ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3281.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3281/2023-1375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. T. (dříve N.), a b) F. F. , obou zastoupených JUDr. Janem Kubálkem, Ph.D. advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, proti žalovaným 1) L. V. , zastoupenému JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, 2) J. K. , zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, 3) M. J. , zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, 4) Římskokatolické farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba Praha – Hlubočepy , identifikační číslo osoby 48136034, se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 221/8, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, a 5) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o obnovu řízení ve věci určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 7/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 138/2023-1313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Dvouletého, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) až 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 2. 2023, č. j. 44 C 7/2013-1270, zamítl (v pořadí již druhý) návrh žalobců a) a b) na obnovu řízení vedeného ve sporu o dědické právo u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 7/2013 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výroky II až VI usnesení).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že opakovaný návrh na povolení obnovy řízení je zjevně opožděný, když byl podán po uplynutí tříleté objektivní lhůty dle §233 odst. 2 o. s. ř., přičemž tvrzení žalobců nelze podřadit pod žádnou v zákoně připuštěnou výjimku z této lhůty. Rozsudek napadený (opakovaným) návrhem na povolení obnovy nabyl právní moci dne 8. 8. 2017, když (druhá) žaloba na obnovu, o níž je nyní rozhodováno, byla k soudu podána až dne 20. 4. 2022.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu), když přisvědčil závěrům soudu prvního stupně.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 7/2013, jež vyústil ve vydání rozsudku ze dne 14. 11. 2016, č. j. 44 C 7/2013-685, jímž soud prvního stupně řízení zastavil v části, kterou se žalobci a) a b) domáhali určení, že závěť M. S., sepsaná dne 22. 12. 2010 je neplatná (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalobci F. F. a M. N. jsou dědici ze zákona po zůstavitelce M. S. (výrok II), i žalobu na určení, že žalobkyně M. J. je dědičkou po zůstavitelce M. S. (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro obnovu řízení žalobci napadli v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázky formulované žalobci, pokud se v různých variantách domáhají prolomení tříleté objektivní lhůty stanovené zákonem k podání žaloby na obnovu, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, a navíc žalobci takto brojí proti zcela jasnému znění zákona, čímž je dán současně závěr o tzv. „zjevné bezdůvodnosti“ podaného dovolání ve smyslu §243c odst. 1 in fine o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti.
Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015, ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, a ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1115/2018; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II . §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, 1833 s.). Tato zákonná (objektivní) lhůta činí – jak zcela nepochybně jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. – tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou. Ta přichází v úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v posuzované věci evidentně nejde. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jak byla shora zmíněna – nelze okruh výjimek uvedených v §233 odst. 2 o. s. ř. výkladem rozšiřovat na další případy, když nadto podle §235 odst. 1 o. s. ř. není přípustné ani prominutí zmeškání lhůt k žalobě na obnovu řízení. I to je výrazem principu, že respektování procesních předpisů, včetně dodržení zákonných lhůt pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků (tedy i žaloby na obnovu řízení), je součástí postupu stanoveného pro uplatnění práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 uvedené Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 750/02), a že přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní jistoty a zájmem účastníků na stabilitě vztahů založených nebo osvědčených pravomocným rozhodnutím (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 294/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 409/2004).
Pro úplnost se sluší podotknout, že Ústavní soud ve svém žalobci opakovaně zmiňovaném usnesení (precedenčně ovšem nezávazném, srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy z opaku) ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 1000/19, přičinil (toliko formou obiter dictum ) poznámku o obecné možnosti podat žalobu pro obnovu, splněním všech zákonných podmínek k jejímu úspěšnému podání se evidentně nezabýval (a se zřetelem k tomu, co bylo předmětem řízení o tehdy podané ústavní stížnosti, k tomu neměl ani žádný racionální důvod).
Na otázce vedení společné domácnosti napadené usnesení odvolacího soudu (z logiky věci) nestojí, proto se takto žalobci formulovaná otázka míjí s právním posouzením učiněným v napadeném usnesení, což jí bez dalšího diskvalifikuje ze závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu posuzované dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v bodu VI, odst. i./ až iv./ dovolání pouze parafrázovali obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by (s výjimkou shora uvedenou) pro každý jednotlivý jimi zvolený dovolací důvod konkretizovali, který ze čtyř alternativně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání považují pro sebe za splněný.
Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání (nabízející současně k jedné a téže otázce všechny varianty přípustnosti) se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nejvyšší soud se proto pro vady dovolání nemohl jím zabývat v tom rozsahu, v němž se vztahoval k průběhu a vlastnostem trestního řízení, resp. vydaného trestního rozsudku, možnostem učinění výjimky nad rámec zákona, a to s ohledem na odlišný okruh účastníků. Totéž platí pro již jen v textu zmiňovaný zásah do ústavních práv dovolatelů v podobě údajného odepření spravedlnosti. Výše nastíněné požadavky na náležité vymezení důvodu přípustnosti dovolání platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobci v projednávaném dovolání neučinili. Možno doplnit, že i kdyby valná část dovolacích otázek nebyla uplatněna vadně, platil by i pro ně závěr o zjevně bezdůvodnosti dovolání.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); lze jen doplnit, že v souvislosti se stručným a pro dovolací řízení spíše bezobsažným vyjádřením žalované 5) neshledal takový úkon za účelně vynaložený k obraně tvrzeného práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu