ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.269.2021.1
3 Tdo 269/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání obviněných I. O. , roz. G., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. S. , roz. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných I. O. a M. S. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015 , byly obviněné I. O., roz. G., a M. S., roz. S., uznány vinnými trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
I. O. , jako vedoucí Odboru vnitřní správy M. h. m. P., XY, XY, dne 6. 1. 1999 vydala na základě návrhu vypracovaného M. S., tehdy S., právničkou a hlavní městskou matrikářkou Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy M. h. m. P. rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY (syna J. C., nar. XY a jejího manžela E. C., nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., roz. S., nar. XY, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle §24 a §25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle §3 a §4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle §4 odst. 2 citovaného Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu §3 a §4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu §2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. V-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY, ve smyslu §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. XY, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. ,
a M. S. , tehdy S., jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy M. h. m. P., XY, XY, vypracovala v období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999 návrh rozhodnutí, které bylo následně v nezměněné podobě dne 6. 1. 1999 vydáno jako rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se I. O., vedoucí odboru vnitřní správy M. h. m. P., přičemž návrh rozhodnutí vypracovala tak, že podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C., nar. XY (syna J. C., nar. XY, a jejího manžela E. C., nar. XY), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., rozené S., nar. XY, a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle §24 a §25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle §3 a §4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle §4 odst. 2 citovaného ústavního dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu §3 a §4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C., nar. XY, podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu §2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, č. j. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C., nar. XY, o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C., nar. XY, ve smyslu §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl, ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C., nar. XY, JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98 známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
přičemž rozhodnutí Odboru vnitřní správy M. h. m. P. ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, které bylo fakticky vydáno jako osvědčení o státním občanství J. C., nar. XY, bylo poté použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a v restitučním řízení bylo na jeho základě rozhodnuto ohledně níže specifikovaných nemovitostí takto: 1) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 22. 10. 2003 pod č. j. PÚ/R-101/03/939/96, s právní mocí dne 7. 11. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), je vlastníkem:
6.158.136 m 2 lesa,
140 m 2 zastavěných ploch
a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
504.364 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, XY, XY, což bylo potvrzeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 C 435/2003, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 6.149.204 m 2 lesa, 40 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, 10.029 m 2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 190.750 m 2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 8.932 m 2 lesa, 303.585 m 2 jiných pozemků,
2) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 20. 5. 2006 pod č. j. 3301/966/06-939/96-1/Val/0-R-28/06, s právní mocí dne 2. 6. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
1.010 m 2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
786 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu proXY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
3) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 11. 12. 2006 pod č. j. 3301/2741/06-939/96-1/Val/0-R-86/06, s právní mocí dne 3. 1. 2007, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
326 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR,
4) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 28. 7. 2006 pod č. j. 3301/1400/06-939/96-1/Val/0-R-37/06, s právní mocí dne 2. 8. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
240 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY a XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
5) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 22. 10. 2007 pod č. j. 3301/1837/07-939/96-1/Val/0-R-70/07, s právní mocí dne 22. 10. 2007, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
24.457 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byla obec XY,
6) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 27. 5. 2009 pod č. j. 130714/1301/09-939/96-1/Val/0-R-29/09, s právní mocí dne 1. 6. 2009, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
5.309 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 2.288 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 1.851 m 2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 1.170 m 2 jiných pozemků,
7) Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 C 299/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
2.166.027 m 2 lesa,
1.428.338 m 2 jiných pozemků,
3.713 m 2 zastavěných ploch
a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 3.713 m 2 zastavěné plochy, 1.400.818 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 2.166.027 m 2 lesa, 2.155 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo, 16.399 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž patřilo 8.966 m 2 jiných pozemků,
8) Ministerstvo zemědělství - Okresní pozemkový úřad XY rozhodl dne 18. 4. 2001 pod č. j. PÚ-192/2001-203, s právní mocí dne 17. 1. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), je vlastníkem:
22.569 m 2 lesa,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
9) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 16. 4. 2012 pod č. j. 68571/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 18. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
1.496 m 2 zastavěných ploch
a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
11.102 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl XY,
10) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 25. 4. 2012 pod č. j. 76785/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 27. 4. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
387 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 207 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo 180 m 2 jiných pozemků,
11) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 7. 5. 2012 pod č. j. 82145/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 11. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
153.522 m 2 lesa,
6.969 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jimž patřilo 153.522 m 2 lesa, 4.632 m 2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 575 m 2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 1.762 m 2 jiných pozemků,
12) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl dne 21. 5. 2012 pod č. j. 84582/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 25. 5. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), je vlastníkem:
27 m 2 zastavěné plochy a nádvoří, včetně stavby na tomto pozemku,
153.952 m 2 ostatních pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 27 m 2 zastavěné plochy, 91.410 m 2 jiných pozemků, obec XY, jíž patřilo 62.542 m 2 jiných pozemků,
13) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad XY rozhodl
a. dne 22. 10. 2003 pod č. j. OPÚ/R-100/03/939/96, s právní mocí dne 31. 10. 2003, že R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
b. dne 11. 10. 2006 pod č. j. 3301/2183/06-939/96-1/Val/0-R-63/06, s právní mocí dne 16. 10. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
c. dne 14. 12. 2006 pod č. j. 3301/2742/06-939/96-1/Val/0-R-87/06, s právní mocí dne 18. 12. 2006, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
d. dne 18. 6. 2008 pod č. j. 130714/1413/08-939/96-1/Val/0-R-42/08, s právní mocí dne 23. 6. 2008, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
e. dne 25. 9. 2008 pod č. j. 130714/2336/08-939/96-1/Val/0-R-53/08, s právní mocí dne 30. 9. 2008, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
f. dne 21. 5. 2009 pod č. j. 130714/1246/09-939/96-1/Val/0-R-27/09, s právní mocí dne 2. 6. 2009, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
g. dne 9. 7. 2012 pod č. j. 122378/2012-MZE-130714/939/96/Val-R-44/12, s právní mocí dne 12. 7. 2012, že K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
neboť nemovitosti specifikované v rozhodnutích nelze podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), vydat, přičemž R. C., nar. XY (syn a dědic J. C., nar. XY), a K.-E. C., nar. XY (syn a dědic R. C., nar. XY), získali jako náhradu za ně nárok na vydání nemovitostí v celkové hodnotě 1.731.830,55 Kč, vyčíslené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky Ministerstva financí č. 316/1990 Sb .
Za to byly obviněné odsouzeny podle §159 odst. 2 tr. zák. ve znění pozdějších předpisů k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Státní pozemkový úřad, ÚZSVM, Lesy ČR, s. p., Národní památkový ústav, Krajský pozemkový úřad pro XY, Obec XY, Obec XY, Vojenské lesy a statky ČR, Karlovarský kraj a Krajský pozemkový úřad pro XY odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, podaly obviněné I. O. a M. S. samostatná odvolání, která směřovala proti všem výrokům napadeného rozsudku. Odvolání podali rovněž poškození Lesy České republiky, s. p., a Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to do výroku o náhradě škody.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné I. O. a M. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše popsaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k jednání obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nedbalostního zavinění. U obviněných spatřoval jednání v dobré víře a v této souvislosti zopakoval některé, v předcházejících rozhodnutích již dříve prezentované závěry. Poškozené podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §256 tr. ř. rovněž zamítnul odvolání poškozených Lesů České republiky, s. p., IČO: 42196451, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry odvolacího soudu stran subjektivní stránky jednání obviněných, přičemž dospěl k závěru, že obviněné si nepočínaly s nutnou mírou opatrnosti objektivně očekávané u osob v postavení veřejných činitelů, jejich funkcí a k tomu se vážící pravomoci. Uvedl, že subjektivní stránka byla ve formě nevědomé nedbalosti naplněna a připomněl, že jednání v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dopadá na situace, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V rámci nového projednání věci byl Městským soudem v Praze dne 26. 8. 2020 vydán rozsudek sp. zn. 67 To 208/2019 , jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ohledně obou obviněných, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 r. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněné I. O. a M. S. při nezměněném výroku o vině trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsuzují podle §159 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon se u obou obviněných podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozených Lesů ČR, s. p., IČ: 42196451, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111, zamítnuta.
II.
S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, která je u Nejvyššího soudu projednávána již počtvrté, je na místě ve stručnosti popsat dosavadní průběh řízení.
Prvním rozhodnutím je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, v rámci něhož bylo rozhodnuto tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo trestní stíhání obou obviněných pro výše uvedené skutky zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 1 konstatoval, že v předmětné trestní věci nedošlo ani ke stavení běhu promlčecí doby podle §67 odst. 2 tr. zák., ani k jejímu přerušení podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., proto je třeba mít za to, že z důvodu uplynutí promlčecí doby trestní odpovědnost obviněných zanikla po uplynutí pětileté promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soud prvního stupně současně odmítl, že by mezi jednáním obviněných a vznikem škody představované uspokojenými restitučními nároky potomků J. C. existovala příčinná souvislost.
Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná proti usnesení nalézacího soudu byla následně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015. Stížnostní soud se se závěry soudu prvního stupně bezvýhradně ztotožnil s tím, že nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných, spočívajícím ve vydání rozhodnutí o státním občanství J. C. a případným vznikem škody jako účinkem takového jednání v rámci úspěšných restitucí ze strany dědiců jmenované. Uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a způsobenou škodou přitom nemůže být pokryta zaviněním ani ve formě nevědomé nedbalosti. Na okraj bylo soudem poznamenáno, že pokud by nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, bylo by namístě posuzovat jednání obviněných z hlediska subsidiarity trestní represe.
Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry soudů stran zániku trestnosti jednání obviněných s tím, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a vznikem škody představované uspokojenými restitučními nároky potomků J. C., neboť se v projednávané věci jedná o trestný čin, jehož znakem je účinek ve formě těžšího následku, přičemž promlčecí doba počíná běžet až poté, co takový účinek nastal.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo v rámci nového projednání věci rozhodnuto tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Státní zástupkyně následně podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, které bylo vyhověno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 67 To 79/2017, přičemž napadené usnesení bylo podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015, bylo podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §188 odst. 2 tr. ř. a za použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných pro skutek, v němž byl u obviněných I. O. a M. S. spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť soud dospěl k závěru, že je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že obviněné se jednání, které jim bylo kladeno za vinu, měly dopustit bezmála 15 a půl roku před zahájením trestního stíhání, v důsledku čehož je jeho společenská škodlivost podstatně snížena. V dané souvislosti bylo dále zmíněno, že v době vydání dotčeného rozhodnutí obviněnými byl účinný správní řád, který umožňoval pravomocně ukončené řízení obnovit v objektivní lhůtě tří let, tedy toho času existoval institut, který mohl nesprávné rozhodnutí obviněných zvrátit, nicméně nebyl využit. Podle soudu se jednalo o určitou pasivitu státu, přičemž její zhojení nelze nadřadit nad zájmy obviněných, a to s ohledem na spravedlivý proces, základní zásady trestního řízení a princip ultima ratio.
Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Podle stížnostního soudu může v posuzovaném případě stěží obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné činnosti, stejně jako na výchovném a preventivním působení trestního řízení. Poukázal na to, že je zřejmé, že účelem vedeného trestního stíhání není veřejný zájem společnosti na její ochraně před pachateli trestných činů a jejich spravedlivém potrestání, ale dosažení odsuzujícího rozsudku, který by umožnil zvrátit rozhodnutí M. h. m. P. ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství J. C. v době její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z předpokladů pro úspěšné uplatnění restitučních nároků dědiců na majetek jmenované. Poukázal na to, že státní orgány povolané k řešení této problematiky na svoje práva a povinnosti v době, kdy k tomu měly zákonné prostředky, vydané rozhodnutí jim bylo známo a dokonce na ně byly výslovně upozorněny, rezignovaly.
Proti usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry soudů, že byly splněny podmínky pro postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
III.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, podaly obviněné I. O. a M. S. prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání .
I. O. v rámci podaného dovolání (č. l. 2498–2503) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná své námitky podřadila pod pět základních bodů. Zaprvé má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, když dospěl k závěru, že „zmařila“ splnění důležitého úkolu na úseku státní správy v přenesené působnosti, aniž by reflektoval, že údajné pochybení spatřované v popsaném skutku bylo a je možné napravit zákonem předvídaným způsobem, a tedy skutkem nemohlo dojít ke „zmaření“ uvedeného úkolu v dokonavém (tj. nenapravitelném, neodvratitelném) slova smyslu. Jí vydané rozhodnutí mohlo zrušit Ministerstvo vnitra mimo odvolací řízení ve smyslu tehdy účinného znění §67 odst. 1 zákona č. 71/1697 Sb., správního řádu, což byl zcela standardní postup. Skutečnost, že k vydání zrušujícího rozhodnutí nedošlo, byť byl vypracován koncept, jí nelze klást k tíži. Navíc v té době účastník řízení (právní nástupce J. C. R. C.) na základě rozhodnutí M. h. m. P. (dále jen „MHMP“) žádná práva plynoucí pro něj z rozhodnutí o občanství jeho předka, nenabyl, resp. ještě nic nerestituoval, jak vyplývá z restitučních rozhodnutí citovaných v obžalobě, kdy první z nich je až ze dne 22. 10. 2003. Daná skutková podstata přitom nehovoří o maření nebo o přispívání k maření, ale toliko zmaření, tedy dosažení nenapravitelného stavu. Její skutek není trestným činem. Pokud by nutnost využít zákonný prostředek remedury proti rozhodnutí MHMP měl znamenat podstatné ztížení důležitého úkolu ve smyslu trestního práva, pak podle dovolatelky skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti naplnil každý odvolací orgán, proti němuž byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek.
Zadruhé má obviněná za to, že dokonání trestného činu podle §159 odst. 1 tr. zák. „zmařením“ důležitého úkolu je z podstaty věci vyloučeno jednáním dvou samostatných pachatelů, jedná-li se o jeden a tentýž úkol. Odvolací soud odsoudil obě obviněné de facto jako spolupachatelky, ačkoli u nedbalostních trestných činů je spolupachatelství vyloučeno. Pokud S. přípravou rozhodnutí MHMP naplnila skutkovou podstatu trestného činu, tedy jej dokonala, nemohla jej dovolatelka znovu dokonat.
Okruh námitek spadajících pod třetí bod se týká jí soudy připisované odpovědnosti za těžší následek podle §159 odst. 2 písm. b) tr. zák., který je dovozován z jediného důkazu, a to plné moci žadatele. Plná moc pro zastupování R. C. ze dne 13. 12. 1994 byla vystavena jako plná moc generální, nikoli primárně pro restituční řízení a s tím související úkony. Pochybení kladené jí za vinu odvolacím soudem je spatřováno v tom, že nevyhodnocovala jednotlivá demonstrativně uvedená zmocnění, jež jsou v generální plné moci implicitně obsažena, i kdyby tam výslovně uvedena nebyla. Požadavek, aby ve stovkách spisů účastníků zkoumala plné moci, shledává jako zcela nesmyslný. Obviněná uvádí, že v generální plné moci R. C. nebylo zmíněno zmocnění k restitučním řízením, a proto odmítá své odsouzení za trestný čin s těžším následkem. Rozhodnutí připravené S., resp. jí připravený koncept, shledala jako vnitřně konzistentní bez známek excesu a splňující formální nároky, obsah plné moci by na tomto závěru ničeho neměnil. Závěr vyplývající z napadeného rozsudku, že by se míra opatrnosti věnovaná individuálnímu správnímu řízení měla odvíjet od obsahu plné moci (navíc generální), považuje za absurdní. Z předpokladu, že je naplněna základní skutková podstata a že je zde příčinná souvislost mezi jejím jednáním naplňujícím základní skutkovou podstatu a vznikem značné škody, odvolací soud nesprávně (automaticky) dovodil, že taktéž tento těžší následek je kryt jejím zaviněním ve formě nevědomé nedbalosti. Těžší následek podle §159 odst. 2 písm. b) tr. zák. není kryt ani zaviněním druhé obviněné S.
Obviněná dále vznesla námitku promlčení ve vztahu k následku. Restituční rozhodnutí uvedená v napadeném rozsudku pod body 1) až 6) byla vydána více než pět let před zahájením trestního stíhání. Pokud bylo její jednání popsané v obžalobě trestným činem podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pak trestní odpovědnost za tento trestný čin zanikla dne 22. 10. 2008, tj. uplynutím pěti let poté, co Ministerstvo zemědělství dne 22. 10. 2003 rozhodlo, že R. C. je vlastníkem předmětných pozemků. Promlčení odvolací soud nezohlednil. Odvolací ani prvostupňový soud dokonce vůbec neřešil otázku, kdy konkrétně těžší následek nastal. Je přesvědčena, že trestní stíhání mělo být promlčeno, neboť v případě trestných činů, u nichž je znakem skutkové podstaty vznik škody, běží promlčecí doba od okamžiku, kdy byla naplněna hypotéza skutkové podstaty v podobě vzniku škody v příslušné výši. Výklad, že by se takto jednou započatá promlčecí doba přerušovala v případě následného zvýšení škody, nemá oporu v zákoně, judikatuře ani v doktríně. Odvolací soud se tak patrně v otázce promlčení nechal zmást tím, že lze předpokládat významný finanční objem každého jednotlivého restitučního rozhodnutí.
Poslední okruh námitek se týká otázky společenské škodlivosti dovolatelčina jednání, a tedy jeho trestnosti. Má za to, že odvolací soud ze škodlivosti následku „automaticky“ dovodil trestněprávní škodlivost jednání, aniž by hodnotil modus operandi pachatele. V tomto směru poukázala na to, že na MHMP pracovala ještě dlouhá léta, jí vydané rozhodnutí bylo známo, přičemž si nikdy nikdo na její práci neztěžoval. Konečně má za to, že uplatnění trestní odpovědnosti v jejím případě není přípustné, jestliže nápravy bylo možno dosáhnout prostředky správního práva, konkrétně pak postupem podle §67 odst. 1 správního řádu, resp. postupem podle §156 správního řádu. Domnívá se proto, že nebyla dána společenská nebezpečnost, resp. společenská škodlivost jejího jednání.
S ohledem na výše uvedené proto I. O. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, a zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, jakož i veškerá rozhodnutí na tyto rozsudky navazující, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
M. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 2505–2518) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, neboť podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nesmí být trestní stíhání zahájeno a bylo-li zahájeno, musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno (bod II. dovolání). Do promlčení se dostalo trestní stíhání v obou odstavcích §159 tr. zák. Předně není správný závěr napadeného rozhodnutí, že jí má být ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. přičítána nedbalost ve vztahu k těžšímu následku – vzniku značné škody. Konstrukce rozsudku v tomto ohledu stojí na plné moci, která byla založena ve správním spise, s nímž pracovala a z jejíhož obsahu mohla dovodit, že správním rozhodnutím může být způsobena značná škoda. Nic takového nemohlo být z plné moci z jejího pohledu seznatelné. V plné moci nebyl uveden jakýkoliv seznam majetku či alespoň náznak jeho hodnoty, tím méně jakákoli konkrétnější indikace, např. specifikace nemovitostí. Ani ve smyslu vědomé či nevědomé nedbalosti jí nemůže být přičítáno zavinění těžšího následku podle odst. 2 §159 tr. zák. Dovolatelka připravovala podklady pro rozhodnutí orgánu veřejné správy, jehož postup při rozhodování státoobčanské záležitosti předepisovaly relevantní právní předpisy na daném úseku. Z žádného ustanovení těchto předpisů nelze ani nepřímo dovodit, že by si při rozhodování o státním občanství měl správní orgán či jeho pracovník opatřit informace o majetkových, resp. potenciálně majetkových poměrech žadatele, resp. že by měl jakkoli brát do úvahy, a to ani ve vztahu k případným restitučním nárokům. Pro promlčení má nepokrytí těžkého následku zaviněním ten zásadní dopad, že by se promlčení mohlo posuzovat toliko ve světle odst. 1 §159 tr. zák., kde není vznik škody znakem skutkové podstaty a k dokonání skutku podle odst. 1 by docházelo okamžikem vydání předmětného správního rozhodnutí, a od tohoto momentu by běžela tříletá promlčecí doba. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno 6. 1. 1999 a skutek byl podle názoru dovolatelky promlčen dnem 6. 1. 2002. I kdyby však byla nesprávně aplikována odpovědnost podle odst. 2 §159 tr. zák., trestnost činu by i tak zanikla promlčením. Ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, pozdějšího zákona se použije, jen je-li to pro pachatele příznivější. Jestliže trestní zákon neměl výslovnou úpravu počátku promlčecí doby, měla být aplikována logická promlčecí doba od ukončení jednání, nikoliv extenzivní a toliko částí doktríny zastávaný náhled, který dovolací soud uplatnil. Rovněž pak neměla být na daný případ nesprávně a retroaktivně aplikována judikatura, kterou Nejvyšší soud nechal vejít ve známost až citovaným rozsudkem z roku 2000. Dále obviněná poukázala na délku řízení v této konkrétní věci s tím, že dovolací soud si musí být vědom, že po více než dvaceti dvou letech od doby, kdy se skutek stal, jde o excesivní a zcela specifický procesní případ, který znemožňuje uplatnění práva na obhajobu v plném rozsahu pro limity paměti a absenci důkazů v její úplnosti. Pokud by tedy nemělo být prováděno další dokazování, mělo by být jediným řešením, k němuž poslední usnesení Nejvyššího soudu z roku 2020 ukazuje, zastavení řízení pro nepřiměřený časový odstup mezi skutkem a jeho dokazováním před soudem (bod III. dovolání).
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná v bodě IV. dovolání namítla, že skutek vymezený v obžalobě není trestným činem, neboť nebyl a není společensky nebezpečný. Obviněná poukázala na jednotlivá kritéria v konkrétní rovině řešeného případu s tím, že napadený rozsudek nevyvodil správné důsledky z výchozí okolnosti, že ve správním řízení řešily vysoce složitý a v době rozhodování nejudikovaný a doktrínou nepopsaný státoobčanský případ, přičemž se vracely k aplikaci práva podle Benešových dekretů. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen ve smyslu utváření právního rozhodování v právním státě, tedy v právním diskurzu, který imanentně zahrnuje určitou vývojovou diferenci rozhodování a rozdíly ve váze jednotlivých hledisek, které rozhodující osoba upřednostní před jinými, stojí přinejmenším na stejné úrovni jako zájem na bezchybném rozhodování podle práva. Za této konstelace, kdy bylo rozhodováno ve vysoce složitém, ojedinělém a nejednoznačném případě, jak po stránce skutkové tak právní, tedy nemohl být podle obviněné chráněný zájem porušen a její jednání, resp. rozhodování nebylo společensky nebezpečné. Poukázala na to, že pokud by nebyla aplikace jí za vinu kladené skutkové podstaty omezena pouze na flagrantní případy zanedbání, pak by bylo možné prakticky každý případ znovu otevřít a posuzovat v trestním řízení, a to by se tak stávalo de facto další opravnou instancí. Rovněž má za to, že další kritéria určující stupeň nebezpečnosti – způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka – minimalizovaly společenskou nebezpečnost jejího jednání. V tomto směru poukázala zejména na skutečnost, že jednala s nejlepším vědomím a byla čerstvá absolventka právnické fakulty s praxí tří měsíců.
Obviněná v této souvislosti rovněž shledává porušení principu ultima ratio (bod V. dovolání), resp. zásady subsidiarity trestní represe. Domnívá se, že v projednávané věci převážil zájem na generální prevenci, na odstrašování pohrůžkou trestu za to, že úřední osoba zastává podle obžaloby nesprávný právní názor a nesprávně hodnotila důkazy. Jednalo se o ojedinělý a podle dovolacího soudu mezní případ, přičemž naznačila, že účelem trestního řízení bylo otevření cesty pro obnovu jiného řízení. Má za to, že projednávaný případ nesplňuje předpoklady pro to, aby byl řešen trestněprávní represí, kdy na podporu tohoto závěru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.
Další námitka obviněné směřuje do oblasti předběžných otázek (bod VI. dovolání), kdy uvádí, že odsuzující rozsudek stojí na samostatném právním posouzení předběžné otázky z oboru správního práva na úseku státního občanství. Inkriminované rozhodnutí MHMP ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98 Se, je stále v právní moci a nebylo ani zrušeno. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou samostatně. Je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Státní občanství J. C. v době její smrti nebylo nikým předtím ani potom řešeno jiným orgánem ani jako předběžná otázka. Takovým rozhodnutím nebylo ani pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. VV-288/98-SV/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství jiné osoby, totiž jeho otce E. C. Takovým rozhodnutím nemůže být ani jiné pozdější rozhodnutí ve věci státního občanství E. C., protože neřeší a nemohlo řešit otázku státního občanství J. C., a to ani ve výroku, ani jako otázku předběžnou. Obviněná se domnívá, že v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku soud v trestním řízení nebyl a nadále není oprávněn posoudit samostatně otázku státního občanství J. C. v době její smrti.
Obviněná v bodě VII. dovolání rovněž namítá absenci příčinné souvislosti vedoucí ke vzniku škody. V předmětné plné moci, kterou předložil za R. C. advokát JUDr. Petr Haluza dne 13. 12. 1994 (generální plná moc procesní, tedy ke všem procesním právním úkonům), chyběl jakýkoliv výčet věcí, kterých se měly restituční nároky týkat či výčet nebo součet jejich hodnoty. Znění plné moci vylučuje, že by po přečtení plné moci věděla, že na základě jejího rozhodnutí může dojít ke značné škodě. Přitom její údajné zavinění následku v podobě vzniku škody není opřeno o nic jiného než o znění plné moci. Obviněná uvedla, že připravovala podklady pro rozhodnutí orgánu veřejné správy, jehož postup při rozhodování státoobčanské záležitosti předepisovaly relevantní právní předpisy na daném úseku. Z žádného ustanovení těchto předpisů nelze ani nepřímo dovodit, že by si při rozhodování o státním občanství měl správní orgán či jeho pracovník opatřit informace o majetkových, resp. potenciálně majetkových poměrech žadatele, resp. že by je měl jakkoli brát do úvahy, a to ani ve vztahu k případným restitučním nárokům. Při neexistenci takového ustanovení v zákoně má správní řád zjišťování a zohledňování takových informací výslovně zakázáno, přičemž výslovný zákaz plyne přímo z použitého a nad zákonem stojícího ustanovení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněná neměla povinnost o budoucích majetkových nárocích žadatele cokoli vědět, resp. obecně závazné právní předpisy ji zakazovaly opatřovat či zohledňovat takovéto informace. Má tedy za to, že jí nemůže být přičítán těžší následek, v důsledku čehož její jednání mohlo být posouzeno toliko podle §159 odst. 1 tr. zák., kde škodlivý následek není znakem skutkové podstaty. Promlčecí doba by pak počala bez ohledu na vznik škody, nejpozději dne 6. 1. 1999, a skutek by tak byl nesporně promlčen.
V bodě VIII. obviněná napadá poslední ve věci vydané usnesení o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch její osoby a I. O. ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020. Obviněná je přesvědčena, že dovolací soud učinil vlastní skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím. V bodu IX. dovolání se obviněná vyjadřuje k otázce správnosti či přípustnosti správního rozhodnutí, kdy poukazuje na jednotlivé dílčí závěry dovolacího soudu obsažené v předmětném usnesení, které bylo v podstatě v celém rozsahu převzato odvolacím soudem do odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kdy nastiňuje své úvahy vedoucí jí k závěru, že J. C. byla v době smrti československou státní občankou. Uvádí, že z dostupných dokladů bylo zřejmé, že řízení o zachování občanství E. C. nebylo do okamžiku smrti J. C. ukončeno. Obviněná se domnívá, že závěr o občanství J. C. v okamžiku její smrti nebyl závislý na výsledku do její smrti neukončeného řízení ohledně zachování občanství jejího muže, ale bylo možné jej logicky učinit již jen na základě samotného závěru o tom, že E. C. bylo uděleno „prozatímní osvědčení“ a řízení o zachování jeho občanství neskončilo před její smrtí. Právní názor vedoucí k závěru, že J. C. byla v okamžiku své smrti československou občankou, vycházel z logické úvahy založené na dekretu, kdy pokud mělo být pohlíženo na E. C. jako na občana československého státu, mělo tak být v souladu s dekretem pohlíženo nejméně do konce řízení o jeho žádosti o zachování občanství i na ni. Odvolací soud však převzal právní názor (včetně odlišného skutkového stavu) dovolacího soudu. Dovolatelka je tedy přesvědčena o tom, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku neumožňují právní závěr, že by spáchala přečin, pro který byla obžalována.
Dále obviněná rozporuje závěry stran naplnění nevědomé nedbalosti (bod X. dovolání). Navíc není dána příčinná souvislost se vznikem škody. Chybné je i hodnocení subjektivní stránky, aby mohla být dovozena trestní odpovědnost za spáchání uvedeného trestného činu, musí být mimo prokázaného vzniku následku prokázáno též nedbalostní porušení právní povinnosti na straně obviněné a příčinná souvislost mezi zaviněním a následkem. V bodě XI. dovolání obviněná vznáší námitku extrémního nesouladu právního hodnocení s vykonanými skutkovými zjištěními. Soudy dovodily vinu výlučně na základě selektivního a důsledně v neprospěch obou obviněných provedeného výběru z navržených důkazů, kdy současně kompletně ignorovaly tvrzení obhajoby a její důkazní návrhy. Jednalo se o důkazy dosvědčující náležitou péči a pečlivost, kterou případu věnovala, kdy si vyžádala konzultace k řešení věcí s dekretální problematikou u Ministerstva vnitra, dále výslechy v dovolání jmenovaných svědků, důkazní návrhy k otázce poměrů na pracovišti a tehdejší metodiky plnění svěřených úkolů, stejně jako informačních a technických podmínek, dále listinné důkazy, včetně rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 51/1998 a odborné právní stanovisko M. K.
Vedle výše uvedených dovolacích argumentů odkázala obviněná na všechny své přednesy a návrhy, které po celou dobu řízení v písemné či ústní formě přednesla, setrvává na svém vyjádření, že v předmětném čase nebyla v souladu s tehdy uplatňovaným výkladem veřejným činitelem, stejně tak setrvává i na tvrzeních ohledně zákazu retroaktivního použití judikatury v trestním právu. Z uvedených důvodů proto obviněná M. S. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 2. 2021, sp. zn. 1 NZO 22/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněných a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že námitky vyjádřené v dovoláních uplatňovaly obviněné v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělily je rovněž do svého řádného opravného prostředku a nyní i do mimořádného opravného prostředku, přičemž jejich námitkami se zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to opakovaně, když stanovisko k jednotlivým bodům jejich obhajoby a jejich námitek zaujal již třikrát i Nejvyšší soud.
Státní zástupkyně rozvedla, na podkladě jakých úvah uvedených v rozhodnutích obecných soudů lze bez pochybností dovodit, že obviněné svým jednáním naplnily skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněné byly osobami, od kterých lze oprávněně požadovat, aby vzhledem ke svému vzdělání, kvalifikaci, postavení v zaměstnání a zkušenostem postupovaly zejména v komplikovaných případech zvláště obezřetně. Po úřední osobě správního orgánu nelze požadovat absolutní neomylnost, nicméně jistě lze trvat na vyšší míře opatrnosti ze strany úřední osoby, obviněné nevyjímaje, zejména jde-li o řešení zásadní problematiky zjevně potenciálně spojené s vážnými důsledky dotýkajícími se nejen osobně účastníků daného řízení, nýbrž i dalších osob, které nemají vůbec žádnou možnost průběh řízení a jeho výsledek ovlivnit, přestože se v jejich osobní či majetkové sféře může výsledek řízení, tj. úřední osobou vydané rozhodnutí promítnout i negativním způsobem. Obviněné opomněly vyřešit si stěžejní předběžnou otázku, zda manžel J. C. E. C. byl či nebyl československým státním občanem, resp. nevyvinuly žádnou snahu zjistit, jakým způsobem byla žádost E. C. o zachování československého státního občanství vyřízena, a to přestože věděly, že státní občanství J. C. v době její smrti se nutně odvíjí od státního občanství jejího manžela E. C., a přestože zároveň věděly, a to z plné moci, kterou udělil R. C. JUDr. Petru Haluzovi, že plná moc byla udělena jako zvláštní plná moc pro jednání ve věci restitučních nároků po jeho rodičích E. C. a J. C. Pokud je za nedbalost považován stav, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek, tak konání obviněných je pod nedbalost nade vši pochybnost podřaditelné, neboť si při výkonu své pravomoci měly a také mohly představit, že se příčinný vztah mezi jejich rozhodnutím (tj. pozitivním rozhodnutím o státním občanství J. C.) a následkem (tj. vznikem škody v důsledku úspěšně uplatněných restitucí jejími potomky) může rozvinout, resp. jistě rozvine, zejména když na takový následek, tj. vyvolání restituce majetku rodiny C., byly de facto výslovně upozorněny v plné moci, písemně udělené R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi. Československé státní občanství J. C. bylo nezbytným předpokladem restituce. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněné při zjišťování státního občanství J. C. v době její smrti nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, ačkoliv jim v tom nic nebránilo, tudíž nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy zvláště v případech, kdy se vydané rozhodnutí dotkne nejen účastníka, který řízení inicioval, ale ve svém důsledku, o němž obviněné věděly, resp. mohly a měly o něm vědět nebo ho předpokládat, rovněž práv dalších osob, v jejichž osobní nebo majetkové sféře se může vydané rozhodnutí negativně projevit (a také se poté skutečně projevilo). Příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a škodou, vzniklou různým subjektům v důsledku restituce majetku rodiny C., je tak kryta nedbalostním zaviněním obviněných.
Pokud jde o otázku osobního stavu, v níž jsou orgány činné v trestním řízení podle §9 odst. 1, 2 tr. ř. vázány rozhodnutím jiného orgánu, státní zástupkyně uvedla, že rozhodnutí o státním občanství J. C., stejně jako negativní rozhodnutí o státním občanství jejího manžela E. C., jsou rozhodnutími vydanými správním orgánem ve správním řízení a nikoli rozhodnutím vydaným v řízení občanskoprávním. Tímto rozhodnutím tak orgány činné v trestním řízení vázány nejsou, nehledě na to, že v případě obviněných je správnost tohoto rozhodnutí otázkou posouzení viny obviněných.
Pokud jde o obviněnými namítanou otázku promlčení, státní zástupkyně uvedla, že trestný čin, který je obviněným kladen za vinu, není a nemůže být promlčen vzhledem ke škodě, která vznikla a i nadále vzniká, jelikož o vydání majetku v rámci restituce je i nadále rozhodováno různými institucemi. Pokud promlčecí doba začala běžet, tak nejdříve od roku 2012. Jednání obviněných bylo totiž namístě kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž z toho vyplývající pětiletá promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. počala běžet až okamžikem vzniku účinku, který je u žalovaného trestného činu zákonným znakem jeho kvalifikované skutkové podstaty, přičemž účinkem je v dané trestní věci vznik škod zejména na majetku České republiky, resp. okamžik vydání majetku potomkům J. C. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že došlo mezi jednáním obviněných a nastalým účinkem ke značnému časovému odstupu. Proto ani není třeba, aby nastaly skutečnosti pro stavění nebo přerušení běhu promlčecí doby předvídané v §67 odst. 2 nebo §67 odst. 3 tr. zák. Způsobení značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty je pak naplněno přinejmenším z bodu 13) skutkové věty. Osoby poškozených pak logicky vyplývají z každého bodu skutkové věty, kde je vždy konkrétně označen dosavadní vlastník, kterým byla v drtivé většině případů Česká republika, dále pak obec XY a XY. V tomto směru pak státní zástupkyně odkazuje na skutečnost, že bez osvědčení o státním občanství České republiky by potomci J. C. nemohli o vydání majetku vůbec žádat.
Stran námitky obviněných týkající se společenské nebezpečnosti, resp. uplatnění principu subsidiarity trestního řízení, je podle státní zástupkyně třeba uvést, že trestní zákon zásadu subsidiarity trestní represe výslovně neupravoval, byť soudní praxe ji i princip užití trestního práva jako ultima ratio respektovala (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní toliko za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Obviněné se přitom dopustily žalovaných trestných činů způsobem zcela standardně odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty, a to postupem, jenž byl zcela zjevně v rozporu se stanovenými zákonnými pravidly. Jakékoli znaky specifické situace, jež by odůvodňovala vyloučení trestního postihu, tedy dány nebyly a bylo proto namístě shledat obviněné vinnými a případné polehčující okolnosti zohlednit toliko ve výroku o trestu.
Pokud jde o námitku, že se nedbalostního trestného činu nemohly dopustit obě dvě stejným jednáním, neboť je u nedbalosti spolupachatelství vyloučeno, má státní zástupkyně za to, že obě obviněné byly odsouzeny pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustily každá samostatným jednáním, což je patrno z výroku o vině shora citovaného prvoinstančního rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných I. O. a M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Dne 9. 4. 2021 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněné I. O., v rámci níž uvedla, že z bodu 30. vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že nenabylo dostatečnou znalost mechanismu fikcí občanství zakotvené dříve tzv. Benešovými dekrety. Pokud bylo E. C. vydáno prozatímní osvědčení, nastala dočasná fikce, že se na něho hledělo jako na československého státního občana, což se přeneslo i na jeho manželku, která zemřela v roce 1965 za trvání této fikce, z čehož vyplývá, že v době smrti byla československou státní občankou. V bodu 28. pak státní zástupkyně vytýká obviněné překlep v datu narození J. C., ač rovněž uvádí nesprávné datum. Trvá i nadále na tom, že k promlčení došlo nejpozději 22. 10. 2008, tj. uplynutím 5 let od vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství dne 22. 10. 2003. Obviněná zopakovala své přesvědčení, že cílem trestního řízení je její odsouzení za jakoukoli cenu.
IV.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně (poté, co mu byla věc vrácena soudem dovolacím k novému projednání) ohledně obou obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněné jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podaly prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými I. O. a M. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obě obviněné vznesly námitku týkající se promlčení trestního stíhání, kdy obviněná M. S. uvedenou námitku podřadila správně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., zatímco obviněná I. O. uvedenou námitku vznesla v rámci jiného dovolacího důvodu. I pokud by však byla námitka vznesena právně relevantním způsobem, jedná se o námitku neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 a §11a tr. ř., přičemž obviněná M. S. (stejně jako obviněná I. O.) namítá, že byla odsouzena pro skutek, u něhož bylo trestní stíhání promlčeno.
Uvedená námitka byla již řešena v rámci dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obou obviněných, o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015. Nejvyšší soud tedy ve zkratce připomíná závěry v něm obsažené, na nichž se ničeho v rámci projednávané věci nemění.
Nejvyšší soud v uvedeném usnesení vysvětlil, že obviněné byly stíhány pro jednání, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu, a způsobil takovým činem značnou škodu. Za to pachateli hrozil trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Dále uvedl, že ve vztahu k těmto zvlášť přitěžujícím okolnostem přichází v úvahu jen nedbalost, neboť jde o nedbalostní trestný čin. Zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 pak byl vznik účinku v podobě značné škody charakterizované zákonem jako těžší následek.
Obecná úprava promlčení trestní odpovědnosti je upravena v ustanoveních §34 a §35 tr. zákoníku. Úprava podle trestního zákona, který užíval termínu „promlčení trestní odpovědnosti“, resp. zánik trestnosti, byla obsažena v ustanoveních §67 a §67a tr. zák. Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla trestní odpovědnost za trestný čin, jehož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně tři léta, stanovena na pět let. V rámci trestního zákoníku je oproti trestnímu zákonu z roku 1961 výslovně upraveno v §34 odst. 2 tr. zákoníku, kdy počíná běžet promlčecí doba u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty. To však neznamená, že za účinnosti trestního zákona otázka, od jakého okamžiku počíná běžet promlčecí doba, resp. zda je to od okamžiku jednání (resp. od jeho ukončení), nebo od okamžiku vzniku následku (účinku), nebyla řešena. Právní nauka a judikatura jednotně vycházely z názoru, že je rozhodná zásadně doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, promlčecí doba začíná plynout teprve od vzniku účinku nebo těžšího účinku, tj. až poté, co takový účinek nastal. Účinkem se pak rozumí změna způsobená na hmotném předmětu útoku, např. právě škody na cizím majetku, kdy Nejvyšší soud v tomto směru odkázal na své závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 8/2000, s. 362, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).
Jak již uvedl dovolací soud v rámci usnesení sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, účinkem je v projednávané trestní věci vznik škod zejména na majetku České republiky, tedy okamžik vydání majetku potomkům J. C., nikoli samotné uplatnění restitučních nároků. Je třeba mít na paměti, že se jedná o rozsáhlý soupis položek, k jejichž vydání v rámci restitučního řízení dochází postupně. Nejedná se o nárok uspokojitelný jednorázově, tedy v celku. Není proto možné vztahovat účinek na jeden okamžik, neboť se projevuje postupně, v závislosti na tom, o které části majetku a v rámci jakého řízení je rozhodováno. Jelikož o vydání majetku v rámci restitučních řízení je i nadále rozhodováno různými institucemi, škoda technicky vzato vzniká i nadále, přičemž promlčecí doba začala běžet nejdříve od roku 2012, kdy byly potomkům J. C. v rámci restitučního řízení vydány první položky soupisu.
Někdy může být mezi jednáním pachatele a účinkem i značný časový odstup, jak je tomu ostatně i v projednávané věci. Specifikum projednávané věci je právě v tom, že škoda se projevuje se značným zpožděním, které je dáno zejména skutečností, že restituční řízení týkající se vydání majetku, který byl do té doby v držení odlišných subjektů, kdy se vedle českého státu jednalo i o další subjekty, je časově náročný proces. Pokud by se k účinku nepřihlíželo a postupovalo by se v otázce promlčení tak, že by se bez výjimky stanovoval počátek promlčecí doby na okamžik, kdy pachatel ukončil jednání, pak by docházelo v mnoha případech k situaci, kdy by došlo k promlčení, aniž by účinek nastal, resp. aniž by se projevil, přestože se jedná o okamžik, který má pro poškozené stěžejní dopad vyvolávající nejvyšší potřebu reakce.
Na uvedený závěr pak částečně navazují námitky podřazené dovolatelkami pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rámci něhož je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná M. S. vznesla námitku absence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním, spočívajícím v přípravě rozhodnutí (návrhu) č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 (kdy u obviněné I. O. se jednalo o vydání rozhodnutí na podkladě tohoto návrhu), a škodou spočívající ve vydání majetku potomkům J. C. v rámci restitučních řízení, kterýžto byl do té doby ve vlastnictví jiných subjektů. Obě obviněné pak vznesly námitku absence zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu §159 odst. 2 písm. b) tr. zák., kterým bylo způsobení značné škody. Uvedené námitky byly rovněž řešeny v rámci předcházejících řízení u Nejvyššího soudu.
K otázce škody, resp. naplnění výše škody splňující podmínku značné škody, se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, kdy uvedl, že tato vyplývá přinejmenším z bodu 13) skutkové věty, v rámci něhož byla stanovena náhrada za vydání nemovitostí v částce 1.731.830,55 Kč. Hranice značné škody byla podle §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2021 stanovena částkou nejméně 500.000 Kč, což odpovídalo právní úpravě obsažené v trestním zákoně v §89 odst. 11 tr. zák. Detailnější šetření stran výše způsobené škody pak vyhodnotil Nejvyšší soud jako v rozporu s ekonomikou trestního řízení, neboť se jedná o desítky položek soupisu, přičemž ke každé z nich by musel být pořízen znalecký posudek či jiná forma odborného hodnocení. Náklady takového úkonu by řízení nepřiměřeně zatížily.
Obě obviněné namítají, že jim přičítaná odpovědnost za těžší následek ve formě způsobení značné škody, stojí pouze na znění generální plné moci udělené R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi dne 13. 12. 1994 s tím, že nebylo jejich povinností zkoumat tuto blíže, resp. jakkoli zkoumat případné restituční nároky žadatele, neboť měly pouze připravit a posoudit podklady pro rozhodnutí ve věci trvání státního občanství žadatelovi matky.
Taková úvaha obviněných nejen že z odůvodnění předcházejících rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních podaných nejvyšším státním zástupcem v jejich neprospěch nevyplývá, je rovněž zavádějící. Uvedené tvrzení obviněných vyvolává dojem, že se domnívají, že od nich nebylo možno očekávat, že si plnou moc založenou do správního spisu projdou, resp. přečtou a s jejím (celým) obsahem se seznámí, ale stačilo, že ve spise byla jednoduše toliko založena. Znění předmětné plné moci přitom obsahovalo i informaci, že se jedná současně o zvláštní plnou moc udělenou pro jednání ve věci restitučních nároků po rodičích žadatele R. C., kdy podmínkou pro uplatnění restitucí bylo vydání osvědčení o Československém státním občanství žadatelových rodičů. Obviněné přitom byly osobami, které měly o této otázce (občanství žadatelovi matky) rozhodnout. Nejvyšší soud se touto skutečností zabýval v rámci předcházejícího usnesení o dovolání podaném v této věci, tj. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, kde uvedl, že je nutno rozlišovat mezi nestranností v rámci procesu rozhodování, kterážto je podmínkou řádně vedeného řízení, a zvýšenou mírou opatrnosti v důsledku dostupnosti informace o možných závažných následcích vydaného rozhodnutí. Pokud se obviněné s obsahem plné moci řádně seznámily, pak si byly vědomy toho, že se zde mohl rozvinout příčinný vztah mezi jejich jednáním (vydáním předmětného rozhodnutí) a následkem (restitučními nároky bez ohledu na jejich oprávněnost či neoprávněnost). Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 239).
Na otázku příčinné souvislosti je přitom třeba nahlížet v její celistvosti, stejně jako na jednání obviněných.
Jak již naznačil Nejvyšší soud v rámci svého usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, je třeba akceptovat, že v době vydání osvědčení o státním občanství nebyl, přestože k tomu byl dán podnět, využit právní institut (obnova řízení), kterým mohlo být zrušeno předmětné rozhodnutí, resp. odstraněno pochybení obviněných. Jakákoli participace dalšího orgánu (úředníka) nicméně obviněné nezbavuje jejich odpovědnosti za jimi vyhotovené a vydané nezákonné rozhodnutí (samozřejmě za předpokladu, že takovéto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, což je v projednávané věci splněno). K otázce mechanismu přezkumného řízení se vyjádřil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, kde uvedl, že byť by v úvahu přicházelo vyvození odpovědnosti za zcela tristní postup příslušného odboru Ministerstva vnitra, nelze na uvedenou situaci aplikovat jakýsi princip subsidiarity odpovědnosti, přenesení odpovědnosti na nadřízený či výše postavený článek soustavy.
K otázce příčinné souvislosti je možno uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). V případě, že škodlivý následek má vícero příčin, je příčinou následku každé jednání, bez kterého by následek nenastal . Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami) . To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Jestliže při vzniku následku uvedeného v §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a z tohoto pohledu také určit její důležitost (srovnej přiměřeně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 16/2002-T 389). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Uvedené závěry jsou významné zejména u nedbalostních trestných činů.
V projednávané věci je zcela nepochybné, že bez vydání rozhodnutí Odboru vnitřní správy MHMP ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se, by nebylo možno ze strany potomků J. C. žádat o vydání majetku v rámci restitucí, neboť potvrzení o tom, že J. C. byla držitelkou Československého státního občanství, bylo v podstatě esenciálním předpokladem pro uplatnění restitučních nároků jejích potomků. Bez uvedeného osvědčení o státním občanství J. C. by její potomci nemohli o vydání majetku vůbec žádat, a to ani za situace, kdy by byly splněny jakékoli další podmínky uložené jim právními předpisy.
Obviněné se přitom jednání dopustily přinejmenším v nevědomé nedbalosti, přičemž k uvedené námitce se Nejvyšší soud vyjádřil zcela vyčerpávajícím způsobem v rámci předcházejícího rozhodnutí o dovolání nejvyššího státního zástupce, tj. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020, kde podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah nebylo možno se ztotožnit s postupem odvolacího soudu stran závěru týkajícího se subjektivní stránky jednání obou obviněných. Pro připomenutí je na místě uvést, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, dospěl k závěru, že ve vztahu k jednání obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nedbalostního zavinění, kdy u obviněných spatřoval jednání v dobré víře a v této souvislosti obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. S ohledem na skutečnost, že k otázce zavinění, resp. k otázce nevědomé nedbalosti a naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. obecně, se Nejvyšší soud v předmětném usnesení podrobně vyjádřil a současně bylo odůvodnění převzato v podstatě beze změn do odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud na tato odkazuje, neboť předmětné otázky byly dovolacím soudem již řešeny a na uvedených závěrech se ničeho nezměnilo.
Ve stručnosti lze uvést, že kritériem nedbalosti (jak vědomé, tak nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti, kdy míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Není-li objektivní kritérium upraveno zvláštními právními předpisy, vyžaduje se taková míra opatrnosti, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, v níž se pachatel nachází. Subjektivní kritérium spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba brát v úvahu jednak vzdělání pachatele, jeho kvalifikaci, postavení v zaměstnání, zkušenosti apod., jednak specifické okolnosti konkrétního případu. Specifikum trestného činu, který je obviněným kladen za vinu, je jeho omezení na vymezenou skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání, kdy se v projednávané věci jednalo o tzv. veřejné činitele (v rámci stávajících právních předpisů se užívá výrazu „úřední osoba“). Veřejným činitelem byl i odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, tedy i obě obviněné. Obviněná I. O. působila jako vedoucí Odboru vnitřní správy M. h. m. P. a obviněná M. S. jako právnička a hlavní městská matrikářka Referátu matrik a státního občanství Odboru vnitřní správy M. h. m. P.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti (§5 tr. zák.), jestliže pachatel buď věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Obviněné coby veřejní činitelé v rámci výkonu své pravomoci svěřené jim zákonem v rámci veřejné správy nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, kdy nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy na jejich pozici a s ohledem na jejich kvalifikaci potřebnou k výkonu jim svěřených úkolů, zejména pak za situace, kdy si musely být vědomy, resp. mohly a měly být si vědomy toho, že jimi vydané rozhodnutí se dotkne nejen žadatele, tj. účastníka řízení, ale ve svém důsledku zasáhne i do práv jiných subjektů. Obviněné měly v projednávané věci dostatek relevantních informací z toho hlediska, aby jim bylo zřejmé, že nejde o běžný případ a že je proto namístě postupovat s náležitou mírou obezřetnosti, kterou však ve svém důsledku neprojevily.
Obviněná M. S. vznesla námitky zpochybňující správnost a přípustnost správního rozhodnutí (rozhodnutí Odboru vnitřní správy MHMP ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se), stejně jako námitky stran nepřípustnosti řešení předběžné otázky týkající se osobního stavu.
I zde se jedná o námitky, které byly již v rámci předcházejících řízení u dovolacího soudu řešeny.
Stran otázek osobního stavu, resp. otázky státního občanství J. C. coby předběžné otázky v rámci trestního řízení, je možno odkázat na předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020. Nejvyšší soud nemá důvod na uvedených závěrech čehokoli měnit. Z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. se podává, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. V projednávané věci bylo rozhodnutí vydané obviněnými o státním občanství J. C. vydáno správním orgánem ve správním řízení, přičemž v případě obviněných byla správnost tohoto rozhodnutí otázkou posouzení jejich viny. Uvedené rozhodnutí je věcně nesprávné a bylo vydáno procesně vadným způsobem, přičemž obviněné jsou stíhány pro to, že nepostupovaly s náležitou pečlivostí a nezbytnou mírou obezřetnosti, kterou bylo možno na nich coby veřejných činitelích požadovat a od nich očekávat. Podstatou jednání obviněných bylo právě vydání osvědčení o státním občanství J. C., tedy otázka státního občanství (osobního stavu) J. C. je spojena s otázkou viny obviněných v rámci trestního řízení.
Samotné správní rozhodnutí, tj. rozhodnutí Odboru vnitřní správy MHMP ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. OVS 2331/98/Se, bylo soudy řádně zkoumáno, a to jak z věcného hlediska, tak z hlediska procesního, neboť uvedené závěry byly stěžejní pro posouzení viny obviněných. Obviněná M. S. v rámci námitek vznesených v souvislosti s otázkou správnosti správního rozhodnutí v podstatě napadá předcházející rozhodnutí dovolacího soudu. V rámci argumentace odkazuje na vlastní verzi skutkových událostí, kdy poukazuje na odlišné hodnocení důkazů a z nich vyvozená skutková zjištění, přičemž se neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Takový postup je však v rámci jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustný. Současně se jedná o námitky, které již byly v předcházejících fázích řízení vyřešeny.
Obě obviněné vznáší námitku absence společenské nebezpečnosti s tím, že trestný čin kladený jim za vinu nebyl a není společensky nebezpečný (§3 odst. 1 tr. zák.). Vyčítají soudům, že se neřídily principem trestního práva ultima ratio, a potažmo tedy zásadou subsidiarity trestní represe. V projednávané věci totiž podle obviněných chybí společenská nebezpečnost odůvodňující postup zvolený soudy.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti, který je používán v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ( trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ), je nepochybně přesnější než pojem společenské nebezpečnosti , který používal trestní zákon z roku 1961, na který obviněné odkazují. Přestože trestní zákon z roku 1961 zásadu subsidiarity trestní represe výslovně neupravoval, byla tato soudní praxí nepochybně respektována. Určitá kontinuita je zřejmá ve vztahu k ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., kde byl určován stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118). Takový postup byl zakotven i v soudní praxi vycházející z úpravy trestního zákona z roku 1961.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. V projednávané věci byla otázka nápravy závadného stavu způsobeném jednáním obviněných řešena, kdy se jednalo zejména o posouzení mechanismů přezkumného řízení v rámci správního řízení. Lze odkázat na výše uvedené závěry, že selhání mechanismu nápravy automaticky obviněné nezbavuje jejich odpovědnosti, resp. že skutečnost, že Ministerstvo vnitra nejednalo, automaticky neznamená, že na straně obviněných vůbec není dáno zavinění. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Obviněná M. S. dále vznesla námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy pak opravňuje Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním.
Uvedenou námitku spojila obviněná s námitkou porušení zásady in dubio pro reo, neboť shledává, že soudy dovodily vinu na základě selektivního a důsledně v neprospěch obviněných provedeného výběru z navržených důkazů s prakticky kompletní ignorací tvrzení obhajoby a jejích důkazních návrhů. Přitom rovněž poukázala na jí navržené a soudy neprovedené důkazní návrhy.
Předně je třeba uvést, že zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Dále Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněná I. O. vznesla námitku, že se nedbalostního trestného činu nemohla dopustit spolu s M. S., resp. že jsou souzeny jako de facto spoluobviněné, ačkoli u nedbalostních trestných činů je spolupachatelství vyloučeno.
Obviněné nejsou souzeny jako spoluobviněné ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., resp. §23 tr. zákoníku. Ze znění skutkové věty se jasně podává, že obě byly odsouzeny sice pro totožný trestný čin, ale pro jednání, které skutková věta u obou obviněných zvlášť vymezuje. Nejprve je popsáno jednání I. O. (vydala rozhodnutí), následně jednání M. S. (návrh rozhodnutí), kdy je pod jednotlivými číslicemi uveden soupis majetku podléhající restitučním nárokům. Každá se tedy uvedeného trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustila samostatným jednáním, což se ze skutkové věty podává. K námitce, že pokud M. S. svým jednáním zmařila důležitý úkol, pak už se závadného jednání I. O. dopustit nemohla, možno uvést, že výkonem pravomoci je třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, v němž je vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Přitom je však třeba mít na paměti, že proces rozhodování zahrnuje jak fázi přípravnou, tak fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění), stejně jako konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, přičemž v projednávané věci byla každá z obviněných odpovědná na jinou fázi celého procesu. I. O. za fázi přijetí rozhodnutí (jeho vydání) a M. S. za fázi přípravnou. Znovu je na místě třeba připomenout, že jednání obviněných vykazuje specifikum dané jejich postavením coby veřejných činitelů, k čemuž se již vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení o dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 Tdo 134/2020.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že se v drtivé většině jednalo o námitky, jimiž se již Nejvyšší soud zabýval v rámci svých předcházejících rozhodnutích ve věci. Jelikož se věc u Nejvyššího soudu nachází již počtvrté, byť poprvé je předložena k rozhodnutí o dovolání obviněných, Nejvyšší soud na svá předcházející rozhodnutí odkázal, neboť by se jednalo o opakování již učiněných závěrů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
V.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných I. O. a M. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata