ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.162.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 162/2023-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. Š. , se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Kateřinou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, proti žalované TGS obráběcí stroje, s.r.o. , se sídlem v Holoubkově č. 79, IČO 04261828, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 4/3, o zaplacení 3 872 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 229/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022, č. j. 68 Co 128/2022-456, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Krejčí, advokátky se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení 3 872 000 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že od žalované zakoupil obráběcí stroj, který trpí neopravitelnou vadou, a že proto od kupní smlouvy odstoupil.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 11 C 229/2018-94, žalobu zamítnul a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že se na předmětu koupě opakovaně vyskytly vady spočívající v ucpávání odtokových kanálů podél osy Y třískami a šponami a poškození teleskopických krytů. Stroj byl opakovaně reklamován, žalovaná stroj několikrát opravovala zejména vyčištěním odtokových kanálů a výměnou teleskopických krytů. Předmětné vady představují podstatné porušení smlouvy, neboť je znemožněno řádné užívání věci, jelikož se vady neustále opakují. Opravy byly ve výkazech žalované o servisní činnosti označeny jako záruční opravy a na její náklad, nelze proto přijmout tvrzení žalované, že opravy byly pouze servisní činností. Neopodstatněné je také tvrzení žalované, že by nadměrné hromadění třísek způsobil žalobce nedostatečným čistěním stroje. Dokazováním nebylo zjištěno, že by žalovaná upozorňovala žalobce před odstoupením od smlouvy na nedostatečnou údržbu stroje, nebo že by odmítla provést opravu s odkazem na zavinění žalobcem. Ve smlouvě přitom bylo sjednané bezplatné odstranění vad v záruční lhůtě podmíněno používáním stroje podle návodu a pokynů žalované. Žádná z oprav nevedla k výsledku, a i technolog žalované uvedl, že problém nelze řešit. Žalovaný v odstoupení uvedl, jaké vady se na stroji opakovaně vyskytly, odstoupení je proto dostatečně určité. Žalobě však nebylo možné vyhovět, neboť se jedná o synallagmatický závazek a žaloba proto musí umožnit soudu vyjádřit vzájemnou vázanost nároků ve výroku, v opačném případě je třeba žalobu zamítnout. Žalobce má stroj stále ve své dispozici, ale nekoncipoval žalobu tak, aby vyjádřil připravenost vrátit, co na základě zrušeného závazku obdržel. O formulaci petitu nebyl žalobce poučován, neboť by se jednalo o hmotněprávní poučení v rozporu s ustanovením §5 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 68 Co 400/2019-134, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná k výzvě odvolacího soudu uvedla, že navrhovala výslech svých zaměstnanců a doplnění dokazování znaleckým posudkem, který si podle svého tvrzení nechala zpracovat. K tomu, že žádný znalecký posudek nenavrhla a nepředložila, žalovaná uvedla, že žádala soud I. stupně o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a návrhů důkazů, což nebylo soudem I. stupně akceptováno. Odvolací soud uvedl, že podle důvodové zprávy k ustanovení §2993 o. z. je záležitostí žalovaného, zda vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění. Žaloba proto nemusí obsahovat vzájemnou podmíněnost plnění, ale soud ji ve výroku vyjádří pouze k námitce žalovaného. Judikatura k předešlé právní úpravě zastávající odlišný závěr se již neuplatní. Vzhledem k nesprávnému posouzení je proto třeba provést další buď již navržené důkazy (ze strany žalobce navrženého svědka, případně žalobce samého a ze strany žalované jí označených zaměstnanců), či další důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení případně po patřičné výzvě podle ustanovení §118a o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 11 C 229/2018-374, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3 872 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 55 902 Kč, a dále rozhodl o nákladech řízení, a doplňujícím usnesením připustil změnu (rozšíření žaloby). Soud doplnil dokazování a předně konstatoval, že nároky z vadného plnění byly uplatněny řádně, když žalobce sice reklamoval vady nejprve telefonicky, poté e-mailem a až při odstoupení od smlouvy na příslušném formuláři, žalovaná však tato uplatnění nesporovala a přijímala a vyřizovala je jako záruční opravy, aniž by žalobce upozornila, že reklamace není činěna způsobem uvedeným ve smlouvě. Nejedná se o zavedenou praxi stran, kterou účastníci výslovně vyloučili, nýbrž o akceptaci takových jednání žalovanou, ačkoli nenaplnila sjednaná pravidla, žalovaná z toho pro sebe nemůže dodatečně dovozovat výhodu. Soud dále učinil závěr, že se na stroji vyskytují podstatné a neopravitelné vady, spočívající v opakovaném ucpávání odtokových kanálů ztrátového mazání v důsledku chybně konstruovaných krytů. V případě generování větších špon dochází ke vnikání špon a provozní kapaliny do nitra stroje. To potvrdil i pokus provedený žalovanou. Závadu nelze odstranit, protože to neumožňuje konstrukce stroje. Vada je podstatná, neboť kdyby žalobce věděl, že stroj je nutné v podstatě neustále čistit, tedy i během obrábění jedné sady kusů přerušovat práci, smlouvu by jistě neuzavřel, neboť trávil více času čištěním stroje než výrobou. Revizní znalecký posudek znaleckého ústavu předložený žalobcem je přípustným důkazem, neboť byl důkazem, který měl zpochybnit znalecký posudek předložený žalovanou, jedná se tedy o zákonem předpokládanou výjimku z koncentrace řízení. Znalecký posudek Ing. Sováka předložený žalobcem byl z důvodu chybějící znalecké doložky hodnocen pouze jako listinný důkaz. Pokud žalovaná namítala, že jiní zákazníci si na nedostatky nestěžují, potom žalované bylo známo, jaký stroj žalobce poptává, že vyžaduje větší tuhost a generuje větší špony. Pokud jako odborný prodejce stroj žalobci doporučila a prodala, aniž by zvážila rizika a upozornila na ně žalobce, je za doporučení odpovědná, pokud stroj nenaplňuje potřebnou jakost a provedení. Odstoupení bylo dostatečně určité, žalobce uvedl, jaké vady se na stroji opakovaně objevovaly. Žalovaná uplatnila vůči žalobci pohledávku ve výši 2 371 600 Kč za užívání stroje (za 14 měsíců) a tuto započetla vůči pohledávce žalobce na vrácení kupní ceny, žalobce započtení odmítl jako neplatné. Žalovaná neuvedla, jak k částce došla, pouze navrhla vypracování znaleckého posudku, nezohlednila servisní zásahy, a to navíc až ke konci řízení po rozsáhlém dokazování, nejedná o proto o pohledávku způsobilou k započtení (k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 31 Cdo 684/2020). Žalobci také vznikla škoda spočívající ve vynaložených nákladech na prokázání svého nároku za znalecký posudek a odměření krytů v celkové výši 55 902 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 68 Co 128/2022-456, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, částečně změnil tento výrok pouze co do specifikace výše úroků z prodlení, a za část období změnil výrok tak, že žalobu co do úroků z prodlení za toto období zamítl. Výrokem II. odvolací soud potvrdil i výrok II. soudu prvního stupně, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a uvedl, že žalovaná pouze odstraňovala důsledky vad, které jsou spojeny s konstrukční neopravitelnou vadou stroje, která fakticky znemožňovala práci na stoji. Proto nejsou relevantní námitky žalované, že vady vždy odstranila a že žalobce vady reklamoval i po odstoupení od smlouvy. Neopodstatněnou shledal námitku žalované, že žalobcem předložené důkazy (především znalecký posudek znaleckého ústavu) o vadnosti stoje byly uplatněny až po koncentraci řízení, neboť žalobce plnil důkazní povinnost a kdyby ji nedostál, bylo by na místě jej podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučit, nedávalo by proto smysl, aby šlo o nepřípustné důkazy na základě aktivity samotného účastníka, když se sice nejednalo o důkazy navržené po poučení soudu podle §118a o. s. ř., ale zároveň by tyto důkazy byly přípustné v odvolacím řízení podle §205a písm. d) o. s. ř., pokud by žalobce nebyl soudem poučen. Názor žalované, že koncentraci prolamuje pouze řádné poučení soudu podle §118a o. s. ř. je čistě formální. Žalovanou důkazní břemeno netížilo, proto nebyl důvod ji poučovat podle §118a o. s. ř. V řízení sice došlo k vadě, když o rozšíření žaloby (ohledně 55 902 Kč), navrženém při posledním jednáním ve věci bylo rozhodnuto až doplňujícím usnesením, nejedná se však o vadu, která by měla vliv na správnost konečného rozhodnutí. Ačkoli se soud I. stupně výslovně nevypořádal s žalovanou navrženým důkazem revizním znaleckým posudkem, z odůvodnění je zřejmé, že by se jednalo o nadbytečný důkaz, když soud vyložil, proč se přiklonil k závěrům znaleckého posudku znaleckého ústavu, žalované bylo známo, pro práci s jakým materiálem žalobce stroj poptává, přičemž i při testu provedeným žalovanou docházelo k ucpávání odtokových kanálků. Správné jsou i závěry o nezapočitatelnosti pohledávky žalované. Bylo by zapotřebí doplnění tvrzení a to i v tom směru, po jakou dobu žalobce mohl stroj užívat, přičemž by nestačil pouze znalecký posudek. Právo na úroky z prodlení není promlčeno, neboť žalobce v žalobě podané cca 4 měsíce po odstoupení od smlouvy použil formulaci, aby žalovaná byla povinna zaplatit požadovanou částku s příslušenstvím, „tj. se zákonným úrokem z prodlení od 10. 4. 2018 do zaplacení“, je proto zjevné, jaký úrok je požadován. Odvolací soud úroky z prodlení ve výroku oproti soudu prvního stupně konkrétně specifikoval číselným vyjádřením, a nikoli odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce v odstoupení od smlouvy stanovil žalované 14 denní lhůtu k plnění, za tuto dobu mu proto právo na úroky z prodlení nevzniklo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek:
1) Přípustnosti žalobcem předložených důkazů, zejména znaleckého posudku znaleckého ústavu.
2) Zda lze revizní znalecký posudek předložit až v rámci odvolacího řízení.
3) Zda měl soud rozhodnout samostatným výrokem o povinnosti žalobce vydat předmět koupě a od plnění přiznaného žalobci odečíst nárok na úhradu bezdůvodného obohacení.
4) Zda může soud namítanou vzájemnost podle §2993 o. z. odmítnout s odkazem na nezpůsobilost započítávané pohledávky.
5) Zda pohledávka za užívání předmětu koupě bez právního důvodu představuje nezpůsobilou pohledávku k započtení.
6) Zda může soud rozhodnout o nárocích, o které byla žaloba rozšířena, aniž by rozhodl o změně žaloby.
7) Zda musí soud konkrétně rozhodnout o všech důkazních návrzích a uvést v odůvodnění, proč některé neprovedl.
8) Zda může kupující odstoupit od kupní smlouvy, pokud jsou ve smlouvě uvedeny konkrétní práva z vadného plnění a není mezi nimi právo odstoupit od smlouvy.
9) Zda mohly soudy přihlédnout k praxi stran při řešení reklamací, jestliže ve smlouvě bylo sjednáno, že si strany nepřejí, aby z praxe stran byly dovozovány jakákoli práva a povinnosti.
10) Zda se má při stanovení jakosti přihlížet k účelu patrnému ze smlouvy, jestliže si strany přímo ve smlouvě sjednaly jakost a provedení předmětu koupě.
11) Zda v případě zákonné odpovědnosti za vady musí být existence vady prokázána k okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci.
12) Zda je v odstoupení od smlouvy nutné uvést důvod odstoupení.
13) Zda došlo k promlčení práva na úroky z prodlení.
14) Zda je odvolací soud povinen se v odůvodnění vypořádat s jednotlivými argumentacemi účastníků.
Dovolatelka má za to, že se při řešení uvedených otázek odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že se jedná o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelka namítá vady řízení a skutková zjištění, čímž uplatňuje nezpůsobilé dovolací důvody. Žalobce pak k jednotlivým otázkám mimo jiné uvádí, že sama žalovaná navrhla provedení jí předkládaného znaleckého posudku až poté, co mělo dojít ke koncentraci řízení. Má za to, že dovolatelka se nikdy v řízení nedomáhala vydání stroje. Dále žalobce uvádí, že započítávaná pohledávka je sporná, a že stroj nemohl řádně užívat, proto žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání stroje ani nemůže náležet. Žalované byly z konzultací známy nároky žalobce na stroj, přesto dodala stroj, který je nesplňoval, smluvním ujednáním je přitom nejen to co bylo zakotveno v samotné smlouvě, ale i další ujednání.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ad 1) Dovolatelka tímto ve skutečnosti namítá vadu řízení, když jí předestřenou otázkou, zda soud nepřípustně provedl jí vyjmenované důkazy, ani neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Přitom ani je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, není dovolatel zbaven povinnosti vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatelka sice cituje judikaturu Nejvyššího soudu (která se nezabývá obdobnou situací jako v projednávané věci), avšak jak již bylo uvedeno, neformulovala ani žádnou konkrétní otázku procesního práva.
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že soud prvního stupně přitom při jednání k námitce žalované oběma stranám předvídatelně předestřel, že doplněné důkazy k platnosti odstoupení od kupní smlouvy považuje za přípustné (i když předtím neučinil výzvu k doplnění důkazů), neboť kdyby je žalobce nepředložil, musel by jej k tomu vyzvat. Toto doplnění dokazování přitom bylo v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, který v kasačním rozhodnutí uložil soudu prvního stupně provést další dokazování právě k této skutečnosti (přičemž soud I. stupně i v pořadí prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že věc trpěla vadou a odstoupení proto bylo platné). Jelikož doplnění dokazování bylo činěno na základě závazného právního názoru odvolacího soudu, nejeví se ani, že podstatou této námitky dovolatelky je namítání porušení ústavně zaručených základních práv, nýbrž tvrzený formalistický procesní nedostatek.
Ad 2) Na otázce, zda lze revizní znalecký posudek předložit až v rámci odvolacího řízení, napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud přesvědčivě vyložil, že provedení dalšího posudku by bylo nadbytečné, když skutkový stav již byl spolehlivě zjištěn. Odvolací soud proto nevycházel z názoru, že by procesní pravidla neumožňovala tento důkaz v odvolacím řízení provést, a napadené rozhodnutí proto na řešení dovolatelkou předestřené otázky nezávisí, a nemůže jí být založena ani přípustnost dovolání.
Ad 3), 4):
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněném pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní názor, že žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§2999 o. z.). Tam, kde půjde o vrácení vzájemných nepeněžitých plnění či o vrácení nepeněžitého plnění oproti vrácení peněžitého plnění, přičemž vrácení nepeněžitých plnění bude dobře možné, vyjádří soud ve výroku rozhodnutí vzájemnost plnění tak, že povinnost žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení naváže na povinnost žalobce vrátit to, co získal (např. „žalovaný je povinen zaplatit žalobci … oproti vydání … žalovanému“). Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu §2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci.
Dovolatelka tvrdí, že námitku vzájemného plnění ohledně vydání stroje uplatnila při jednání dne 12. 9. 2019. Jak však vyplývá z protokolu o jednání ze dne 12. 9. 2019 (č. l. 86 verte, na jiné uplatnění takové námitky dovolatelka v dovolání nepoukazuje a ani nevyplývá z obsahu spisu), dovolatelka pouze v závěrečném návrhu před prvním rozhodnutím soudu I. stupně ve věci samé namítla, že žalobcem formulovaný petit je nevykonatelný, když peněžité plnění není v petitu navázáno na vrácení stroje. Ani během následného řízení poté, co byl rozsudek soudu I. stupně odvolacím soudem zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení, žalovaná nepožadovala, aby její povinnost k plnění byla podmíněna povinností žalobce vrátit obráběcí stroj. Žalovaná se v řízení zaměřovala na popírání, že by jí vznikla povinnost vrátit peněžité plnění, avšak námitku, kterou by požadovala vyjádřit vzájemnou podmíněnost plnění, nevznesla, neboť takovou námitku nelze bez dalšího ztotožňovat s tvrzením nevykonatelnosti petitu. Názor dovolatelky, že vznesla námitku vzájemného plnění, je proto nesprávný, neboť nepožadovala vyjádřit ve výroku vzájemnou podmíněnost plnění, přičemž platí, že v procesním právu se uplatňuje tzv. teorie projevu vůle, podle které je třeba každý procesní úkon posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto na základě uvedeného uzavírá, že k odchýlení od výše citovaného rozhodnutí nedošlo.
Dovolatelka dále argumentuje, že vzájemnost plnění namítla také kompenzačním projevem. Dovolatelka však přehlíží, že výše citované rozhodnutí spojuje s námitkou vzájemnosti plnění povinnost soudu promítnout do výroku rozsudku toliko restituční povinnost žalobce k vrácení poskytnutého plnění (§2993 o. z.), příp. k poskytnutí peněžité náhrady, není-li vrácení plnění dobře možné (§2999 o. z.). Dovolatelkou započítávaná pohledávka však nepředstavovala peněžitou náhradu podle ustanovení §2999 o. z. (z průběhu řízení naopak vyplývalo, že vrácení stroje je dobře možné a že žalobce je připraven tuto povinnost splnit). Pohledávka, kterou dovolatelka započítávala, představovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které podle jejího názoru mělo vzniknout žalobci používáním stroje. Jednalo se tedy o nárok podle ustanovení §3002 odst. 2 o. z., podle něhož užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu. Ve vztahu k situaci projednávané věci v základních obrysech podobné, kdy žalobce odstoupil od kupní smlouvy pro opakovaně se vyskytující vadu předmětu koupě (nákladního automobilu), se Nejvyšší soud již zabýval otázkou, zda má prodávající poté, co kupující z důvodu vad odstoupil od kupní smlouvy, právo na náhradu za užívání věci kupujícím, v rozsudku ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, schváleném k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že ustanovení §3002 odst. 2 o. z. o náhradě za užívání věci poctivým příjemce se vztahuje i na případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení, a že toto ustanovení se neuplatní v případě přibližně současného plnění smluvních stran (jelikož soudy v projednávané věci k době plnění žádná skutková zjištění neuváděly, nečiní v tomto směru dovolací soud žádné závěry).
Výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, stanovuje, za jakých podmínek soud vyjádří ve výroku vzájemnost plnění, toto navázání povinnosti žalovaného na povinnost žalobce však vztahuje k povinnosti žalobce vrátit poskytnuté plnění, příp. k poskytnutí peněžité náhrady, není-li vrácení plnění dobře možné. Tuto vzájemnost však citované rozhodnutí nevztahuje k případné povinnosti žalobce k vrácení bezdůvodného obohacení na základě ustanovení §3002 odst. 2 o. z. Odvolací soud se proto v těchto otázkách od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Ostatně pokud judikatura k předchozí právní úpravě stanovovala, že pro postup soudu v podobě vzájemného zúčtování se nevyžadoval (nepředpokládal) návrh žalovaného či jeho projev směřující k „započtení“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, nebo ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011), nespojovala tento závěr s jinými nároky než podle ustanovení §457 obč. zák., neboť již za předchozí právní úpravy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že povinnost k vzájemnému vypořádání plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy se v souladu s ustanovením §457 obč. zák. týká jen toho plnění, jež bylo na základě neplatné nebo zrušené smlouvy poskytnuto. Další (potenciálně související) nároky (např. nárok osoby vydávající předmět bezdůvodného obohacení na náhradu nákladů, které na něj po dobu jeho užívání vynaložila, či nárok na náhradu škody představované znehodnocením vydávané věci) nejsou vzájemně podmíněnými nároky druhého účastníka neplatné kupní smlouvy; jde o nároky samostatné nemající povahu synallagmatického závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2018).
Kompenzační projev dovolatelky ohledně nároku podle ustanovení §3002 odst. 2 o. z. proto v projednávané věci nepředstavoval námitku vzájemného plnění.
Ad 5) Jde-li o způsobilost pohledávky dovolatelky za užívání předmětu koupě k započtení, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnil a formuloval právní závěr, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li taková pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení §1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pohledávky, proti které je započítáváno, vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pohledávka, proti které je započítáváno, nezanikne).
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku též konstatoval, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím §1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž uzavřel, že v úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje §1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
V daném případě je zjevné, že pohledávka užitá dovolatelkou k započtení je sporná (nejistá). Pohledávka je sice odvozena od stejného zrušeného smluvního vztahu jako pohledávka žalobce, avšak vzhledem ke stavu řízení, kdy dovolatelka započtení provedla, tedy v okamžiku kdy v pořadí první rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno odvolacím soudem a před soudem I. stupně již proběhla další dvě jednání, jakož i k tomu, jak rozsáhlé dokazování by si podle názoru soudů posouzení pohledávky užité k započtení vyžádalo, když soudy vyložily, že žalovaná neuvedla, jak dospěla k vyčíslení času, po který mohl žalobce stroj používat, ani jak dospěla k požadované částce, ani nezohlednila servisní zásahy, ale jen navrhla vyhotovení znaleckého posudku, aniž by vymezila, z jakých skutečností by měl vycházet (rozsáhlejší dokazování by sice zřejmě nebylo zapotřebí, pokud si strany plnily přibližně současně, viz výše citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, což by však pro žalovanou nikterak příznivou procesní variantu nepředstavovalo), se v okolnostech projednávané věci nejeví jako nespravedlivý závěr, že předmětné započtení odporuje ustanovení §1987 odst. 2 o. z. Z hlediska širších souvislostí celého vztahu přitom dovolatelka mohla požadovat, aby její povinnost k vrácení peněžité plnění byla ve výroku podmíněna povinností žalobce k vrácení obráběcího stroje a z dosavadního řízení ani nevyplývá, že by žalobce nebyl připraven splnit povinnost vrátit obráběcí stroj. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ani těmito otázkami proto nebyla založena přípustnost dovolání.
Ad 6) Již odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně dopustil procesního pochybení spočívajícího v absenci včasného rozhodnutí o změně žaloby, avšak uzavřel, že toto pochybení nemělo vliv na správnost konečného rozhodnutí. Uvedené procesní pochybení se týkalo části předmětu řízení spočívajícího v nákladech vynaložených k prokázání nároku.
Dovolatelka otázkou, zda může soud rozhodnout o nárocích, o které byla žaloba rozšířena, aniž by rozhodl o změně žaloby (když o připuštění žaloby bylo rozhodnuto až doplňujícím usnesením), uplatňuje námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, a ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014).
Tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Ad 7) Dovolatelka tvrdí, že soud I. stupně neodůvodnil, proč neprovedl některé jí navrhované důkazy, a že je jeho rozhodnutí proto nepřezkoumatelné. Soud I. stupně se přitom v bodě 34 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vypořádal s dovolatelkou akcentovaným důkazním návrhem na provedení důkazu servisními a záručními podmínkami a vysvětlil, proč je tento navrhovaný důkaz nadbytečný. V bodě 35 potom soud I. stupně uvádí, že další navrhované důkazy nebyly prováděny, protože z provedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejich základě mohl spolehlivě rozhodnout. Není proto pravdou, jak tvrdí dovolatelka, že by se soud I. stupně ani v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal s jejími důkazními návrhy. Má-li snad výtka dovolatelky směřovat k tomu, že soud k ostatním navrhovaným důkazům výslovně nepoužil slovo „nadbytečnost“, nelze v uvedeném zcela zjevně spatřovat žádné pochybení, když odůvodnění neprovedení důkazů je zcela zřejmé. K žádnému odchýlení od dovolatelkou citované judikatury ohledně opomenutých důkazů proto nedošlo.
Ad 8) Dovolání není přípustné ani pro řešení této otázky, neboť v ní dovolatelka vychází ze svých vlastních skutkových závěrů a nikoli ze skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy. Dovolací přezkum je podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §556 o. z. a násl.), dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46).
Ve skutkových zjištěních soudů však není obsažen žádný takový skutkový závěr o obsahu smlouvy, že by si strany ujednaly pouze konkrétní práva z vadného plnění (a potom už vůbec, že by zamýšlely vyloučit možnost odstoupení od smlouvy), jak tvrdí dovolatelka. Ze smluvních ujednání alespoň vzdáleně se dotýkajících práv z vadného plnění bylo soudy pouze učiněno zjištění, že „volba, jakým způsobem bude vada odstraněna, přísluší dle smlouvy prodávajícímu“. Ničeho více. V rozporu se zjištěným skutkovým stavem dovolatelka nyní pouze přidává tvrzení, že v případě dohody smluvních stran měl kupující též právo na slevu z kupní ceny. Navíc, kromě toho, že zde dovolatelka opomíná reflektovat, že se jednalo o vadu neodstranitelnou, ze smlouvy, kterou soud I. stupně provedl k důkazu, vyplývá, že je zde skutečně pouze ujednání o způsobu volby odstranění vady a žádné vyloučení práva odstoupit od kupní smlouvy, vedle toho je v předmětném čl. X již jen uvedena možnost sjednání slevy namísto opravy věci.
Dovolatelka nadto zřejmě přehlíží, že v řízení před soudem I. stupně sama uváděla, že z článku X. kupní smlouvy vyplývá, že žalobce má „primárně“ v případě vadného plnění nárok na odstranění vady, nikoliv na odstoupení od smlouvy (viz např. č. l. 240), resp. nikoli „rovnou“ na odstoupení od smlouvy (viz např. č. l. 122 verte), a tvrzení o „primárnosti“ vypustila bez dalšího vysvětlení až v odvolání.
Dovolatelka proto touto námitkou jednak dovozuje přípustnost dovolání procesně neregulérním způsobem na svých vlastních skutkových závěrech, jednak je v tomto ohledu dovolání zjevně bezdůvodné. Ani pro řešení této otázky proto není dovolání přípustné.
Ad 9) Na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť soudy nedovozovaly z praxe stran žádnou povinnost do budoucna přijímat reklamace provedené i jiným způsobem než na předepsaném formuláři, nýbrž vycházely z reklamací, které žalovaná akceptovala, i když byly provedeny jiným než smluvně sjednaným způsobem.
Ad 10) Touto otázkou nemůže být založena přípustnost dovolání, neboť v ní dovolatelka vychází ze svých vlastních skutkových závěrů a nikoli ze skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy. Dovolací přezkum je přitom podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Jak bylo vyloženo dovolacím soudem již výše, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §556 o. z. a násl.), dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Dovolatelka přehlíží, že soudy neučinily skutkový závěr, že by si strany ve smlouvě ujednaly konkrétní vlastnosti stroje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, podle nějž se jakostí rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska složitosti či vybavení). Ve smlouvě byl pouze označen konkrétní typ stroje, a dovolatelka se snaží v dovolacím řízení nepřípustně revidovat soudy zjištěný skutkový stav odkazováním na přílohy smlouvy (v nichž mělo být podle jejího blíže nekonkretizovaného tvrzení popsáno technické provedení stroje). Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud při právním posouzení věci.
Pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že pokud dovolatelka v rámci vymezeného dovolacího důvodu argumentuje, že soudy měly pouze zkoumat, zda byl stroj dodán tak, jak bylo sjednáno ve smlouvě, tak tím předně není nijak vylučován závěr, že stroj, byť dodán tak, jak je vymezen ve smlouvě, trpí konstrukční vadou.
Ad 11) Dovolatelka dále předestírá otázku, zda v případě zákonné odpovědnosti za vady musí být existence vady prokázána k okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci, ve skutečnosti tím však projevuje prostý nesouhlas se závěrem soudů, že stroj trpí konstrukční vadou, která z povahy věci logicky zjevně existovala již k okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci. Na řešení této otázky proto napadené rozhodnutí nezávisí, když soudy zjevně dospěly k závěru, že již k okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci trpěl předmět koupě neodstranitelnou (konstrukční) vadou. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Ad 12) Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť soudy učinily závěr, že v odstoupení od smlouvy byl důvod odstoupení popsán dostatečně určitě. Dovolatelka proto projevuje pouze prostý nesouhlas s hodnocením soudů, že odstoupení od smlouvy je dostatečně určité, a žádná právní otázka, na níž by napadené rozhodnutí skutečně záviselo, zde vymezena není.
Ad 13) Zde dovolatelka jednak neformuluje konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, když klade otázku „zda došlo k promlčení práva na úrok z prodlení“, a dovolání v této části proto nesplňuje obligatorní náležitost vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (§241 odst. 2 o. s. ř.), jednak je nadto i v tomto ohledu napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a z ní vyplývajícím závěrem, že žaloba není v části týkající se úroků z prodlení neúplná, neurčitá nebo nesrozumitelná, je-li z ní patrno, že se žalobce domáhá práva (nároku) na úroky z prodlení, za jaké období mu mají být úroky z prodlení přisouzeny a zda mu mají být úroky z prodlení požadované podle prováděcího předpisu přisouzeny v plné výši nebo jen zčásti a zda jde o úroky sjednané mezi účastníky nebo určené prováděcím předpisem (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ad 14) Dovolatelka polemizuje s tím, jak stručně odvolací soud vypořádal její odvolací námitky, resp. že se ohledně některých námitek pouze ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně, a namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka tímto jednak namítá tzv. jinou vadu řízení, ke kterým dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (což v projednávané věci není), jednak lze konstatovat, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vytýkanou vadou ani netrpí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřetelně a srozumitelně plynou důvody rozhodnutí, přičemž odvolací soud se přirozeně může ztotožnit se závěry soudu I. stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12). Odvolací soud se zabýval argumenty uplatněnými prvně až v odvolání, podrobněji se vyjádřil i k některým námitkám vypořádaným již soudem I. stupně a v dalším se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně. V napadeném rozhodnutí nelze shledat ani prvky libovůle. I v tomto ohledu je proto rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu