ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1644.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1644/2023-146
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně J. B. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 38/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 410/2021-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 410/2021-110, se ve výroku I, pokud jím byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen ve výroku I rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2021, č. j. 45 C 38/2021-84, a dále ve výroku I a II v rozsahu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 27 C 113/2019 (dále jen “posuzované řízení”).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 45 C 38/2021-84, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, „která bude specifikována v písemném vyhotovení tohoto rozsudku“ (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) napadeným rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 410/2021-110, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 14 342 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Posuzované řízení bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19. 12. 2016 (poté, co žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 10. 3. 2016). Usnesením ze dne 1. 3. 2017 Obvodní soud pro Prahu 6 vyslovil svou místní nepřípustnost a rozhodl o postoupení věci. Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 13. 7. 2017 dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu dne 12. 9. 2019, když podané dovolání zamítl. V dalším řízení, nyní vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2, soud prvního stupně vydal dne 23. 7. 2020 rozsudek, kterým žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a v rámci odvolacího řízení také namítla podjatost soudců odvolacího soudu. Věc byla následně přikázána jiným soudcům. Dne 27. 11. 2020 odvolací soud vyhlásil rozsudek, kterým částečně změnil prvostupňový rozsudek, jinak jej potvrdil. Dne 7. 1. 2021 proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, o kterém v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto.
5. Po právní stránce soud prvního stupně zkoumal, zda v průběhu řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) a zda v řízení došlo k průtahům. Shledal, že řízení doposud trvá 5 let a 3 měsíce a v jeho průběhu došlo ke dvouletému průtahu před dovolacím soudem, nicméně uzavřel, že ojedinělý průtah lze tolerovat, když celková délka řízení není nepřiměřená. V tomto ohledu dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo zásadně nijak složité, jeho délka však zcela odpovídá procesní složitosti způsobené procesní aktivitou účastníků (rozhodování o místní příslušnosti na třech stupních soudní soustavy). Soud prvního stupně dále zhodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jako spíše snížený z důvodu řetězení kompenzačních řízení. V posuzovaném řízení tak dle soudu prvního stupně nedošlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s doplněním, že v mezidobí došlo k vyhovění nároku žalobkyně ze strany žalované co do základu, když žalovaná vzniklou újmu žalobkyně odškodnila konstatováním porušení práva. Není tedy správný závěr soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení není nepřiměřená (posuzované řízení v době rozhodování odvolacího soudu trvalo již 5 let a 11 měsíců – pozn. Nejvyššího soudu). Dle odvolacího soudu není významné, že se na délce řízení zásadně podepsal průběh jednání před Nejvyšším soudem při rozhodování o dovolání proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že není důvod v projednávané věci kompenzační řízení bez dalšího hodnotit jako řízení se sníženým významem, tento je zcela standardní. Konstatování porušení práva je však v tomto případě odpovídajícím zadostiučiněním vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení byla významně ovlivněna procesním postupem žalobkyně (využívání opravných prostředků a námitky podjatosti), a zákonitě delší dobu řízení pak nelze přičítat k tíži žalované. Dále odvolací soud uvedl, že i přesto, že se nemajetková újma v případě nepřiměřené délky řízení předpokládá, nelze pominout, že odvolací námitky žalobkyně se nijak netýkají její osoby a nejistoty z výsledku řízení, nýbrž je založeno pouze na výtkách k postupu soudu prvního stupně. Závěrem odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně do výroku písemného vyhotovení rozsudku převzal znění výroku o nákladech řízení z protokolu o jednání bez vyčíslení konkrétní finanční částky, kterou uvedl až v odůvodnění rozsudku. S ohledem na hospodárnost řízení a na skutečnost, že žalovaná v mezidobí nárok žalobkyně uznala a žaloba byla podána důvodně (na rozdíl od závěru soudu prvního stupně), odvolací soud neshledal důvod vracet rozsudek soudu prvního stupně k jeho opravě a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a to pouze co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním ze dne 16. 3. 2022 (č. l. 113), které doplnila podáním ze stejného dne (č. l. 118). V dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Žalobkyně nejprve zdůraznila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je jako celek v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, neboť právní hodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b), c) a e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je nesprávné a v důsledku toho je i nesprávný závěr o formě zadostiučinění.
9. Dovolací soud se podle žalobkyně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky určení formy odškodnění. Přestože odvolací soud shledal posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, dospěl k závěru, že jako zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu žalobkyni postačí toliko konstatování porušení práva již poskytnuté žalovanou. Tento závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které se relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení neposkytuje jen výjimečně a pouhé konstatování porušení práva je postačujícím zadostiučiněním pouze v ojedinělých případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná nebo délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním stěžovatele. V posuzovaném řízení o žádnou ze zmíněných variant ovšem nešlo.
10. Dovolatelka v dovolání dále odkazovala na body 149 až 152 rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 10092/13, a související judikaturu. Zejména z tohoto rozsudku poukazuje na konstatování ESLP, že v souvislosti s prostředky nápravy za nepřiměřenou délku řízení poskytovanými podle italského „Pintova zákona“ již tento soud dříve rozhodl, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky.
11. Žalobkyně je dále přesvědčena, že samotná existence kompenzačního řízení za jiné kompenzační řízení nezpůsobuje sama o sobě nižší význam věci pro poškozeného V dané věci ovšem neexistují objektivní podmínky, které by mohly vést k závěru snižující význam řízení pro žalobkyni. Napadené rozhodnutí je tak dle žalobkyně v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020.
12. Dále dovolatelka namítala, že odvolacímu soudu předložila srovnání svého nároku s nárokem uplatněným jiným poškozeným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 15/2020, který odvolací soud ve svém rozsudku vůbec nezohlednil. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 a na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud tudíž zasáhl do základního práva dovolatelky, neboť porušil princip právní jistoty.
13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
14. V doplnění dovolání dovolatelka namítala vadu prvoinstančního řízení spočívající v provedení listinného důkazu v rozporu s §129 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Soud prvního stupně dle žalobkyně nemohl zjistit a posoudit skutkový stav věci, neboť spis, kterým měl být proveden důkaz, se v době rozhodování nacházel u dovolacího soudu.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Námitka dovolatelky ohledně posuzování přiměřenosti délky řízení podle tzv. Pintova zákona přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury Ústavního soudu a ESLP neodchýlil. Ve vztahu k italskému Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená.
21. Rovněž další námitka dovolatelky, že v posuzovaném řízení neexistují podmínky pro snížení významu řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud posoudil význam řízení pro žalobkyni jako standardní. Uvedené námitky žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení principu právní jistoty. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, jež by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení. Žalobkyně ve vztahu k údajné potřebě srovnávání obdobných řízení nadto v dovolání nepříhodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle Stanoviska. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv žalobkyně. V této části tedy přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit nelze.
23. Dovolání je však přípustné v otázce posouzení, za jakých okolností je postačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené ve Stanovisku.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly v poměrech posuzovaného řízení dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
28. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení, a jestliže po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo část V. Stanoviska, obdobně možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
29. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány nebyly a jejich existence se z napadeného rozsudku přesvědčivě nepodává. Odvolací soud především dovodil, že význam předmětu řízení je pro žalobkyni standardní. Z napadeného rozsudku pak nevyplývá ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost, pro niž by bylo možno uznat za postačující zadostiučinění konstatování porušení práva. Pokud poukazoval na množství návrhů a podání žalobkyně, pak lze přisvědčit jeho úvahám, že i množství podání účastníků může mít negativní vliv na délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010).
30. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li OdpŠk tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Odlišně je však třeba přistupovat k takové aktivitě účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, §67). K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat z hlediska jeho postupu k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
31. V projednávané věci je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že některé návrhy a opravné prostředky žalobkyně byly shledány opodstatněnými (např. námitka podjatosti soudců v odvolacím řízení). V důsledku toho v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha o tom, zda vůbec a případně v jakém rozsahu lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků žalobkyně podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a tak je ve prospěch žalobkyně zohlednit při stanovení odpovídající formy, popř. i výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci působícího naopak ve prospěch žalované.
32. Ve vztahu k posouzení konstatování porušení práva jako postačujícího zadostiučinění za nemajetkovou újmu je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu prozatím nesprávné.
33. Je-li dovolání jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též k jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí.
34. Vadu zatěžující prvoinstanční řízení spatřovala dovolatelka (v průběhu předcházejícího řízení) ve způsobu dokazování listinnými důkazy, jak také namítala v doplnění dovolání. I kdyby se však mělo prosadit přesvědčení žalobkyně o tom, že dokazování listinami (obsahem procesního spisu z posuzovaného řízení) nebylo prováděno procesně korektním způsobem, nešlo by o vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně či odvolacího soudu. Žalobkyně totiž (současně) nebrojila proti učiněným skutkovým zjištěním, týkajícím se průběhu posuzovaného řízení, ba naopak na takto ustálených skutkových závěrech své odvolání a později i dovolání vybudovala. Zmatečnostní ani jiné vady, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozsudku tak Nejvyššího soud neshledal.
35. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (s ohledem na omezení předmětu dovolacího řízení žalobkyní) a v navazujícím nákladovém výroku.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu