ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.943.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 943/2023-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: D. L., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Městská nemocnice Ostrava, příspěvková organizace , se sídlem Nemocniční 898/20a, Ostrava - Moravská Ostrava, IČO 00635162, zastoupená Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 44/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2022, č. j. 71 Co 79/2022-427, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 71 Co 79/2022-427, potvrdil rozsudek ze dne 8. 12. 2021, č. j. 37 C 44/2018-391, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu újmy způsobené žalobci úmrtím jeho babičky, paní E. L. Podle žaloby měla žalovaná paní L., své pacientce, provést operaci, která nebyla indikována a poté jí poskytnout nesprávnou pooperační péči. Soudy vyšly ze zjištění, že babičce žalobce bylo lékařem doporučeno odstranění obou vejcovodů a vaječníků pro nález cysty na pravém vaječníku a zvýšení nádorového markeru (ukazatel rizika vzniku zhoubného nádoru), který u ní při dlouhodobém sledování opakovaně překračoval normu. Paní L. se pro operaci rozhodla a dne 24. 2. 2017 byl proveden plánovaný laparoskopický výkon. Zatímco první pooperační den proběhl bez obtíží, druhý den si pacientka stěžovala na bolesti v oblasti rány, následně opakovaně zvracela. Další den pak po přetrvávajícím zvracení byla provedena vyšetření poukazující na vážnou komplikaci uskřinutí kličky tenkého střeva v místě zavedení portu, což bylo možné riziko spojené s prováděnou operací. Týž den byla provedena krátká reoperace, vitalita kličky byla dobrá, bez nekrózy a postačilo její uvolnění. Další pooperační průběh byl u pacientky běžný, odpovídající její polymorbiditě, a to až do dne 4. 3. 2017, kdy došlo k akutnímu respiračnímu selhání s poruchou vědomí. Pacientka byla přeložena na anesteziologicko-resuscitační oddělení žalované a po měsíci na totéž oddělení Nemocnice s poliklinikou Karviná-Ráj, kde dne XY zemřela. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že požadavku žalobce na odškodnění podle §2959 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, nelze vyhovět. V řízení bylo zjištěno, že indikace k operaci byla správná, odůvodněná zvýšenými nádorovými markery, pacientka se pro ni sama rozhodla a udělila k ní informovaný souhlas. Operace proběhla standardním způsobem bez komplikací, pooperační komplikace byla i přes nedostatky dne 26. 2. 2017 včas odhalena a odstraněna, o čemž svědčí i zachování vitality uskřinuté kličky tenkého střeva při jejím uvolnění. Péče žalované skončila přeložením pacientky dne 26. 5. 2017 do jiného zdravotnického zařízení za situace, kdy se její zdravotní stav zlepšil a stabilizoval. Následně pak došlo ke zhoršení zdravotního stavu pacientky. Žalovaná se nedopustila protiprávního jednání, které by bylo v příčinné souvislosti s úmrtím pacientky dne XY, k tomu došlo přirozeně, ukončením srdeční činnosti. Nejsou tak dány předpoklady vzniku odpovědnosti na straně žalované. Pro aplikaci §6 odst. 2 o. z. (podle nějž nikdo nesmí těžit se svého nepoctivého nebo protiprávního činu), jehož aplikace se žalobce domáhal, odvolací soud neshledal žádný důvod. Žalobce neosvětlil, jaký prospěch podle něj mohla mít z jakého činu žalovaná, úmrtí pacientky v jiném zařízení nelze vnímat jako prospěch žalované a dovozovat z toho, že by žalovaná musela prokazovat neexistenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a úmrtím pacientky. Navíc bylo prokázáno, že péče žalované byla příkladná po celou dobu hospitalizace, s výjimkou laxnějšího přístupu k obtížím udávaným dne 26. 2. 2017 vysvětlitelného společnými znaky s běžným pooperačním stavem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a je založeno na otázkách řešených odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázkách, které se týkají ochrany základních lidských práv a svobod a odvolací soud při jejich řešení nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, i otázkách doposud neřešených. Dovolatel namítl, že výslovně zpochybňoval způsob provedení operace, k čemuž byla provedena řada důkazů, skutková zjištění však provedené důkazy zčásti opomíjejí a zčásti odporují logickému myšlení. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, podle něhož opomenutí důkazů činí rozhodnutí nejen nepřezkoumatelným, ale též protiústavním, a dále na nálezy Ústavního soudu, podle kterých jsou nepřezkoumatelná rozhodnutí opomíjející důkazy účastníků protiústavní (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/1994, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. II. ÚS 402/2005, sp. zn. I. ÚS 74/06 a sp. zn. IV. ÚS 774/2018). V návaznosti na uvedené se dovolatel táže, zda lze nehodnotit v odůvodnění rozhodnutí blíže nespecifikované důkazy, které byly v řízení provedeny, s odůvodněním, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně jinými důkazy. Dále vznáší otázku, zda je vadou řízení představující zásah do práva na spravedlivý proces, nezabýval-li se odvolací soud vůbec námitkami účastníků nebo se s nimi vypořádal nedostatečně. Dovolatel soudí, že zásada poctivosti vyjádřená v §6 odst. 2 o. z. by se měla prosadit i při posuzování otázky příčinné souvislosti, čemuž odpovídá i judikatura Ústavního soudu reprezentovaná jeho nálezem sp. zn. III. ÚS 3528/20. Odvolací soud pochybil, nepojímal-li §6 odst. 2 o. z. jako kogentní a vyloučil-li jeho aplikaci s tím, že zdravotnické zařízení netěžilo ze skutečnosti, že k úmrtí pacientky nedošlo v témže zdravotnickém zařízení, jaké se dopustilo protiprávního jednání. Dovolatel se táže, zda platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání a zda pokud někdo těží ze svého protiprávního jednání, jde o situaci odporující obecným principům práva. Nejvyšší soud by se měl vyslovit k otázce, zda je použití zmiňované zásady při posuzování příčinné souvislosti mezi postupem zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta podmíněno prospěchem zdravotnického zařízení z úmrtí pacienta a dále též úmrtím pacienta v daném zařízení. Dovolatel poukázal na zjištění soudu prvního stupně, z nějž vyplynulo, že komplikace mohla být zjištěna dřív, přičemž dané zjištění bylo zlehčováno. Nejistotu vyvolanou postupem žalované lze přitom klást k tíži pouze jí, jak vyplývá ze shora zmiňované zásady. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně lze připomenout, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu §241a o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20).
V projednávané věci soudy obou stupňů založily svá zamítavá rozhodnutí na závěru, že žalovaná se při péči o zdraví paní L. nedopustila protiprávního jednání, proto neodpovídá za újmu vzniklou žalobci jejím úmrtím. Uvedený závěr žalobce svými argumenty nevyvrací, a nenastiňuje tak otázku, jež by mohla vyhovovat požadavkům §237 o. s. ř. Vyslovil-li se odvolací soud k požadavku žalobce na aplikaci §6 odst. 2 o. z., jejímž prostřednictvím se žalobce dovolával odpovědnosti žalované, šlo jen o reakci soudu na odvolací argumentaci, nikoli o rozhodující důvod zamítnutí žaloby. Čistě teoretické otázky dovolatele týkající se daného ustanovení – zda platí či zda je kogentní, se zcela míjí s posouzením odvolacího soudu právě již pro nedostatek spojitosti s předmětem sporu (jejich zodpovězení by se nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí ve věci). Měl-li žalobce v úmyslu odůvodnit použití §6 odst. 2 o. z. tvrzením, že žalovaná v dané věci těží z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace pacientky, neboť v jejich důsledku nebylo možno prokázat její postup non lege artis, pak přehlíží, že nedostatky ve zdravotnické dokumentaci nepředstavovaly překážku pro posouzení správnosti postupu lékařů žalované znalcem. Ani sama okolnost, že paní L. zemřela po přeložení do jiného zdravotnického zařízení, nemůže pro žalovanou představovat „výhodu“. V případě, že by byl prokázán non lege artis postup žalované při péči o pacientku, který by byl příčinou jejího úmrtí, pak ani okolnost, že k úmrtí došlo mimo zařízení žalované, by neměla na odpovědnost žalované vliv. Odvolací soud však neměl za prokázané, že by se žalovaná dopustila protiprávního jednání negativně ovlivňujícího zdravotní stav paní L. Argumentace odvolacího soudu ohledně neuplatnitelnosti zásady poctivosti v dané věci mělo zjevně (viz systematika rozsudku a zvolené formulační obraty) povahu toliko doplňujících argumentů.
Pro úplnost lze dodat, že samozřejmě platí, že těžit z vlastního protiprávního jednání je v rozporu s obecnými principy práva. Žalobce však neuvedl, v čem by nepoctivost žalované měla spočívat a co by představovalo její prospěch. Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3528/20, se týká aplikace §6 odst. 2 o. z. při usměrnění výkladu předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou informací či radou ve smyslu §2950 o. z. a významu vědomého zamlčení podstatné informace zájemcům o koupi, pro posouzení nyní projednávané věci je tedy nepřípadný.
Způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani blíže nekonkretizované výtky dovolatele vůči nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nalézacích soudů a opomenutí blíže neuvedených důkazů. K námitkám procesních pochybení může Nejvyšší soud přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Procesní vada pak může být při posuzování přípustnosti dovolání zcela výjimečně relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, a jeho nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Takovouto otázku, která by vyhovovala výše zmíněným požadavkům §237 o. s. ř., však dovolatel neuvádí, otázky formuluje čistě v obecné rovině, aniž by z nich byl zřejmý význam pro posuzovaný spor (dovolatel neupřesňuje, jaké námitky a důkazy byly nedostatečně vypořádány a opomenuty, ani jejich význam pro posouzení věci). K vytýkané nepřezkoumatelnosti lze pro úplnost dodat, že přezkoumatelnost rozhodnutí závisí vždy do značné míry na individuálním posouzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1428/2021), stěžejní přitom je, zda lze bez obtíží z rozsudku seznat, jakými úvahami se odvolací soud řídil a z jakých důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (a to včetně náležitého vypořádání provedených důkazů), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu opravného prostředku – na újmu uplatnění práv odvolatele/dovolatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 92/2019, či ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021). K tvrzení, že procesní pochybení mohla rovněž vést k zásahu do práva na spravedlivý proces, lze připomenout, že i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu není relevantní každá procesní vada, ale pouze vada, jež má v celkovém kontextu všech ve věci relevantních okolností ústavněprávní rozměr, a je tedy vadou kvalifikovanou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 258/16, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2429/17). Požadavek na jistou intenzitu vady, tedy že jde o tzv. vadu kvalifikovanou, ostatně vyslovil Ústavní soud i ve vztahu k opomenutým důkazům (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 596/08, či přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS1037/23). Z námitek dovolatele v dané věci se přitom vůbec nepodává, jak by se ona blíže nekonkretizovaná pochybení měla týkat závěrů stěžejních pro výsledné rozhodnutí. Není zde tak ani náznak důvodu pro závěr, že by vytýkaná pochybení dosáhla ve svém důsledku intenzity zakládající porušení práva na spravedlivý proces (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3237/2022).
Jelikož argumentace žalobce neumožňovala dospět k závěru o přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu