ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.20.2021.1
KSCB 26 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 20/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce POPELANTE DEVELOPMENT LIMITED , se sídlem v Nikósii, Klimentos 41-43, Klimentos Tower, Floor 1, Flat/Office 14C, 1061, Kyperská republika, registrační číslo HE 237511, zastoupeného Mgr. Petrem Maierem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovanému DN Art, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, K Vršíčku 2324/6, PSČ 164 00, identifikační číslo osoby 24798061, zastoupenému Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 1949/2, PSČ 370 70, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s. , se sídlem v Českých Velenicích, Jana Pernera 159, PSČ 378 10, identifikační číslo osoby 46711201, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu ze dne 19. října 2020, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 26 INS XY), takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2020, č. j. 42 ICm XY, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2020, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB XY), se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 27. února 2020, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalovaný (DN Art, s. r. o.) nemá za dlužníkem (HEAVY MACHINERY SERVICES a. s.) zajištěnou pohledávku ve výši 90 224 106 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB XY přihláškou pohledávky P304-1 (bod I. výroku).
[2] Zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce (tehdy Gomanold, a. s.) domáhal určení pravosti pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 26 INS XY přihláškou pohledávky P304-2 (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 41 936,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod III. výroku).
Vzhledem k tomu, že v dalších částech odůvodnění se jako součást označení věci nebo rozhodnutí u insolvenčního soudu užívá jak údaj „KSCB 27 INS XY“, tak údaj „KSCB 26 INS XY“, Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že co do střídání čísel „27“ a „26“ nejde o chyby v psaní, nýbrž o projev skutečnosti, že věc vyřizovaná původně v soudním oddělení č. 27 se nyní vyřizuje v soudním oddělení č. 26.
2. Insolvenční soud vyšel z následujících skutečností:
[1] Právní předchůdce žalovaného [PALM PARTNERS LTD. (dále jen „společnost P“)] přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky ve výši 90 224 106 Kč (přihláškou P304-1), s tím, že dne 11. července 2014 uvedl jako důvod jejich vzniku „dohodu o vyrovnání s uznáním závazku“, a v podání ze dne 24. května 2013 k důvodu vzniku dodal, že šlo o „půjčky finančních prostředků ve prospěch dlužníka“, přičemž dlužník pohledávky písemně uznal co do důvodu a výše dne 24. května 2013 a téhož dne zřídil zástavní právo k nemovitým věcem ve prospěch věřitele.
[2] Původní věřitel T. (dále jen „společnost TE“) postoupil pohledávku postupníkovi T. (dále jen „společnost TF“) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. března 2012 (dále jen „první postupní smlouva“). Společnost TF jako postupitel pohledávku dále postoupila společnosti P jako postupníkovi smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. dubna 2013 (dále jen „druhá postupní smlouva“).
[3] Z potvrzení Úřadu pro stanovení daně a zdanění státu Maryland plyne, že společnost TF byla zrušena ke dni 3. října 2011.
[4] Dle obchodního rejstříku byl jediným jednatelem společnosti TE v období od 1. června 2008 do 25. července 2011 J. P. (dále jen „J. P.“) , od 25. července 2011 M. R. a v období od 21. července 2010 do 25. října 2012 byla jediným společníkem společnost TF.
[5] Přihlášené pohledávky (P304-1) společnosti P byly přezkoumány na přezkumném jednání dne 14. července 2014, přičemž jednání vedl soudce, kterému byla „předmětná věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce“; usnesením insolvenčního soudu ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 28 ICm XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 28 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 1. července 2016 jako dokument C13-66, vydaným v řízení o žalobě pro zmatečnost věřitele Všeobecné úvěrové banky, a. s. totiž bylo zrušeno usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. září 2014, č. j. KSCB 27 INS XY, jímž byla (mimo jiné) povolena reorganizace dlužníka. Důvodem zrušení usnesení o povolení reorganizace byla skutečnost, že insolvenční věc dlužníka byla u insolvenčního soudu nesprávně přidělena do soudního oddělení 27 INS a insolvenční soud tak byl nesprávně obsazen.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §200 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §37 odst. 1, 2, §38 odst. 1 a §156 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení §13 odst. 1, §261 odst. 1 a §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a z ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Skutečnost, že přezkumné jednání, na němž byly přezkoumány přihlášené pohledávky společnosti P, vedl soudce, kterému byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce, nemá na rozhodnutí v tomto incidenčním sporu vliv, protože žaloba pro zmatečnost se týkala jen usnesení o povolení reorganizace (B-29) a u jiných „úkonů“ či rozhodnutí „změna nenastává“, jak vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (C13-66).
5. Listina nazvaná dohoda o vyrovnání s uznáním závazku ze dne 24. května 2013, v níž měl dlužník uznat svůj dluh vůči společnosti P ve výši 90 224 106 Kč, je neurčitým právním úkonem a z toho důvodu je neplatná. Z textu listiny, ani z její přílohy, nelze objektivně uzavřít, že uznávaný závazek je určitý. Jelikož zástavní smlouva byla uzavřena k zajištění pohledávek plynoucích z neplatného uznání závazku, je neplatná i tato zástavní smlouva.
6. Vycházet nelze ani z uznání závazku ze dne 31. října 2013, neboť „nebylo součástí přihláškových tvrzení“ a v incidenčním sporu již nelze rozšiřovat důvod vzniku přihlašované pohledávky.
7. První i druhá postupní smlouva jsou neplatné a společnost P tak nemohla žalovanému pohledávku postoupit. Neplatnost první postupní smlouvy plyne z toho, že ji za společnost TE měla podepsat „osoba neoprávněná“ (J. P., který v té době nebyl jejím jednatelem), o čemž společnost TF jako druhá smluvní strana věděla, protože byla jediným společníkem společnosti TE a sama J. P. z funkce jednatele odvolala. Další důvod neplatnosti první postupní smlouvy spočívá v tom, že zahraniční společnost TF v době jejího uzavření neexistovala, jak vyplývá z úředního potvrzení státu Maryland. Ze stejných důvodů je neplatná druhá postupní smlouva, když její neplatnost je dána i tím, že společnost TF nemohla postoupit pohledávku, která jí „nesvědčila“.
8. Řízení o té části žaloby, jíž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky přihlášené přihláškou pohledávky P304-2, insolvenční soud zastavil, když účast žalovaného v insolvenčním řízení byla ukončena pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu v řízení o určení pohledávky.
9. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozhodnutím:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku a odmítl odvolání proti bodu II. výroku (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (druhý výrok).
10. Odvolací soud – odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k závěru, že insolvenční soud správně a úplně zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil. Pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu, které považoval za přesvědčivé a pečlivě zpracované, s tím, že „k němu v zásadě nemá co dalšího dodat“. Vzhledem k odvolací argumentaci připomněl, že žalovaný nemohl po uplynutí přihlašovací lhůty měnit (ani rozšiřovat) důvod pohledávky a ani v incidenční žalobě uvádět jiné důvody vzniku pohledávky, než uvedl v přihlášce. Shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že uznání závazku ze dne 24. května 2013 je neplatné pro neurčitost, proto neprokazuje existenci pohledávky. K možnému nároku z bezdůvodného obohacení dodal, že identifikace skutku v přihlášce nedovoluje učinit závěr o právním důvodu pohledávky a z dohody ze dne 24. května 2013 včetně přílohy č. 1 nelze zjistit skutečnosti vypovídající o okolnostech bezdůvodného obohacení. Z důvodu neexistence předmětu zajištění je neplatná též zástavní smlouva. Postupní smlouvy hodnotil insolvenční soud nadbytečně, neboť žalovaný v přihlášce neuvedl o postoupení pohledávky ničeho. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku vydržení pohledávky. K tomu uvedl, že nelze určit, kterou pohledávku měl žalovaný (jeho předchůdce) vydržet, a (především) pohledávka není věcí ve smyslu občanského zákoníku; vydržet ji tudíž nelze.
11. Výslovně proti oběma rozsudkům soudů nižších stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že věc měla být posouzena z pohledu možného vydržení pohledávek společností P. K tomu poukazuje na skutečnost, že „prvotní argumentace“ ohledně neplatnosti postupních smluv byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna až dne 4. července 2016, tedy více než tři roky od uzavření druhé postupní smlouvy se společností TF. Společnost P tak byla více než tři roky „dobrověrným“ věřitelem „celého souboru pohledávek“, tyto pohledávky v souladu s §134 obč. zák. vydržela nejpozději dne 15. dubna 2016 a dne 25. září 2017 je smlouvou o postoupení pohledávek řádně převedla na žalovaného.
13. Dále namítá, že i kdyby neexistoval jím tvrzený úvěr, pak mu nepochybně svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Klade otázku, co více průkazného, než výpisy z účtů, lze předložit k prokázání poskytnutí peněžních prostředků. Dovolatel též míní, že odvolací soud měl rozsudek insolvenčního soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, protože insolvenční soud nevysvětlil, proč nevzal v potaz výpisy z účtů a proč neposoudil nárok jako bezdůvodné obohacení.
14. Podle dovolatele se oba soudy odchýlily od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2020, sen. zn. 29 NSČR 55/2019, v otázce důsledku vedení přezkumného jednání soudcem, kterému byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce. Dovolatel tvrdí, že zmatečnostní vada měla vliv na druhou fázi insolvenčního řízení, která počala vydáním rozhodnutí o úpadku a skončila rozhodnutím o prohlášení konkursu. Dovozuje, že přezkumné jednání je zatíženo neodstranitelnou zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení soudu. Uzavírá, že žaloba měla být zamítnuta pro předčasnost, protože přezkumné jednání neproběhlo řádně.
15. Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě žalobce, neboť společnost Gomanold, a. s. postoupila přihlášené pohledávky nynějšímu žalobci, který jako nabyvatel pohledávek vstoupil (dne 19. ledna 2022) do insolvenčního řízení (srov. §19 odst. 1 větu první insolvenčního zákona a usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. ledna 2022, č. j. KSCB 26 INS XY , které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 25. ledna 2022); žalobce tak vstoupil v souladu s §19 odst. 1 větou druhou insolvenčního zákona i do probíhajícího incidenčního sporu , což se projevilo i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
16. Dovolatel podal dovolání výslovně „v plném rozsahu“ proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku insolvenčního soudu. V části, ve které směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného zastavil podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a odmítl odvolání proti bodu II. výroku, jakož i proti druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. e/ a h/ o. s. ř.
18. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
19. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že dovolatelem nastolenou procesní otázku významu nesprávného obsazení insolvenčního soudu při přezkumném jednání pro incidenční spor o pořadí pohledávky, jež byla přezkoumána na takovém jednání, řešil (v době po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) v typově obdobné věci vedené pod sen. zn. 29 ICdo 46/2020 [šlo o spor o určení pravosti pohledávky téhož věřitele, jehož pohledávku (z jiného právního důvodu) přihlášenou do insolvenčního řízení téhož dlužníka popřel insolvenční správce]. V tamní věci Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. června 2022 k předestřené otázce formuloval a odůvodnil závěr, že bylo-li (zvláštní) přezkumné jednání vedeno nezákonným soudcem (insolvenční soud byl nesprávně obsazen ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), lze přihlížet k jeho výsledku jen tehdy, jestliže dotčená osoba s konáním (zvláštního) přezkumného jednání souhlasila a jeho průběhem a výsledkem jí nebyla (nemohla být) způsobena žádná (byť nepříliš významná) procesní újma, kterou by bylo nutné odstranit jeho opakováním tak, aby se u nově konaného přezkumného jednání již tato újma neprojevila (nemohla projevit).
20. Potud jsou závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu (na něž lze pro stručnost odkázat) uplatnitelné i v poměrech dané věci, kdy se přezkumné jednání konalo dne 14. července 2014, ve druhé fázi insolvenčního řízení (v době mezi rozhodnutím o úpadku a rozhodnutím o způsobu jeho řešení). Je zřejmé, že insolvenční soud byl v té době (objektivně poměřováno) nesprávně obsazen ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Podstatné je, že společnost P (spolu s některými dalšími věřiteli) podala odvolání proti rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 28 ICm XY , jímž insolvenční soud o žalobě pro zmatečnost nepravomocně rozhodl tak, že usnesení o povolení reorganizace zrušil; v odvolání navrhovala, aby odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil a žalobu pro zmatečnost zamítl. Odtud je zřejmé, že společnost P souhlasila s průběhem a výsledkem přezkumného jednání; dovolatel přitom jako nabyvatel jejích pohledávek vstoupil dne 29. září 2017 do insolvenčního řízení i probíhajícího incidenčního sporu a musel převzít stav insolvenčního řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem (§19 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Na tom, že žalobce popřel pravost a pořadí přihlášené pohledávky společnosti P, se nesprávné obsazení insolvenčního soudu nijak neprojevilo a rovněž společnosti P nebyla způsobena žádná, byť nepříliš významná procesní újma.
21. Založil-li odvolací soud (i insolvenční soud) své rozhodnutí na závěru, že dovolatel uplatnil pohledávku z titulu dohody o vyrovnání s uznáním závazku ze dne 24. května 2013, že soud není vázán věřitelem provedenou právní kvalifikací pohledávky a že dovolatel nemohl měnit po uplynutí přihlašovací lhůty důvod přihlášené pohledávky, je tento závěr souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též odvolacím soudem přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016.
22. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé nemá Nejvyšší soud důvod připustit dovolání pro řešení otázky vydržení pohledávek společností P. Závěr odvolacího soudu, podle něhož pohledávka není věcí ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je totiž souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, uveřejněný pod číslem 92/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jakož i literaturu v důvodech tohoto rozhodnutí odkazovanou), proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. října 2021, sp. zn. II. ÚS 1632/21, jako zjevně neopodstatněnou, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněný pod číslem 49/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 46/2020.
23. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda dovolatel prokázal (předloženými výpisy z účtů) právní titul pohledávky v podobě bezdůvodného obohacení ve výši jistiny 90 000 000 Kč, neboť dovolatel tím – oproti svému přesvědčení – nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku způsobilou dovolacího přezkumu; pouze nepřípustně zpochybňuje skutkový stav věci, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
24. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
25. Kromě toho dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním určil, že za dlužníkem nemá pohledávku ve výši 90 224 106 Kč (mimo jiné) též kvůli tomu, že se nestal na základě nepřetržité řady smluv o postoupení pohledávek jejich věřitelem; proti právnímu závěru odvolacího soudu o neplatnosti těchto smluv přitom dovolatel nebrojí a věřitelem se nemohl stát ani na základě vydržení. Za této procesní situace již není důvod zkoumat otázku vzniku pohledávek, ani otázku, zda jde o pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (k otázce právní kvalifikace postupované pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
27. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu (kterou podle dovolatele měl zohlednit odvolací soud) Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí i potud odpovídá závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
29. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu