ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2554.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2554/2023-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce G. B. , zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 311 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 89/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 Co 430/2022-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 311 667 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 19/2003 (posuzované řízení).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 45 C 89/2021-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 88 667 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 223 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 25 200 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 63 467 Kč s příslušenstvím v tomto výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III a IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroku I a výroku II v části, v níž soud žalobu zamítl, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázky výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, resp. konkrétně otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a zcela zjevné nepřiměřenosti výše zadostiučinění. Žalobce namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Především ve vztahu k přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 19/2003 považuje dovolatel přiznané zadostiučinění za nedostatečné. Podle něj nebyla náležitě zhodnocena soudy zjištěná extrémní délka soudního řízení a přisouzené zadostiučinění je zcela zjevně nepřiměřené. Snížení základní částky s ohledem na jakékoliv konkrétní okolnosti o 90 % (se započítáním zvýšení) proto dle dovolatele nemůže obstát.
V otázce snížení základní částky zadostiučinění za újmu způsobenou žalobci v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cm 19/2003 celkově o 90 % se odvolací soud neodchýlil od judikatury soudu dovolacího. Z části VI. Stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o (nepřesahující) 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť. Lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (k uvedenému srov. část VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (což není žalobcův případ). Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že částka 16 000 Kč za rok trvání řízení je zcela přiměřená délce posuzovaného řízení. Základní částka za nepřiměřenou délku soudního řízení by se dle judikatury Nejvyššího soudu měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Přitom platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze podle ustálené judikatury vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Zvýšil-li odvolací soud základní částku vzhledem k délce řízení na 16 000 Kč, neodchýlil se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Otázka posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud uzavřel, že procesní složitost věci byla dána tím, že bylo rozhodováno o mnoha nemeritorních otázkách (osvobození od soudního poplatku, odměna znalci, podjatost zástupkyně žalobkyně), a v kritériu složitosti řízení se odrazil i počet stupňů soudní soustavy, které projednávaly v daném případě procesní otázky, jelikož řízení ve více instancích (bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy) obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Skutkovou složitost shledal odvolací soud ve skutečnosti, že v rámci posuzovaného řízení byly projednávány dva samostatné nároky, a to pravost žalované pohledávky a existence započítávané pohledávky, včetně kompenzačního úkonu. Žalovaná pohledávka se přitom vztahovala k vydaným směnkám a u započítávané pohledávky nebyla zjevná její výše. Hodnotil-li odvolací soud na základě těchto závěrů posuzované řízení jako procesně a skutkově složité, není toto jeho posouzení v rozporu se Stanoviskem ani další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014).
Ani v otázce posouzení kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu nepředstavuje odchýlení se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud [v souladu s bodem IV. písm. b) Stanoviska] uzavřel, že se žalobce na délce řízení nepochybně podílel, neboť mnohonásobně žádal o odročení jednání, nereagoval na výzvy soudu a počínal si nekoncentrovaně poté, co žádal o odročení jednání za účelem závěrečné řeči a po 11 letech trvání řízení navrhoval u dalšího jednání doplnění dokazování. Okolnost, že žádosti o odročení byly procesním soudem shledány důvodnými, nemůže nic změnit na tom, že o tato odročení se řízení prodlužuje. Ostatně, pokud by žádosti důvodnými shledány nebyly, k odročení a tím patrně i prodloužení řízení by nedošlo.
Otázka týkající se posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého ve Stanovisku a navazující judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že je dán nízký význam předmětu řízení pro žalobce, pro nějž svědčil nejen samotný jeho procesní postup vedoucí k nikoliv marginálnímu prodloužení řízení a nezájem o průběh řízení i v době delší nečinnosti soudu, nereagování na výzvy soudu, mnohonásobné žádosti žalobce o odročení jednání, ale zejména faktická hodnota sporné pohledávky.
Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce [viz Stanovisko část IV. písm. d)]. Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam, přičemž lze zohlednit to, o jak vysokou částku se řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá plnění z problematické pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 679/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4748/2018), popřípadě je možné přihlédnout k dalším okolnostem posuzované věci, např. zda se jednalo o pohledávky postoupené, a za jakých okolností se žalobce snažil svoji pohledávku uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011). Namítá-li dovolatel, že typový význam řízení byl standardní, pak ani napadené rozhodnutí na jiném závěru nespočívá.
V poměrech projednávané věci nelze odhlédnout od povahy (tohoto konkrétního) posuzovaného řízení, které vycházelo z řízení konkursního (v rámci něhož věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, si těmito nároky též vzájemně konkurují) a od skutečnosti (kterou zohlednil odvolací soud), že faktická hodnota sporné pohledávky nepřesáhla částku 15 000 Kč, za níž ji žalobce za trvání řízení postoupil, že pohledávky v souvisejícím konkursním řízení byly uspokojeny ze 4 procent (vůči tomuto hledisku se přitom dovolatel nijak nevymezuje), přičemž v poslední fázi účasti žalobce na posuzovaném řízení po postoupení pohledávky pak již nemělo řízení pro žalobce žádný význam.
Odvolací soud v nyní projednávané věci náležitě vysvětlil, které konkrétní okolnosti případu se vztahují k posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž též objasnil, z jakých důvodů tyto okolnosti vedou k závěru o nižším významu. Rozpor se Stanoviskem, na který poukazoval dovolatel, tedy nemohl být shledán. Jiné konkrétní právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (např. kritéria podle písm. d) týkajícího se postupu soudů během posuzovaného řízení) dovolatel ani nenastoluje.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným (§237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu