ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2356.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2356/2023-645
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně A. S. , zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 579/36, proti žalované I. G. , zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení částky 585 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 53/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala zaplacení (vrácení) částky 635 380 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), již poskytla žalované (své dceři) na koupi družstevního podílu k „bytu č. 11, v domě č. p. XY v ulici XY“ (dále též jen „byt“), a to v návaznosti na jejich ujednání, které žalovaná nedodržela, že předmětný byt bude moci doživotně užívat a uhrazovat přitom pouze platby s jeho užíváním spojené jako jsou úhrady za energie a média, pojistka na byt, úhrady družstvu apod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 24 C 53/2021-502, uložil žalované povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 585 500 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni (další) částku 49 880 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky III a IV).
3. Zjistil, že účastnice a další dcera žalobkyně R. P. se v roce 2012 dohodly, že za účelem zajištění bydlení pro žalobkyni žalovaná zakoupí členský podíl v bytovém družstvu POČER (dále též jen „členský podíl“), s nímž bude spojeno právo nájmu bytu. Nákup členského podílu byl financován převážně z půjčky, již si vzala žalovaná od J. G. (svého tehdejšího tchána) s tím, že žalobkyně a R. P. se budou na nákladech spojených s jeho pořízením také podílet, a to, jde-li o žalobkyni, v zásadě „dle svých možností“. Současně bylo ujednáno, že žalobkyně bude mít právo byt užívat až do své smrti a bude přitom hradit pouze platby družstvu a provozní výdaje (úhrady za služby). Naproti tomu účastnice (a R. P.) si nesjednaly žádnou dohodu pro případ předčasného ukončení bydlení žalobkyně v bytě. Žalovaná zakoupila členský podíl, stala se členkou družstva a nájemkyní bytu a poté dne 29. 2. 2012 přenechala byt žalobkyni, která jej užívá do současné doby a která jí na náklady spojené s pořízením členského podílu postupně přispěla v letech 2012 až 2019 částkou 585 500 Kč. Podle zmíněných ujednání z roku 2012 postupovaly účastnice (a R. P.) až do roku 2020, v jehož průběhu nastal v jejich rodinných vztazích rozkol. Žalovaná
e-mailem ze dne 13. 9. 2020 odvolala svůj souhlas s bydlením žalobkyně v bytě a smlouvou ze dne 13. 10. 2020 převedla svůj členský podíl v družstvu na svého druha P. P., jenž pak prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 10. 11. 2020 vyzval žalobkyni k vyklizení bytu do 26. 2. 2021 a k úhradě bezdůvodného obohacení získaného jeho užíváním bez právního důvodu od 1. 10. 2020.
4. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ujednání účastnic a R. P. z roku 2012 nelze hodnotit jako platnou smlouvu, neboť s přihlédnutím k jejich obsahu šlo o ujednání neurčitá ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný nárok proto posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. podle §451 a násl. obč. zák., šlo-li o platby, jež žalobkyně poskytla žalované do 31. 12. 2013, a podle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), šlo-li o platby realizované později (po 1. 1. 2014). Přitom dovodil, že podle citovaných ustanovení svědčí žalobkyni právo na zaplacení (vydání) částky 585 500 Kč (s příslušenstvím), již v letech 2012 až 2019 prokazatelně získala žalovaná na její úkor bez právního důvodu, a jelikož shledal, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a ve smyslu §2 odst. 3 o. z.), vyhověl žalobě v rozsahu uvedené částky i přesto, že nárok žalobkyně na vrácení plateb, které poskytla žalované před více než třemi lety do podání žaloby, byl jinak promlčen. Ohledně částky 49 880 Kč (s příslušenstvím) pak žalobu zamítl s odůvodněním, že tuto částku ve skutečnosti poskytla žalované R. P.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, dospěl však k odlišným právním závěrům. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval ujednání účastnic (a R. P.) z roku 2012 za dostatečně určitá (šlo v nich o „umožnění bydlení žalobkyně za příspěvek na pořízení bytu“) a mající charakter nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 obč. zák., která zakládala pro žalobkyni právo na bydlení v bytě za stanovených podmínek, aniž by však šlo o právo nájemní či podnájemní anebo věcné břemeno (dále též jen „Smlouva“). Měl přitom za to, že Smlouva byla sjednána
(jde-li o právo žalobkyně na bydlení v bytě) na dobu neurčitou, a že ji tak bylo možné vypovědět postupem podle §582 odst. 1 obč. zák. Tímto postupem pak byl závazkový vztah účastnic také ukončen, neboť odvolání souhlasu žalované s bydlením žalobkyně v bytě a požadavek nabyvatele členského podílu (P. P.) na vyklizení bytu měly zjevně povahu výpovědi Smlouvy. Dále rovněž dovodil, že bylo-li plnění, jež žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s pořízením bytu, spojeno s právem na jeho doživotní užívání a tato sjednaná okolnost se nenaplnila, stal se příspěvek žalobkyně na pořízení členského podílu bezdůvodným obohacením žalované (§451 odst. 2 obč. zák., §2991 odst. 2 o. z.) coby plnění z právního důvodu, který odpadl. Vzhledem k tomu, že poskytnuté plnění se stalo bezdůvodným obohacením až v důsledku výpovědi Smlouvy, vznesla žalovaná svoji námitku promlčení neopodstatněně již proto, že do doby podání žaloby v této věci (10. 2. 2021) neuplynula promlčecí lhůta ani ve vztahu k části uplatněného nároku. Dodal, že žalovaná se neubrání dotčenému nároku ani kompenzační námitkou, kterou proti němu uplatnila k započtení svoje pohledávky za žalobkyní z titulu obohacení za užívání bytu v letech 2013 až 2020. Uvedená námitka se totiž opírá o tvrzení, jež nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, a jde tak o nepřípustné skutkové novoty ve smyslu §213 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Poukázal rovněž na to, že započítávané pohledávky jsou nejisté ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. a že z projevu vůle žalované směřujícího k započtení není zřejmé, které z nich mají v jeho důsledku zaniknout. S ohledem na smluvní ujednání mezi stranami, jež zakládalo pro žalobkyni právo užívat byt (přinejmenším do účinků výpovědi Smlouvy) bezplatně, je navíc evidentní, že pohledávky uplatněné k započtení žalované ani nevznikly. Odvolací soud se zabýval i otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy a jelikož v jednání žalobkyně takový rozpor neshledal, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že jako plnění na základě právního důvodu, který odpadl, lze posoudit plnění jedné strany (žalobkyně) poskytnuté na základě platné dohody, kterou druhá strana (žalovaná) zákonným způsobem vypověděla, resp. z její strany šlo o požadavek na vrácení výprosy, učiněný v souladu s ustanovením §2190 o. z., s účinky ex nunc. Měla za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. I kdyby bylo přesto možné kvalifikovat platby, jež jí žalobkyně poskytla v letech 2012 až 2019, jako plnění z právního důvodu, který odpadl (§2991 odst. 2 o. z.), stejně by tyto platby neodůvodňovaly závěr, že se na její úkor bezdůvodně obohatila. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (specifikovaná v dovolání) totiž za „bezdůvodné“ pokládá jen takové obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává, přičemž v tomto ohledu je třeba hodnotit i poctivost nabytých hodnot. Takovéhoto obohacení se jí však dostat nemohlo, neboť sporné hodnoty nabyla zcela poctivě, na základě vzájemné dohody účastnic a svobodné vůle žalobkyně, která tuto dohodu a tím i vložené finanční prostředky konzumovala po dobu téměř deseti let (od jara 2012 do října 2020) jinak bezplatným užíváním předmětného bytu. V uvedené souvislosti poukázala i na to, že realitní odhad hodnoty, již žalobkyně získala zmíněným užíváním bytu, vypočtený podle výše „běžného nájemného“, vychází na více než dvojnásobek částky, kterou se podílela na pořízení bytu; za této situace tudíž objektivně nemůže pociťovat na své straně žádnou majetkovou újmu, spíše naopak. I kdyby však žalobkyně takovou újmu pociťovala, vzhledem k vzájemnému plnění stran Smlouvy měla být daná konkrétní situace eventuálně posuzována podle ustanovení §2993 o. z. (případně i ve spojení s ustanovením §1911 o. z.), což se v tomto případě nestalo. Napadené rozhodnutí tak závisí i na posouzení otázek (které měla také za dovolacím soudem dosud nevyřešené), zda v situaci, kdy si strany vzájemně poskytly plnění na základě právního důvodu, jenž později odpadl, má být toto vzájemné plnění zohledněno při vypořádání bezdůvodného obohacení, a zda žalobkyně má nárok na vrácení své části plnění, i pokud sama svoji část plnění, v podobě náhrady za užívání bytu, nevrátila a ani nemá v úmyslu vracet. Ve spojitosti s uvedenými otázkami oběma soudům zároveň vytkla, že jí neposkytly poučení podle §118a odst. 1, 2 či 3 o. s. ř. a že jejich rozhodnutí byla pro ni překvapivá rovněž proto, že až do jejich vydání nedaly nikterak najevo, že žalované plnění hodlají posuzovat jako oprávněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Vytkla odvolacímu soudu také nesprávné hodnocení její kompenzační námitky a nedostatečné posouzení otázky odepření výkonu případného práva žalobkyně na vydání bezdůvodné obohacení za použití korektivu dobrých mravů, jak jej vykládá (v dovolání zmíněná) ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů (vyjma výroku II. rozsudku soudu prvního stupně) a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podáním ze dne 11. 8. 2023 pak požádala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
9. Námitkou, že její e-mail ze dne 13. 9. 2020, který odvolací soud považoval za výpověď Smlouvy, byl ve skutečnosti požadavkem na vrácení výprosy podle §2190 o. z., dovolatelka zpochybňuje výklad uvedeného projevu vůle, jakož i posouzení jeho účinků, a snad i hodnocení ujednání účastnic z roku 2012 jako inominátní smlouvy ve smyslu §51 obč. zák. K uvedeným otázkám však nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a v zásadě ani dovolací důvod (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a dovolání je proto v této části vadné a dovolací soud se jím nemohl věcně zabývat. Přesto pro úplnost dodává, že i když výprosa nebyla v roce 2012 v občanském zákoníku výslovně upravena, nebyla vyloučena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009), mohla však dopadat pouze na případy, kdy nebyla určena doba ani účel užívání věci. Jelikož v projednávané věci účastnice sjednaly účel, k němuž bude žalobkyně byt užívat (měl sloužit k zajištění jejího bydlení), již jen z tohoto důvodu nemohlo jít o výprosu, a e-mail žalované ze dne 13. 9. 2020 tudíž nemohl být ani požadavkem na vrácení věci podle §2190 o. z.
10. Otázky, jimiž dovolatelka zpochybňuje právní kvalifikaci žalovaného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
11. Vzhledem k tomu, že právní důvod, v jehož důsledku měla žalobkyně poskytnout dovolatelce sporné příspěvky na pořízení členského podílu v družstvu (spojeného s právem nájmu předmětného bytu), tedy závazek účastnic ze Smlouvy uzavřené v roce 2012, vznikl již za účinnosti předchozí právní úpravy, je třeba na projednávanou věc užít podle §3028 odst. 3 o. z. dosavadní právní předpisy. Závazek k vydání bezdůvodného obohacení se totiž řídí právní úpravou účinnou v době, kdy právní důvod k plnění, který později odpadl, vznikl; okolnost, že právní důvod plnění odpadl až po 1. 1. 2014, je v tomto směru nerozhodná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, či ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020).
12. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Tato skutková podstata míří na případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2027/2015). V ustálené soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020) není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl, může nastat nejen v případech, kdy toto odpadnutí má účinky ex tunc [typicky v případech odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.) či zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.)], ale i v případech, kdy má toto odpadnutí účinky ex nunc [např. splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2 věta druhá obč. zák.), dohoda stran (§572 odst. 2 obč. zák.), následná nemožnost plnění (§575 obč. zák.) či odvolání příkazu (§731, §732 obč. zák.)]. Skutečností zakládající odpovědnost k vydání bezdůvodného obohacení tak nepochybně může být i výpověď závazku.
13. V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru (jenž nebyl dovoláním účinně zpochybněn), že právní vztah založený Smlouvou zanikl výpovědí podle §582 odst. 1 obč. zák. Výpovědí práva a povinnosti smluvních stran nezanikají zpětně, nýbrž až od její účinnosti. Výpověď tedy působí ex nunc, nedotýká se vzájemných práv a povinností stran, která měla být plněna před zánikem závazku, a zpravidla tak ani nevede k takovému odpadnutí (zániku) právního důvodu plnění, jenž by zakládal vztah z bezdůvodného obohacení. Jiná je však situace, plnila-li jedna strana v souladu se závazkem druhé straně předem i za období, kdy ještě měla obligace trvat, avšak z důvodu předčasného zániku již v tomto období netrvala. Následným odpadnutím právního důvodu takového plnění (předčasným zánikem závazku) se takto předem poskytnuté plnění stane bezdůvodným obohacením. O takovou situaci šlo přitom i v souzené věci.
14. Podle ujednání účastnic z roku 2012 měla dovolatelka umožnit žalobkyni doživotní užívání předmětného bytu, a to za příspěvek na pořízení členského podílu v družstvu. Jinými slovy, poskytnutí příspěvku bylo vázáno na povinnost (strpět doživotní užívání bytu), o níž nebylo předem jisté, jak dlouho bude trvat, a jež měla být plněna i poté, co žalobkyně svou smluvní povinnost splní a příspěvek žalované poskytne. Plnění žalobkyně nelze přiřadit jen k určitému období (časovému úseku), v němž trval závazek účastnic, jako je tomu typicky např. u nájemného, a je třeba na něj nahlížet jako na plnění poskytnuté předem. Jelikož závazek účastnic netrval po celou sjednanou dobu, ale zanikl předčasně (zaživota žalobkyně) a účastnice se nedohodly na způsobu jeho vypořádání, plnění žalobkyně se stalo plněním z právního důvodu, jenž odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Protože si vzájemně plnily obě účastnice, je třeba zrušený závazek vypořádat podle pravidel obsažených v §457 obč. zák.
15. Shora uvedený závěr platí i přesto, že odvolací soud posuzoval nárok žalobkyně dílem i podle nesprávného právního předpisu (podle §2991 a násl. o. z.). Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení §2991 a násl. o. z., účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav, proto ani omyl při právním posouzení spočívající v aplikaci nesprávného právního předpisu nezpůsobí rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2819/2021).
16. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. Spatřovala-li dovolatelka rozpor s dobrými mravy výhradně ve skutečnosti, že ve sporu, který vedla se svým synem T. G., žalobkyně svědčila proti ní, pak úvaha odvolacího soudu, že podání svědecké výpovědi není jednáním v rozporu s dobrými mravy, ale občanskou povinností, není zjevně nepřiměřená a právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázky vzájemného vypořádání stran zrušené smlouvy a nutnosti uplatnit námitku započtení, neboť odvolací soud ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
19. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
20. Uvedené vady uplatnila dovolatelka námitkami, jejichž prostřednictvím oběma soudům vytkla, že jejich rozhodnutí byla pro ni překvapivá. S ohledem na výsledek dovolacího řízení se dovolací soud těmito námitkami nezabýval, neboť i kdyby předmětné vady byly dány, buď budou odklizeny zrušením napadeného rozsudku, nebo mohou být napraveny v dalším řízení.
21. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
22. Podle konstantní judikatury jestliže si na základě neplatné či zrušené smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v §560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha §457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015).
23. V projednávané věci bylo účelem Smlouvy „umožnění bydlení žalobkyně za příspěvek na pořízení bytu“, jak to vyjádřil odvolací soud, Smlouva tedy zakládala jejím stranám povinnost k vzájemnému plnění (povinnost poskytnout příspěvek oproti povinnosti strpět užívání bytu). Byla-li pak Smlouva, na základě které obě strany plnily, předčasně zrušena, spočívá obohacení dovolatelky v obdržených platbách (příspěvcích) na náklady spojené s koupí členského podílu v družstvu a obohacení žalobkyně v tom, že užívala (v rozhodném období) cizí věc (nájemní byt dovolatelky). Podle §457 obč. zák. tak proti povinnosti dovolatelky vrátit inkasované příspěvky stojí povinnost žalobkyně, která není schopna vrátit spotřebované plnění v podobě výkonu práva (doživotního) bydlení v bytě, vydat jí odpovídající peněžitou náhradu. Jelikož obě strany mají povinnost vzájemně si poskytnout peněžitá plnění, nemusela žalobkyně v tomto konkrétním případě deklarovat připravenost vrátit dovolatelce, co nabyla na základě zrušené (vypovězené) Smlouvy, zvláštní formulací žalobního návrhu (tzv. petitu). V soudním řízení je však možné přiznat pouze vrácení toho , oč peněžité plnění žalobkyně (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou. Jinak řečeno, odvolací soud měl i bez návrhu zjišťovat též výši obohacení získaného žalobkyní a tuto návazně poměřit s výší plateb, jež poskytla dovolatelce v letech 2012 až 2019 oproti povinnosti strpět její užívání bytu. Protože tak odvolací soud nepostupoval, jeho právní posouzení věci je neúplné, a tudíž i nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
24. Při úvaze o výši bezdůvodného obohacení odvolací soud nepřehlédne, že podle skutkových zjištění žalobkyně nebyla oprávněna byt užívat bezplatně (jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku), ale měla hradit platby družstvu a provozní výdaje (úhrady za služby).
25. Pro úplnost dovolací soud dodává, že výše peněžité náhrady, již má žalobkyně vydat dovolatelce, se nemůže odvozovat od výše „běžného nájemného“, jak se snad (mylně) domnívala dovolatelka. Takovým způsobem (peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy) se určuje výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání prostor na základě neplatné nájemní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98), tedy v případech plnění poskytnutého bez právního důvodu. V projednávané věci se však poskytnuté plněné (strpění užívání bytu) zakládalo na právním důvodu, který odpadl s účinností ex nunc.
26. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelčině návrhu, aby bylo zrušeno (v příslušném rozsahu) také rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla (v daném rozsahu) vrácena k dalšímu řízení tomuto soudu, dovolací soud nevyhověl, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně je oproti napadenému rozsudku soudu odvolacího založeno na odlišných právních závěrech, k nimž nebylo možné se v dovolacím řízení vyjádřit.
27. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
28. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu