ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2738.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2738/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou, se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, PSČ 350 02, proti žalovanému D. M. , zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2022, č. j. 12 Cmo 49/2022-293, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 29. prosince 2017 se žalobce (J. K.) domáhal po žalovaném (D. M.) plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným dne 8. září 2013 na řad žalobce s doložkou „bez protestu“ znějící na směnečný peníz 4.000.000 Kč se splatností 31. prosince 2014 (dále též jen „sporná směnka“), přičemž požadoval zaplatit zbývající (dosud neuhrazenou) část směnečného peníze ve výši 531.000 Kč.
2. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 15. ledna 2018, č. j. 56 Cm 1/2018-16, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 531.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.770 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 58.919 Kč.
3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž uvedl, že s žalobcem neměl [vyjma jediného smluvního vztahu, jenž souvisel s převodem obchodního podílu ve společnosti BoFit s. r. o. (dále jen „společnost B“), kde žalovaný byl převodcem, tedy věřitelem] žádný právní vztah, ze kterého by mu mohla vyplynout povinnost cokoli žalobci uhradit. Vzájemné právní vztahy měl však s bratrem žalobce, K. K. (dále jen „K. K.“), z nichž (mimo jiné) vznikla pohledávka K. K. (nikoli žalobce) za žalovaným ve výši 4.000.000 Kč, a to z důvodu vypořádání majetkové účasti K. K. ve společnosti DEF-TEC s. r. o. (dále jen „společnost D“), k němuž mělo dojít dne 9. září 2013. K zajištění této pohledávky vystavil žalovaný dne 8. září 2013 směnku vlastní na řad K. K. (nikoli žalobce) znějící na směnečnou sumu 4.000.000 Kč se splatností 31. prosince 2014. Následující den (9. září 2013) byla žalovanému předložena k podpisu „další“ směnka s tím, že směnka vystavená předchozího dne byla zničena (roztržena), neboť obsahovala vadu, a tato nová směnka je již bez vad. Tuto „další“ směnku žalovaný podepsal a předal ji K. K. (nikoli žalobci). Dále uvedl, že svůj závazek vůči legitimnímu věřiteli, tj. K. K. již zcela splnil, a to bezhotovostními platbami na účet K. K. (dne 9. ledna 2015 částkou ve výši 230.000 Kč, dne 6. května 2015 částkou ve výši 1.000.000 Kč, dne 7. května 2015 částkou ve výši 1.000.000 Kč, dne 24. srpna 2015 částkou ve výši 1.000.000 Kč a dne 26. února 2016 částkou ve výši 469.000 Kč) a zaplacením škody způsobené K. K. na vypůjčeném obytném vozidle ve výši 300.000 Kč, jak bylo ujednáno s K. K., stejně jako zbývající částku 1.000 Kč odpovídající pro žalovaného aktivnímu saldu z převodů obchodních podílů ze dne 9. září 2013.
4. Na tomto základě žalovaný formuloval následující námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu:
[1] jeho podpis na sporné směnce není pravý, když si není vědom skutečnosti, že by jakoukoli směnečnou listinu na řad žalobce někdy vystavil,
[2] spornou směnku nevydal žalobci jako remitentovi, tedy za účelem vstoupit do směnečného závazku (nedošlo tedy k emitování sporné směnky),
[3] sporná směnka není směnkou platební, když žalovaný od žalobce ničeho neobdržel a žalobci platit nemá a nikdy neměl,
[4] sporná směnka je směnkou zajišťovací, zajišťující povinnost žalovaného zaplatit K. K. ujednanou částku 4.000.000 Kč,
[5] závazek zajištěný spornou směnkou (zaplatit K. K. částku 4.000.000 Kč se splatností do 31. prosince 2014) zanikl splněním, a
[6] žádný závazek žalovaného vůči žalobci jako remitentovi sporné směnky nikdy nevznikl ani vzniknout nemohl, když žalovaný žalobci ničeho nedluží ani nikdy nedlužil a neexistuje tak jakýkoli závazek, který by sporná směnka měla zajišťovat.
5. Rozsudkem ze dne 13. ledna 2022, č. j. 56 Cm 1/2018-259, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (bod II. a III. výroku).
6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím závěrům:
[1] Žalobce společně se svým bratrem K. K. a s žalovaným měli vzájemné obchodní vztahy z podnikání. Mimo jiné byli společníky ve společnosti B a ve společnosti D, které chtěli zhruba v polovině roku 2013 vypořádat. V této souvislosti převedl žalovaný obchodní podíl ve společnosti B na žalobce, K. K. převedl obchodní podíl ve společnosti D na žalovaného, a žalovaný měl vystavit směnku vlastní na řad K. K. k zajištění dluhu (žalovaného vůči K. K.) vzniklého z tohoto vypořádání. Vzhledem k tomu, že měl K. K. v úmyslu pobývat v době splatnosti uvažované směnky mimo území České republiky, domluvil se žalobce se žalovaným, že směnka bude vystavena na řad žalobce.
[2] Dne 8. září 2013 vystavil žalovaný na řad žalobce spornou směnku, která obsahuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením článku I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového.
[3] Žalovaný zaplatil na účet manželky žalobce dne 9. ledna 2015 částku 230.000 Kč, která byla následně vyplacena třetí osobě. Nešlo tak o splátku na dluh ze sporné směnky.
[4] Žalovaný zaplatil žalobci na dluh ze sporné směnky dne 6. května 2015 částku 1.000.000 Kč, dne 7. května 2015 částku 1.000.000 Kč, dne 24. srpna 2015 částku 1.000.000 Kč a dne 26. února 2016 částku 469.000 Kč. V rozsahu částky 531.000 Kč má tudíž žalobce neuhrazenou pohledávku za žalovaným z titulu sporné směnky.
[5] Třebaže znalci nevyslovili ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce kategorický závěr, zjištění obsažená ve znaleckých posudcích (znaleckém posudku č. 146/2019 ze dne 25. března 2019 vypracovaného znalkyní z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo a kriminalistika, odvětví kriminalistika, specializace zkoumání ručního písma Ing. Danielou Šilhovou (dále jen „D. Š.“), revizního znaleckého posudku č. 2894 ze dne 19. října 2020, doplněného dne 21. května 2021, vypracovaného znalcem z oboru písmoznalectví, specializace ruční a strojové písmo PhDr. Jiřím Valeškou (dále jen „J. V.“), a znaleckého posudku ze dne 15. května 2021 vypracovaného Znaleckým a expertizním ústavem, z. ú.), umožňují přijmout při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti se svědeckou výpovědí K. K. spolehlivý závěr o tom, že výstavcem sporné směnky je žalovaný. Námitka žalovaného o nepravosti jeho podpisu na sporné směnce jako výstavce tak byla v řízení vyvrácena.
[6] Svědeckou výpověď K. K. shledal soud prvního stupně za věrohodnou z důvodu, že byla přirozeně spontánní, přesvědčivá a vnitřně souladná. I při vědomí toho, že rodinný příslušník účastníka řízení, jako osoba zainteresovaná na výsledku sporu, nemůže být z psychologického hlediska dokonale objektivním pramenem poznání pro soud a že při hodnocení jeho výpovědi nelze přehlédnout problematičnost subjektivní stránky tohoto důkazního prostředku, nebylo v daném případě žádného důvodu pro odmítnutí zjištění z důkazu učiněných. Nadto z výpovědi svědka J. K. (dále jen „J. K.“) sice přímo nevyplynulo, že by směnka byla vystavena na řad žalobce, jeho popis událostí však korespondoval s výpovědí K. K.
[7] S ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky, nepředstavuje námitka žalovaného, že sporná směnka byla vystavena jako zajišťovací, obranu způsobilou přinést mu úspěch ve věci.
[8] Za vyvrácenou měl též námitku neexistence vlastního mimosměnečného vztahu žalovaného a žalobce (neexistence směnečné kauzy), když v řízení bylo prokázáno, že sporná směnka byla vystavena v souvislosti s vypořádáním účastí ve společnostech B a D a dalších společných aktivit žalobce, žalovaného a K. K.
[9] Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal pravdivost svých tvrzení o tom, že skutečným remitentem sporné směnky měl být K. K., že došlo k výměně směnky vystavené 8. září 2013 za „další“ směnku předloženou mu k podpisu dne 9. září 2013, a že nahradil škodu ve výši 300.000 Kč způsobenou K. K. na vypůjčeném obytném vozidle jako splátku dluhu ze sporné směnky, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
7. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování, odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
[1] D. Š. ve svém znaleckém posudku, jenž dle názoru odvolacího soudu podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodnila, uvedla, že nelze objektivně rozhodnout, zda se v případě zkoumaného podpisu jedná o neobvyklou či nepoznanou variantu pravého podpisu žalovaného, nebo o variantu padělku se snahou o nápodobu. Zkoumaný podpis byl pro svůj malý rozsah, grafickou náročnost i podrobně popsanou problematickou kvalitu psacího tahu velmi obtížně zpracovatelný a soubor srovnávacího materiálu, byť kvantitativně rozsáhlý, pouze částečně vyhovoval potřebám zkoumání.
[2] Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, z jakého důvodu přistoupil soud prvního stupně k zadání dalšího znaleckého posudku a současně k revizi posudku D. Š. Sama skutečnost, že nález znaleckého posudku D. Š. ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce je neutrální, nemohla revizi znaleckého posudku odůvodnit. Potud odvolací soud odkázal na ustanovení §127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 4252/2019.
[3] Postupem, kdy byly – aniž pro to existovaly důvody předpokládané ustanovením §127 odst. 2 o. s. ř. – zpracovány vedle znaleckého posudku D. Š. další dva znalecké posudky, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která však (z důvodů níže uvedených) neměla vliv na správnost napadeného rozsudku. Soud prvního stupně totiž založil svůj závěr ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce též na zjištěních učiněných z výpovědi svědka K. K. Odvolací soud přitom nepřisvědčil výhradám odvolatele ohledně nesprávného hodnocení výpovědi tohoto svědka soudem prvního stupně, když z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně vzal v úvahu jak skutečnost, že svědek je bratrem žalobce, tak i jeho vztah k věci samotné (jeho zájem na výsledku řízení). Za situace, kdy svědek K. K. potvrdil, že žalovaný v jeho přítomnosti vystavil směnku, uplatněnou v tomto řízení, a vysvětlil i důvod, proč se tak stalo, přičemž žádným dalším důkazem nebyla věrohodnost výpovědi svědka zpochybněna, nelze pouze z jeho příbuzenského vztahu k žalobci usuzovat na nepravdivost výpovědi.
[4] Přisvědčit tak nelze ani argumentaci odvolatele, že svědecké výpovědi K. K. a J. K. byly natolik rozporné, že neposkytují podklad pro závěr o pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce. Jejich výpovědí pak bylo prokázáno rovněž uzavření dohody o úhradě závazků žalovaného vůči K. K. k rukám žalobce a o zajištění tohoto závazku směnkou. Také následné chování žalovaného prokazuje, že si byl vystavení sporné směnky na řad žalobce dobře vědom, neboť jeho reakcí na výzvu žalobce ze dne 14. dubna 2015 k úhradě směnky bylo namísto kategorického odmítnutí tohoto požadavku z důvodů tvrzených v námitkách (postupné) zaplacení částky 3.469.000 Kč na účet žalobce.
[5] Ani odvolací soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný vystavil spornou směnku k zajištění závazku vůči bratrovi žalobce vzniklého z dohody o vypořádání společných podnikatelských aktivit.
[6] Obstát nemohla ani námitka neexistence kauzy směnky, když v poměrech projednávané věci není žádných pochyb o tom, že kauza směnky spočívala ve vztazích mezi žalovaným jako jejím výstavcem a K. K. jako věřitelem žalovaného. To vyplynulo jak z výpovědí obou svědků, tak i ze shodných tvrzení účastníků řízení. Skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem dohody o vypořádání vzájemných obchodních vztahů mezi K. K. a žalovaným, nečiní spornou směnku bezdůvodnou, jak správně uzavřel soud prvního stupně (srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007).
[7] Jelikož se z platby učiněné z účtu žalovaného na účet žalobce dne 12. ledna 2015 ve výši 230.000 Kč nepodává žádný důvod této platby (žalovaný v této souvislosti tvrdil, že žalobci nic nedluží ani nikdy nedlužil) a ani výsledky dokazování neumožňují přijmout závěr, že plnění mělo jakýkoli vztah k projednávané věci, nelze v uvedeném rozsahu považovat obranu žalovaného za důvodnou. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že žalovaný po obdržení výzvy k úhradě směnky nezpochybňoval ani výši směnečného peníze, ani výši směnkou zajištěného závazku.
[8] Částku 300.000 Kč měl žalovaný podle svých námitkových tvrzení v blíže nespecifikované době uhradit blíže nespecifikované osobě, přičemž za důvod této platby označil v námitkách „náhradu škody způsobenou K. K. na vypůjčeném obytném vozidle.“ Z uvedeného vyplývá, že ani v tomto případě nešlo o plnění na směnku či na závazek směnkou zajištěný, ale o plnění poskytnuté třetí osobě z jiného právního důvodu (případně o plnění bezdůvodné) nijak nesouvisející s projednávanou věcí (námitka započtení této pohledávky žalovaného proti pohledávce K. K. nebyla v zákonem stanovené lhůtě vznesena).
[9] Protože zaplacení náhrady škody nelze považovat ani za „náhradní“ plnění na směnku či na závazek směnkou zajištěný, je nutno uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl důkazy výslechem žalovaného a svědka M. J. (vlastníka obytného vozidla), neboť shora uvedená obrana, i pokud by byla těmito důkazy prokázána, by nemohla nic změnit na povinnosti žalovaného plnit ze směnky.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jednak právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak právních otázek, jež jsou v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené.
10. Tyto otázky (a argumentaci k nim uplatněnou) formuluje dovolatel následovně:
[1] Má majitel zajišťovací směnky, která byla vystavena na jeho řad jen z toho důvodu, že věřitel kauzální pohledávky neměl být v okamžiku splatnosti směnky přítomen v platebním místě, postavení reálného směnečného věřitele, nebo jen směnečného věřitele formálního tzv. „věřitele na oko“?
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že založil závěr o pravosti jeho podpisu jako výstavce sporné směnky z podstatné části na základě svědecké výpovědi K. K., přestože jde o osobu, jejíž hmotněprávní postavení (věřitele kauzálního závazku, k jehož zajištění byla vystavena sporná směnka) „zásadně ovlivnilo hodnověrnost této výpovědi“, což soudy nižších stupňů patřičně nezohlednily.
[2] Je namístě považovat ve sporu o zaplacení směnečné pohledávky svědeckou výpověď věřitele kauzální pohledávky za plnohodnotnou, hmotněprávním postavením svědka neovlivněnou, a tudíž z hlediska procesní váhy a hodnověrnosti „běžnou“ svědeckou výpověď, nebo má být taková svědecká výpověď procesně hodnocena jako výpověď účastníka řízení, byť svědek formálně účastníkem řízení není?
Dovolatel v této souvislosti namítá, že i když je žalobce „formálně majitelem sporné směnky“, fakticky je nakonec K. K. osobou, která má obdržet plnění na směnečnou pohledávku zaplacenou žalobci. Jinak řečeno, žalobce je jen zástupcem K. K. pro přijetí úhrady směnky. Proto dovozuje, že K. K. má postavení „reálného směnečného věřitele“ a jeho výpověď by měla být považována za výpověď účastníka řízení a nikoli svědka.
[3] V případě, že odvolací soud učiní z důkazu provedeného soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, než jaká z něj zjistil soud prvního stupně, má odvolací soud povinnost zopakovat dokazování důkazními prostředky?
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže zjistil odlišné skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka J. K., než jaké zjistil soud prvního stupně, přitom však tento důkaz (výslech svědka) znovu neprovedl. Odvolací soud totiž uzavřel, že „je zřejmé, že výpověď svědka J. K. se nevztahovala ke směnce, uplatněné v tomto řízení, neboť ta není sepsána rukou, ale její text je vytištěn, a dále na ní není jako remitent označen K. K., ale žalobce, v důsledku čehož nebyl důvod uvažovat o jejím rubopisu na žalobce“, zatímco soud prvního stupně argumentoval svědeckou výpovědí J. K. ve prospěch pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce když uvedl, že „tato svědecká výpověď korespondovala s výpovědí svědka K. K.“. I když tedy soudy nižších stupňů dospěly ke shodnému závěru o pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce, každý z nich tak učinil na základě jiných skutkových zjištění.
[4] Je povinností soudu vypořádat se se všemi důkazními návrhy účastníků řízení a přesvědčivě odůvodnit jejich případné neprovedení?
Soudy nižších stupňů dle dovolatele přesvědčivě neodůvodnily, proč neprovedly důkaz jeho výslechem, když jej navrhl k provedení za účelem prokázání širšího spektra skutkových okolností (tj. též k prokázání kauzy sporné směnky a k okolnostem jejího vystavení), než se kterými se odvolací soud vypořádal.
[5] Je povinností soudu založit své rozhodnutí na řádně zjištěném skutkovém stavu a je možné, aby se soudní rozhodnutí zakládalo na domněnkách soudu a zjevné libovůli?
Dovolatel dovozuje, že v situaci, kdy znalecké posudky neposkytují důkazní oporu pro závěr o pravosti jeho podpisu na sporné směnce a svědecká výpověď J. K. byla bagatelizována závěrem, že tento svědek vypovídal o jiné než sporné směnce (s čím dovolatel nesouhlasí), nelze jen na základě svědecké výpovědi K. K. dospět k závěru o pravosti jeho podpisu na sporné směnce. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav (dle zákonných procesních pravidel) a jeho závěry jsou pro nepřesvědčivé odůvodnění založeny na libovůli.
[6] Je povinností soudu vypořádat se se všemi námitkami odvolatele, jež jsou součástí jeho odvolací argumentace?
Odvolací soud se dle dovolatele nevypořádal s otázkou dokazování znaleckými posudky v projednávané věci, když se vyjádřil pouze ke znaleckému posudku D. Š. (který shledal za podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodněný), ale nikoli již k reviznímu znaleckému posudku J. V. a znaleckému posudku Znaleckého a expertizního ústavu, z. ú., přestože obsahem jeho odvolací argumentace byla námitka zpochybňující korektnost hodnocení všech (tří) znaleckých posudků soudem prvního stupně.
Nadto, jelikož z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí implicitně plyne, že odvolací soud vycházel při rozhodování o věci pouze ze znaleckého posudku znalkyně D. Š. (který ale neposkytuje dle dovolatele dostatečný podklad pro závěr o pravosti jeho podpisu na sporné směnce), přestože je jeho povinností zhodnotit všechny v řízení provedené důkazy, má dovolatel za to, že odvolací soud se vypořádal s jeho argumentací pouze „polovičatě“, a tudíž nedostatečně.
[7] Je přípustné vydávat v odvolacím řízení tzv. překvapivá rozhodnutí, tedy rozhodnutí, která nemají oporu v provedeném dokazování a ve skutkových tvrzeních účastníků řízení?
V neposlední řadě dovolatel namítá, že odvolací soud pro závěr o tom, že svědek J. K. vypovídal o jiné než sporné směnce, neměl podklad v provedeném dokazování ani ve shodných skutkových tvrzeních účastníků řízení. Je sice pravdou, že dovolatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tvrdil emisi dvou směnek vlastních, nikdy však žádný z účastníků řízení netvrdil, že je směnka uplatněná v tomto řízení „druhou“ z takto vystavených směnek.
11. Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, maje dovolací argumentaci za nepodloženou a účelovou, s tím, že na hmotněprávním i procesním postavení žalobce v této věci nemůže ničeho změnit. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za podrobně a přesvědčivě odůvodněná a vycházející z řádně zjištěného skutkového stavu. Podle žalobce soudy ani neučinily z výpovědi svědka J. K. rozdílná skutková zjištění, odvolací soud pouze své závěry podrobněji formuloval.
13. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
15. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje dovolatel pouze hodnocení provedených důkazů (svědecké výpovědi K. K. a J. K. a znaleckého posudku D. Š.), jak je provedly soudy nižších stupňů (samostatně a zejména v jejich vzájemné souvislosti), a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, byla žalovaným podepsána.
16. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
17. Při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít dále na zřeteli, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů své právní závěry založily (podle dovolatele soudy nižších stupňů učinily odlišná skutková zjištění z výpovědi svědka J. K., svědek J. K. vypovídal o sporné směnce a nikoli o „další“ směnce a provedenými důkazy v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný spornou směnku podepsal). Těmito výhradami ale dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
19. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (kterou dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění skutkových a právních závěrů odvolacího soudu), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
20. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
21. Z ustanovení §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze – oproti mínění dovolatele – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým jednotlivým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož prostřednictvím účastník argumentoval). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatele zpochybňující způsob provedení výslechu K. K. Jestliže soud prvního stupně vyslechl K. K., který nebyl účastníkem řízení, jako svědka, provedl tento důkaz nepochybně způsobem souladným se zákonem (k tomu srov. ustanovení §126 a §131 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018, uzavřel, že za stavu, kdy se žalobce domáhal vůči žalovaným (jako samostatným společníkům v řízení) vydání směnečného platebního rozkazu, přičemž proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky jen jeden z žalovaných, může soud v námitkovém řízení provést dokazování výslechem původního (druhého) žalovaného zásadně jako svědka (nikoli účastníka řízení). V poměrech nyní projednávané věci bude uvedený závěr platit tím spíše, nebyl-li K. K. vůbec účastníkem řízení (v kterékoli jeho fázi). Skutečnost, že jde současně o věřitele kauzální pohledávky (pohledávky zajištěné spornou směnkou) na tom není způsobilá nic změnit (jen proto nečiní z K. K. účastníka řízení). Uvedená okolnost je významná pro hodnocení provedeného důkazu z hlediska jeho věrohodnosti (§132 o. s. ř.), což soudy obou stupňů také zohlednily (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 1862/2015, uveřejněného pod číslem 53/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz jeho účastnickou výpovědí, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
24. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
26. Přitom odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na provedení výše označeného důkazu (srov. bod 23. jeho odůvodnění). Ani z obsahu spisu se přitom nepodává, že by provedení tohoto důkazu dovolatel v průběhu řízení navrhl (též) za účelem prokázání „širšího spektra skutkových okolností“ (jak v dovolání namítá), než se kterými se odvolací soud vypořádal.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají v daném případě z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. ledna 2023), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 532.770 Kč) částku 10.460 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.259,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč.
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu