ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2432.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2432/2023-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně SKIAREAL ČHS, s. r. o. , identifikační číslo osoby 27834301, se sídlem v Loučné nad Desnou 72, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Martinákova 2900/7, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, a 2) České republice - Úřad vlády České republiky , se sídlem v Praze, nábřeží Edvarda Beneše 4, o náhradu škody způsobenou nezákonnými opatřeními, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 17 C 108/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 35 Co 119/2023-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 17 C 108/2022-28, zastavil pro včasné nezaplacení soudního poplatku řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí podle obsahu žaloby měla být způsobena „v období od 3. 12. 2020 do 17. 12. 2020 (sic, pozn. Nejvyššího soudu) a v období od 27. 12. 2020 do 11. 4. 2020 (sic, pozn. Nejvyššího soudu) krizovými opatřeními vlády publikovanými ve Sbírce zákonů pod: č. 498/2020 Sb., č. 511/2020 Sb., č. 596/2020 Sb., č. 16/2021 Sb., č. 23/2021, č. 31/2021 Sb., č. 60/2021 Sb., č. 97/2021 Sb., č. 114/2021 Sb., a č. 133/2021 Sb., která byla vydána za dobu trvání nouzového stavu na základě §5 písm. e) a §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů.“
Usnesení odvolacího soudu (za nějž v bodu II textu dovolání poněkud nepřesně označuje Krajský soud v Ostravě-pobočku Olomouc) žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda v projednávané věci, v níž se žalobkyně domáhá náhrady škody vzniklých opatřeními vlády a vydanými na základě tzv. krizového zákona (zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů) je řízení zpoplatněno obvyklou sazbou soudního poplatku v částce 434 417 Kč stanoveného podle položky č. 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, jež je součástí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSoP“), nebo sazbou sníženou podle potud speciální položky 8a Sazebníku soudních poplatků (kdy by soudní poplatek činil 2 000 Kč), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud implicitně vycházel z usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015, jež vychází z toho, že uplatnění nároku na náhradu škody podle krizového zákona se žalobkyní dovozovanému poplatkovému zvýhodnění netěší. K uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud opětovně přihlásil (v poměrech jiných specifických předpisů) v usnesení ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1377/2019. Přiměřeně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1422/2016 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16), které vznik poplatkové povinnosti obdobně spojovalo s uplatněním nároků vůči České republice na náhradu škody způsobené chráněným živočichem, jehož početní stavy nelze lovem snižovat, podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.
Ještě podrobněji se problematikou nároků vycházejících ze zvláštních právních předpisů, či v případě porušení práva Evropské unie [kdy způsob jeho uplatnění není specificky upraven a postupuje se analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998“)] Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, v němž vysvětlil, že ustanovení §11 odst. 1 písm. n) ZSoP (ve znění účinném v rozhodné době, to je do 29. 9. 2017), jež osvobozovalo od soudních poplatků řízení o „náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem “, se vztahuje výlučně jen k výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., navíc text právní úpravy dále redukuje osvobození toliko na řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci „nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“ . Žalobkyně v podané žalobě existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona (ve vylíčení okolností definujících žalovaný skutek) netvrdí. S ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nelze v této věci uvažovat o bezprostřední odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost – obsah přijatého právního předpisu (nejde o výkon státní moci ve smyslu §1 odst. 1 OdpŠk.). Žalobkyně také v návrhu na zahájení řízení neuvedla, že by některé z jí zmiňovaných krizových opatření bylo pro nezákonnost v předepsaném řízení zrušeno. Nejvyšší soud se k dané otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněném pod číslem 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za situace, kdy položka 8a Sazebníku soudních poplatků je konstruována zcela stejně jako někdejší znění §11 odst. 1 písm. n/ ZoSP a obsahuje taxativní výčet případů, v nichž je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků, nelze nad rámec takto obsahově uzavřeného vymezení (enumerativního výčtu) přiznávat poplatkovou úlevu pro další řízení, a to ani prostřednictvím analogie zákona. Jde ostatně o určitou poplatkovou výjimku, neboť – jak bylo vyloženo výše – ani některá jiná řízení směřující proti státu nejsou od poplatků osvobozena, včetně takových, kde jde rovněž o náhradu škody. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze při interpretaci právního předpisu vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze a jen v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené připomíná i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16, v němž soud ochrany ústavnosti jednoznačně zdůraznil, že „je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat“. Odkazovala-li potom žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18-1, přehlédla, že onen nález (a mnohé další obdobné nálezy) se vztahoval výlučně k nárokům posuzovaným podle zákona č. 82/1998 Sb., a to ještě navíc jen pokud šlo o soudní poplatek z odvolání, nikoliv o soudní poplatek ze žaloby (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2657/19).
Odvolací soud, vzdor opačné představě dovolatelky, rovněž nikterak nepochybil, pokud skutková tvrzení obsažená v žalobě pro účely posouzení odpovídající výše soudního poplatku předběžně subsumoval jen pod hmotněprávní ustanovení krizového zákona, neboť i tím se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který setrvale judikuje, že pro otázku, zda na žalobce dopadá věcné nebo osobní osvobození od soudních poplatků, jsou rozhodující skutková tvrzení obsažená v žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 574/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12); je tomu tak proto, že žalobce jako pán sporu ( dominus litis ) vymezí předmět občanského soudního řízení žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž svůj nárok zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014), naopak případným právním posouzením v žalobě učiněným soud vázán není a takové nezávazné posouzení nemůže být z logiky věci určující pro (správné) vymezení rozsahu poplatkové povinnosti.
Odvolací soud rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz odst. 12) příhodně poukázal na další usnesení Ústavního soudu, která ve shodě s dlouhodobým přesvědčením Nejvyššího soudu nespatřují v povinnosti zaplatit jinak obvyklý soudní poplatek v řízeních, která rovněž nejsou zákonem výslovně osvobozena od soudních poplatků nic, co by se příčilo právu na spravedlivý proces; ostatně takovou poplatkovou povinností jsou rovnoměrně zatíženi i mnozí další (potenciální) žalobci ocitající se ve srovnatelné procesní situaci jako nynější žalobkyně. Ta přitom, ve vztahu k argumentaci čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, pomíjí, že daná ustanovení jí zakládají nárok na náhradu škody na základě zákona a v jeho mezích, neřeší však v nejmenším problematiku jeho vlastního uplatnění, včetně případného osvobození od soudních poplatků. Otázka, zda a která řízení budou či naopak nebudou osvobozena od soudních poplatků, je problematikou právně politickou náležející k posouzení moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Nejvyšší soud současně neshledal důvod k přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a v dovolací argumentaci žalobkyně rovněž nespatřoval dostatečný potenciál k tomu, aby danou otázku posoudil nyní jinak, tedy odlišně od své již dříve ustálené judikatury.
U žalobkyně nadto bylo podle obsahu spisového materiálu zjištěno, že disponuje dostatečným majetkem, z něhož mohla bez obtíží soudní poplatek řádně a včas uhradit (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023, č. j. 35 Co 52/2023-25), přičemž v případě jejího úspěchu ve věci by jí byl nárok na náhradu nákladů řízení [včetně uhrazených soudních poplatků] vůči České republice přiznán a byl by jistě i bez obtíží vymahatelný. Nelze tedy dovodit, že by jí byl odňat přístup k soudu.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu