ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3127.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3127/2023-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně SYNERGY TALENT s.r.o. , sídlem v Českém Těšíně, Alšova 1937/27, identifikační číslo osoby 041 70 733, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 o zaplacení 36 038 324 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 125/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 54 Co 8/2023-293, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 10 C 125/2021-252, rozhodl o žalobě na zaplacení částky 36 038 324 Kč s příslušenstvím tak, že řízení, co do požadavku na úhradu 9 009 596 Kč s příslušenstvím, zastavil (výrok I), žalobu na zaplacení částky 27 028 728 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované 1 200 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 038 324 Kč s příslušenstvím, která jí podle jejích tvrzení vznikla nesprávným úředním postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě spočívajícím ve vydání pokynu peněžním ústavům ze dne 12. 1. 2018, aby byly do Polské republiky (na blíže označený účet polské prokuratury) vydány finanční prostředky zajištěné Policií ČR, a to na základě celkem 4 usnesení o zajištění finančních prostředků. Zajištěné prostředky byly vedeny peněžními ústavy na účtech dceřiných společností žalobkyně Team of Passion s.r.o. a ENERGY GEM s.r.o. (dále také „dceřiné společnosti“). Nezákonnost tohoto postupu státního zastupitelství byla vyslovena nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 pod sp. zn. IV. ÚS 1355/18. Tím bylo podle obsahu žaloby dceřiným společnostem znemožněno podnikat, a jelikož podnikatelská činnost žalobkyně závisela na spolupráci právě s těmito společnostmi, došlo tím nejen ke znemožnění činnosti obou dceřiných společností, ale také žalobkyně. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dceřiné společnosti se domáhají náhrady škody tvořené hodnotou převedených peněžních prostředků v samostatných řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 137/2021 a 14 C 137/2021 a náhrady jím ušlého zisku pak v dalších řízeních vedených u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 134/20251 a 11 C 72/2021.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, jehož skutkovým i právním závěrům bezvýhradně přitakal, uzavřel, že podmínka existence nesprávného úředního postupu je sice nejen s ohledem na závazný nález Ústavního soudu v nynější věci dána, nicméně žalobkyně jednak neprokázala splnění podmínky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, a navíc ani neunesla břemeno tvrzení ohledně vzniku jí dovozované škody. Tento závěr odvolací soud založil na třech úvahách. Jednak, pokud žalobkyně tvrdí, že nebyly-li by zajištěné prostředky odeslány do Polské republiky, byly by dceřiným společnostem žalobkyně vráceny v září 2018, vylučuje toto tvrzení existenci příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem v období tomuto datu předcházejícímu, tedy v období ode dne 12. 1. 2018 do září 2018. Za druhé, žalobkyně neprokázala, že nebýt nesprávného úředního postupu, bylo by zajištění finančních prostředků skutečně zrušeno. Za třetí potom odvolací soud uzavřel, že příčinnou tvrzeného ušlého zisku nebylo převedení peněžních prostředků dceřiných společností žalobkyně do Polské republiky, ale skutečnost, že žalobkyně sama nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, což bylo jejím svobodným rozhodnutím, jelikož v souvislosti s nesprávným úředním postupem jí nebylo nijak zamezeno podnikat, nedošlo k zákazu její podnikatelské činnosti či k „obstavení“ jejích finančních prostředků nebo k jiným zásahům do bezprostřední majetkové sféry žalobkyně a tvrzená škoda žalobkyně je pak pouhým derivátem škody vzniklé přímo dceřiným společnostem (i v této otázce odvolací soud v rámci odstavce 15 a zčásti 22 svého rozsudku aproboval jako správné závěry soudu prvního stupně vtělené do odstavce 23 jeho rozsudku). Příčinnou škody tedy byla jiná skutečnost, a to rozhodnutí, že bez finančních prostředků dceřiných společností žalobkyně podnikat nebude. Tato skutečnost, nezávislá na nesprávném úředním postupu, potom přerušila podle závěrů odvolacího soudu nezbytnou příčinnou souvislost.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) v celém jeho rozsahu včas podaným dovoláním (jež bylo návazně doplněno), jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí stojí na posouzení dvou právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to 1) zda v případě, že protiprávním postupem orgánů činných v trestním řízení byly dovolatelce a „jejímu podnikatelskému seskupení“ odňaty veškeré peněžní prostředky, může břemeno tvrzení ve vztahu k ušlému zisku plnit statutární orgán svým kvalifikovaným odhadem; a 2) zda je povinnost orgánů činných v trestním řízení uvolnit zajištění peněžních prostředků v případě, kdy ani nezahájí trestní stíhání, otázkou právní či otázkou skutkovou. Tyto otázky posléze dovolatelka včasným doplněním dovoláním rozšířila o otázku 3): zda protiprávní poukázání finančních prostředků podnikatelského uskupení dovolatelky „bankovní institucí do cizí země a mimo kontrolu českých orgánů“ vedlo ke zmenšení majetku na straně dovolatelky a zda mělo za následek vznik škody na dovolatelčině majetku (spočívající mj. v ušlém zisku). V dovolání dovolatelka dále zopakovala, že z důvodu zajištění finančních prostředků dceřiných společností neměla sama možnost uzavírat nové smlouvy, ani realizovat smlouvy stávající. Namítala také, že v řízení navrhovala stanovení přesné výše ušlého zisku znaleckým posudkem s ohledem na to, že sama nedisponovala dostatečnými peněžními prostředky, aby zadala vypracování znaleckého posudku na své náklady. Dovolatelka měla za to, že vyčíslila ušlý zisk v souladu s předběžným posouzením jejího statutárního orgánu, v návaznosti na což také v průběhu řízení před soudem prvního stupně upravila petit žaloby. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že unesla břemeno tvrzení ve vztahu k určení výše ušlého zisku, a i kdyby měl být ušlý zisk precizován v návaznosti na výsledky znaleckého zkoumání, nemůže být nepředložení takového posudku důvodem k zamítnutí žaloby. Co se týče příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, dovolatelka poukázala na to, že došlo k „úplné ekonomické likvidaci jakékoli činnosti ostatních členů podnikatelského seskupení“, na kterých byla podnikatelská činnost dovolatelky závislá. Ztráta důvěry u bankovních institucí byla pro seskupení bezprostředně likvidační, když podstatná část podnikatelské činnosti uskupení spočívala v outsourcingu finančních služeb, kteroužto službu nelze bez spolupráce s bankovními institucemi poskytovat. Proto byla podle dovolatelky nepřiléhavá úvaha odvolacího soudu, že dovolatelka po zajištění finančních prostředků dceřiných společností nevykonávala podnikatelskou činnost v důsledku vlastního rozhodnutí. Závěrem pak navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně pro nezákonnost zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První předestřená otázka, týkající se možnosti splnění břemena tvrzení kvalifikovaným odhadem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016), že poučení podle §118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci zatížení ve sporném řízení důkazním břemenem tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby současně označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit vzniku situace, že se účastník dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a skýtá mu tak příležitost včas doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Citované ustanovení tak dle ustálené judikatury sleduje to, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práv a žaloba zamítnuta jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že jej takové břemeno tíží. Tuto poučovací povinnost soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání konaném dle §114c o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž zdůrazňuje, že soudy mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní pouze tehdy, pokud takovému účastníku předtím poučení podle §118a odst. l a 3 o. s. ř. bezvýsledně poskytly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).
V posuzované věci soud prvního stupně dovolatelku opakovaně a dostatečně instruktivním způsobem (srov. např. č.l. 245 verte procesního spisu) vyzval, aby doplnila rozhodná tvrzení ohledně vzniku škody spočívající v ušlém zisku. Po opakovaném poučení dovolatelka nakonec doplnila svá tvrzení, ale toliko zcela obecně a nedostatečně, když vynásobila průměrnou měsíční fakturovanou částku za rok 2016 počtem měsíců v období, za který ušlý zisk požadovala, tj. ode dne 12. 1. 2018 do dne 11. 1. 2021, čímž ušlý zisk vyčíslila na částku 36 038 324 Kč, resp. po částečném zpětvzetí na 27 028 728 Kč. Přestože z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1239/2007, a ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2813/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16.09.2015, sp. zn. 30 Cdo 4251/2014), neznamená to, že by mechanismus vzniku škody nemusel žalující účastník v rámci uplatněných tvrzení (do)vysvětlit. Nejvyššímu soudu se za okolností posuzovaného řízení nezdá nepřiměřené, že soud prvního stupně požadoval po dovolatelce doplnění navazujících tvrzení, zejména co se týče rozsahu, ve kterém byl výše zmíněný měsíční obrat dovolatelky (jejími slovy „měsíční fakturace“) použit ve prospěch dceřiných společností [zvláště jestliže se ony společnosti v separátních řízeních domáhají vlastního tvrzeného ušlého zisku], jaké náklady dovolatelka na dosažení zisku vynaložila a jak jsou – alespoň v obecné rovině – účetní údaje z roku 2016, co do vzniku ušlého zisku souměřitelné s nárokovaným obdobím.
Mířila-li dovolatelka svým dovoláním na to, že relevantní žalobní tvrzení bylo (na podkladu velmi obecného a vágního vyčíslení ušlého zisku, na jehož nedostatky ovšem byla dovolatelka soudem prvního stupně opakovaně upozorňována) možno zjistit (až) ze žalobkyní navržených důkazů – zejména z účetnictví dovolatelky a ze znaleckého posudku, který měl soud nařídit, lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které povinnost tvrzení rozhodných skutečností nelze nahrazovat prostřednictvím důkazních návrhů (zejména předkládáním listin, např. daňových dokladů). Nejvyšší soud dospěl opakovaně k závěru, že nepřichází do úvahy, aby předložené listiny nahradily chybějící skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, jehož závěry obstály i v ústavněprávní rovině, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15). Lapidárně řečeno proces dokazování slouží k potvrzení nebo vyvrácení určitých tvrzení účastníka řízení, dokazování lze provádět k existujícím dostatečně určitým a konkrétním skutkovým tvrzením a je procesně zcela nepřípustné, aby až z provedeného znaleckého posudku či jiných listin soud na úkor procesních práv ostatních účastníků dodatečně nepřípustně extrahoval chybějící žalobní tvrzení. Rovněž postup podle §136 o. s. ř., tedy stanovení výše škody, je možný až tehdy, je-li, co do vzniku škody, tvrzen a prokázán základ uplatněného nároku.
Nejvyšší soud zde nad rámec řečeného odkazuje na obiter dictum svého usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3552/2017, v němž vysvětlil, že bez toho, aby bylo v rovině tvrzení skutkově rozlišeno (a následně prokázáno), o které konkrétní příjmy žalobce přišel v důsledku jakých konkrétních skutečností v řetězci příčin a následků, na jejichž počátku stojí nezákonná rozhodnutí (nebo jako v projednávané věci nesprávný úřední postup), nemůže být žádným znaleckým posudkem stanoven ušlý zisk, když skutkovému závěru o naplnění vztahu příčinné souvislosti musí předcházet právní posouzení, že je tento vztah shledáván právě mezi relevantními příčinami (existenci škody nevyjímaje). Z tohoto důvodu také v nynějším řízení soudy správně shledaly důkazní návrhy dovolatelky (zejména účetnictvím dovolatelky a navrženým znaleckým posudek) stejně jako žalované, za předčasné.
Závěrem o nesplnění povinnosti tvrzení se tak soudy neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež pro danou otázku není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné (což samo o sobě postačilo pro odmítnutí dovolání jako celku).
Na dalších žalobkyní vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál určitý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu