ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1490.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1490/2023-711
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně A. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, PSČ 530 02, proti žalované J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení 1.727.458 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 92/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2023, č. j. 3 Cmo 210/2021-679, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 18.779 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále jen „společnost“) se žalobou doručenou soudu 19. 8. 2016 domáhá po žalované zaplacení částky 1.727.458 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za porušení povinnosti péče řádného hospodáře a loajality žalované, jakožto členky statutárního orgánu žalobkyně, v souvislosti se smlouvou o dílo ze dne 14. 2. 2014 (dále jen „smlouva o dílo“) uzavřenou se společností P., identifikační číslo osoby XY (dále též jen „zhotovitel“), spočívající v rozdílu uhrazené ceny a skutečné ceny díla (se zohledněním vad a nedodělků díla) určené znaleckým posudkem.
[2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 7. 2021, č. j. 41 Cm 92/2016-600, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.053.169 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o vrácení části zálohy na vypracování znaleckého posudku (výrok IV.).
[3] K odvolání žalované i žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 3 Cmo 210/2021–679, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 1.053.169 Kč s příslušenstvím zamítá, potvrdil výrok II. (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[4] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“ nebo „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání odkazem na §237 o. s. ř. majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
[6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[7] Dovolatelka sice uvádí, že má být právní otázka „posouzena jinak“, nicméně k tomuto předpokladu přípustnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezuje. Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), totiž významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 27 Cdo 2711/2020, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
[8] Argumentace dovolatelky spočívá toliko v polemice s názorem odvolacího soudu o neexistenci odpovědnosti žalované, jakožto členky statutárního orgánu (a současně zaměstnankyně) společnosti, za škodu vzniklou společnosti v souvislosti se smlouvou o dílo, aniž by vymezovala, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.
[9] Dovolatelka nadto při formulaci svých námitek přehlíží, že odvolací soud žalobu zamítl také z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Jak odvolací soud uvedl v odstavci 20. napadeného rozhodnutí „jestliže totiž v projednávané věci má být škodou rozdíl mezi zhotoviteli vyplacenou částkou a skutečnou hodnotou rozestavěného díla (jež má být nižší v důsledku neúplného rozsahu či vad díla), mohla by se žalobkyně k její náhradě obrátit na některého statutárního zástupce (a to, logicky, jen na toho, který měl tuto „akci“ na starosti) až ve chvíli, že by se jí nepodařilo zcela či částečně domoci vrácení tohoto rozdílu nebo jeho části vůči P. jako zhotoviteli z titulu porušení jeho smluvních či zákonných povinností“.
[10] Odvolací soud tudíž v napadeném rozhodnutí vycházel také z toho, že, bez ohledu na povinnosti žalované plynoucí z výkonu funkce člena statutárního orgánu, je to zhotovitel, kdo primárně odpovídá za škodu, které se žalobkyně domáhá.
[11] Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na posouzení dvou právních otázek (otázky povinnosti péče řádného hospodáře a loajality žalované a otázky pasivní věcné legitimace k náhradě předmětné škody), z nichž každé samo o sobě – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.
[12] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4744/2018, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1863/2020, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 27 Cdo 80/2022, nebo ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 650/2022).
[13] Jelikož dovolatelka posouzení pasivní věcné legitimace žalované napadá toliko tvrzením, že se „nemůže ztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu“ v této otázce, tedy způsobem neodpovídajícím požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolacímu přezkumu jej tím neotevírá, věcný přezkum posouzení dovolatelkou předestřených právních otázek nemůže ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější), je dovolání nepřípustné jako celek.
[14] Přípustným dovolání nečiní ani namítaná nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí. Ani v souvislosti s nimi totiž dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené §237 o. s. ř. (pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání lze uvést, že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností netrpí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
[15] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání podle §238 odst. 1 písm. h), a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné.
[16] O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 7. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu