ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3623.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3623/2021-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyň a/ J. L. , narozené XY, bytem XY, a b/ V. V. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 10, o zaplacení 89 832 Kč s příslušenstvím a 89 777 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 88/2020, o dovolání žalobkyně a/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021, č. j. 12 Co 97/2021-216, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021, č. j. 12 Co 97/2021-216, se v části prvního výroku, jímž byl potvrzen bod I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2020, č. j. 10 C 88/2020-174, v části druhého výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a/ a žalovaným, a ve třetím výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. prosince 2020, č. j. 10 C 88/2020-174, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a/ domáhala po žalovaném zaplacení částky 89 832 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b/ domáhala po žalovaném zaplacení částky 89 777 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku). Zároveň uložil žalobkyním nahradit žalovanému náklady řízení (bod III. výroku).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 (dále též jen „konkursní řízení“), jehož se žalobkyně účastní jako konkursní věřitelky.
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 13. června 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci (dále též jen „úpadce“), prohlášen konkurs, přičemž konkursní řízení dosud nebylo skončeno.
[2] Žalobkyně a/ (J. L.) jako konkursní věřitelka č. 310 dne 8. srpna 2002 přihlásila do konkursního řízení vykonatelnou pohledávku ve výši 1 119 671 Kč, která byla následně uznána v plné výši, a dále nevykonatelnou pohledávku ve výši 235 450 Kč, která byla popřena.
[3] Žalobkyně b/ (V. V.) jako konkursní věřitelka č. 899 dne 12. srpna 2002 přihlásila do konkursního řízení pohledávku ve výši 227 715 Kč, jež byla uznána v plné výši.
[4] Konkursního řízení se účastní 14 557 věřitelů, celková výše přihlášených pohledávek představuje částku 2 685 540 014,02 Kč a v souvislosti s tímto řízením je vedeno 1 032 incidenčních sporů.
[5] Uspokojení pohledávek žalobkyň v konkursním řízení se bude pohybovat v rozmezí 7 až 9 % výše zjištěných pohledávek.
[6] Žalobkyně své nároky u žalovaného předběžně uplatnily dne 4. prosince 2019.
[7] Ve svém stanovisku ze dne 2. června 2020 žalovaný ve vztahu k oběma žalobkyním konstatoval porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
4. Cituje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), hodnotil soud prvního stupně délku konkursního řízení jako nepřiměřenou, neboť trvá déle než 18 let. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 58/2011“), nicméně uvedl, že význam konkursního řízení je pro žalobkyně nepatrný, neboť u konkursního řízení je nutné vycházet z konečné částky, kterou mají žalobkyně obdržet v rámci rozvrhu. S ohledem na skutečnost, že žalobkyním je dlouhodobě známo, že uspokojení jejich pohledávek se bude pohybovat v rozmezí 7 – 9 %, nejsou vystaveny nejistotě ohledně výsledku konkursního řízení. Smyslem odškodnění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení je přitom právě poskytnutí odškodnění za nejistotu, které jsou žalobci vystaveni ohledně výsledku řízení. Zdůraznil, že odškodnění nemá plnit funkci náhradního plnění za předmět posuzovaného řízení a není ani sankcí vůči státu. Uzavřel proto, že konstatování porušení práva je přiměřeným zadostiučiněním.
5. K odvolání obou žalobkyň Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil body I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (bod I. výroku) a bod III. výroku změnil tak, že žalobkyně a/ je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 900 Kč a žalobkyně b/ je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 900 Kč (bod II. výroku). Současně uložil žalobkyni a/ i žalobkyni b/ povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (body III. a IV. výroku).
6. Odvolací soud uvedl, že přes extrémní náročnost konkursního řízení (způsobenou počtem věřitelů, celkovou výší přihlášených pohledávek a množstvím incidenčních sporů) a plynulý postup konkursního soudu lze považovat délku konkursního řízení za nepřiměřenou. Současně neměl za důvodnou námitku žalobkyň odkazující na povinnost správce předložit konečnou zprávu do 18 měsíců od prohlášení konkursu, maje za to, že takové ustanovení zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vůbec neobsahuje.
7. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci je konstatování porušení práva postačující formou zadostiučinění žalobkyň dle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a není namístě poskytnout finanční zadostiučinění. Odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně ohledně povahy konkursního řízení, které je řízením s nižším významem pro účastníka, jelikož věřitelé hromadně uplatňují pohledávky vůči majetku úpadce a jsou si vědomi toho, že budou uspokojeni jen poměrně. Přitom odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně nejsou vystaveny nejistotě, neboť je jim již dlouho známo, že jejich pohledávky budou uspokojeny pouze zlomkem, a to v rozmezí 7 až 9 % z „požadované částky“.
8. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen zamítavý bod I. výroku soudu prvního stupně, podala žalobkyně a/ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dílem nebyly dovolacím soudem vyřešeny, dílem jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále také o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka především argumentuje ve prospěch závěru, že konkursní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, poukazujíc na to, že odvolací soud při hodnocení nepřiměřenosti délky konkursního řízení pomíjí lhůtu k podání konečné zprávy stanovenou v §14a odst. 2 ZKV.
10. Ze závěrů uvedených v R 58/2011 pak zejména dovozuje, že přiměřenost délky řízení je třeba s ohledem na zásadu speciality hodnotit dle zákona, který přímo ukládá povinnost provést určitý úkon ve stanovené lhůtě, a nikoli dle obecných kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. S tímto názorem je však dle jejího mínění v rozporu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 132/2012“). Zároveň konstatuje, že je třeba vzít v potaz, že průběh konkursního řízení nelze hodnotit „jako bezvadný“.
11. Ke kritériu formulovanému v §31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. (význam předmětu řízení pro poškozeného) dovolatelka uvádí, že konkursní řízení pro ni mělo zásadní význam jak subjektivně, tak objektivně. K tomu poukazuje na skutečnost, že částka, kterou má v konkursním řízení obdržet, není bagatelní (jde o částku ve výši cca 100 000 Kč), a zároveň podotýká, že délka předmětného řízení nebyla způsobena jejím chováním a negativně zasáhla její psychickou sféru. Za tohoto stavu je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl-li odvolací soud k závěru, že jako forma zadostiučinění bude postačovat samotné konstatování porušení práva. Navíc je třeba zohlednit, že dovolatelka trpí nejistotou ohledně výše uspokojení její pohledávky.
12. Závěrem dovolatelka namítá, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka týkající se nutnosti zohlednění kumulované míry inflace za dobu trvání konkursního řízení.
13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
14. Nejvyšší soud shledává dovolání podle §237 o. s. ř. přípustným, když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení části dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
16. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.:
Podle §13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §31a bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
20. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. beze změn od uplatnění posuzovaných nároků u žalovaného.
21. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
K posouzení přiměřenosti délky řízení.
22. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v R 58/2011, při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito kritérii jsou: a/ složitost případu, b/ chování poškozeného, c/ postup příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení pro poškozeného. Tamtéž Nejvyšší soud zdůraznil, že od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup. K tomu dodal, že v těchto případech platí zásada speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní se obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení.
23. Na tento závěr pak Nejvyšší soud navázal v důvodech R 132/2012, když dovodil, že úprava obsažená v §14a odst. 2 ZKV sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kritériím zmíněným v R 58/2011. Bez zřetele k tomu, zda konkursní soud formálně rozhodl (po uplynutí zákonem předepsané nebo jím určené lhůty) o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, případně i k tomu, zda správce konkursní podstaty pochybil tím, že o prodloužení této pořádkové lhůty nepožádal, totiž její překročení ještě samo o sobě nevede k závěru, že delší (než §14a odst. 2 ZKV určená) lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Důvody, pro které došlo k překročení lhůty k podání konečné zprávy plynoucí z §14a odst. 2 ZKV, jsou (mají být) zásadně zjistitelné z obsahu konkursního spisu, např. z průběžných zpráv o zpeněžování majetku z podstaty podávaných správcem konkursní podstaty – v intencích §29 odst. 1 věty první ZKV – soudu a věřitelskému výboru nebo z usnesení o schválení konečné zprávy konkursním soudem (§29 odst. 3 ZKV), z nějž by (i ve vazbě na určení konkursní odměny správci konkursní podstaty) mělo být patrno, zda správce konkursní podstaty plnil (podle konkursního soudu) své povinnost řádně a včas.
24. Z uvedeného plyne, že neobstojí námitka dovolatelky o rozpornosti judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud v R 132/2012 pouze doplnil závěry obsažené v R 58/2011. Na závěrech obsažených v R 132/2012 tedy Nejvyšší soud neshledává důvodu cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
25. Ačkoliv lze přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky řízení opominul §14a odst. 2 ZKV, přesto na základě posouzení obecných kritérií podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru (pro dovolatelku příznivém), že posuzované konkursní řízení je nepřiměřeně dlouhé.
26. V posouzení dovolatelkou předestřených otázek týkajících se nesprávného postupu při posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení proto napadené rozhodnutí obstojí.
K posouzení významu konkursního řízení a tomu odpovídající formě zadostiučinění.
27. Dovolací soud nejprve připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013.
28. Již v R 58/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. března 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil [srov. například usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, důvody rozsudku ze dne 29. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněného pod číslem 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2015“), rozsudek ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, nebo rozsudek ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
29. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, bod IV. písm. d/ R 58/2011 a důvody R 17/2015).
30. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. presumuje. K tomu bylo poznamenáno, že ani uvedené nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například bod IV. písm. d/ R 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, uveřejněný pod číslem 52/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.
32. Odvolací soud při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro dovolatelku, jež v posuzovaném řízení vystupovala v procesním postavení konkursní věřitelky, vyšel z povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (srov. R 132/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013). Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018).
33. V poměrech konkursních řízení totiž obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016).
34. Jestliže v poměrech projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobkyni založil na samotné povaze konkursního řízení, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze z povahy konkursního řízení totiž není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele nepatrný význam. Odvolací soud pak na základě této úvahy uzavřel, že konstatování porušení práva je postačující formou odškodnění dovolatelky, aniž by se však blíže zabýval všemi skutečnostmi (jako je např. předpokládaná výše uspokojení pohledávky uplatněné v konkursním řízení), které by odůvodňovaly tuto výjimku v postupu při odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
35. Ohledně navazující otázky, spočívající v zohlednění kumulované míry inflace za dobu trvání konkursního řízení, je třeba zmínit, že nejde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, jak namítá dovolatelka. Nejvyšší soud již dovodil, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení ze dne 24. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, usnesení ze dne 26. února 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, či usnesení ze dne 27. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Vlivem inflace na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci v poměrech konkursního řízení se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. III. ÚS 591/21, kdy uzavřel, že se žalobce nemůže domáhat náhrady škody vzniklé snížením hodnoty peněz v důsledku inflace (k tomu srov. i rozsudek ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).
36. Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že se odvolací soud při posouzení otázky významu předmětu řízení pro dovolatelku a rovněž tak při posouzení otázky, zda dovolatelce poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v daném případě zadostiučiněním dostatečným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
37. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, jenž se týkal dovolatelky (včetně závislého výroku o nákladech řízení), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
38. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu