ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.62.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 62/2023-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Cisterciáckého opatství Osek , identifikační číslo osoby 490 86 910, se sídlem v Oseku, Rooseveltova 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému Památníku národního písemnictví , příspěvkové organizaci, identifikační číslo osoby 000 23 311, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 132/1, zastoupeného JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Rovinou 653/15, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 103/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, č. j. 53 Co 203/2022-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze, výrokem pod bodem I., byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2021, č. j. 31 C 103/2017-258, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 31 C 103/217-391, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení souhlasu (projevu vůle) žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených movitých věcí [dle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů], změněn v nákladovém výroku II. jen co do určení výše nákladů řízení (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že zemědělský majetek žalobcova předchůdce byl předmětem konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (žalobci proto tyto nemovitosti dle zákona č. 428/2012 Sb. nebyly vydány, kdy i jeho ústavní stížnost proti dotčeným rozhodnutím byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18), zatímco jeho další majetek včetně objektů kláštera v Oseku byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (k 30. 10. 1945, kdy dekret vstoupil v účinnost a později vydaná konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948, č. j. 10079/48-X-249/41, měla toliko deklaratorní charakter). Konfiskace přitom dopadala na veškerý majetek dotčené osoby, proto je bez relevance i to, že konfiskační vyhláška neobsahovala výčet movitých věcí (inventář areálu kláštera). Jenom ta okolnost, že konfiskační vyhláška byla vydána až po 25. 2. 1948, tj. v rozhodném období (z hlediska §1 zákona č. 428/2012 Sb.), podle odvolacího soudu nesvědčí o tom, že její vydání bylo projevem náboženské perzekuce žalobcova předchůdce. Byl-li (nezemědělský) majetek konfiskován již na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., není podstatné, že byl následně podroben i jiným postupům. Odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, neshledal odvolací soud pro skutkovou odlišnost jimi posuzovaných věcí přiléhavými. Uzavřel proto, že nejde o majetkovou křivdu způsobenou v rozhodném období (§1, §5 zákona č. 428/2012 Sb.) a současně odkázal i na ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., obsahující výluku z restituce v případě věcí konfiskovaných na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Na podporu svých závěrů argumentoval i dalšími rozhodnutími soudu v obdobných věcech žalobce.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně jen proti výroku pod bodem I.) podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené meritorní rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za nesprávný označuje dovolatel závěr odvolacího soudu o konfiskaci předmětného majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jež dle jeho názoru nebyla účinně provedena. Namítá, že k převzetí věcí došlo až v rozhodném období, na základě skutečností představujících majetkovou křivdu dle §5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.; k tomu znovu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, s tím, že obecné soudy jsou v každé věci povinny individuálně zhodnotit, zda bylo prokázáno provedení konfiskace. Pochybení odvolacího soudu nachází dovolatel i v tom, že nebylo přihlédnuto k okolnosti, že konfiskační vyhláška byla vydána právě až v rozhodném období, kdy jde současně o skutečnost nasvědčující tomu, že šlo o projev náboženské perzekuce ze strany komunistického režimu, což konstituuje majetkovou křivdu ve smyslu §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.; výklad pojmu náboženská perzekuce odvolacím soudem považuje dovolatel za přespříliš restriktivní a vadný, je-li spojován jen s takovým rozhodnutím vydaným v rozhodném období, jímž byly svévolně nahrazovány dřívější akty. Odvolacím soudem akcentovaná rozhodnutí, jimiž nebyl jím uplatněný požadavek na restituci majetku shledán opodstatněným, považuje dovolatel pro skutkovou odlišnost tehdy posuzovaných věcí za neaplikovatelná.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Není sporu v tom (a uvedené východisko je opakovaně stvrzováno i rozhodovací praxí dovolacího soudu), že jedním ze základních předpokladů restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 zákona a jehož počátek určil dnem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019).
7. K dovolatelem nastolené otázce konfiskace majetku dle poválečných prezidentských dekretů a jejích účinků lze pak odkázat na konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, jíž byl v minulosti již mnohokrát artikulován i zdůvodněn ten závěr, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (30. 10. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, pročež následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr) mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Pro přechod vlastnického práva na stát konfiskací nebylo potřeba ani faktického převzetí dotčených věcí státem ani intabulace (v případě nemovitostí), jež měla ráz pouze deklaratorní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020, a v nich citovaná rozhodnutí).
8. Konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94). Byl-li majetek dotčené osoby konfiskován již na základě dekretu č. 108/1945 Sb., není významné, že stejný majetek byl následně podroben také jiným postupům; je totiž logické, že i kdyby věci byly dotčeny několika řízeními, jejichž cílem bylo zbavit vlastnického práva původního vlastníka, nemohlo by mít pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či jeho usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020).
9. S výše uvedenými tezemi je právní posouzení odvolacího soudu bezezbytku konformní a námitka dovolatele, že obecné soudy pochybily, pakliže nehodnotily, zda bylo prokázáno „provedení konfiskace“ ve vztahu k nyní nárokovaným věcem, postrádá relevanci (v situaci, kdy ke konfiskaci majetku dle dekretu č. 108/1945 Sb. došle ex lege dnem jeho účinnosti, později vydaná konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948, č. j. 10079/48-X-249/41, měla toliko deklaratorní charakter a konfiskace dopadala na veškerý majetek dotčené osoby). I v případě takto ex lege konfiskovaného majetku (k 30. 10. 1945) není významné, že byl následně (zjevně již neúčinně) podroben i jiným postupům.
10. Jak Nejvyšší soud již dříve konstatoval i v dalších žalobcových skutkově a právně obdobných věcech týkajících se restituce jeho movitého majetku konfiskovaného dle dekretu č. 108/1945 Sb. (viz usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3760/2021, a ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021), nejsou uvedené konkluze v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, v nichž se Ústavní soud na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných v daných věcech přiklonil k závěru, že majetek, o nějž v řízení šlo, nemusel být konfiskován, nýbrž mohl přejít na stát na základě skutečností konstituujících majetkovou křivdu dle §5 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž sám výslovně zdůraznil odlišnost těchto případů od konfiskace majetku Cisterciáckého opatství Osek [ve vztahu k němuž nálezem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, aproboval závěr soudů nižších stupňů, že zemědělský majetek Cisterciáckého opatství Osek byl konfiskován (dle dekretu č. 12/1945 Sb.) a že následné podrobení téhož majetku postupu dle zákona č. 142/1947 Sb. bylo již bez právního významu]. Závěr o neaplikovatelnosti nálezů sp. zn. II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20 i v případě žalobcem vznášených požadavků na vydání nezemědělského majetku konfiskovaného dle dekretu č. 108/1945 Sb. aktuálně stvrdil i sám Ústavní soud (viz usnesení ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3401/21, a ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 883/22, jimiž jako zjevně neopodstatněné odmítl ústavní stížnosti, jimiž dovolatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021, a ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3760/2021).
11. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že v těch případech, kdy byla konfiskace dovršena (vydání konfiskační vyhlášky či výměru) v rozhodném období, jsou obecné soudy povinny zabývat se tím, zdali nedošlo ke zneužití dekretů (kromě dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019). Odvolací soud se i touto otázkou zabýval a nelze přisvědčit dovolateli, že by zde vycházel z restriktivní interpretace pojmu náboženské perzekuce tak, že by jí mohlo být chápáno toliko nahrazení dřívějších správních aktů v rozhodném období; lze přitom souhlasit s odvolacím soudem, že samo vydání konfiskační vyhlášky v rozhodném období (i dovolací argumentace žalobce v uvedeném směru se odvíjí toliko od data vydání konfiskační vyhlášky) či to, že po 25. 2. 1948 docházelo k utlačování církví a náboženských skupin, neimplikuje bez dalšího závěr, že šlo o projev zneužití dekretů a perzekuci žalobce. Rozhodnutí odkazovaná v této souvislosti dovolatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, a nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 23/97, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08) týkají se pak situací, kdy šlo na základě podrobných skutkových zjištění v daných věcech o zjevnou diskriminaci dotčených (fyzických) osob s cílem likvidace třídních rozdílů; o takový případ v posuzované věci nejde.
12. Naznačuje-li dovolatel, že v usnesení ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021, a ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3760/2021, Nejvyšší soud rozhodoval v řízeních odlišujících se od nyní projednávaného tvrzeními účastníků, skutkovým stavem i předloženými důkazy a to mj. ve vztahu k perzekuci dovolatele, pročež se závěry těchto rozhodnutí na nyní projednávanou věc nevztahují, nikterak nekonkretizoval, v čem má spočívat taková odlišnost, jež by byla relevantní pro dovolatelem napadené právní závěry soudu. Věc nyní posuzovaná shoduje se s oběma dříve rozhodovanými věcmi v podstatných znacích a žádnou významnou skutkovou a právní odlišnost nevykazuje.
13. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nejsou, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu