ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3055.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3055/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované E. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o zaplacení částky 70.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 35/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2022, č. j. 21 Co 78/2022-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 14 C 35/2021-64, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplatit částku 70.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se zprvu domáhal zrušení své vyživovací povinnosti vůči žalované, jež byla naposledy stanovená rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 19 Co 356/2017-169, a to v období od 1. 3. 2017 do 30. 9. 2017, a současně po žalované požadoval zaplacení částky 70.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ve zmíněném období sedmi měsíců pobírala od žalobce výživné, aniž by řádně studovala, s tím, že se současně dopustila chování, jež bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvého stupně došel k závěru, že vyživovací povinnost k žalované trvala, neb se v daném období připravovala na příjímací zkoušky, načež v nejbližší možné době navázala studiem jiných oborů. Vytýkal-li dále žalobce, že je vyživovací povinnost ve shora uvedeném období v rozporu s dobrými mravy, přihlédl okresní soud k námitce promlčení vznesené žalovanou (důvod pro zánik vyživovací povinnosti vznikl v roce 2015, přičemž se jej žalobce domáhal až v roce 2021). V případě vznesení námitky promlčení, jež mělo dle žalobce být rovněž v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně dodal, že obojí vychází ze stejných skutkových okolností, a de facto jde o jednu argumentaci nemravností postupu žalované.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 21 Co 78/2022-99, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, vyzdvihl přitom judikaturu Ústavního soudu, dle níž změna oboru tak, aby nově zvolený lépe odpovídal nadání, schopnostem a studijním předpokladům dítěte, neznamená, že by dítě nestudovalo řádně, cílevědomě a soustavně za účelem přípravy k výkonu budoucího povolání (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2623/09 a sp. zn. II. ÚS 2121/14).
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně otázky, zda jde u zletilého dítěte o přípravu na budoucí povolání s nárokem na výživné i v případě, ukončí-li studium na vysoké škole v prvním semestru s tím, že další studium započne až za sedm měsíců. Dovolatel dále vytýká soudům nižších stupňů, že opomenuly zhodnotit důkazy, což lze považovat za postup odporující zásadě volného hodnocení důkazů, jakož i konstantní judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu. Nadto dovolatel zpochybňuje procesní postup soudů nižších stupňů, když převzaly skutková tvrzení a důkazy z jiných řízení, aniž by důkazy provedly při jednání v dané věci. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání však přípustné není.
9. Dovolatelem předložená otázka soustavnosti přípravy žalované na budoucí povolání se pohybuje primárně v rovině skutkové, a nikoliv právní. Jakkoliv žalobce vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 182/2021, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
10. Samotný aplikační závěr soudů nižších stupňů o trvání vyživovací povinnosti žalobce k žalované, vystavěný na v dovolacím řízení nezpochybnitelném skutkovém stavu, pak shledává Nejvyšší soud racionálně zdůvodněným. Soudy nižších stupňů vyložily, že ze samotného předčasného ukončení studia na jedné vysoké škole, jež žalovaná vyhodnotila jako nevyhovující jejím nadáním, a následného zahájení studia na vysoké škole odlišné nevyplývá, že by žalovaná studovala neřádně a „prodlužovala si mládí“ na úkor žalobce, pročež se napadené rozhodnutí ani nedostává do rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jež je vystavěna na podstatně odlišném skutkovém terénu (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14). Fakt, že na předčasné ukončení prve zahájeného studia nebylo možné bezprostředně navázat studiem dalším, které lze zpravidla zahájit až se začátkem nového akademického roku, pokládá zdejší soud za pochopitelný a stěží bez dalšího odůvodňující kvalifikaci jednání žalované jako nemravného či nesvědomitého.
11. Pokud jde o tvrzený rozpor vyživovací povinnosti s dobrými mravy s ohledem na vulgární SMS zaslanou žalovanou žalobci v roce 2015, lze akceptovat jako nikoli zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že toto počínání, k němuž došlo 6 let před podáním žaloby, nemůže mít žalobcem prezentovaný vliv na jeho vyživovací povinnost. Posuzování problematiky dobrých mravů pak s ohledem na svou úzkou provázanost s konkrétními skutkovými okolnostmi náleží soudům nižších stupňů, do jejichž činnosti v tomto směru dovolací soud ingeruje toliko výjimečně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 773/2018, ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1017/2020, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 14/2021).
12. Namítá-li dále dovolatel, že soudy opomenuly některé z jím navržených důkazů, upozorňuje tím na vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019).
13. Výtky dovolatele ostatně v tomto směru postrádají relevanci, neb soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jejich hodnocení (viz §120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2918/2021). Nadto lze uvést, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež tak nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (srovnej za všechny jeho rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2040/2022). Přitom i v nyní projednávané věci měly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování za bezpečně prokázané, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované nezanikla, přičemž měly za spolehlivě zjištěné i množství uplynulého času od žalobcem tvrzeného důvodu zániku vyživovací povinnosti, a v takovém případě legitimně vyslovily úsudek, že provádění dalších důkazů postrádalo relevanci.
14. Napadá-li dále dovolatel procesní postup soudů nižších stupňů v případě převzetí skutkových tvrzení a důkazů z jiných řízení, konkrétně z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2021, č. j. 18 C 66/2020-18, jde zčásti o námitku proti hodnocení důkazů a zčásti poukazující na vadu řízení, a je proto dlužno uvést, že samotné námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nelze je v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., či ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Taktéž vady řízení nečiní dovolání přípustným, jak již bylo řečeno výše. Daná námitka tedy rovněž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
15. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu