ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3460.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3460/2023-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Tereos TTD, a. s. , se sídlem v Dobrovici, Palackého náměstí 1, identifikační číslo osoby 16193741, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované PPT Business Ltd. , se sídlem v Belize, Belize City, Goldson Highway, New Horizon Building, 3 ½ Miles Philip S.W., zastoupené Mgr. Romanem Moussawi, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská 67/11, o zrušení rozhodčího nálezu , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 8/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 Cmo 40/2023-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 10 Cm 8/2021-103, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod spis. zn. Rsp 45/20 ze dne 28. 6. 2021 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 Cmo 40/2023-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posuzování poučovací povinnosti rozhodčího soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. a také při posuzování procesních povinností účastníků řízení k řádnému tvrzení a prokazování svých tvrzení. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolaní považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dále zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně právně posoudily otázku důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), neboť v rozhodčím řízení nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
V konkrétnosti dovolatelka namítá, že se jí v průběhu rozhodčího řízení nedostalo poučení dle §118a o. s. ř., resp. „rozhodčí senát sice poučení podle tohoto ustanovení provedl, nejednalo se však o poučení dostatečně konkrétní k tomu, aby mohl žalobce vyrozumět, že žalobce má některá svá tvrzení a důkazní návrhy doplnit“.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud ve vztahu k namítanému nedostatku naplnění poučovací povinnosti ze strany rozhodčího soudu dovozuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 50/2018), že rovnost účastníků řízení je v o. s. ř. realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§30 ZRŘ), v dané souvislosti jeho §118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011).
Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, kdy Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20, připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1794/10 ze dne 16. 7. 2013), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle §31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011). Ani v rozhodčím řízení tak nejsou přípustné např. vady tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019) či libovůle projevující se v rozhodnutí vycházející z předpokladu zjevně nemožného (usnesení sp. zn. II. ÚS 3636/13 ze dne 18. 10. 2016). Na druhé straně vady odůvodnění samy o sobě důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu nejsou, stejně jako (zásadně) neposkytnutí poučení dle §118a občanského soudního řádu, jestliže obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly seznámeny se svými stanovisky a mohly na ně adekvátně reagovat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3718/16 ze dne 21. 2. 2017).
V poměrech věci zde vedené právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů o tom, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. e) ZRŘ zde není dán, odpovídá těmto závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu spisu soudu nižších stupňů nevyplývá, že by dovolatelka namítala absenci poučovací povinnosti ve vztahu ke konkrétní otázce neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního ze strany dovolatelky, na kterém by bylo založeno rozhodnutí rozhodčího soudu. Naopak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v rozhodčím řízení byly provedeny veškeré dovolatelkou navržené důkazy a zároveň jí byla řádně doručena veškerá podání a že se prostřednictvím svého zástupce zúčastnila i ústního jednání, kde se jí dostalo poučení dle §118a o. s. ř. Dovolatelka jiné konkrétní zkrácení na svých právech neoznačuje.
Přípustnost dovolání také nemohou založit námitky dovolatelky, jež směřují do hodnocení důkazů rozhodčím soudem ohledně předložených faktur. Nesprávnost hodnocení provedených důkazů nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1555/2020, při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007).
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky ohledně překvapivosti rozodnutí, kdy zde nevymezuje žádnou právní otázku, jež by zakládala způsobilý dovolací důvod. Toto samo tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, o tom, že „rozhodčí nález samozřejmě nesmí být, stejně jako rozsudek, nepředvídatelný a překvapivý. Nepředvídatelnost rozhodnutí je dána zejména tam, kde jsou účastníci řízení zaskočeni jiným právním posouzení věci rozhodci, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska tímto orgánem zastávaného právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy“, zjevně přehlíží, že odůvodnění odkazovaného rozsudku pokračuje „jestliže však byl účastník rozhodčího řízení s obsahem žaloby seznámen a věděl, jaký nárok a v jaké výši je proti němu žalovaným uplatňován, byl mu dán dostatečný prostor pro jeho procesní obranu a navržení všech rozhodných důkazů – zásadně bez poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu