ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.225.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 225/2023-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Neshybou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Křížová 111/2, proti žalovanému L. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 138.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 281/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočce v Jihlavě ze dne 9. srpna 2022, č. j. 54 Co 125/2022-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6.920,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Jiřího Neshyby, advokáta se sídlem v Jihlavě, Křížová 111/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. 8. 2022, č. j. 54 Co 125/2022-94, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 3. 2022, č. j. 20 C 281/2021-63, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 138.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 138.000,- Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení a nahradit k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 46.420,- Kč (výrok I.). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13.840,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů založily skutkový stav na zjištěních (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně), dle nichž účastníci řízení byli od 30. 11. 2009 spoluvlastníky (každý jednou ideální polovinou) pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (dále „nemovitost“), kterou společně obývali. Na přelomu let 2017 a 2018 došlo ke zhoršení vztahu mezi účastníky; žalovaný se minimálně ve dnech 23. 11. 2017, 1. 1. 2018 a 17. 1. 2018 dopustil vůči žalobkyni a jejímu synovi Z. B. agresivního chování projevujícího se nadávkami, urážkami a násilím ve formě pohlavků a kopanců. Po vykázání žalovaného z domu opustila žalobkyně nemovitost. I po ukončení společného soužití se žalovaný vůči žalobkyni dopouštěl protiprávního jednání (v průběhu roku 2018), a to přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle ustanovení §230 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále „tr. zák.“), přečinu poškozování cizích práv dle ustanovení §181 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dále jednání nesoucího znaky trestného činu vydírání. V období od 1. 9. 2018 do 30. 7. 2020 (dále „rozhodné období“), za něž žalobkyně na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení žádá, nebylo užívání nemovitosti účastníky upraveno dohodou, rozhodnutím spoluvlastníků a ani rozhodnutím soudu.
3. Na zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a §2991 odst. 1 a 2 o. z. (odvolací soud dále přihlédl k ustanovení §1121 a §1122 odst. 1 o. z.) a vzaly v úvahu řešení problematiky vzniku bezdůvodného obohacení „nadužíváním“ spoluvlastnického podílu na společné věci jedním ze spoluvlastníků reflektovaném ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 (toto stanovisko je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (rozsudek byl uveřejněn pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 850/2021, a v dalších odvolacím soudem specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu reflektujících některé dílčí otázky vzniku bezdůvodného obohacení při užívání společné nemovité věci (preference objektivního stavu před subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného, význam „technického“ znepřístupnění společné věci jedním ze spoluvlastníků a faktických poměrů neumožňujících užívání společné věci některému ze spoluvlastníků, relativizace závažnosti kritéria nedobrých vztahů mezi spoluvlastníky). Za zásadně možný nejen obecně, ale i se zřetelem na individuálně dané poměry posuzované věci, označil odvolací soud i takový způsob znepřístupnění společné nemovité věci jedním ze spoluvlastníků tkvící v jeho chování vůči svému okolí, jež lze postavit naroveň či kvalitativně ještě výše, než znepřístupnění tzv. technické. I přes nedostatky dokazování v řízení před soudem prvního stupně k okolnostem ilustrujícím vyhrocené vztahy mezi účastníky řízení při společném soužití v nemovitosti z příčiny opakovaného protiprávního jednání žalovaného vůči žalobkyni, jež odstranil postupem podle ustanovení §213 odst. 4, část věty před středníkem, o. s. ř., odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně na základě jednotlivých zjištění učinil logický závěr o skutkovém stavu věci, jenž následně i správně právně posoudil a právní závěry srozumitelně a logicky vysvětlil.
4. Dokazováním před odvolacím soudem byl, dle úsudku odvolacího soudu, verifikován závěr učiněný soudem prvního stupně, a sice že agresivní chování žalovaného, jež bylo pro něj určitou normou v jednání vůči žalobkyni a jejímu synovi, mohla žalobkyně spravedlivě chápat jako natolik rizikové, že to v ní vzbuzovala důvodnou obavu o bezpečnost svou a svých dětí, jež jí objektivně bránila v možnosti spoluužívat společnou nemovitost (sestávající toliko z jedné bytové jednotky znemožňující oddělené bydlení a provoz dvou domácností) s žalovaným poté, kdy se do ní po vykázání z obydlí navrátil. Tento stav, dle mínění odvolacího soudu, pak i učinil nevýznamnou skutečnost, zda žalovaný nemovitost užíval v celém rozsahu či zda měla žalobkyně od společného domu klíče či nikoliv. Odvolací soud k základu žalobou uplatněného nároku uzavřel, že je dán s tím, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil nadužíváním jeho spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny.
5. Výši náhrady bezdůvodného obohacení, jež na úkor žalobkyně žalovaný získal, soud s odkazem na jím specifikovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odvodil od nájemného v místě a čase obvyklého (zjištěného z posudku znalce Ing. Martina Vetchého, jejž soud prvního stupně provedl k důkazu pro absenci znalecké doložky ve smyslu ustanovení §127a o. s. ř. v režimu ustanovení §129 o. s. ř., a z vyjádření v lokalitě působící realitní kanceláře), jež koresponduje hodnotě užívacího práva bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu žalovaný v rozhodném období po faktickém znepřístupnění nemovitosti žalobkyni společnou věc užíval.
6. Odvolací soud konečně neshledal, že by právo na vydání bezdůvodného obohacení mělo být žalobkyni s ohledem na výsledek ostatních majetkových sporů mezi účastníky vedených (vydání movitých věcí, zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, náhrada nemajetkové újmy způsobená vykázáním žalovaného z nemovitosti) odepřeno pro jeho rozpor s dobrými mravy.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázku, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně.
8. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, dovolatel připomněl, že v poměrech projednávané věci žalobkyni v užívání nemovitosti nijak nebránil, žalobkyně měla po celou rozhodnou dobu k dispozici klíče od nemovitosti a dovolatel žalobkyni dokonce k návratu do nemovitosti vyzýval. Soudy obou stupňů však tyto skutečnosti zcela pominuly a nepřikládaly jim v rozporu se závěry odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu vůbec žádnou váhu. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 850/2021, jakož i závěry již výše odkazovaných rozsudků dovolacího soudu, je pak, dle mínění dovolatele, závěr odvolacího soudu, že pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně není podstatné, zda žalovaný nemovitost užíval ve větším rozsahu než odpovídalo jeho spoluvlastnického podílu, a ani to, zda žalobkyně měla (či neměla) od nemovitosti klíče. Připomněl, že důkazní břemeno o prokázání skutečnosti, že žalovaný užíval nemovitost nad rámec spoluvlastnického podílu, tížilo žalobkyni. Ta však důkazní povinnost o právně významné skutečnosti nesplnila; ostatně ani netvrdila, že by žalovaný užíval nemovitost ve větším rozsahu než by jeho spoluvlastnickému podílu odpovídalo.
9. V další části dovolání v rámci obsáhlé rekapitulace o průběhu řízení před soudy obou stupňů dovolatel oponoval (s oporou v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2018, č. j. 70 Co 27/2018-45, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 1. 2018, č. j. 3 Nc 161/2018-15, o předběžném opatření tak, že návrh na nařízení předběžného opatření, kterým mělo být žalovanému uloženo zdržet se vstupu do společného obydlí – nemovitosti a jejího okolí – byl zamítnut), skutkovému závěru odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, o nevhodném jednání vůči žalobkyni, jež nakonec vyústilo v jeho vykázání ze společného obydlí. Dovozoval, že žalobkyní tvrzené domácí násilí bylo účelově smyšlené. Obdobný závěr pak bylo možné učinit i z rozhodnutí přestupkové komise města Polná ze dne 22. 6. 2018, jímž bylo řízení o přestupku, jež ohlásila žalobkyně, zastaveno.
10. Žalovaný v dovolání rovněž uplatnil argumentaci o šikanózní povaze žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, jež je nedůvodná, a tvrzení o domácím násilí vyfabulované a založené na nepoctivém úmyslu žalobkyně. Takovému nároku by neměla být poskytnuta soudní ochrana, neboť se jedná o zjevné zneužití práva dle ustanovení §8 o. z.
11. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání předně upozornila na jeho nedostatky, pokud jde o řádné vymezení právní otázky, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Uvedla, že dovolání se soustřeďuje na skutkovou polemiku se závěry o opakovaných jednáních žalovaného vůči žalobkyni, jež byla předmětem zkoumání v přestupkovém a trestním řízení. Žalovaný dále uplatňuje bez ohledu na právní závěry odvolacího soudu argumentaci, jíž použil v dosavadních stádiích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s ní již vypořádaly, popřípadě byla předmětem posouzení v jiných civilních řízeních vedených před Okresním soudem v Jihlavě. Žalobkyně ve vyjádření vyzdvihla ten závěr odvolacího soudu, podle něhož slovní a fyzické napadení jednoho spoluvlastníka ze strany spoluvlastníka druhého již nelze považovat za pouhé narušení vzájemných vztahů, ale za navození takového faktického stavu, který napadenému spoluvlastníku objektivně znemožňuje společnou věc užívat. Dále dokumentovala silně negativní vztah žalovaného k ní i jednáními poškozujícími její osobu poté, kdy opustila nemovitost a žalovaný se do ní po ukončení doby vykázání vrátil. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
13. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání žalovaného není přípustné pro řešení (dovolatelem obsahově vymezené) právní otázky, zda právo ochuzeného spoluvlastníka žádat na druhém spoluvlastníku ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. vydání bezdůvodného obohacení za užívání společné nemovitosti ve větším rozsahu než odpovídá spoluvlastnickému podílu druhého spoluvlastníka vzniká i tehdy, navodí-li obohacený spoluvlastník jednáním naplňujícím skutkovou podstatu přestupku či trestného činu vůči osobě ochuzeného spoluvlastníka či osobám jemu blízkým takový faktický stav, že na ochuzeném spoluvlastníku nelze spravedlivě žádat, aby nemovitost dále bez zřetele k tomu, zda do ní má přístup, užíval. Předestřenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež ji současně – vzdor mínění dovolatele – neposuzuje rozdílně.
17. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení §1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „rozsudek velkého senátu“), dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení §1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (nutnost rozlišit obě situace vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu).
18. Argumentoval-li žalovaný v přítomné právní věci ve prospěch posouzení dovolání jako přípustného závěry vyplývajícími ze shora označeného rozsudku velkého senátu, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, pak se řešení právní otázky v posuzované věci se závěry odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu míjí, neboť v nich byly řešeny odlišné právní otázky (nutnost rozlišení majetkového nároku dle ustanovení §137 odst. 1, resp. §139 odst. 2, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále „obč. zák.“ a nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle ustanovení §451 a následujících obč. zák., posouzení věcné pasivní legitimace v odlišných skutkových poměrech). Hledisky přípustnosti dovolání, jež žalovaný uplatnil, tak nebylo možné rozsudek odvolacího soudu a závěr výše odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu poměřovat. Shodné konstatování se vztahuje i k žalovaným připomenutému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 850/2021, neboť problematika vzniku bezdůvodného obohacení „nadužíváním“ spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků na úkor spoluvlastníka druhého byla v odkazované věci řešena na pozadí skutkového stavu odlišného od poměrů nyní posuzované věci.
19. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v konkluzi, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo - ať už technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků - druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není přitom bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. obč. zák., použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)].
20. Výše již bylo rovněž uvedeno, že vznik bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné věci (nemovitosti) obohaceným spoluvlastníkem na úkor druhého spoluvlastníka může být založen i fakticky existujícími poměry, které neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem. Existence takových poměrů může být předznamenána stavebně-technickým a dispozičním uspořádáním společné věci (typicky nemovitosti), jež umožňuje nemovitost užívat pouze členy jedné domácnosti. K nim ovšem musí přistoupit takové okolnosti, jež společné užívání nemovitosti více spoluvlastníky vylučují či podstatným způsobem činí obtížným. Byť v rozsudku z dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, Nejvyšší soud v obecné rovině nedobrým vztahům spoluvlastníků jako důvodu pro neužívání společné nemovitosti jedním z nich význam pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení ve prospěch druhého z nich (užívajícího spoluvlastníka) nepřiznal, činil tak s ohledem na konkrétní individuálně dané poměry tehdy posuzované věci, jež byly se skutkovým stavem přítomné věci (z hlediska povahy a intenzity příčin, pro které žalobkyně nemůže nemovitost užívat) nesouměřitelné. V odkazované věci totiž žalující konfliktní vztahy s žalovaným prokazovala trestními oznámeními, jež byla posléze policejním orgánem odložena, respektive zahájeným řízením o přestupku, jež však bylo zastaveno. Skutkový stav, na němž v nyní posuzované právní věci založily soudy obou stupňů své závěry o vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně je však zcela odlišný. Žalovaný se vůči osobě žalobkyně a rovněž jejímu synovi, Z. B., (zpravidla pod vlivem alkoholu) opakovaně dopouštěl protiprávního jednání, a to nejen verbálních útoků, ale minimálně v jednom případě i útoku fyzického (dne 23. 11. 2017) a po napadení syna žalobkyně dne 17. 1. 2018 byl policejním orgánem ze společného obydlí vykázán. Jakkoliv bylo následně usnesení o předběžném opatření vydané Okresním soudem v Jihlavě rozhodnutím Krajského soudu v Brně změněno tak, že návrh žalobkyně byl zamítnut s tím, že žalobkyně předloženými listinami neosvědčila svá tvrzení o domácím násilí, dokazováním provedeným v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 240/2017 akty domácího násilí na žalobkyni prokázány byly. O negativním vztahu žalovaného k žalobkyni pak svědčilo i to, že i poté, kdy žalobkyně nemovitost opustila, dopustil se žalovaný v úmyslu žalobkyni poškodit na jejích právech jednání naplňujících skutkovou podstatu dvou trestných činů. Pro jeden z nich byl pravomocně odsouzen a pro druhý byla věc policejním orgánem pro neúčelnost odložena, neboť trest, který by mohl být žalovanému uložen, by byl bez významu vedle trestu, který byl žalovanému uložen v jiné trestní věci pro skutek násilné povahy.
21. Se zřetelem k právě shrnutému skutkovému stavu věci dotýkajícímu se konfliktního vztahu účastníků a důvodu jeho vzniku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, potažmo i soudem prvního stupně, shledává Nejvyšší soud přiléhavým úsudek odvolacího soudu, vyjádřený v bodě 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho reprodukce v bodě 4. odůvodnění tohoto usnesení). Z uvedeného, dle dovolacího soudu, rezultuje judikaturou Nejvyššího soudu řešená situace, kdy fakticky existující poměry nedovolují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, přičemž není rozhodné, zda bezdůvodně ochuzený spoluvlastník má do nemovitosti přístup (např. disponuje klíči od společného domu) či nikoliv.
22. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že žaloba má šikózní povahu a že žalobkyně byla při jejím podání vedena nepoctivým úmyslem, pročež by jí neměla být přiznána právní ochrana pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.). K této námitce se sluší předně uvést, že i odepření soudní ochrany výkonu práva skrze citované ustanovení je důsledkem právního posouzení věci, s nímž je dovolatel povinen spojit i právní otázku, na níž dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu závisí, a vymezit její řešení ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prostřednictvím některého z hledisek přípustnosti dovolání upraveného v ustanovení §237 o. s. ř. Protože v tomto smyslu žalovaný v dovolání ničeho neuvádí, postrádá dovolání v rozsahu námitky brojící proti důvodnosti žaloby, jež by měla být poměřována korektivem dle ustanovení §8 o. z., esenciální náležitost upravenou v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.; dovolání je tudíž v uvedeném rozsahu neprojednatelné. Procesním vyjádřením vady dovolání pak může být rovněž jen jeho odmítnutí. Sluší se ovšem uvést, že s ohledem na individuálně dané okolnosti případu, jež soudy obou stupňů procesně zasadily do spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, by jen sotva bylo možné žalobní požadavek na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobkyní označit za zjevné zneužití práva, jemuž by mohla být soudní ochrana odepřena.
23. Protože žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I. jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
24. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné (a ve vztahu k námitce založené na argumentaci o zjevném zneužití práva je dovolání vadné), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 6.920,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 6.620,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu