ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.854.2023.1
3 Tdo 854/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podali obvinění V. P. , L. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 10 To 164/2023-173, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 183/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. P. a L. P.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 3. 2023, č. j. 1 T 183/2022-147, byli obvinění V. P. a L. P. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, jichž se podle výroku napadeného rozsudku dopustili tím, že
1 . v období od 22. 6. 2022 do 27. 9. 2022 včetně užívali bez právního důvodu rodinný dům v XY, XY čp. XY, majitelky V. L., ačkoliv opakovaně byli vyzváni k vyklizení nemovitosti, v rozporu s ústním souhlasem k dočasnému přebývaní ve sklepních prostorách nemovitosti po dobu od 18. 9. 2022 do 24. 9. 2022, již dne 18. 9. 2022 po odjezdu majitelky nemovitosti obžalovaný V. P. s úmyslem získat přístup do nemovitosti silou vytlačil uzamčené vchodové dveře, zpátky do domu nastěhovali plynový sporák, tento zapojili a v domě dále přebývali,
2 . minimálně od 6. 10. 2022 do 19. 11. 2022 užívali bez jakéhokoliv právního důvodu rodinný dům v XY, XY čp. XY, majitelky V. L., ačkoli byli opakovaně vyzváni k vyklizení nemovitosti, nejprve vnikli po vytlačení fošny do sklepních prostor, zde topili v kotli, pohybovali se po domě, spali v horním poschodí, zapojili si plynový sporák, koupali se zde a nastěhovali do objektu větší množství domácích zvířat,
2. Za tyto přečiny byl obviněný V. P. odsouzen podle §208 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen, podle §84 tr. zákoníku byl nad obviněným vysloven dohled a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků. Obviněný L. P. byl odsouzen podle §208 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin.
3. K odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze dne 13. 6. 2023, č. j. 10 To 164/2023-173 , podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech u obou obviněných a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině obviněné odsoudil podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody ve výměře osm měsíců, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Zemana společné dovolání, jež opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s námitkou, že rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Zpochybnili právní názor, že obviněným (otec a syn) nesvědčí a ani v minulosti nesvědčilo žádné právo k užívání předmětné nemovitosti. Připomněli genezi majitelů domu čp. XY v XY, který původně náležel rodičům obviněného V. P. a tedy prarodičům obviněného L. P. a poškozené V. L., která je dcerou prvně jmenovaného obviněného z prvního manželství. V době, kdy přišel obviněný V. P. v exekuci o svůj sousední dům a neměl jinou možnost bydlení, ujali se ho rodiče, kteří jej i se synem přibrali do domácnosti, umožnili jim společně předmětný dům užívat a obvinění se o ně starali. Tehdy jim vzniklo právo na užívání domu odvozené od věcného břemene doživotního bydlení jejich rodičů/prarodičů. I po jejich smrti však obvinění měli právo k užívání předmětné nemovitosti, a to na základě souhlasu poškozené V. L. s tím, že do roka a půl se musí odstěhovat. Podle obviněných jim v tomto okamžiku vzniklo další oprávnění k užívání domu svou povahou odpovídající výprose podle §2189 o. z.
6. Soudy se tak dopustily nesprávného výkladu civilních norem, což samo o sobě vedlo k nesprávným skutkovým závěrům. V té souvislosti obvinění poukázali na judikaturu, z níž vyplývá, že samotnému trestnímu stíhání za popsané jednání mělo předcházet občanskoprávní řízení zkoumající jednak zánik oprávnění k užívání nemovitosti a v kladném případě stanovení přiměřené lhůty k vyklizení. Takovou žalobu ovšem poškozená nepodala a deklarovala, že ji podat nehodlá, přičemž takový postoj je zneužíváním trestního řízení.
7. Obvinění dále upozornili na zásadu subsidiarity trestní represe. Jsou fakticky bezdomovci, poškozená je jejich příbuznou a sama dlouhodobě souhlasila s tím, aby předmětnou nemovitost užívali, přičemž právě rodinné vztahy doplňují specifikum dané věci. Pokud se později rozhodla poškozená toto právo jim odejmout, měla zásadně využít civilněprávní nástroje a teprve poté, co by obvinění na základě pravomocného rozhodnutí soudu nemovitost nevyklidili ve stanovené lhůtě, mohli naplnit skutkovou podstatu žalovaného přečinu. Právě rodinné vztahy a s tím související morální principy by nepochybně civilní soudu posuzovaly a zvažovaly v rámci svého rozhodování, zda žalobě vyhovět. V té souvislosti obvinění poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/1999, který mj. řešil, zda požadavek vlastníka na vyklizení nemovitosti nelze z pohledu dobrých mravů považovat za nepřiměřenou tvrdost, tedy takový výkon práva, který je na místě odepřít, protože by jeho výkonem mohlo jít o zjevné zneužití práva, případně o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odkázali dále na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. 413/04.
8. Obvinění namítli, že jim nelze přičítat k tíži, že byli v minulosti odsouzeni pro totožný přečin, šlo-li o jinou nemovitost původně patřící obviněnému V. P., která byla prodána v exekuci. Připomněli, že specifikum dané věci bylo důvodem i pro ustanovení obhájce, když neutěšená životní situace s prvky omezení svéprávnosti obviněného L. P., zcela závislého na otci, byly dalšími okolnostmi nezbytnými pro zvýšenou ochranu jejich práv.
9. Skutková zjištění soudů obvinění shledali i s odkazem na judikaturu v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a současně vnitřně rozporuplná, pokud se soud nevypořádal se závěry potvrzujícími jejich obhajobu. Jelikož vadné skutkové zjištění (zda obviněným svědčilo či nesvědčilo právo k užívání nemovitosti) nutně vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, argumentace obviněných se dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. písm. g) tr. ř. nevymyká. V návaznosti na to poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/05 a ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.
10. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu včetně jemu předcházející rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu s příkazem znovu ji projednat a rozhodnout, event. aby sám ve věci rozhodl o jejich zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. V souvislosti s výše uvedeným požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněných uvedla, že skutková zjištění týkající se právního režimu předmětné nemovitosti a jeho vývoje v rámci minulých i stávajících rodinných vztahů rodiny P. a jejích potomků, popsali dovolatelé ve shodě se skutkovým stavem věci, ke kterému dospěly soudy. Rozpor spatřovali v existenci právního titulu, který by je opravňoval k výkonu užívacího práva k nemovitosti, kdy zpochybňovali naplnění skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska znaku „neoprávněně “ a namítli nesprávnost právního posouzení skutku.
12. Státní zástupkyně poukázala na to, že dovolatelé při přesvědčení o vzniku práva užívání domu čp. XY odvozeného od věcného břemene doživotního užívání manželů F. a B. P. přehlédli, že institut věcného břemene podle §1257 a násl. o. z. byl zřízen pouze ve prospěch jmenovaných manželů, kterým byl ve smyslu trpění či zdržení se něčeho povinován aktuální vlastník takto zatížené nemovitosti pouze po dobu jejich života.
13. Názoru dovolatelů o oprávněném užívání nemovitosti soudy rozhodně nemohly přisvědčit jak z důvodu absence právního titulu, tak ani z projevu vůle poškozené, která jim po smrti jmenovaných manželů P. dala svůj časově omezený souhlas k užívání. Argument, že jim v tomto okamžiku vzniklo právo užívání odpovídající výprose podle §2189 o. z., je zcela nepřijatelný, neboť charakteristickým znakem výprosy je absentující ujednání doby, po kterou se má věc užívat. Předně však státní zástupkyně poukázala na zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu podle §2235 a násl. o. z. s tím, že tato speciální právní úprava postihující výkon věcného práva k věci cizí, kterou je byt nebo dům jiného, nebyla a ani nemohla být v posuzovaném případě aplikována.
14. Státní zástupkyně proto odmítla námitku nesprávného výkladu civilněprávních norem ze strany soudů, a naopak poukázala na výstižnou pasáž pod bodem 13. rozsudku odvolacího soudu k otázce povědomí obviněných co do zákonného důvodu užívání předmětné nemovitosti.
15. Byť by se poškozená v průběhu soudního řízení tzv. nepokrytě vyjadřovala, že o civilní žalobě na vyklizení neuvažovala, nemohly soudy zhodnotit její postoj ve smyslu nepřípustného zneužití trestního práva a nepřihlížet přitom k jejím zkušenostem s asociálním způsobem života obou dovolatelů a jeho projevy ke škodě jimi obývané nemovitosti, jakož i nákladům v této souvislosti za ně z její strany vynaloženým. Navíc nemohly přehlédnout, že v daném případě nepřispělo k eliminaci zásahu do jejího vlastnického práva ani jejich předcházející odsouzení za obdobné jednání. Pokud dovolatelé setrvale apelují na specifikum rodinných vztahů s osobou poškozené a opětovně zdůrazňují s tím spojené morální principy, odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Co 2588/1999, zabývající se aspektem nepřiměřené tvrdosti požadavku vlastníka na vyklizení jeho bytu, není na posuzovaný případ příhodným a vzhledem k absenci legitimního právního titulu k užívání domu se na něj nevztahuje ani nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04.
16. Státní zástupkyně dále odkázala na bod 8. výstižného odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, z něhož vyplývá, že se otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe dostatečně zabýval. K zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces v souvislosti s porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod proto nedošlo, přičemž v té souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 280/2020.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a učinit tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
18. Nejvyšší soud jako soud zjistil, že dovolání obviněných je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., bylo nutné posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí. Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé ze tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy. Vždy se však uvedené vady musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Uvedený dovolací důvod tedy nemůže být naplněn prostou polemikou dovolatele s hodnocením důkazů soudy a předkládáním vlastních hodnotících úvah a skutkových tvrzení.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud pak musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obvinění opakují své námitky, které uplatnili před prvostupňovým soudem i v rámci svého odvolání a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zpravidla neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když lze poukázat na obsahově totožnou argumentaci podanou v odvolání i v mimořádném opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
23. Pokud jde o první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že argumentace obviněných postrádá konkrétní a podrobné vymezení, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládají za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů. Současně se musí jednat o rozpor zjevný, který se navíc vyskytuje u skutkových zjištění rozhodných pro naplnění znaků trestného činu. Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu vyplývá i z rozhodování Ústavního soudu, např. jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Je totiž zřejmé, že dovolatelé právní režim užívání předmětného domu a jeho vývoj v čase v návaznosti na rodinné vztahy popsali shodně se skutkovým stavem zjištěným soudy. Argumentace obviněných tudíž obsahovému zaměření tohoto důvodu dovolání neodpovídá a pod rozsah citovaného dovolacího důvodu ji podřadit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
24. Nad rámec uvedeného, aby bylo zřejmé, že žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy nebyl ve věci zjištěn, Nejvyšší soud dodává, že setrvalé užívání předmětné nemovitosti v období vymezeném ve výroku o vině potvrdili v rámci svého výslechu samotní obvinění a je prokazováno rovněž výpověďmi poškozené V. L. a svědka M. L. Vady tzv. opomenutých důkazů či důkazů procesně nepoužitelných ve svém dovolání obvinění ani nenamítali.
25. Prvostupňový soud, jemuž zejména přísluší provádět a hodnotit provedené důkazy a na jejich základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí své hodnocení rozvedl a vysvětlil, k jakým závěrům dospěl. Z odůvodnění rozsudku je patrná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto po provedeném přezkumu se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil. Oba soudy dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř.
26. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo a východiskem pro právní posouzení jednání obviněných se tak stala stabilizovaná skutková zjištění soudu prvního stupně.
27. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit hmotněprávní námitky obviněných k absenci znaku „protiprávního užívání“ předmětného domu a dále výtky k nepoužití zásady subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k prvé výhradě je třeba se současně vyjádřit k právnímu režimu užívání uvedené nemovitosti obviněnými.
28. Spáchání přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku formou protiprávního užívání objektů v tomto ustanovení uvedených předpokládá setrvání v těchto objektech bez právního důvodu.
29. Kupní smlouvou ze dne 22. 8. 2000 a výpisem z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že vlastnické právo k domu čp. XY nabyla poškozená V. L., přičemž podle čl. V. kupní smlouvy byla kupující srozuměna se zřízeným věcným břemenem spočívajícím v právu doživotního bydlení pro její prarodiče (a současně rodiče prvého obviněného), tj. manžele F. a B. P.
30. Věcné břemeno doživotního užívání podle §1257 a násl. o. z., kterým byl ve smyslu trpění či zdržení se něčeho povinován aktuální vlastník takto zatížené nemovitosti v zásadě není převoditelné a končí úmrtím uživatele (věcné břemeno dožití nebo výměnek). Jestliže oprávněné osoby za svého života přibraly ke společnému užívání dotčené nemovitosti oba dovolatele, stalo se tak s tichým souhlasem vlastníka, neformálně v rámci rodinných vztahů. Tento akt nemohl založit legitimní užívací oprávnění obviněných k již druhotnému vztahu věcného břemene. Obviněným ovšem ani po jeho zániku v důsledku úmrtí oprávněných osob nevzniklo oprávnění k užívání domu shodné s institutem výprosy.
31. Podle o ustanovení §2189 o. z. přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc (příp. i nemovitost) k užívání, aniž se ujedná doba , po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa. Výprosa představuje bezformální závazek vzniklý na základě reálné smlouvy. K jeho vzniku je proto třeba nejen konsensus o předmětu závazku a povaze plnění, ale musí dojít i k reálnému přenechání věci k užití jinému. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Mezi pojmové znaky výprosy patří: (a) přenechání věci k užití, (b) bezplatnost, (c) neujednání doby ani účelu užití. Jakmile si strany sjednají dobu užívání či účel, již nepůjde o výprosu [HUBKOVÁ, Pavlína. §2189 (Základní ustanovení). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 14.].
32. Pokud tedy obvinění v nemovitosti setrvali za situace, kdy poškozená časově zcela jednoznačně určila, že mohou dům užívat ještě po dobu 1,5 roku, tedy výslovně ujednala dobu užití nemovitosti, užívání nemovitosti obviněnými nemohlo naplnit podmínky institutu výprosy.
33. Obviněným ovšem nevznikl ani jiný právní titul k užívání domu např. nájem, vzhledem tomu, že jde o konsensuální smlouvu, podmíněný projevem souhlasné vůle stran, která na straně poškozené zjevně absentovala. Proto je třeba uzavřít, že obvinění užívali dům ve vlastnictví poškozené bez jakéhokoli právního důvodu a tedy protiprávně.
34. Pokud obvinění akcentovali rodinné vazby ve spojitosti s předmětnou nemovitostí a i poškozenou, je třeba konstatovat, že rodinný či jiný příbuzenský vztah mezi pachatelem trestného činu a osobou tímto činem poškozenou není sám o sobě okolností, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch pachatele a která by snad měla vést k oslabení veřejného zájmu na trestním postihu činů porušujících či ohrožujících hodnoty a vztahy chráněné trestním zákoníkem. Trestní postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Tím spíše nelze trestnímu postihu bránit tam, kde bylo využito občanskoprávních prostředků, které však nevedly k tomu, aby pachatel přestal neoprávněně užívat cizí byt (viz rozhodnutí č. 37 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 2/2001).
35. K obviněným poukazované zásadě subsidiarity trestní represe, je nutné v obecné rovině připomenout, že se jedná o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
36. Ani z odpovídající judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) ovšem nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12).
37. K tomu lze poznamenat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
38. V posuzovaném případě sice nebylo rozhodnuto o vyklizení obviněných v občanskoprávním řízení, ovšem nelze přehlédnout, že ze strany poškozené byla obviněným poskytnuta lhůta 1,5 roku k zajištění si jiného bydlení, což je doba více než dostatečná, aby nebyla ohrožena jejich základní lidská potřeba bydlení. Navíc oběma obviněným byla z iniciativy poškozené a jejího syna nabídnuta možnost náhradního bydlení, u obviněného V. P. vzhledem k jeho věku v pečovatelském domě, u obviněného L. P., osobě v produktivním věku a podle jeho vyjádření bez zdravotního omezení, zaměstnání s ubytovnou, což oba bezdůvodně odmítli. Zejména v případě druhého obviněného je otázkou, nakolik mu jeho životní styl, kdy doposud nikdy nepracoval a je vydržován otcem, vyhovuje, než že by byl vynucen jeho osobností a údajnou závislostí na otci.
39. Pokud obvinění poukazovali na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, je nutné zdůraznit, že citovaný nález, v němž k trestnímu postihu nájemce bytu, který po skončení nájmu v bytě setrvá, zaujal Ústavní soud restriktivní stanovisko, na trestní věc obviněných nedoléhá, a to s ohledem k zásadně odlišným skutkovým okolnostem a zejména skutečnosti, že obviněným legitimní právní titul k užívání předmětné nemovitosti nikdy nesvědčil, ale v domě bydleli jen z důvodu blízkého vztahu k oprávněným osobám, které měly k domu zřízené věcné břemeno trvající po dobu jejich života. V takovém případě lze uplatnit trestní odpovědnost pachatele i bez využití prostředků jiných právních odvětví, zejména občanskoprávních, protože zde není žádný právní spor o (další) užívání bytu a pachateli musí být zcela zřejmá jeho povinnost opustit byt, kterou není třeba deklarovat ještě rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení (viz přiměřeně rozhodnutí č. 37 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaný ve svazku 51/2009).
40. Nejvyšší soud poukazuje na výstižné odůvodnění prvostupňového soudu v bodu 8. jeho odůvodnění, kde podrobně rozvedl, proč byly možnosti řešení situace jinak než prostředky trestního práva, nedostatečné. Obdobně lze odkázat na bod 13. odůvodnění odvolacího soudu. Byť obvinění svým jednáním sice naplnili pouze základní skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, nelze ponechat bez povšimnutí asociální způsob jejich života, neměnný postoj k posuzovanému jednání a opakování svévolného setrvávání v popsané nemovitosti i přes opětovné trestní postihy, a to i ve vztahu k nemovitosti ve vlastnictví poškozené, na jejichž podkladě si museli být vědomi, že jejich další pobyt v domě nemá právní podklad. Tyto faktory závažnost jejich činu nepochybně zvyšují včetně skutečnosti, že za užívání domu neposkytli poškozené žádnou kompenzaci, a to ani za jimi využívané služby (vodné) a naopak způsobem užívání nemovitosti (chov značného množství zvířat v jeho prostorách a z toho vyplývající znečištění) ji znehodnocují.
41. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
42. Je zřejmé, že obvinění se dopustili činu společensky škodlivého, na který již nepostačuje pouhé uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, byť se jednalo o čin vycházející z občanskoprávního vztahu. Obvinění svým jednáním naplnili po stránce objektivní i subjektivní všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, a to způsobem, který vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe. Soudy proto nepochybily, pokud zásadu subsidiarity trestní represe neaplikovaly.
V. Způsob rozhodnutí
43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že námitka hmotněprávního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
44. Pokud jde o podnět obviněných na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, byl posouzen předsedou senátu Nejvyššího soudu, avšak nebyl shledán opodstatněným. Protože ohledně něho není nezbytné vydat tzv. negativní rozhodnutí, je o způsobu naložení s ním uvedena zmínka v tomto rozhodnutí.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
Mgr. Zuzana Ursová