ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2438.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2438/2023-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 6 396 095 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 97/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 55 Co 430/2022-495, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky v celkové výši 16 517 576 Kč s příslušenstvím a omluvy jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za újmu. Po doplnění žaloby v průběhu řízení požadoval náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci týrání osoby žijící ve společném obydlí a v důsledku nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin znásilnění, vydaných v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 185/2018, v celkové výši 5 400 000 (v rámci doplnění žaloby na základě výzvy soudu podle §118a odst. 1 o. s. ř. následně požadoval částku 5 295 000 Kč, a to 1 059 000 Kč z titulu nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci týrání osoby žijící ve společném obydlí a 4 236 000 Kč z titulu nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin znásilnění). Dále požadoval náhradu škody odpovídající nákladům zastoupení advokáty v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 185/2018 ve výši 58 660,80 Kč za zastoupení Mgr. Hronovou, 6 934 Kč za zastoupení JUDr. Lubomírem Málkem a 183 389 Kč za zastoupení JUDr. Lenkou Rivolovou, částku 31 481 Kč jako náhradu škody spočívající v nákladech žalobce vynaložených na psychoterapeutickou pomoc, částku 3 780 Kč za pořízení fotokopií listin ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 185/2018, částku 90 000 Kč jako náhradu škody spočívající v žalobcem zaplacené částce manželce žalobce z titulu vyplaceného výživného na nerozvedenou manželku. Dále žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného provedení identifikačních úkonů a zejména pak nakládání s odebranými vzorky biologického materiálu žalobce ve výši 10 000 000 Kč. Žalobce požadoval odškodnění v celkové výši 600 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v souvislosti s vykázáním žalobce z domu č. p. XY ve XY Policií České republiky. Z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v souvislosti s vykázáním žalobce požadoval náhradu škody, která sestávala z částky 18 000 Kč jako náhrady nákladů za náhradní ubytování žalobce v době vykázání, nárok na náhradu za cestovní náklady v souvislosti s vykázáním, jež nevyčíslil, nároku na náhradu nákladů na provoz domu č. p. XY v době vykázání ve výši 12 427,70 Kč, nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany před domácím násilím ve výši 3 600 Kč, 1 528 Kč za výměnu zámků u vstupních dveří, 2 473 Kč jako poměrnou část platby z alarm za dobu vykázání žalobce, 693,40 Kč za servis zabezpečovacího zařízení, 2 276,40 Kč jako poměrnou část pojistky za dům č. p. XY ve XY, 1 115 Kč jako poměrnou část platby za internet v domě č. p. XY ve XY, 1 000 Kč za překódování otevírání vrat, 92 449,30 Kč jako obvyklé nájemné v místě a čase za znemožnění užívání domu ve XY č. p. XY, 1 815 Kč za vyúčtování odhadu realitní kanceláře, týkající se obvyklého nájemného, 1 000 Kč z titulu úhrady soudního poplatku v souvislosti s předběžným opatřením ve věci ochrany před domácím násilí, a náhrada 5 010 Kč za výjezd sanity.
2. V průběhu řízení vzal žalobce uplatňovaný nárok ve výši 90 000 Kč zpět, proto soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil. Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 29. 9. 2022, č. j. 15 C 97/2021-417, vyloučil k samostatnému projednání řízení o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, týkající se odběru biologického materiálu, a to Obvodnímu soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 147/2022.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 15 C 97/2021-418, řízení co do částky 259 415,03 Kč a částky 5 010 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 010 Kč ve výši 8,25 % ročně od 27. 5. 2021 do zaplacení zastavil (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 31 481 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 27. 5. 2021 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 259 415,03 Kč ve výši 8,25 % ročně od 27. 5. 2021 do 12. 10. 2021 (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 6 131 669,97 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 27. 5. 2021 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci omluvu ve znění uvedeném v rozsudku a tuto omluvu dále zaslala Havlíčkobrodskému deníku, Masarykovo náměstí číslo 43, Jihlava a Štockému zpravodaji na email: podatelna @ stoky.cz a Stocky.zpravodaj @ centrum.cz a Městskému úřadu obci Štoky za účelem vyvěšení na úřední desce po dobu jednoho měsíce (výrok IV), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 876,60 Kč (výrok V).
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 55 Co 430/2022-495, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 55 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 27. 5. 2021 do zaplacení, jinak jej ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 008 Kč (výrok II).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
6. Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud při přiznání odškodnění vycházel z pevného rozpětí částek ve výši 30 000 Kč – 50 000 Kč s tím, že se má jednat o běžně přiznávané odškodnění za jeden rok nezákonného trestního stíhání, přestože mu byly známy mimořádné okolnosti případu, odůvodňující odchýlení se od daného rozmezí. Tímto svým postupem se odvolací soud měl podle dovolatele odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení. Žalobce namítá, že odvolací soud nepřípustně paušalizoval výši přiměřeného zadostiučinění, aniž by přihlédl ke konkrétním okolnostem případu. Dovolateli však v tomto směru nelze přisvědčit, neboť odvolací soud se konkrétními okolnostmi případu zabýval, a to zejména v odst. 17, 18, 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ve spojení se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně obsaženými zejména v odst. 14 a násl., odst. 30 rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud v zásadě odkázal). Nejvyšší soud přitom může zpochybnit úvahu odvolacího soudu ohledně konkrétní výše nemajetkové újmy jen výjimečně, jestliže by byla zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Není tedy pravdou, že by odvolací soud své závěry „nepřípustně paušalizoval“. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Vypořádávaná námitka tedy přípustnost dovolání nezakládá. Na právě uvedeném ničeho nemění odkaz žalobce na v dovolání uvedenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu ustavující obecná pravidla týkající se ustavení výše nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.
7. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při zjištění adekvátní výše odškodění nevyšel z rozsudku OS pro Prahu ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 10 C 45/2012, jenž byl podle žalobce vynesen v obdobné věci a v jejímž důsledku žalovaná poškozenému vyplatila 409 000 Kč a později ještě dalších 366 000 Kč. Neztotožňuje se přitom s důvody, pro které soud prvního stupně a odvolací soud pokládaly předmětnou věc za zásadně odlišnou a pro které k existenci tohoto rozsudku nepřihlédl, a odůvodňuje, proč odvolací soud z předmětného rozsudku naopak měl vycházet. Dovolatel však ve vztahu k této své výtce nevymezil konkrétní předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř. a z dovolání není patrný ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. Pouhý paušální odkaz dovolatele na jím v dovolání zmíněnou obecnou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu týkající se pravidel pro ustavení výše újmy způsobené nezákonným trestním stíháním nemůže obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017). Dovolací soud se proto touto argumentací žalobce nemohl věcně zabývat; odvolací soud přitom srozumitelně vysvětlil, proč k žalobcem označenému rozsudku nepřihlédl (srov. zejména odst. 21-25 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), takže žalobci nic nebránilo ve specifikaci vskutku konkrétního dovolacího důvodu.
8. Dovolatel dále argumentuje, že odvolací soud provedl (nedostatečné) srovnání s jiným případem, jemu zřejmě známým z úřední činnosti, aniž by však s ním předem seznámil účastníky řízení v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí před jeho vydáním a dal tak účastníkům řízení možnost se k němu vyjádřit; dovolatel tak touto námitkou uplatňuje případnou vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházející jednoznačně z výkladu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání. Dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018). Navíc nelze přehlédnout, že důvody, pro které to či ono rozhodnutí v této věci je nebo není využitelné, musely být pro žalobce rozpoznatelné již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. odst. 24–27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s nimiž se odvolací soud v zásadě ztotožnil (odst. 14, 15, 16 a 20-25 odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí). Žalobce tedy již v rámci odvolání a po celou dobu odvolacího řízení měl dostatečnou možnost se k věci vyjádřit při znalosti základního myšlenkového směřování ze strany soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4211/2019).
9. Blíže nespecifikovaná námitka žalobce, že „odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je chaotické, nepřezkoumatelné“, má být zřejmě oponenturou vůči závěru prvostupňového soudu ohledně relevance předložených či opatřených meritorních rozhodnutí v potenciálně obdobných věcech. Dovolací soud již výše vysvětlil, proč ve své podstatě jen paušální nesouhlas žalobce s vyhodnocením konkrétních okolností případu a s identifikací skutečně relevantních rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání.
10. Brojí-li žalobce i proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 55 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 27. 5. 2021 do zaplacení, jeho dovolání není v této části subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tento předpoklad však v případě částky 55 000 Kč s příslušenstvím, jež byla žalobci napadenou částí výroku I rozsudku odvolacího soudu přiznána, naplněn není.
11. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o samostatných nárocích žalobce a) na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání ve věci týrání osoby žijící ve společném obydlí a pro zločin znásilnění v celkové výši 4 236 000 Kč, b) náhradu škody vzniklé v důsledku trestního stíhání žalobce, c) nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem s vykázáním žalobce z domu č. XY a d) náhradu škody vzniklé v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu. V posuzované věci žalobce formuluje přípustnost dovolání pouze k nárokům plynoucím z náhrady nemajetkové újmy, nikoliv však již k nárokům, plynoucích z titulu náhrady škody ad b), d). V tomto směru tak nevymezuje řádně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a dovolání proto není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2020, sen. zn. 29 NSCR 72/2020, a v něm další citovaná rozhodnutí, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2305/2016).
12. Konečně namítá-li žalobce, že na základě podané žaloby mu byl nesprávně vyměřen soudní poplatek z podané žaloby, nevymezuje ve vztahu k této námitce, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ve vztahu k tomuto nároku ani neformuluje žádnou otázku procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Shledává-li následně vadu řízení v tom, že odvolací soud se těmito námitkami nezabýval, nemůže dovolací soud k této námitce přihlížet, neboť, jak již bylo uvedeno shora, vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu