ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.238.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 238/2023-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce P. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 277/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 68 Co 122/2022-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 42 C 277/2017-184, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 12. 2021, č. j. 42 C 277/2017-237, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5 774 606,90 Kč s příslušenstvím (výrok I, výrok I doplňujícího rozsudku), a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4 800 Kč a 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II, výrok II doplňujícího rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) ve výrocích o věci samé (výrok I, výrok I doplňujícího rozsudku) potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok II, výrok II doplňujícího rozsudku) jej změnil tak, že celková výše náhrady nákladů řízení činí 3 600 Kč, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil současně, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody v celkové výši 5 774 606,90 Kč z titulu nesprávného postupu notářky JUDr. Ivy Šídové (dále jen „notářka“) při vyhotovení notářského zápisu sp. zn. NZ 33/2007. Škoda byla žalobcem specifikována jako jistina (promlčené) pohledávky ve výši 2 000 000 Kč, ušlý zisk ve výši 1 226 301,37 Kč ve formě nezaplacených úroků ve výši 10 % ročně (z uvedené jistiny) za období od 1. 11. 2007 do 19. 12. 2013, ušlý zisk ve formě nezaplaceného úroku z prodlení ve výši 18 % (z uvedené jistiny) za období od 1. 7. 2007 do 19. 12. 2013 ve výši 2 328 657,53 Kč, náhrada nákladů řízení povinného ve výši 51 514 Kč, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, náhrada nákladů nalézacího řízení ve výši 160 334 Kč a zákonný úrok z prodlení ze žalované částky 5 762 642 790 Kč od 20. 12. 2013 do zaplacení, kterážto škoda by mu bývala byla nevznikla, kdyby nebyla v exekučním řízení zjištěna nevykonatelnost zmíněného notářského zápisu.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka formulovaná dovolatelem, „zda stát, který je ex lege odpovědný za nesprávný úřední postup notáře, může svým negativním postojem bránit tomu, aby se soukromé subjekty (notář a jeho pojišťovna) dohodly s poškozeným na odškodnění a jeho výši“ nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. V daném sporu jde totiž výlučně o odpovědnost státu a nikoliv notářky (její přímou odpovědnost vůči žalobci v rozhodné době vylučoval §57 odst. 1 věta prvá zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009). Notářka nebyla v dané věci žalovanou a to zda její pojišťovna byla za dalších omezujících podmínek svolná nikoliv za stát, ale za notářku plnit, je pro daný spor právně zcela irelevantní. Závěr odvolacího soudu (v odstavci 36 napadeného rozsudku) tak nebyl pro danou věc určující a vztahoval se výlučně k posouzení toho, zda námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, nikoliv k tomu, zda žalobou uplatněný nárok je promlčen. Uvedená námitka žalobce se tak ve skutečnosti míjí s nosným (pro věc rozhodným) právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani navazující námitka, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb., pro „extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“, neboť jejím prostřednictvím žalobce fakticky pouze polemizuje s výsledkem hodnocení důkazů provedeným soudem prvního stupně a návazně i odvolacím soudem a správností skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací přezkum je zákonodárcem předjímán výlučně pro řešení otázek právních, ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel způsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). V projednávané věci přitom nejde o situaci, v níž by skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobci nepodařilo (přes řádně poskytnuté poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř.) prokázat, že by jej žalovaná ubezpečovala o tom, že jeho nárok sama či prostřednictvím jiné osoby na základě zamýšlené dohody uspokojí, spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Takový rozpor neplyne ani z jen poněkud obecného a vágního tvrzení dovolatele, že odvolací soud „pominul korespondenci mezi žalobcem, žalovanou a F. K.“ (viz odst. 9 dovolání). Činil-li žalobce v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména ohledně průběhu a obsahu jednání mezi účastníky), pak Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Vedle námitky extrémního rozporu skutkových zjištění a právních závěrů odvolacího soudu žalobce k (sub)otázce „posouzení předsmluvní odpovědnosti žalované“ (odstavec 4 dovolání) žádnou podrobnější dovolací argumentaci ani nenabízí a k této otázce ani nevymezuje zákonem předepsaný a potud obligatorní důvod přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a odst. 3 ve spojení s §237 o. s. ř.); v uvedeném rozsahu proto nelze dovolání věcně projednat.
Z obsahu dovolání lze seznat, že dovolatel má rovněž za to, že v otázce posouzení výkonu práva žalované směřující k uplatnění námitky promlčení, jako rozporného s dobrými mravy, se měl odvolací soud odchýlit od blíže specifikované judikatury Nejvyššího soudu (co do vymezení přípustnosti dovolání, pak to lze implicitně dovodit jen z obsahu odstavce 10 dovolání).
Ani otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na průběh předběžného uplatnění nároku na náhradu škody u ústředního orgánu) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem (jež žalobce v dovolání neúspěšně zpochybnil) ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) neplyne, že by žalobci, nadto jako osobě práva znalé, cokoliv bránilo po prvotním odmítnutí uplatněného nároku ze strany žalované uplatnit svůj nárok v běžící promlčecí době u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračovat.
Ke stavení promlčecí lhůty podle §32 a 33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] dochází po dobu trvání předběžného projednání nároku, nejdéle však po dobu šesti měsíců od jeho zahájení, a to i v případě, kdy se úřad po uplynutí dané lhůty k žádosti o předběžné projednání vyjádří, ať už pozitivně, či negativně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011). Nedodržení šestiměsíční lhůty pro vyjádření k žádosti o předběžné projednání ze strany úřadu nepředstavuje jednání v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012). Stejně tak nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům vznesení námitky promlčení ani poté, co se úřad v uvedené lhůtě k žádosti o předběžné projednání nevyjádřil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).
Vycházeje z předznamenaných judikatorních závěrů platí, že okolnost, že se žalobce opakovaně domáhal přehodnocení závěrů Ministerstva spravedlnosti, resp. že bylo zvažováno, že nárok uspokojí nikoliv za stát, ale za třetí osobu (notářku) pojišťovna, nikterak nebránila žalobci ve včasném uplatnění nároku u soudu a v řádném pokračování v (prvním) zahájeném soudním řízení. Dlužno doplnit, že ani odkaz dovolatele na ustanovení nyní účinného občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), jež je navíc nepřípustně spojován s odlišnými skutkovými závěry, než které zaujal odvolací soud, není na místě již proto, že k porušení právní povinnosti, jež mělo následně vést ke vzniku škody, došlo již samotným sepisem notářského zápisu dne 7. 2.2007, tudíž práva a povinnosti účastníků daného řízení se řídí jednak OdpŠk v tehdy účinném znění a podle jeho §26 pak rovněž občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (k tomu viz §3079 odst. 1 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017).
Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. §18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Dlužno doplnit, že závěry dovolatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, do poměrů právě projednávané věci nedopadají, když v něm byla řešena skutkově odlišná situace týkající se procesu tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. Ve vztahu k ostatní dovolatelem zmiňované nálezové judikatuře lze ve stručnosti dodat, že ta vychází z odlišně konstruované situace, kdy k promlčení nedošlo vlastním zaviněním poškozeného.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu