ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1765.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1765/2023-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 9 C 148/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2023, č. j. 26 Co 5/2023-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 227,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 11. 2022, č. j. 9 C 148/2021-215 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 C 148/2021-226), v odvoláním napadeném rozsahu (výrocích II., III. a IV.), v němž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem coby oprávněnou osobou smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY [jako jiného (náhradního) zemědělského pozemku k uspokojení žalobcova restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů], rozhodnuto o nákladech řízení a konstatováno vypořádání žalobcova restitučního nároku v tam uvedeném rozsahu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. napadla dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, lze-li její postup vůči žalobci hodnotit jako liknavý či svévolný (a je-li tak žalobce nadán právem domáhat se uspokojení svého restitučního nároku - jeho zůstatku - žalobou na převod pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků). Vytýkala, že soudy přijatý závěr je dovozován toliko na základě té skutečnosti, že nárok žalobce nebyl v celém rozsahu dosud uspokojen, že své závěry o parametrech veřejné nabídky (jež považují na nedostatečnou) soudy učinily toliko na izolovaném posuzování dvou katastrálních územích (XY a XY), aniž vzaly v potaz žalobcovu pasivitu ve vztahu k pozemkovým úřadem vyhlašovaným nabídkovým řízením, jíž považuje dovolatelka za hlavní důvod, pro které žalobcův nárok dosud nedošel svého plného uspokojení.
3. Nejvyšší soud, jako soudu dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), jednající pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona č. 229/1991 Sb. vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad co do své podstaty nebyl dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona č. 229/1991 Sb., zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
9. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
10. Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
11. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
12. Od výše rekapitulované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil a jím učiněné hodnotící závěry (ohledně důvodů, pro které žalobcův restituční nárok dosud nedošel svého plného uspokojení) nejsou neadekvátní učiněným skutkovým zjištěním, z nichž lze akcentovat zejména opakovanou účast žalobce v nabídkových řízeních (jež nevedla k plnému uspokojení nároku tímto zákonem zásadně předpokládaným způsobem), při liknavosti žalované se zařazováním vhodných pozemků do veřejné nabídky (ilustrované i neodůvodněnou nečinností pozemkového úřadu ve vztahu k zařazování vhodných pozemků v soudy uváděných lokalitách), jejíž parametry neumožňovaly plnou saturaci žalobcova nároku.
13. Správnost skutkových zjištění (namítá-li současně dovolatelka, že soudy uvažované okolnosti, jejichž zhodnocením dospěly k závěru o naplnění předpokladů pro saturaci restitučního nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, nejsou dány, tedy že v jejím počínání nelze najít prvky liknavosti či svévole, vztahující se i ke kvantitativním a kvalitativním parametrům veřejné nabídky náhradních pozemků, event. i k předchozí aktivitě žalobce) dovolacímu přezkumu podrobit nelze a vady skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Výtka dovolatelky, že závěr o její liknavosti (potažmo uplatnitelnosti nároku u soudu žalobou na převod náhradního pozemku) soudy dovozují pouze z toho, že „zůstatek nároku žalobce nebyl do současné doby uspokojen“, není korektní a odporuje soudy učiněným – podrobně rekapitulovaným – skutkovým zjištěním. V souzené věci zřetelně nejde ani o judikaturou reprobovanou situaci, kdy se oprávněná osoba bez legitimního důvodu nezajímala o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, sledujíc od počátku cíl domoci se jen specifických vybraných pozemků mimo rámec vyhlašované veřejné nabídky. Argumentaci odvolacího soudu závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, jest pak vnímat spíše jen jako podpůrnou (i v kontextu předchozí právní úpravy účinné do 13. 4. 2006), když ani odvolací soud apriori nečiní takový závěr, že nárok oprávněné osoby lze uspokojit výhradně převodem pozemků v téže lokalitě, v níž se nacházely pozemky původní (kdy akcentem na vybraná katastrální území soud dokládá liknavost žalované při vyhledávání vhodných pozemků a jejich zařazování do veřejné nabídky).
15. Pro odlišnost zjištěného skutkového stavu (zejm. co do předchozí žalobcovy aktivity a parametrů veřejné nabídky náhradních pozemků, jde-li o jím uplatňovaný nárok) není posouzení odvolacího soudu v kolizi ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou, ať již jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022, či usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, kdy měly soudy za prokázané, že oprávněné osoby o saturaci svého restitučního nároku neusilovaly (tj. neúčastnily se veřejných nabídek, eventuelně šlo o jejich účast jen sporadickou a vztahující se k individualizovanému pozemku). Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 (v jehož důvodech dovolací soud soudům nižších stupňů vytýká, že nebyly zjišťovány rozhodné okolnosti, pro které se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky neucházela a nebylo prověřeno její tvrzení o nedostatečných parametrech veřejné nabídky pozemků). Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 28 Cdo 117/2015“, je pak zjevně nesprávný (rozhodnutí pod tímto označením databází rozhodnutí Nejvyššího soudu ani neprochází).
16. Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny.
17. Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III., kterým bylo v tam uvedeném rozsahu konstatováno uspokojení žalobcova restitučního nároku vydáním předmětného pozemku, pak dovolatelka již žádné výtky ani nevznáší (a nevymezuje žádnou právní otázku, pro kterou by bylo lze v tomto směru připustit dovolání).
18. Naposled uvedené platí i ve vztahu k té části výroku I. napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, nehledě na to, že proti této části výroku rozhodnutí není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jež se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 4 020 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 907,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu