ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2264.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2264/2023-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované KAEIRE s. r. o. , se sídlem v Ratíškovicích, Posvátná 47, PSČ 696 02, identifikační číslo osoby 28333934, zastoupené JUDr. Jaroslavem Mikušem, advokátem se sídlem ve Starém Poddvorově, č. p. 235, o nahrazení projevu vůle a určení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 320/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2023, č. j. 38 Co 20/2022-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 000 Kč, a to k rukám jejího advokáta do tří dnů právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 22 C 320/2020-165, nahradil projev vůle žalované uzavřít smlouvu o zřízení služebnosti inženýrských sítí na pozemku v jejím vlastnictví (dále jen „pozemek sloužící“) ve prospěch pozemku ve společném jmění manželů - žalobce M. Š. a původní další žalobkyně Š. Š. (dále jen „panující pozemek č. 1“) a pozemku ve výlučném vlastnictví Š. Š. (dále jen „panující pozemek č. 2“) [výrok I], uložil žalované zajistit zřízení přípojky elektřiny a plynu a přepojení stávajících rozvodů ÚT, TÚV ve prospěch obou panujících pozemků (výrok II), nahradil projev vůle žalované jako prodávající uzavřít kupní smlouvu s Š. Š. jako kupující ohledně části pozemku o výměře 90 m2, která měla být podle přiloženého geometrického plánu oddělena od sloužícího pozemku, včetně části budovy, oproti zaplacení kupní ceny ve výši 10 000 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, poté co usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 38 Co 20/2022-213, připustil podle §107a občanského soudního řádu, aby na místo dosavadní žalobkyně Š. Š. vstoupil do řízení M. Š., rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III změnil tak, že žaloba se zamítá. Současně změnil též výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek napadl žalobce, výslovně ve všech jeho výrocích, dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva, jak bude dále blíže rozvedeno“, avizovanou otázku však v dovolání nezformuloval a právní otázka, kterou považuje za dosud judikatorně nevyřešenou, není seznatelná ani z ostatního obsahu dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však dovolání vyhovuje potud, pokud se v jeho textu namítá, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s označenými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; podle obsahu je tu uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K závěru o přípustnosti dovolání však tato argumentace nevede.
Od závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 550/22 (podle něhož jde o nepřípustnou formu soudcovského dotváření práva a tím o porušení principu autonomie vůle, nerespektuje-li obecný soud shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání a zaujme-li výklad vlastní, který vede ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům), se odvolací soud neodchýlil, neboť právní otázku, k níž se tento závěr vztahuje, neřešil (a neměl důvod řešit) a jeho rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí. V posuzované věci žalovaná v rámci své procesní obrany zpochybňovala, že jí vůbec vznikl závazek uzavřít s žalobcem a původní další žalobkyní smlouvu o zřízení služebností inženýrských sítí a kupní smlouvu, a konkrétně zpochybňovala též tvrzení původních žalobců, že došlo k dohodě o kupní ceně v částce 10 000 Kč a že bylo ujednáno, kdo ponese náklady na služebnost inženýrských sítí. Není tu tedy shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání, které by odvolací soud mohl protiústavně nahradit vlastním výkladem vedoucím k důsledkům, které smluvní strany nezamýšlely. Citovaný judikát nelze v poměrech zde souzené věci použít ani obdobně; závěr, jímž se soud na základě výsledků dokazování přikloní k tvrzení jedné ze stran sporu, že nedošlo k (platnému) souhlasnému projevu vůle ohledně obligatorních náležitostí smlouvy, v rozporu s principem autonomie vůle není.
Citací tohoto nálezu v posledním odstavci bodu III dovolání ostatně dovolatel navazuje (jak formálně, tak i z hlediska obsahového) na skutkovou argumentaci, jejímž prostřednictvím prosazuje závěr, že k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí a o budoucí kupní smlouvě ve skutečnosti došlo. Polemizuje tu s procesní obranou žalované a zjevně přehlíží, že odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně uzavření smlouvy o smlouvě budoucí za prokázané (srov. bod 12 odůvodnění jeho rozhodnutí). Dovolatel zde sice – bez naznačené souvislosti – vsunul též větu, že „nemůže souhlasit s tvrzením žalované, že navrhovaná smlouva o zřízení služebnosti inženýrských sítí není precizně formulována …“, i v tomto ohledu však zpochybňuje procesní obranu žalované, nikoliv napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a není jasné, jaký vztah má mít tato pasáž k citované nálezové judikatuře.
Je třeba zdůraznit, a to platí též pro níže uvedené úvahy, že soud nemůže „domýšlet“ obsah procesního úkonu nebo činit z procesního úkonu závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, a ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2119/2019). To, co platí obecně pro každý procesní úkon, platí nutně též pro dovolání. V tomto duchu se výslovně vyjádřil Ústavní soud. Vysvětlil v nálezu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, uveřejněném pod č. 97/17 SbNU, a shodně v usnesení ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1571/22 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být v dovolání uvedeno na jakémkoli místě a může mít jakoukoli formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat názor stěžovatele na způsob řešení otázky hmotného nebo procesního práva v napadeném rozhodnutí z hlediska dosavadní judikatury dovolacího soudu, zdůraznil však, že úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti.
V bodě IV dovolání dovolatel cituje závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2012 (převzatý z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99), podle něhož k platnosti smlouvy o smlouvě budoucí stačí dohoda účastníků o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy, přičemž požadavku určitosti vyhovuje, je-li její předmět označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem; smlouva nemusí nutně obsahovat všechny formální náležitosti budoucí smlouvy. Dovolatel neuvádí, v čem konkrétně se měl odvolací soud od tohoto závěru odchýlit (netvrdí výslovně ani odchylku); omezuje se na blíže nespecifikované tvrzení, že obsah budoucí smlouvy o zřízení služebnosti inženýrských sítí a kupní smlouvy byl mezi účastníky obecným způsobem ujednán. V čem by měla odchylka spočívat, nevyplývá ani z kontextu. Též uvedené pasáži předchází a navazuje na ni argumentace ve prospěch skutkového závěru, že k uzavření smlouvy o smlouvách budoucích došlo. Též tu jsou vsunuty věty, že „dovolatel nemůže souhlasit se zcela nesmyslným a ničím nepodloženým tvrzením žalované, že služebnost není precizně formulována a není proto zřejmé, zda vedení inženýrských sítí má být zřízeno a vedeno na pozemku žalované“, a že „neobstojí ani tvrzení žalované, které uváděla v řízení, že není zřejmé, zda přípojka plynu, elektřiny a vody má být zřízena pro dovolatele nebo žalovanou“. Rovněž zde dovolatel polemizuje s žalovanou, nikoliv s odvolacím soudem (ten ostatně dovodil, že smlouva o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí postrádá ujednání, kdo ponese náklady na tuto služebnost), a činí tak nakonec jen prostřednictvím skutkové argumentace.
Není-li z dovolání zřejmé, v čem se měl odvolací soud od uvedeného judikatorního závěru odchýlit, nemůže dovolání ani v této části přivodit závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Skutkový stav věci v dovolacím řízení ostatně zpochybnit nelze; dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění a závěrů odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a skutkové námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zjevný exces (extrémní rozpor) při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srov. například nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 SbNU, a nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný v téže sbírce pod č. 127/2002), v posuzované věci nejde a dovolatel jej ani nenamítá.
V prvním odstavci pod bodem V dovolání dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož za výzvu k uzavření budoucí smlouvy nelze v dané věci považovat faktické jednání účastníků směřující k jejímu uzavření, není v souladu s právní praxí a smluvní volností účastníků smluvního vztahu, avšak ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nikterak neoznačil.
Přípustnost dovolání nezaloží ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od jím citovaného závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, který lze podle dovolatele vztáhnout i na smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti inženýrských sítí, jestliže dospěl k závěru, že „budoucí smlouva o zřízení služebnosti inženýrských sítí, jejíhož uzavření se dovolatel domáhá, nemá veškeré podstatné náležitosti takové smlouvy“. Nejvyšší soud se v označeném rozhodnutí ani v obecné poloze nevěnoval tomu, jaké podstatné náležitosti má obsahovat budoucí smlouva; zabýval se výlučně otázkou formy smlouvy o smlouvě budoucí (otázkou, zda smlouva o budoucí kupní smlouvě musí mít obligatorně písemnou formu). Dovolatelem zpochybněný právní závěr odvolacího soudu se tak s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu míjí a odchýlit se od ní nemohl.
Závěr o přípustnosti dovolání neopodstatňuje ani navazující argument v posledním odstavci bodu V dovolání, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou právní úpravou, zejména pak proti smyslu zákony, presentovaný v Nálezu ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03 …, čímž zatížil řízení právní vadou“. Samotný odkaz na závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03, uveřejněném pod č. 126/2004 SbNU, podle něhož nesprávnou extenzivní interpretací zákonného ustanovení se soud dopouští porušení zákazu libovůle, nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání, není-li z dovolání patrno, jaké zákonné ustanovení měl odvolací soud vyložit nepřípustně extenzivně a v čem má ona extenzivnost spočívat. I v předchozím textu dovolatel (v souvislosti s argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 72/2021) uvádí jen tolik, že „odvolací soud nesprávně a zejména explicitně vykládá zákonná ustanovení práva a zasahuje tak do smluvní volnosti účastníků smlouvy …“.
Již pod bodem V a zejména pak pod bodem VI dovolání dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí překvapivost, aniž však k této námitce vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání (absentuje odkaz na příslušnou ustálenou judikaturu dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu).
V bodě VII dovolání dovolatel tvrdí porušení svých ústavou garantových základních práv, k čemuž mělo dojít tím, že „odvolací soud … postupoval navýsost formalisticky. Bez bližšího zdůvodnění aplikoval ustanovení hmotné právo zcela explicitně, proti smyslu dohody sporných stran. Tímto svým rozhodnutím porušil odvolací soud zásadu smluvní volnosti a neoprávněn zasáhl do práv účastníků a zejména k tíži dovolatele“. Dovolatel se odvolává na interpretační kritéria vyložená v judikatuře Ústavního soudu a odkazuje na konkrétní rozhodnutí, ani v této části však jeho argumentace k závěru o přípustnosti dovolání nevede.
Dovolatel v prvé řadě cituje nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, uveřejněný pod č. 90/2004 SbNU, v němž Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva. Z dovolání není zřejmé, jaký vztah k právnímu posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, má výklad Ústavního soudu o tom, ve kterých případech ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ani které aplikované normě jednoduchého práva dal odvolací soud ve zde souzené věci přednost před jinou normou jednoduchého práva a konkrétně před kterou.
Stejně tak není zřejmé, v čem se měl odvolací soud odchýlit od nálezu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 320/06, uveřejněného pod č. 184/2006 SbNU, v němž se Ústavní soud vyjadřuje z hlediska ústavněprávního k výkladovým pravidlům právního předpisu, jestliže dovolání neobsahuje polemiku se způsobem, jakým odvolací soud vyložil konkrétní právní normu hmotného či procesního práva. Jestliže by ostatně odvolací soud dospěl při výkladu právního předpisu k řešení, jež by bylo odchylné od řešení přijatého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu, bylo třeba uplatnit tento předpoklad přípustnosti dovolání, a obdobně to platí i v případě, že by odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu (popřípadě Ústavního soudu) dosud nebyla vyřešena.
Odkaz na zásadu, že soud by se měl při výkladu smlouvy vyhnout takovému výkladu, který není pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické závěry, k nimž vede, akcentovanou v judikatuře Ústavního soudu, v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, uveřejněném pod č. 50/2008 SbNU, a v nálezu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněném pod č. 86/2000 SbNU, dovolatel pojí s argumentem, že „právě v jeho věci vyznívá rozhodnutí odvolacího soudu v absurdní závěr, kterým mu je odepřeno právo na právní ochranu vůči subjektu, který zavdal příčinu v soudním sporu a výkonu práva dovolatele“. Které konkrétní závěry odvolacího soudu při výkladu smlouvy mají vést k absurdním důsledkům a v čem má spočívat vytýkaná absurdita, se však z dovolání zřetelně nepodává.
Současně je třeba upozornit, že odvolací soud zamítl žalobu ze dvou samostatných důvodů, z nichž každý obstojí sám o sobě. Uzavřel jednak, že povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti inženýrských sítí zanikla marným uplynutím lhůty ve smyslu §1788 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (bod 17 rozhodnutí), jednak že smlouva o budoucí smlouvě kupní a smlouva o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí jsou pro absenci dohody o jejich podstatných náležitostech absolutně neplatné (body 18 až 25). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., a dále například usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Dovolání by tedy bylo lze shledat přípustným jedině za předpokladu, že by se dovolateli zdařilo zpochybnit oba právní závěry, o něž se rozhodnutí odvolacího soudu opírá. Dovolateli se však nezdařilo zpochybnit ani jeden z nich.
Přípustnost dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem pro vady, dílem pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu