ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2499.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2499/2023-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. U. , b) Z. B. , c) M. U. , všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 25 C 368/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2023, č. j. 13 Co 344/2022-364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 22.026,84 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 25 C 368/2020-252 (správně dle žurnalizace spisu č. l. 263), ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2022, č. j. 25 C 368/2020-299, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I.), ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY žalobu zamítl (výrok II.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (toliko proti výrokům III., IV. a V.) rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 13 Co 344/2022-364, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil s tím, že do výroku rozhodnutí doplnil hodnotu náhradních pozemků, jakož i výši, v níž je vydáním náhradních pozemků uspokojen restituční nárok každého z žalobců (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 436.988,50 Kč (výrok II.), a ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 63.805,- Kč (výrok IV.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že žalobou vymezené pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu žalobci označených pozemků (vyjma výše zmíněného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a těch pozemků, ohledně nichž žalobci vzali v průběhu soudního řízení žalobu zpět).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), nejsou vhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, jelikož se nacházejí v dobývacím prostoru, jak je definován v ustanovení §25 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 44/1988 Sb.“). Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nezkoumal zemědělskou využitelnost předmětných pozemků, jakož ani jejich zastavěnost či funkční souvislost s jinými pozemky a stavbami. Namítá také nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a porušení svého práva na spravedlivý proces. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud chybně aplikoval argument a maiori ad minus , jestliže z převoditelnosti pozemků v chráněném ložiskovém území na oprávněné osoby dovodil vhodnost pozemků zařazených do dobývacího prostoru k převodu na žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobcům.
5. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované označili rozsudek odvolacího soudu za správný. Vyzdvihli, že zákon o půdě v ustanovení §11a odst. 6 počítá se zařazováním pozemků dotčených dobývacím prostorem do veřejných nabídek, a tudíž takové pozemky mohou být na oprávněné osoby převedeny i v rámci soudního řízení. Podotkli, že předmětné pozemky představují zemědělsky obdělávané pole nebo louku. Nadto uvedli, že ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byl již dobývací prostor, k němuž předmětné pozemky dříve přináležely, zrušen. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. Nesouhlasně se vyjádřili též k návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozsudku.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
9. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ).
10. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
11. Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
12. Ve vztahu k otázce, zda je vhodný k vydání (náhradní) pozemek, na němž je lokalizován dobývací prostor ve smyslu ustanovení §25 zákona č. 44/1988 Sb., sluší se dodat, že ani ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. nevylučuje vydání pozemku, na němž se nachází dobývací prostor, přičemž ustanovení §11 odst. 3 zákona o půdě s převodem pozemků určených pro těžbu nerostů oprávněným osobám výslovně počítá [byť oprávněné osoby mají na výběr, zda budou požadovat vydání takového (odňatého) pozemku nebo pozemku jiného podle ustanovení §11a zákona o půdě]; k tomu dále srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021. Taktéž ustanovení §11a odst. 6 zákona o půdě předvídá zařazování pozemků s dobývacím prostorem do veřejných nabídek, a tudíž i možnost jejich převodu na oprávněné osoby jakožto pozemků náhradních.
13. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce, coby pozemky náhradní. Samotná okolnost, že předmětné pozemky jsou zahrnuty do dobývacího prostoru, nepředstavuje zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemků oprávněným osobám jako pozemků náhradních. K námitce žalované o nevhodnosti pozemků k zemědělskému obhospodařování jeví se vhodným podotknout, že žalovaná netvrdila a neprokazovala (a v řízení nevyšly najevo) žádné konkrétní důvody, pro něž by byly předmětné pozemky zemědělsky nevyužitelné; žalovaná své mínění o zemědělské neobhospodařovatelnosti předmětných pozemků spojovala výhradně toliko s jejich umístěním v dobývacím prostoru. Ba naopak z obsahu spisu (viz grafické přílohy k přehledu požadovaných náhradních pozemků na č. l. 165 či snímky pozemků přiložené k vyjádření ze dne 14. 7. 2021 na č. l. 49) je zjevné, že předmětné pozemky představují rovinaté plochy porostlé zelení, které nejsou nikterak zastavěny (ani bezprostředně nesouvisí s žádnou stavbou) a netvoří ani součást uceleného (funkčně propojeného) souboru nemovitostí (např. průmyslového areálu), čemuž odpovídá i jejich evidence v katastru nemovitostí jako orná půda (se zařazením do zemědělského půdního fondu). Ostatně předmětné pozemky byly jako orná půda oceněny i znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Kamilem Štroblem, Ph.D., přičemž takto stanovená hodnota náhradních pozemků nebyla mezi účastníky sporná (viz bod 32. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
14. Na uvedeném nemůže ničeho změnit – poněkud nešťastně formulovaná – podpůrná úvaha odvolacího soudu o převoditelnosti náhradních pozemků zařazených do dobývacího prostoru, vycházející z naturální restituovatelnosti pozemků situovaných v chráněném ložiskovém území. Z obsahu spisu ani z tvrzení účastníků se – jak již bylo výše uvedeno – nepodává existence jakékoliv zákonem předpokládané nebo judikatorně dovozené překážky, jež by bránila převodu předmětných pozemků na žalobce, a tudíž i případná nesprávnost naznačené úvahy odvolacího soudu nemůže ovlivnit relevanci učiněného závěru o vhodnosti předmětných pozemků k naturální restituci oprávněným osobám.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, jenž se otázkou vhodnosti pozemků nárokovaných jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě zabývá (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci. V dovolatelkou připomínané kauze (na rozdíl od věci nyní posuzované) navíc účastník řízení svůj nesouhlas s převoditelností náhradních pozemků do vlastnictví oprávněných osob procesně relevantním způsobem (uplatněním odpovídajících skutkových tvrzení, popřípadě i označením důkazů k jejich prokázání) vyjádřil, a to již v nalézacím řízení.
16. Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o jeho nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění), pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
17. Opodstatnění rovněž nemá námitka dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
18. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pokud žalobci ve svém vyjádření k dovolání přichází s argumentací o zrušení dobývacího prostoru, v němž se nacházely předmětné pozemky, jedná se o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1079/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2113/2019).
19. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 22.026,84 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu snížené mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování tří osob ve výši 17.904,- Kč (tarifní hodnotu předmětu řízení představuje znalecky zjištěná cena předmětných náhradních pozemků ve výši 158.248,70 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3.822,84 Kč.
21. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
22. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu