. Počáteční právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde je předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době, kdy byl právní úkon učiněn (nejde však o nedovolenost právního úkonu). Počáteční faktická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2890/2020, ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1018/2020, a ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4109/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1331/2020).
Uzavřel-li odvolací soud, že ačkoliv smluvní strany vázaly vklad žalobce na podnikání žalované v konkrétní provozně, k jejímuž otevření nikdy nedošlo, není tato skutečnost důvodem absolutní neplatnosti smlouvy pro počáteční nemožnost plnění, jsou tyto závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť to, že nedošlo k otevření dotčené provozovny či pobočky, nelze považovat za skutečnost, která způsobuje počáteční nemožnost plnění daného závazku, jelikož otevření dotčené pobočky nebylo dle skutkových zjištění soudů – objektivně vzato – fakticky neuskutečnitelné. Tato námitka žalované proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
Konečně namítá-li žalovaná, že peněžité plnění, jehož úhrady se žalobce v řízení domáhá, již uhradila, resp. že uhradila částku vyšší, než je žalované plnění, uplatňuje tím námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že žalovaná žalobci uhradila toliko částku ve výši 410 000 Kč (a částku ve výši 350 000 Kč, která však nebyla předmětem tohoto řízení). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce spojené s podáním vyjádření k dovolání žalované, jehož argumentace je velice strohá a nikterak se nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017), nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu