ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2161.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2161/2021-716
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 356/7, 724 00 Ostrava, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U střešovických hřišť 621/15, 169 00 Praha 6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 181/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 55 Co 344/2016-550, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2019, č. j. 55 Co 344/2016-579, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 55 Co 344/2016-550, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2019, č. j. 55 Co 344/2016-579, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2015, č. j. 20 C 181/2010-375, v části výroku I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1 001 952 Kč, se potvrzuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů ani před soudem dovolacím.
III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů 244 678 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů dovolacího řízení v plném rozsahu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výši stanovené v samostatném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2015, č. j. 20 C 181/2010-375, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 050 675,60 Kč [bolestné v částce 11 739,60 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) 1 038 936 Kč] s úrokem z prodlení z částky 11 739,60 Kč od 22. 8. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 577 175 Kč a pokud žalobce žádal více na úroku z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky III a IV). Soud vyšel ze zjištění, že dne 17. 9. 2006 utrpěl žalobce při dopravní nehodě zaviněné osobou, jejíž odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla byla pojištěna u žalované, těžký úraz dolních končetin (nitrokloubní zlomeninu kosti holenní vpravo s posunem, zlomeninu lýtkové kosti vpravo a vymknutí levého kolene, následné akutní respirační selhání, infekci kolem osteosyntetického materiálu a hlubokou žilní trombózu). Žalobce se na vzniku škody podílel tím, že v rozporu s pravidly silničního provozu zastavil vozidlo (a vystoupil z něj) v místě, kde to bylo zakázáno. Viník nehody byl trestně odsouzen. V rámci adhezního řízení byla žalobci přiznána náhrada škody 464 390,50 Kč (zahrnující i náhradu za ZSU v částce 297 000 Kč) a se zbytkem svého nároku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 20 C 181/2010-79, byl schválen smír účastníků, v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 177 062 Kč s příslušenstvím; tato částka zahrnovala doplacení bolestného a náhrady za ZSU ve výši základního bodového ohodnocení, náhradu věcné škody a nákladů léčení, přičemž se účastníci shodli na tom, že žalobce se na vzniku škody podílel v rozsahu 30 %. Dále soud zjistil, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo 17. 9. 2007, bolestné bylo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) ohodnoceno 1 034,4 body a ZSU 3 976 body. Trvalé následky na zdraví žalobce spočívají v omezení pohyblivosti kolena vpravo, viklavosti kolenního kloubu vpravo, značném vbočení kolenního kloubu vpravo – celkově hodnoceno jako ztráta pravé dolní končetiny, trvalém poúrazovém omezení oběhu dolních končetin a ileofemorální trombóze po úraze. Došlo k výraznému omezení možnosti větší fyzické námahy s předpokladem vzniku překotné artrózy kolenních kloubů oboustranně. Žalobce se může pohybovat pouze za pomoci francouzských holí, není schopen delší chůze, delšího stání, nemůže si kleknout ani dřepnout, stále trpí bolestmi a mívá křeče v nohou. Nesmí zvedat těžší břemena, trpí bolestmi i otoky nohou, užívá léky na ředění krve. Jeho pracovní schopnost poklesla o 70 % (byl mu přiznán invalidní důchod), provádí údržbu zeleně na čtyřkolce. Je zcela vyloučen ze sportovních aktivit, kromě plavání. Před úrazem byl zcela zdravý, aktivně se věnoval sportu (lyžování, cyklistika, snowkiting, tenis, jízda na kolečkových bruslích), rád cestoval. Podnikal ve stavebnictví, vedl malou stavební firmu, přičemž sám pracoval v terénu. Tuto činnost musel ukončit, což mělo finanční dopady na život jeho rodiny. Žalobce má tři děti, kterým se pro zdravotní postižení nemůže dostatečně věnovat; s dcerami trávil čas převážně sportovními aktivitami, což po úraze již není možné. Tříletého syna nemůže nosit ani hlídat, protože by ho nedohonil, ani s ním sportovat. Stejné je to s vnoučetem. Zvládne péči o sebe, avšak v domácnosti pomoci nemůže, stejně jako sportovat a cestovat, a je omezen i ve společenském životě. Před zahájením řízení vyplatila žalovaná žalobci částečné plnění (50 %) na některé uplatněné nároky, na náhradu za ZSU bylo plněno 297 000 Kč (viz rozhodnutí v rámci adhezního řízení). Po právní stránce soud věc posoudil podle §427 a §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, se závěrem, že žalobce má právo na bolestné v celkové výši 124 128 Kč (1 034,4 bodů x 120 Kč). Základní bodové ohodnocení ZSU, které činilo 477 120 Kč (3 976 bodů x 120 Kč) zvýšil podle §7 odst. 3 vyhlášky na celkovou částku 1 038 936 Kč. Zohlednil, že žalobce utrpěl velmi těžký úraz ve věku 38 let, do úrazu se aktivně věnoval sportu (zvláště snowkitingu), věnoval se svým dcerám (s nimiž nežil v jedné domácnosti), a to převážně tak, že je vedl ke sportu. Řídil stavební firmu na jejíž činnosti se svou fyzickou prací sám podílel. Po úrazu se pohyboval na invalidním vozíku, nyní se pohybuje pomocí dvou francouzských holí a v roce 2014 mu byla v souvislosti s úrazem přiznána invalidita III. stupně. Je omezen především ve svém pracovním životě, stejně tak v životě společenském, kulturním a sportovním (lyžování, jízda na kole). Po nehodě se mu narodil syn, jehož výchově se nemůže pro zdravotní omezení plnohodnotně věnovat. Po odečtení částek žalobci již žalovanou vyplacených na bolestném (75 150 Kč) a náhradě za ZSU (297 000 Kč) a po zohlednění spoluzpůsobení újmy žalobcem v rozsahu 30 %, přiznal soud žalobci částky uvedené ve výroku rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, přičemž ohledně požadované nemajetkové újmy za duševní útrapy (§2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“) dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro postup podle §3079 odst. 2 o. z. Námitku promlčení důvodnou neshledal.
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 344/2016-462, odňal žalobci přiznané osvobození od soudních poplatků zpětně od zahájení řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I co do částky 36 984 Kč představující náhradu za ZSU a v zamítavém výroku II, změnil jej ve zbytku výroku I tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1 013 691,60 Kč s příslušenstvím [bolestné 11 739,60 Kč a zvýšení náhrady za ZSU v částce 1 001 952 Kč], a zrušil jej v nákladových výrocích III a IV a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že náhrada za bolest ve výši 11 739,60 Kč žalobci nenáleží, neboť tento nárok byl již vypořádán zčásti mimosoudně a zčásti v průběhu řízení uzavřeným smírem. Dále dospěl k závěru, že nárok žalobce na mimořádné zvýšení odškodnění ZSU je, kromě částky 36 984 Kč, promlčen. Uzavřel, že promlčecí doba pro uplatnění nároku na odškodnění bolesti a ZSU činí 3 roky od vzniku škody. U ZSU tato doba počíná běžet až po roce od vzniklého úrazu; k úrazu došlo 17. 9. 2006, žaloba byla podána 6. 9. 2010 a rozšířena dne 18. 4. 2011. Úroky z prodlení z mimořádného navýšení ZSU žalobci nenáleží, neboť do prodlení se žalovaná nemůže dostat dříve, než rozsudek nabude právní moci a uplyne pariční lhůta a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro postup podle §2956 o. z.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 25 Cdo 204/2018-534, odmítl dovolání žalobce ohledně částky 11 739,60 Kč s příslušenstvím (odškodnění bolesti) a úroků z prodlení z částky 1 001 952 Kč a rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o odnětí osvobození žalobce od soudních poplatků, v měnícím výroku II ohledně zamítnutí částky 1 001 952 Kč (mimořádné zvýšení náhrady za ZSU), a v nákladovém výroku III, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uzavřel, že odvolací soud pochybil, jestliže odňal žalobci osvobození od soudních poplatků na základě vlastní úvahy, aniž by bylo zjištěno, že došlo ke změně v majetkových a výdělkových poměrech žalobce. U nároku na pojistné plnění na náhradu za ZSU dovodil, že tříletá promlčecí doba začala běžet až jeden rok po ustálení zdravotního stavu žalobce, k němuž došlo 17. 9. 2007. Jestliže byla žaloba na mimořádné zvýšení odškodnění ZSU uplatněna u soudu 18. 4. 2011, nedošlo k promlčení tohoto nároku.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 55 Co 344/2016-550, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2019, č. j. 55 Co 344/2016-579, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1 001 952 Kč, zrušil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, odlišně od něj však posoudil podmínky pro mimořádné zvýšení základního bodového ohodnocení ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky. Uzavřel, že žalobce je nadále pracovně aktivní, i když v jiném oboru a jeho omezení ve sportovní aktivitě (nebylo prokázáno, že by se snowkitingu věnoval na jiné, než rekreační úrovni), při běžné rodinné činnosti, případně neplnohodnotný podíl v péči o děti (z nichž dvě se žalobcem nežily ve společné domácnosti), jsou odškodněny již základním bodovým ohodnocením, které vyjadřuje rozdíl v kvalitě života před utrpěným úrazem a po něm, které bylo navýšeno o 50 %. Podle odvolacího soudu již základní odškodnění ZSU zcela pokrylo ztížení společenského uplatnění, které žalobci v důsledku utrpěného úrazu vzniklo a které žalovaná v rozsahu 70 % odškodnila. Spoluzpůsobení újmy žalobcem v rozsahu 30 % je v souladu s uzavřeným smírem, v rámci něhož oba účastníci postavili jeho rozsah najisto. Zcela se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v souzené věci nejsou dány podmínky pro postup dle §2956 a násl. o. z.
5. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při stanovení výše peněžité náhrady za ZSU. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jehož závěry jsou zcela v rozporu s dikcí §7 odst. 3 vyhlášky a rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, 25 Cdo 1279/2005, 25 Cdo 3086/2009 či obecně Cpjn 203/2010 i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03. Rekapituluje skutkový děj, připomíná zranění, která při dopravní nehodě utrpěl, náročný průběh léčení včetně několika operací, jakož i následky na zdraví, kdy se pohybuje o dvou francouzských holích a z důvodu kratší dolní končetiny u něj dochází k poškození páteře a silným bolestem zad. Podstoupil korekční osteotomie (srovnání končetiny) a jelikož prodělal silnou trombózu, lékaři zvažují operaci. Odkázal na svůj věk, osobní poměry a to, že před úrazem byl zcela zdráv. Zvýšení náhrady za ZSU je na místě zejména z důvodu ztráty možnosti podnikání, do něhož vložil veškeré své finanční prostředky. Po úraze nemohl realizovat zakázky své stavební firmy (připravoval se i na větší zakázky, které získal), přišel tak o značný zisk, nemohl dostát svým závazkům, a proto jsou na něj vedeny exekuce. Odvolací soud postupoval v rozporu s uvedenou judikaturou včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97, jestliže jeho případ řádně neporovnal s jinými obdobnými případy. Necítí se být spoluviníkem dopravní nehody, podává vlastní verzi děje předcházejícího dopravní nehodě a s odkazem na ustanovení §135 o. s. ř. namítá, že řidič druhého vozidla odpovídá za škodu na jeho zdraví v plném rozsahu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o zamítnutí žaloby a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání s tím, že nespočívá na vyřešení otázky hmotného (natož procesního) práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ale na aplikaci soudní úvahy, která v daném případě nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Odkázala na judikaturu dovolacího soudu s tím, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá ani její nepřiměřenost.
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
8. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že se na vzniku nehody spolupodílel a namítá, že jediným viníkem dopravní nehody byl řidič vozidla pojištěného u žalované. Přehlíží však, že jeho 30% spoluúčast na nehodě učinili účastníci podkladem pro schválení smíru (usnesením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 20 C 181/2010-79). Ostatně tato míra spoluúčasti žalobce na nehodě zcela odpovídá skutkovým okolnostem, které nepodléhají dovolacímu přezkumu. Je třeba připomenout že při posuzování spoluúčasti na vzniku škody podle §441 obč. zák. se i na straně poškozeného zvažují veškeré příčiny, přičemž existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech rozhodných hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Žalobce zastavil vozidlo na zakázaném místě, kde nemohlo být ze strany jiného účastníka silničního provozu předpokládáno. Toto jeho jednání je proto příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Namítá-li, že zastavil proto, že se mu udělalo špatně, jde o náhodu, která se přičítá právě jemu. Nelze proto uzavřít, že by se žalobce na vzniku škody nepodílel. Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, přičemž stanovení míry spoluúčasti žalobce na vzniku škody v rozsahu 30 % nelze za daných okolností považovat za nepřiměřené. Z těchto důvodů tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
9. Stejně je tomu i předkládá-li dovolatel k řešení otázku přiměřené výše odškodnění bolesti, neboť o bolestném již odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí nerozhodoval [bylo o něm pravomocně rozhodnuto předchozími rozhodnutími soudů nižších stupňů a dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí dovolání směřující proti rozhodnutí o tomto nároku v částce 11 739,60 Kč odmítl pro nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
10. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky přiměřené výše odškodnění ZSU, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
11. V projednávané věci jde o specifické právo poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), nicméně rozsah povinnosti žalované pojišťovny plnit poškozenému se podle zákona č. 168/1999 Sb. odvíjí od občanského zákoníku. Jestliže ke škodní události v daném případě došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc, vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 o. z., podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
12. Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
13. Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
14. Podle §3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
15. Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
16. Předmětem řízení po zrušení věci dovolacím soudem je již pouze nárok žalobce na zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky o částku 1 001 952 Kč. Judikatura je ustálena v závěru, že odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
17. Vzhledem k tomu, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 4277). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sb. rozh. obč.). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15).
18. Při stanovení výše odškodnění soudy obou stupňů vycházely ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17.
19. Žalobci se ve věku 38 let v důsledku zranění při dopravní nehodě zcela zásadně změnil život. Před nehodou osobně řídil malou stavební firmu, která prosperovala, měla nasmlouvané zakázky a do jejíhož rozvoje žalobce investoval nejen svou práci, ale i finanční prostředky. Byl zcela zdráv a aktivně se věnoval sportu (lyžování, cyklistika, snowkiting, tenis, jízda na kolečkových bruslích), k němuž vedl i své dcery – jezdil s nimi na hory a jejich společný kontakt, i když s nimi nežil ve společné domácnosti, se odbýval především při sportovních aktivitách. Rád cestoval, žil společenským životem. Zranění při nehodě po náročném a dlouhodobém léčení zanechalo trvalé následky na jeho zdraví spočívající především ve zcela zásadním omezení možnosti pohybu. Žalobce se pohybuje pouze za pomoci francouzských holí, není schopen delší chůze, delšího stání, nemůže si kleknout ani dřepnout, stále trpí bolestmi a mívá křeče v nohou. Došlo u něj k trvalému poúrazovému omezení oběhu dolních končetin a rozvinula se poúrazová překotná artróza kolenních kloubů. Nemůže zvedat těžší břemena, trpí bolestmi i otoky nohou, užívá léky na ředění krve. Tento jeho zdravotní stav mu znemožnil pracovní činnost, neboť jeho vzdělání i profesní zkušenosti odpovídaly činnosti v terénu, jíž po úraze již nebyl schopen. To se projevilo v jeho podnikání, neboť bez možnosti vlastního dozoru při pracích na stavbách a kontroly pracovníků docházelo ke ztrátám materiálu, nekvalitním pracím a s tím souvisejícím reklamacím. Musel proto své podnikání ukončit, což spolu s poklesem jeho pracovní schopnosti o 70 % vedlo ke značným finančním obtížím. Žalobce sice pracuje (provádí údržbu zeleně, případně odklízení sněhu na čtyřkolce), avšak jeho příjmy ve srovnání s původně provozovanou firmou (i s ohledem na jeho fyzické možnosti) jsou nesrovnatelně nižší. Zásadní změna života spočívá i v tom, že je zcela vyloučen ze sportovních aktivit, kromě plavání. Žalobce se aktivně věnoval různým sportům (byť nikoli na profesionální úrovni), vzhledem k svému založení šlo o jeho primární volnočasové vyžití, které je pro něj nenávratně ztraceno, stejně jako cestování. Podstatně byl zasažen i jeho rodinný život. Svým dcerám, se kterými před úrazem trávil čas převážně sportovními aktivitami, se po úrazu nemohl stejným způsobem věnovat, což mělo dopad na jeho psychiku. Po nehodě se mu narodil syn, avšak zdravotní handicap mu znemožňuje plnohodnotnou péči o něj. Trpí tím, že se synem nemůže realizovat běžné činnosti jako jiní rodiče (běhat, kopat si s ním míčem, sportovat apod.) a nemůže jej sám ani hlídat, protože by ho nedohonil. Není schopen pomoci ani s péčí o domácnost. To vše nepochybně přináší žalobci pocity méněcennosti a nespokojenosti, které se nutně odráží v soužití s nejbližšími.
20. Lze shrnout, že popsané okolnosti svědčí o tom, že v případě žalobce jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který odůvodňuje zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky. Opačný právní závěr odvolacího soudu podložený pouze povrchním srovnáním, které je v rozporu s výše uvedenou judikaturou, je nesprávný. Vzhledem k tomu, že řízení trvá již 12 let, zabýval se dovolací soud přiměřeností náhrady za ZSU, jíž žalobci přiznal soud prvního stupně.
21. Dovolatel odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž soud shledal důvody pro přiznání náhrady za ZSU zvýšené na trojnásobek základního bodového ohodnocení. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, kde žalobkyně při dopravní nehodě dne 17. 11. 2001 utrpěla četná zranění, především podvrtnutí krční páteře s úrazovou blokádou a poruchou hybnosti, neshledal soud za nepřiměřeně nízkou náhradu v částce 792 000 Kč (trojnásobek základního bodového ohodnocení) za situace, kdy zranění utrpěla ve věku 17 let, trpí bolestmi páteře, které tlumí léky, je unavená, ospalá, pravidelně musí docházet na rehabilitace, domácí práce jí činí potíže a nemůže žít běžný život, který by jinak jako mladá, svobodná dívka žila. Ve srovnání s tímto případem jsou zdravotní následky žalobce podstatně závažnější, byť k nim došlo ve vyšším věku. V odkazované věci sp. zn. 25 Cdo 3086/2009 poškozený při dopravní nehodě v roce 2004 utrpěl otevřenou zlomeninu bérce pravé nohy, v důsledku čehož má zkrácený bérec o 2,5 cm, není schopen plné zátěže pravé nohy, chodí o francouzské holi, má doporučenou ortézu a bandáže. Před úrazem hodně sportoval (bruslil, lyžoval, hrál míčové hry, běhal), jezdil na kole a na motocyklu, tančil, věnoval se turistice, hrál na harmoniku. Za situace, kdy poškozený utrpěl škodu ve věku 54 let, je vyřazen ze všech sportovních aktivit, není schopen bez cizí pomoci zajišťovat údržbu domu, nemůže pracovat ve výškách a v dřepu, může vykonávat jen lehčí práce bez dlouhého stání, je omezen v chůzi a nemohl po dobu více jak čtyř let vykonávat své zaměstnání, a i nyní je částečně invalidní, nepovažoval soud za nepřiměřeně vysokou náhradu ve výši trojnásobku základního bodového ohodnocení (v daném případě celkem 360 000 Kč). Ve srovnání s žalobcem jde o poškozeného, který utrpěl škodu ve výrazně vyšším věku než žalobce. Dále lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, kde při dopravní nehodě v roce 2002 došlo u 27leté poškozené k amputaci prstů na nohou, poúrazovým psychickým obtížím s poruchami spánku, vzhledem k poškození pánve a postižení dolních končetin je dána pravděpodobnost komplikací při případném těhotenství. Je částečně invalidní, před úrazem vedla běžný společenský, rodinný, pracovní a sportovní život. V jejím případě dovolací soud neshledal nepřiměřeně nízkou náhradu za ZSU rovněž ve výši trojnásobku základního bodového ohodnocení (po zohlednění spoluzpůsobení újmy představovala náhrada zvýšená podle §7 odst. 3 vyhlášky částku 739 800 Kč) za situace, že nebyla vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, může provádět v podstatě všechny činnosti jako před úrazem, těhotenství jí (jak sama tvrdí) bude sice činit obtíže, není však vyloučeno. I ve srovnání s touto poškozenou je trvalé postižení žalobce podstatně závažnější. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 2387/2006 utrpěl poškozený v roce 2002 při dopravní nehodě mnohočetná poranění (zlomenina horní partie pravé stehenní kosti, zlomenina pravé holenní kosti, mnohačetné tříštivé zlomeniny obličejových kostí vpravo, závažné zhmoždění pravé oční koule, rozsáhlé hluboké tržně zhmožděné rány pravé tváře, otřes mozku I. stupně, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, zlomeninu 3. a 4. žebra v pravé polovině hrudníku, poranění plíce a pravého jaterního laloku), trvalé následky na zdraví spočívají v omezení hybnosti a funkčnosti pravé dolní končetiny. Před nehodou vykonával funkci policejního inspektora, předtím se účastnil vojenských misí se zdravotní kvalifikací A1, ve volném čase aktivně rekreačně sportoval. Po úrazu nemůže vykonávat práci v ozbrojených složkách ani jinou fyzicky náročnou práci (žalobci byl přiznán plný invalidní důchod a mimořádné výhody II. stupně), kromě plavání a jízdy na kole nemůže aktivně provozovat žádný sport, není schopen chůze po delší dobu, trvalé poškození pravého oka mu ztěžuje čtení a znemožňuje střílet ze zbraně, ztratil mimořádnou sportovní kondici i možnost pokračovat v úspěšné policejní kariéře, to vše ve věku 29 let. Soud neshledal za nepřiměřeně nízkou náhradu ve výši trojnásobku základního bodového ohodnocení (přesahující 1 100 000 Kč).
22. Lze shrnout, že ve většině srovnatelných případů dospěly soudy k závěru, že okolnostem přiměřené je stanovení náhrady ve výši trojnásobku základního bodového ohodnocení. Postižení žalobce je však ve srovnání s odkazovanými případy závažnější, neboť se nemůže pohybovat bez pomoci berlí, což jej nepochybně podstatně omezuje v běžném životě. Zohlednit je dále třeba i okolnost, že v mladém věku přišel o možnost výkonu svého zaměstnání – slibně se rozvíjejícího podnikání. Ze sociologických studií vyplývá, že práce není pouze zdrojem příjmu, ale poskytuje i pocit sociální identity, společenské kontakty a pravidelnou organizaci života; spoluvytváří osobní identitu člověka a hraje důležitou roli pro udržení sebeúcty. Je nepochybné, že ztráta možnosti vykonávat svou práci zasáhla velmi podstatně do života žalobce, a to i svými důsledky spočívajícími v nemožnosti dostát svým závazkům, což mělo dopad do finančních poměrů žalobce. Významně je omezen též v péči o své nezletilé dítě. Při zvážení rozhodných skutečností lze považovat za přiměřené zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky o trojnásobek základního bodového ohodnocení (477 120 Kč), který představuje částku 1 431 360 Kč, avšak vzhledem k rozsahu spoluzpůsobení újmy, náleží žalobci 70 % z této částky, tedy 1 001 952 Kč, jak stanovil soud prvního stupně.
23. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí s tím, že splatnost byla stanovena v souladu s §160 odst. 1 o. s. ř.
24. O náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům v průběhu předcházejících řízení i v průběhu tohoto dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 a §151 o. s. ř. Na náhradu nákladů řízení by měl podle §142 odst. 3 o. s. ř. právo žalobce, neboť v nárocích na bolestné a náhradu za ZSU záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Samotnému žalobci však v předchozích řízeních žádné náklady nevznikly, neboť byl zastoupen soudem ustanoveným zástupcem, a proto soud rozhodl, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.
25. Žalobce byl v průběhu celého řízení zastoupen ustanoveným zástupcem, jehož náklady byly hrazeny soudem a státu tak vznikly náklady. Dovolací soud o jejich náhradě rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 a §148 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k jejich náhradě uložil v řízení procesně neúspěšné žalované. Náklady jsou tvořeny částkou 244 678 Kč, kterou soud na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 20 C 181/2010-676, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 55 Co 342/2020-686, vyplatil ustanovené právní zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Zdeňce Doležílkové, a zahrnují náklady vzniklé za celý průběh dosavadního řízení s výjimkou tohoto dovolacího řízení. Náhradu nákladů je žalovaná povinna zaplatit v zákonné třídenní lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) na účet Obvodního soudu pro Prahu 1.
26. O náhradě nákladů vzniklých státu v tomto dovolacím řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 a §148 odst. 1 o. s. ř. V řízení před dovolacím soudem byl úspěšný žalobce (§142 odst. 3 o. s. ř.), proto je žalovaná povinna nahradit náklady vzniklé státu v souvislosti se zastoupením žalobci ustanovené advokátky JUDr. Zdeňky Doležílkové. Vzhledem k tomu, že o výši těchto nákladů nebylo dosud rozhodnuto a nebyly vyplaceny, ponechal dovolací soud rozhodnutí o výši těchto nákladů na rozhodnutí soudu prvního stupně (§155 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu