ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2771.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2771/2022-1728
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Styrotrade, a. s. , se sídlem v Praze 1, Myslíkova 1415/27, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26152924, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) D. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, 2) V. K. , narozenému XY, bytem XY, a 3) D. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, všem zastoupeným Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Studentská 541/3, PSČ 160 00, o zaplacení 29.221.281 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 29/2014, o dovolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 35 Co 333/2021, 35 Co 22/2022-1639, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání první žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 26. 1. 2014 se žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala, aby soud uložil původní žalované společnosti D. povinnost zaplatit 29.221.281 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené kupní ceny z celkem 1051 kupních smluv.
[2] Usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 C 29/2014-736, Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o tom, že v řízení na straně žalované bude pokračováno s první žalovanou jako právní nástupnicí původní žalované.
[3] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 35 Co 336/2019-768, bylo připuštěno, aby do řízení na straně žalované přistoupili V. K. a D.
[4] Rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 13 C 29/2014-1364, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil první žalované zaplatit žalobkyni 29.221.281 Kč s příslušenstvím (výroky I.), zamítl žalobu ve vztahu k žalovaným V. K. a D. (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými (výroky III., IV. a V.) a rozhodl o tom, že o „nákladech státu“ bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok VI.).
[5] Usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 C 29/2014-1611, následně Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o nákladech vzniklých v řízení České republice (výroky I. – III.).
[6] K odvolání žalobkyně a první žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a první žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustná.
[8] Učinil tak proto, že dovolání, jež nejsou přípustná podle §238a o. s. ř., neshledal přípustnými ani podle §237 o. s. ř.
a) K dovolání žalobkyně
[9] Žalobkyně odůvodňuje přípustnost dovolání tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, která „v rozhodování dovolacího soudu nebyla komplexně a ve všech souvislostech vyřešena“.
[10] Podle mínění žalobkyně soudy nižších stupňů nesprávně použily úpravu §71 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“).
[11] Odvolací soud si měl „věc zjevně usnadnit, když v napadeném rozhodnutí věnoval otázce zákonného ručení pár odstavců s lakonickým a nepřiléhavým odkazem na komentářovou literaturu, aniž by provedl odpovídající právní posouzení věci (…).”.
[12] Žalobkyně (nepřípustně) konstruuje vlastní verzi skutkového stavu, týkající se hospodářského stavu a ovlivnění první žalované a obsáhle polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, avšak z dovolací argumentace žalobkyně (posuzováno podle obsahu dovolání) není nikterak zřejmé, jakou otázku, týkající se použití úpravy §71 odst. 3 z. o. k., žalobkyně formuluje. Nepředkládá-li žalobkyně Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá, nemůže být její dovolání přípustné.
[13] Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
b) K dovolání první žalované
[14] Přípustnost svého dovolání spatřuje první žalovaná v tom, že odvolací soud:
1/ Nepřihlédl k odvolací argumentaci první žalované, čímž se odchýlil od judikatorních závěrů Ústavního soudu a porušil právo první žalované na spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04).
2/ Porušil zásadu volného hodnocení důkazů tím, že aproboval postup soudu prvního stupně, který zjišťoval skutkový stav z důkazů neprovedených v řízení a „přehlédl“ první žalovanou předložený důkaz.
3/ Nesprávně posoudil zápočty provedené první žalovanou jako uznání dluhu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1107/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod číslem 69/2022 Sb. rozh. obč.).
4/ V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudil zápočty provedené první žalovanou jako neurčité (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, a ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005).
5/ Nesprávně posoudil námitky nedodání zboží v režimu vytýkání vad podle §420 a §428 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, přičemž tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
[15] První a druhá z první žalovanou formulovaných dovolacích námitek přípustnost dovolání nezakládají, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že jejich prostřednictvím první žalovaná toliko polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej provedly soudy nižších stupňů (uvádí, které ze skutečností měl soud vzít nebo naopak nevzít za prokázané, kterým ze svědků měl uvěřit apod.).
[16] Samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[17] Rovněž tak Nejvyšší soud připomíná, že soud se nemusí vypořádat s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. za mnohá rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 174/2016, ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSČR 91/2014, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019).
[18] Na třetí z námitek formulovaných první žalovanou, jejímž prostřednictvím brojí proti názoru odvolacího soudu, který uzavřel, že „(…) lze na zápočet provedený původní žalovanou hledět současně jako na uznání pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu (…)“ napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech první žalované založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[19] Je tomu tak proto, že ačkoliv odvolací soud uvádí, že na první žalovanou provedený zápočet „lze hledět jako na uznání pohledávek (…)“, ve skutečnosti z toho nevyvozuje žádné právní důsledky a své právní posouzení na tomto názoru nezaložil. Zákonnou domněnku existence dluhu soudy nižších stupňů v řízení nepoužily (existenci dluhu první žalované vzaly soudy nižších stupňů za prokázanou z důkazů v řízení provedených), důkazní břemeno nepřenesly na první žalovanou a případné prodloužení promlčecí lhůty v řízení nemělo význam.
[20] Stejně tak dovolání nečiní přípustným ani čtvrtá dovolací námitka. Odvolací soud odmítl přihlédnout k zápočtům učiněným první žalovanou nikoliv proto, že by byly neurčité, nýbrž proto, že „(…) ohledně bonusů nebyla pro rok 2013 uzavřena žádná písemná smlouva. Rovněž nebyla prokázána ani žádná konkrétní ústní dohoda ohledně bonusů pro rok 2013“. Podle názoru odvolacího soudu tak pohledávka, kterou se první žalovaná snažila započíst, nikdy nevznikla a nemohla tak ani být započtena (bez ohledu na to, zda by její specifikace byla dostatečně určitá).
[21] Konečně u poslední z dovolacích otázek první žalovaná vymezuje předpoklady její přípustnosti tak, že „její řešení je nesprávné a dovolacím soudem by měla být tato otázka vyřešena jinak“.
[22] Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. To ovšem z dovolání v nyní projednávané věci neplyne; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, či ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2711/2020, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu). K náležitostem dovolání srov. dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
c) Závěr
[23] O návrhu první žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
[24] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu