ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.654.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 654/2022-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: EG.D, a. s. , IČO 28085400, se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1. M. J. , narozený XY, bytem XY, 2. E. T. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, 101 00 Praha 1, o zaplacení 593 029 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 83/2016, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 15 Co 527/2019-541, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 19 C 83/2016-448, uložil 1. žalovanému, původní 2. žalované M. J. a původní 3. žalované E. T. povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 593 029 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení o zaplacení náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny za období od 3. 12. 2012 do 3. 12. 2015, vyšel soud ze zjištění, že smluvním odběratelem elektřiny na adrese XY a č. p. XY, byl 1. žalovaný, který tyto nemovitosti obýval a spravoval. Majitelkou domu č. p. XY byla původní 2. žalovaná (matka 1. žalovaného M. J.), která jej zakoupila před rokem 2000, a v zažalovaném období jej pronajímala společnosti, jíž byla jedinou společnicí i jednatelkou. Vlastnicí domu č. p. XY byla původní 3. žalovaná (družka 1. žalovaného E. T.), která dodávku elektrické energie do svého domu, který užívala, zajišťovala přes dům č. p. XY; oba domy jsou jediným odběrným místem. Od 22. 1. 2015 prováděla žalobkyně bez vědomí žalovaných kontrolní duplicitní měření na přívodním kabelu k odběrnému místu a porovnáním vykázané spotřeby na elektroměrech a pomocném přenosném měřicím zařízení v odběrném místě zjistila (ke dni 22. 3. 2015) neoprávněný odběr elektřiny a následně 3. 12. 2015, při domovní prohlídce obou domů za asistence policie, odhalila i existenci nelegální přípojky. Neměřená elektřina byla přiváděna kabelem napojeným (asi v roce 2003) u paty pilíře s elektroměry a zavedeným do původní rozvodové skříně na domě č. p. XY tak, že neprocházela přes elektroměr, odkud byla (i v rozhodné době) přiváděna elektřina do domů č. p. XY a č. p. XY. Trestní stíhání 1. žalovaného za neoprávněný odběr policie odložila s tím, že se nepodařilo prokázat, kdo nelegální přípojku k neoprávněnému odběru elektrické energie vytvořil a že o ní 1. žalovaný věděl. Ten připustil, že provedl neoprávněný zásah do elektroinstalace přímo v rozvodné skříni, která je ale již za měřiči, čímž část odběrného místa, kde byly napojeny přímotopy, omylem zapojil mimo měřenou část. Tvrdil, že tuto úpravu provedl, aniž by sledoval snížení spotřeby a dosáhl neměřeného odběru, ale pouze proto, aby zapojení nevyhazovalo jističe. Po právní stránce soud věc posoudil podle §2 odst. 2 písm. a) bodu 6, §28 a §51 odst. 1 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, (dále jen „energetický zákon“). Shledal solidární odpovědnost za škodu způsobenou neoprávněným odběrem u všech tří žalovaných, neboť 1. žalovaný odpovídá jako smluvní odběratel i jako správce a uživatel nemovitostí a obě žalované pak jako vlastnice nemovitostí, jež jsou jediným odběrným místem, které je buď přímo užívaly nebo v něm podnikaly a měly tak z neoprávněného odběru majetkový prospěch; všichni tři měli odběrné místo ve sféře svého vlivu. Rozsah škody stanovil na základě výpočtu podle §9 odst. 3 až 8 vyhlášky č. 82/2011 Sb. Za období od 10. 10. 2013 do 3. 12. 2015 (stanoveného podle §9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2011 Sb.), tedy za 784 dní takto zjistil celkovou spotřebu 649,152 MWh, od níž odečetl spotřebu fakturovanou (a žalovanými zaplacenou) 65,355 MWh. Z rozdílu spotřeby mezi těmito částkami (583,802 MWh) pak postupem podle vyhlášky č. 82/2011 Sb. stanovil rozsah skutečné škody způsobené neoprávněným odběrem ve výši 637 568,76 Kč (včetně DPH). Žalovaným uložil i povinnost zaplatit náklady vynaložené na zjištění a odstranění neoprávněného odběru v celkové výši 32 338 Kč. Protože výsledná částka byla vyšší než částka žalovaná, žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 15 Co 527/2019-541, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že povinnosti uložené rozsudkem soudu prvního stupně se ukládají společně a nerozdílně M. J. a E. T., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení totiž zemřela původní 2. žalovaná M. J., na jejíž místo v řízení nastoupila původní 3. žalovaná E. T. (o právním nástupnictví rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 8. 4. 2021, č. j. 15 Co 527/2019-529), která jako závětní dědička zdědila i dům č. p. XY. E. T. poté vystupovala v řízení jako 2. žalovaná, a to již jako vlastnice všech nemovitostí, představujících odběrné místo. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Při právním posouzení však dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody je dán za celé zažalované období 1095 dnů, neboť neoprávněný odběr existoval již od roku 2003, což vylučuje náhradní stanovení doby neoprávněného odběru podle §9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2011 Sb. Výpočet výše náhrady škody pak provedl při zohlednění skutečné výše neoprávněně odebrané elektřiny v období od ledna 2015 do prosince 2015, během něhož žalobkyně prováděla kontrolní měření. Vzhledem k tomu, že se jedná o celý kalendářní rok, představují tyto údaje dostatečně vypovídající podklad pro náhradní určení množství neoprávněného odběru v předešlém zažalovaném období. Takto zjištěnou průměrnou denní neoprávněnou spotřebu soud vynásobil počtem dnů, za které žalobkyně požadovala škodu uhradit, a cenou jedné MWh podle vyhlášky č. 82/2011 Sb. K výsledné částce 553 900 Kč připočetl náklady vzniklé zjišťováním a odstraňováním neoprávněného odběru 39 129 Kč, čímž dospěl ke škodě ve výši žalované částky. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že odpovědnost 1. žalovaného je dána jak jeho smluvně-odběratelským právním vztahem, tak faktickým užíváním nemovitostí, které jsou součástí odběrného místa i výkonem jejich správy. Druhá žalovaná pak odpovídá z titulu svého vlastnického práva k oběma domům i jako jejich uživatelka. Oba žalovaní odpovídají solidárně.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla 2. žalovaná dovoláním. Odvolací soud se podle ní odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 463/2021, když vyšel ze skutkového zjištění, že neoprávněný odběr probíhal od roku 2003. K tomuto závěru soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz a odvolací soud dokazování nedoplnil ani nezopakoval podle §213 o. s. ř. Jeho skutkový závěr o možnosti zjistit dobu trvání neoprávněného odběru se liší od skutkového závěru soudu prvního stupně, který naopak na základě provedených důkazů uzavřel, že tuto dobu nelze určit. Vady se dopustil odvolací soud i tím, že se nezabýval dalšími odvolacími důvody uvedenými dovolatelkou v odvolání. Dále odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 202/2020 ve výpočtu náhrady škody nezohlednil spoluúčast žalobkyně, která zahájila kontrolní měření 22. 1. 2015, nelegální odběr odhalila odečtem 22. 3. 2015, ale závadný stav odstranila až 3. 12. 2015, kdy proběhla domovní prohlídka. Dovolatelka rovněž zpochybňuje svou pasivní legitimaci. Dovolacímu soudu předkládá podle ní dosud neřešenou otázku, zda se při posouzení odpovědnosti za neoprávněný odběr elektřiny vlastníka nemovitosti, který není smluvním partnerem distributora, použije energetický zákon [§28 odst. 5 písm. b)] i v případě, že přípojka neoprávněného odběru elektřiny je připojena mimo domovní elektrickou instalaci. Namítá, že soudy nesprávně opřely její odpovědnost o její vlastnické právo k předmětným nemovitostem a o §28 energetického zákona. Protože byla nelegální přípojka naistalována mimo domovní elektrickou instalaci na části elektrické distribuční soustavy, která je ve správě distributora, nemá za její stav vlastník nemovitosti odpovědnost. Proto nelze odpovědnost dovolatelky založit ustanoveními energetického zákona, ale je třeba ji posoudit v intencích subjektivní odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, která dovolatelce nebyla prokázána. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nové argumenty mohla a měla 2. žalovaná uplatnit v řízení před soudy nižších stupňů, ale neučinila tak. Nelze k nim proto v dovolacím řízení přihlížet. Navíc nejsou důvodné. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná osoba, která má právnické vzdělání [§241 odst. 1, 2 písm. b) o. s. ř.], shledal, že dovolání 2. žalované není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). V projednávané věci bylo žalobě vyhověno ve dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na náhradu za neoprávněný odběr elektrické energie ve výši 553 900 Kč a nároku na náhradu nákladů souvisejících se zjištěním neoprávněného odběru ve výši 39 129 Kč, jež však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (i když se jedná o spor odběratele a distributora elektrické energie, předmětem řízení není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok žalobkyně na náhradu škody) ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval pouze zbývajícím nárokem na náhradu škody za neoprávněný odběr v částce 553 900 Kč.
Dovolatelka zpochybňuje svou pasivní legitimaci a formuluje podle ní v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou otázku týkající se výkladu §28 energetického zákona. Její odpovědnost by se podle jejího názoru měla posoudit podle obecných pravidel obsažených v občanském zákoníku. Odvolací soud ale nezaložil její pasivní legitimaci pouze na jejím vlastnickém právu a vlastnickém právu její právní předchůdkyně k domům č. p. XY a XY , ale i na skutkovém závěru, že dovolatelka (i její právní předchůdkyně) domy nejen vlastnily, ale i užívaly a podnikaly v nich a odebíraly neměřenou elektřinu. Odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektrické energie je pojímána jako objektivní s tím, že základ nároku na náhradu škody dodavatele proti jeho odběrateli i jeho výše se neřídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, nýbrž podle zvláštního právního předpisu - zákona č. 458/2000 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009). Tato právní úprava zakládá dodavateli elektřiny nárok na náhradu škody za neoprávněně odebranou energii, a to vůči tomu, kdo ji v rozporu se smluvními podmínkami či zákonem na úkor dodavatele odebral. Zákon blíže nedefinuje osobu neoprávněného odběratele, hovoří pouze obecně o osobě, která neoprávněně odebírala nebo odebírá elektrickou energii. K založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je třeba (vedle splnění ostatních podmínek) i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce. Jestliže 2. žalovaná i její právní předchůdkyně, do jejíchž práv vstoupila, odebíraly elektřinu neoprávněně, je dovolatelka podle §51 odst. 3 energetického zákona povinna nahradit vzniklou škodu. Právní závěry o své pasivní legitimaci založené na těchto skutečnostech jednak dovolatelka nezpochybňuje a jednak jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, nebo usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1862/2018). Proto dovolatelkou formulovaná otázka, která podle jejího názoru dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v jejích poměrech nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 202/2020, neboť ve výpočtu náhrady škody nezohlednil spoluúčast žalobkyně, která zahájila kontrolní měření 22. 1. 2015, nelegální odběr odhalila odečtem 22. 3. 2015, ale závadný stav odstranila až 3. 12. 2015, kdy proběhla domovní prohlídka.
Jak bylo uvedeno již výše, nároky na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny se neřídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, ale posuzují se podle energetického zákona, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální. Občanským zákoníkem jako předpisem obecné povahy se právní poměry řídí pouze v tom rozsahu, v jakém je neupravují (v režimu speciality) jiné právní předpisy, tedy v daném případě energetický zákon. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje úpravu spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě, uplatní se úprava podle §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Obdobný závěr (ve vztahu k předchozí právní úpravě občanského zákoníku) učinil Nejvyšší soud právě v rozhodnutí ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020, na něž dovolatelka odkazuje.
Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč.).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
V rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odpovídá-li odběratel objektivně za neoprávněný odběr elektřiny, kdy jeho vědomost je při posuzování tohoto právního stavu nerozhodná, lze klást zvýšené nároky obecné prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) též na provozovatele distribuční soustavy, který zjistil okolnosti neoprávněného odběru, provádí za tím účelem kontrolní měření, avšak v době přiměřené okolnostem věci nepřijme žádná opatření, která by tento protiprávní stav odstranila. Porušení této povinnosti může představovat spoluúčast poškozeného provozovatele distribuční soustavy na vzniklé škodě způsobené neoprávněným odběrem elektřiny. V tehdy řešeném případě měl provozovatel distribuční soustavy o neoprávněném odběru informace již ke dni 27. 2. 2013, nepochybně byl neoprávněný odběr zjištěn při prvním odečtu kontrolního měřidla dne 23. 5. 2013, přičemž poškozená dalšímu vzniku škody zabránila až 29. 4. 2015, aniž by k tomu měla důvod. Jestliže období, kdy poškozená o neoprávněném odběru věděla a nezasáhla, trvalo 23 měsíců, nepovažoval dovolací soud za nepřiměřený závěr o spoluúčasti poškozené v rozsahu 50 %.
Přestože odvolací soud §2918 o. z. necitoval a výslovně ho neaplikoval, na posledně citované rozhodnutí, kterého se dovolává i žalobkyně, odkázal a implicitně lze v jeho rozhodnutí úvahu založenou na délce vědomosti žalobkyně o existenci neoprávněného odběru a její přiměřenosti nalézt. Odvolací soud evidentně neshledal dobu kontrolního měření v délce 9 měsíců, během nichž již žalobkyně o neoprávněném odběru věděla, za nepřiměřenou. Považoval ji za racionální zjevně z toho důvodu, že umožnila co nepřesnější stanovení rozsahu nahrazované škody, aby nebylo nutné její výši určit náhradním postupem podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., který lze použít pouze, není-li možné stanovení rozsahu škody jiným způsobem, a to takovým, který by se co nejvíce blížil množství neoprávněně spotřebované elektřiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, a usnesení pléna ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Provádění kontrolního měření ke zjištění, zda došlo k neoprávněnému odběru je zcela legitimní. Další kontrolní měření po zjištění neoprávněného odběru bylo vedeno snahou zjistit co nejpřesněji rozsah neoprávněného odběru. Z tohoto měření pak žalobkyně také při vyčíslení škody vycházela (a ztotožnil se s ním i odvolací soud). Kratší doba měření by pak nebyla vypovídající, neboť by nezahrnovala všechna roční období, v nichž je spotřeba elektřiny různá. V takovém případě nelze považovat implicitní závěr odvolacího soudu o nulové spoluúčasti žalobkyně na vzniklé škodě za zjevně nepřiměřený. Z uvedeného vyplývá, že se odvolací soud ani při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani námitka dovolatelky, že odvolací soud opomněl posoudit spoluúčast žalobkyně na vzniklé škodě, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení spočívajícími v tvrzení, že odvolací soud vyšel ze skutkového stavu odlišného od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by doplnil nebo zopakoval dokazování, a že se nezabýval odvolacími důvody uvedenými dovolatelkou v odvolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu