ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.735.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 735/2023-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný Z. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2023, č. j. 11 To 81/2023-117, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 57/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2023, č. j. 6 T 57/2022-90, byl obviněný Z. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle výroku napadeného rozsudku dopustil tím, že
v XY ani nikde jinde v době od srpna 2021 do listopadu 2022 svévolně řádně neplnil svou zákonnou povinnost přispívat na výživu svého zletilého syna V. L., nar. XY, bytem v XY, který se po vykonání maturitní zkoušky v červnu 2021 až dosud připravuje soustavným studiem na své budoucí povolání, ačkoliv mu vyživovací povinnost, o které bezpečně věděl, vyplývá z §910 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, a byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 P 307/2010 ze dne 17. 10. 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 15/2018 ze dne 27. 2. 2018, který nabyl právní moc dne 21. 3. 2018, ve výši 3 000 Kč, splatných do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého syna, za uvedené období ničeho nehradil a dluží tak na výživném částku ve výši 48 000 Kč, přičemž výpovědí ze strany zaměstnance ukončil pracovní poměr ve společnosti Trelleborg Bohemia, a. s., a následně ve stíhaném období měl příjem z příležitostných prací na pozici bezpečnostního pracovníka a disponoval tak finančním příjmem, ze kterého mohl výživné hradit.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §48 odst. 4 tr. zákoníku a §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit dlužné výživné a omezení spočívající v tom, aby podle svých možností a schopností (podle svých sil) plnil svou vyživovací povinnost k V. L. ve výši stanovené soudem.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové dne 25. 4. 2023, č. j. 11 To 81/2023-117 , tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jaroslavy Moravcové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy “. Současně implicitně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř. tvrzením, že „ přečin zanedbání povinné výživy je trestným činem úmyslným podle §15 tr. zákoníku, což nebylo prokázáno “.
5. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zopakoval své námitky uplatněné před prvostupňovým soudem i v rámci odvolání, které lze shrnout do výtky,
· že ho zletilý syn nikdy neinformoval a ani nedoložil na jaké škole momentálně studuje nebo zda nastoupil do zaměstnání, místo toho podává trestní oznámení s cílem dostat obviněného do vězení
· pomaturitní kurz anglického jazyka u Evropského vzdělávacího centra, trvající pouze 3,5 hodiny denně, který zletilý syn obviněného navštěvoval od září 2021 do června 2022, není přípravou na studium na filozofické fakultě, obor psychologie a v té souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14
· zletilý syn studoval střední školu výpočetní techniky, kdy většina osob pracujících jako IT pracovníci pracují z domu na různě dlouhé pracovní úvazky s nadprůměrnými příjmy.
Dále obviněný namítl, že s ohledem na svůj zdravotní stav a záznam v rejstříku trestů nemohl v rozhodné době sehnat adekvátní práci, o čemž předkládal obecným soudům důkazy, které je však nevzaly v potaz a při svém rozhodnutí přihlédly pouze k jeho výpovědi z pracovního poměru u společnosti Trelleborg Bohemia, a. s., kterou vysvětlil tím, že není zvyklý dělat problémy.
6. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2023 č. j. 6 T 57/2022-90 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 81/2023-117 ze dne 25. 4. 2023, zrušil a věc se vrátil k dalšímu řízení.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že jej opřel o dovolací důvod označený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a implicitně, jak vyplývá z obsahu dovolání, rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomněl podmínky naplnění obviněným uplatněných dovolacích důvodů a konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotily, ve věci tudíž nelze shledat žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
8. V pravomoci obecných soudů je stanovit si potřebný rozsah dokazování a zároveň je zcela na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy. Uplatňování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod samo o sobě negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1156/2017).
9. Ke skutkovým závěrům prvostupňového soudu státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud nemá nahrazovat činnost soudu prvního stupně a odkázal na §263 odst. 6 tr. ř.
10. Státní zástupce nepřisvědčil dovolateli ohledně tvrzeného nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ze strany soudů. Připomněl dvě samostatné skutkové podstaty ustanovení o přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, které se odlišují formou o zavinění. Z toho plyne povinnost, aby soud v odsuzujícím rozsudku nejen výslovně formu zavinění uvedl v právní větě, ale aby i ve skutkových zjištěních dostatečně vyjádřil rozhodné okolnosti, které ji určují, a to nikoli citací zákonného textu vyjadřujícího formu zavinění, ale podstatnými konkrétními skutečnostmi, z nichž ji vyvozuje. V této souvislosti pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015, a plně jak na výrok o vině nalézacího soudu a jeho odůvodnění stran subjektivní stránky, tak i na body č. 32 a 34 odůvodnění usnesení krajského soudu.
11. Zdůraznil, že dovolací námitky uplatňoval obviněný již v rámci odvolacího řízení, přičemž krajský soud se s těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, včetně obviněným namítaného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, které v daném případě shledal nepřiléhavé, neboť stejně jako nalézací soud vyhodnotil pomaturitní studium V. L. jako navazující, sloužící k prohlubování předchozího vzdělání za účelem rozšíření možnosti jeho budoucího pracovního uplatnění a tím přispívající k lepším vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací.
12. Státní zástupce rovněž shledal, že jednání obviněného dosahuje míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin vzhledem k nežádoucímu a vědomému zásahu do zájmu společnosti na řádné ochraně zdravého růstu a vývoje dětí, což vyjadřuje i zvolená právní kvalifikace. Je tak zcela odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti včetně trestněprávních důsledků s ní spojených. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a akcentoval základní funkci trestního práva – ochranu společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Odkázal v té souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 132/2018 a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021 a rovněž judikaturu Ústavního soudu např. usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004.
13. Konstatoval, že na danou trestní věc nedopadá aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní odpovědnost pachatele za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je u vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti (§910 odst. 3
o. z.) dána i tehdy, pokud je dítě zletilé a má soustavnou snahu se studiem připravovat na své budoucí povolání. V takovém případě totiž ani drobný příležitostný výdělek (jehož dosažení v předmětné věci zletilý syn obviněného ve své výpovědi neguje), který studující dítě vlastním přičiněním nabude, k výživě nestačí a nemůže vést k závěru, že dítě bylo schopné se samo živit (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016).
14. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako obsahově nenaplňující žádný z dovolacích důvodů, a učinit tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., bylo nutné posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí. Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé ze tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy. Vždy se však uvedené vady musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Uvedený dovolací důvod tedy nemůže být naplněn prostou polemikou dovolatele s hodnocením důkazů soudy a předkládáním vlastních hodnotících úvah a skutkových tvrzení.
18 . Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV. Důvodnost dovolání
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst.1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. o povinném zastoupení obviněného obhájcem–advokátem. Na podkladě těchto východisek pak Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného a shledal, že je sice formálně opřeno o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a stojí mimo jejich obsahové vymezení.
21. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný se domáhá kasace napadeného rozhodnutí na základě obsahově totožné argumentace, jakou podal v odvolání. Ve shodě se státním zástupcem je třeba poukázat na to, že pokud i v mimořádném opravném prostředku obviněný opakuje své námitky, které uplatnil před prvostupňovým soudem i v rámci svého odvolání a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zpravidla neopodstatněné podle §265 i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
22. Obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvé a třetí alternativě, z obsahu jeho námitek ovšem vyplývá, že je zaměřil výhradně proti způsobu, jakým okresní soud vyhodnotil provedené důkazy. V argumentaci obviněného zcela absentuje konkrétní a podrobné vymezení, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů. Jak navíc vyplývá z teoretického výkladu výše, nepostačuje jakýkoli shledávaný rozpor, ale musí se jednat o rozpor zjevný , který se nadto vyskytuje u skutkových zjištění, která jsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu. Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž uvádí, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v „ v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“ … Dovolací důvod podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Argumentace obviněného se tak ve skutečnosti vymyká z obsahového zaměření tohoto důvodu dovolání a pod rozsah citovaného dovolacího důvodu ji podřadit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
23. Je zjevné, že prvostupňový soud, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům dospěl. Z odůvodnění rozsudku je patrná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením odpovídajícím ustanovení §2 odst.6 tr. ř., učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto po provedeném přezkumu se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil. Oba soudy dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. Výpovědí obviněného i jeho zletilého syna v postavení svědka bylo prokázáno neplacení stanoveného výživného obviněným. Listinnými důkazy– vysvědčením o maturitní zkoušce ze dne 18. 6. 2021, potvrzeními o denním pomaturitním studiu angličtiny v jazykové škole v roce 2021/2022 a o studiu bakalářského studijního programu na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové ve formě prezenčního studia od 5. 9. 2022 do 31. 8. 2023, byla dokumentována existence kontinuálního pokračování vyživovací povinnosti.
24. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že výtky obviněného zpochybňující pomaturitní studium zletilého syna jako přípravu na budoucí povolání je nutné odmítnout. Jednak je třeba zdůraznit, že se jednalo o oficiální denní studium, které bezprostředně navazovalo na zletilým maturitní zkouškou řádně ukončenou střední školu, tudíž se jednalo nepochybně o soustavnou snahu studiem se připravit na budoucí povolání. Současně je zjevné, že zaměření studia evidentně prohlubovalo předchozí vzdělání, jestliže výuka cizího jazyka je povinným předmětem již v rámci učebních osnov základní školní docházky. Uvedené studijní zaměření je nutné vnímat jako rozšíření možnosti budoucího pracovního uplatnění zletilého syna obviněného a rozhodně není vylučováno studijním oborem, který následně zletilý započal studovat (filozofická fakulta), jelikož nároky na jazykovou vybavenost zaměstnanců se obecně zvyšují ve všech pracovních oborech. Lze tudíž konstatovat, že šlo o souvislou, racionální a řádnou přípravu na budoucí povolání a poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, tedy není přiléhavý, jelikož se nejednalo o případ zneužívání či úmyslného prodlužování studia.
25. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že bylo povinností zletilého syna jej o studiu informovat. Byť při optimálně fungujících vztazích mezi rodičem a dítětem by podání takového sdělení bylo standardní, existence vyživovací povinnosti není závislá na takové informaci vyživované osoby. P odle občanského zákoníku platí, že „[v]ýživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit“ (§911). O výživném (jeho zvýšení) naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 0 P 307/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 20 Co 15/2018, obviněný tudíž o své alimentační povinnosti věděl. V minulosti již u něj byla dvakrát trestní odpovědnost přečinem zanedbání povinné výživy vyslovena (viz rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 5 T 107/2017, a ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 1 T 64/2021), a pokud vzájemná komunikace mezi ním a jeho synem neprobíhala (sám obviněný jejich vztahy označil za velice špatné), již proto si mohl vlastní aktivitou požadovanou informaci zajistit. Známa mu byla minimálně z druhého trestního postihu z roku 2022. Nadto z výslechu syna obviněného v postavení svědka vyplynulo, že v roce 2022 probíhalo i řízení o návrhu obviněného o zrušení vyživovací povinnosti, které bylo zamítnuto, i tehdy úmysl studovat vysokou školu sděloval.
26. Současně dovolací soud neshledal, že by řízení bylo stiženo vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí alternativy namítaného dovolacího důvodu, neboť jak prokazují protokoly o hlavním líčení ze dne 7. 3. 2023 a veřejném zasedání o odvolání ze dne 24. 4. 2023, žádné návrhy na doplnění dokazování vzneseny nebyly.
27. Stran dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. resp. jeho varianty, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dovolací argumentace obviněného uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá. Obviněný primárně zpochybňoval skutkový základ výroku o vině a z toho vyvozoval zpochybnění právního posouzení věci, kdy namítal že „ přečin zanedbání povinné výživy je trestným činem úmyslným podle §15 tr. zákoníku, což nebylo prokázáno “. Nad rámec výše uvedeného neuplatnil žádné argumenty zpochybňující správnost právního posouzení skutku, zejména pak v této souvislosti nijak nekonkretizoval, jaká skutková zjištění uvedená v popisu výroku o vině neodpovídají znakům přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným, ačkoli povinnost formulovat dovolací námitky leží primárně na něm.
28. Vyjde-li dovolací soud z toho, co prvostupňový soud ohledně subjektivní stránky uvedl ve svém rozsudku, pak musí konstatovat, že uzavřel, že obviněný spáchal označený přečin úmyslně, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku („... svévolně řádně neplnil svou zákonnou povinnost přispívat na výživu…), tedy chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, jak vyplývá z 2. odstavce strany 5 odůvodnění rozsudku, potažmo odstavců jemu předcházejících, které zmiňují okolnosti dobrovolného ukončení posledního pracovního poměru obviněným, což je nutno hodnotit ve vzájemném kontextu. Protože v minulosti již byl obviněný dvakrát za přečin zanedbání povinné výživy uznán vinným (viz shora citované rozsudky), není pochyb o existenci vědomostní složky zavinění obviněného. Obviněný tedy věděl, že v důsledku neplnění vyživovací povinnosti k jeho zletilému synovi nastane nepříznivý následek (porušení zájmu na řádném plnění vyživovací povinnosti a tím zabezpečení výživy osoby, vůči níž ji povinný má), s nímž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele.
V. Způsob rozhodnutí
29. Jelikož dovolací argumentace obviněného se zcela rozešla s věcným vymezením uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (a ani obsahově neodpovídá jinému dovolacímu důvodu z taxativního výčtu §265b odst. 1 tr. ř.), muselo být dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová