ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.278.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 278/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 454 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 150/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 25 Co 235/2022-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 454 680 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2011. Uvedená částka sestávala jednak z částky 754 680 Kč, na níž žalobce vyčíslil „vícenáklady“, které byl nucen vynaložit v důsledku nepřiměřené délky uvedeného řízení na svoji obhajobu, dále z částky 200 000 Kč připadající na náhradu škody vzniklé ztrátou a poškozením movitých věcí, k níž u žalobce došlo v souvislosti s domovní prohlídkou provedenou dne 24. 4. 2001, a konečně z částky 500 000 Kč, jež měla odpovídat škodě způsobené žalobci při stejné domovní prohlídce odnětím a následným nevrácením dvou vkladních knížek.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 14 C 150/2020-158, žalobu zcela zamítl (výroky I a II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení změnil jen co do výše v něm uvedené částky, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku o věci samé napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z §237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Žalobce v úvodu svého dovolání k otázce přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku souhrnně uvedl, že rozhodnutí spočívá na „řešení několika zásadních právních otázek“, přičemž „je nutné, aby Nejvyšší soud ČR zaujal k řešeným právním otázkám stanovisko“, a současně vyslovil přesvědčení, že by Nejvyšší soud „rozhodl jinak, než odvolací soud“ a že „obdobné případy ještě nebyly judikaturou řešeny“. K nároku připadajícímu na škodu odvozenou od navýšení nákladů obhajoby, který žalobce v dovolání vyčíslil na částku 954 680 Kč, byť odvolací soud v této souvislosti rozhodoval (v závislosti na upřesnění žalobního požadavku obsaženém na straně 3 žalobcova podání ze dne 21. 12. 2020 na č. l. 10 spisu – pozn. dovolacího soudu) jen o částce 754 680 Kč, pak žalobce dále uvedl, že odvolací soud pochybil tím, že na tento nárok nesprávně aplikoval §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to namísto §13 téhož zákona, který „dle ustálené judikatury“ dopadá i na v žalobě tvrzený nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Ve vztahu k právní otázce aplikovatelnosti §8 a §13 OdpŠk tak žalobce vymezil přípustnost podaného dovolání vadně, neboť tak učinil za použití dvou vzájemně se vylučujících alternativ, z nichž jedna spočívá v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou (kterou však žalobce současně nikterak blíže nespecifikoval) a druhá v absenci relevantní judikatury.
V souvislosti s uvedeným nárokem žalobce odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nevypořádal s jeho odvolací námitkou poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, a dodal, že kromě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou překročením přiměřené doby řízení má též nárok na náhradu skutečné škody, která mu tím vznikla, načež uvedl, že „judikatura NS ČR v této věci ještě není k dispozici“. Uvedeným způsobem však dovolatel nevymezil žádnou konkrétní právní otázku tak, že by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (viz §241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž současně nespecifikoval, k jaké z obou uvedených námitek se má údajná absence judikatury dovolacího soudu vztahovat.
V části týkající se nároku na zaplacení částky 754 680 Kč s příslušenstvím tedy žalobcovo dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k nároku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, který odvolací soud vztáhl k náhradě škody způsobené ztrátou či poškozením movitých věcí, k níž mělo dojít v souvislosti s provedenou domovní prohlídkou (viz úvod bodu 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Závěr o nedůvodnosti žaloby v této části, který odvolací soud odůvodnil jednak závěrem o tom, že žalobce ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nespecifikoval a neprokázal, které věci pod tento nárok zahrnul, jednak tím, že rozhodnutí o domovní prohlídce nebylo pro svou nezákonnost zrušeno ani změněno, totiž žalobce v dovolání žádným dovolacím důvodem nezpochybnil.
Neopodstatněnost žaloby v části týkající se nároku na náhradu škody ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, jenž žalobce spojil se ztrátou dvou vkladních knížek, odvolací soud odůvodnil několika závěry, mezi nimiž i závěrem, v souladu s nímž tyto vkladní knížky náležely jiným osobám, na jejichž jméno byly též vedeny. Svou polemiku s tímto závěrem odvolacího soudu však žalobce v dovolání staví na kritice správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci, jenž vyplynul z obsahu z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 24. 4. 2001 a ze kterého odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak nelze dovodit ani ve vztahu k dalším otázkám, které žalobce v souvislosti s předmětným nárokem v dovolání zformuloval (tj. k otázkám nezákonnosti provedení domovní prohlídky, nesprávného nakládání se zajištěnými vkladními knížkami a existence žalobcovy pohledávky za Českou spořitelnou, a.s.). Jestliže jeden z důvodů, pro které odvolací soud žalobcovu nároku nevyhověl, obstál (viz zmíněný závěr o neprokázaném vlastnickém právu žalobce k předmětným vkladním knížkám), pak totiž žádný další dovolací důvod týkající se tohoto nároku nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu věci procesně pochybil, pak za situace, kdy v této souvislosti v dovolání nevymezil konkrétní otázku procesního práva, ve vztahu k níž by současně specifikoval naplnění některého z předpokladů přípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., by Nejvyšší soud mohl k těmto případným vadám řízení přihlédnout v souladu s §242 dost. 3 větou druhou o. s. ř. pouze tehdy, pokud by bylo jeho dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu