ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3423.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3423/2022-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně KRESTA, s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Slovenská 1085/1a, identifikační číslo osoby 25366297, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalovanému I. S. , narozenému XY, bytem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, o zaplacení 81 234 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 198/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 17 Co 73/2020-343, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 14 C 198/2011-265, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 397 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení z jednotlivých dílčích částek (výrok I), zamítl žalobu v části týkající se zaplacení částky 541 Kč s úrokem z prodlení z této částky (výrok II), zamítl žalobu v části týkající se tam specifikovaného úroku z prodlení z jednotlivých dílčích částek (výrok III), rozhodl o povinnosti žalovaného k zaplacení náhrady nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu v Děčíně (výrok IV) a žalobkyni (výrok V). Usnesením ze dne 31. 10. 2019, č. j. 14 C 198/2011-270, Okresní soud v Děčíně uložil žalovanému povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek ve výši 4 062 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, IV a V (první výrok), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a potvrdil usnesení Okresního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 14 C 198/2011-270 (třetí výrok).
Předmětem řízení byly neuhrazené ceny za jednotlivé dodávky zboží v celkové výši 81 234 Kč s příslušenstvím. Podle tvrzení žalobkyně dodala její právní předchůdkyně
– společnost Masný průmysl Česká Lípa, s.r.o., identifikační číslo osoby 25265750 (tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 8. 8. 2022 – poznámka Nejvyššího soudu) žalovanému maso a uzeniny v období od 14. 9. 2009 do 13. 11. 2009 v celkem 36 případech, přičemž na vystavené faktury žalovaný hradil pouze částečně (faktury byly vystaveny za jednotlivé dodávky v různých částkách od 492 Kč do 5 435 Kč). Soud prvního stupně měl, shodně jako soud odvolací, za prokázané (zejména na základě jednotlivých dodacích listů) dodání zboží v celkem 35 případech s celkovou neuhrazenou kupní cenou ve výši 80 397 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadl žalovaný včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázek hmotného a procesního práva dosud nevyřešených v rozhodovací praxi dovolacího soudu a že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka sestávající z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti nimž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání. I podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 tedy dovolání není přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti nimž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17).
V posuzované věci žalovaný napadl dovoláním mimo jiné tu část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zavazující žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 80 397 Kč s příslušenstvím. Třebaže soudy rozhodovaly o této částce jediným výrokem, z obsahu spisu je zřejmé, že sestává z více nároků na zaplacení neuhrazených kupních cen (jejich částí) za jednotlivé dodávky zboží (masa a uzenin) podle jednotlivých dodacích listů a jednotlivých faktur. Ve smyslu výše citované konstantní judikatury tak jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (opodstatněnost každého z nich byla závislá na posouzení rozdílných skutečností). Jelikož žádný z nich nepřevyšuje 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání v této části vyloučena podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu obdobně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3163/2018).
Na závěru o nepřípustnosti dovolání v této části nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, pokud jde o věc samu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 931/2018).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část jeho prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně, druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení a třetí výrok, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Podle §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Pro úplnost lze dodat, že k případné existenci vady řízení namítané žalovaným v dovolání (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v této věci není naplněno.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu