ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3216.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3216/2022-225
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. O. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 91 Co 19/2022-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 91 Co 19/2022-198, se v části výroku I, kterou byl výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2021, č. j. 12 C 195/2019-130, potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 12 C 195/2019-130, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 18. 2. 2016, kdy žalobkyně a její manžel J. O. (dále jen „manžel žalobkyně“) podali u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu proti společnosti Česká pojišťovna, a. s., v níž se domáhali zaplacení částky 57 187 Kč bez příslušenství z titulu náhrady škody odpovídající nákladům vynaloženým na opravu vozidla po autonehodě. Dne 23. 3. 2016 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci elektronický platební rozkaz, který však byl na základě odporu žalované společnosti zrušen. První jednání soudu se v posuzovaném řízení konalo dne 23. 9. 2016 a po provedení dokazování bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Poté, co žalovaná k výzvě soudu složila dne 26. 10. 2016 zálohu na provedení tohoto důkazu, a co soud svým usnesením ze dne 13. 2. 2017 znalce k podání posudku ustanovil, byl spis dle referátu ze dne 2. 3. 2017 zaslán znalci. Dle úředního záznamu však byl zaslán nesprávné osobě. Dle referátu ze dne 31. 8. 2018 soud u znalce urgoval vrácení spisu s vypracovaným znaleckým posudkem. Dne 19. 9. 2018 se znalec omluvil za zpoždění se znaleckým posudkem z důvodu stěhování a dne 24. 9. 2018 soudu doručil znalecký posudek s omluvou, že z důvodu stěhování kanceláře spis omylem založil do vyřízených věcí a zapomněl jej zpracovat. Dne 17. 10. 2018 rozhodl soud o znalečném a následně se dotázal stran, zda trvají na výslechu znalce. Žalobci se ve věci vyjádřili dne 19. 10. 2018 a žalovaná dne 26. 10. 2018. Následovalo nařízení jednání na den 20. 2. 2019 (dne 17. 1. 2019), jež bylo vzápětí na žádost žalované odročeno na den 27. 3. 2019. U tohoto jednání byl k důkazu proveden znalecký posudek i výslech znalce a jednání bylo odročeno za účelem výslechu svědka – opravce vozidla. Další jednání se konalo dne 26. 4. 2019, byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění znaleckého posudku. Doplnit znalecký posudek však Obvodní soud pro Prahu 1 znalci uložil až usnesením ze dne 29. 10. 2019, načež toto doplnění bylo soudu doručeno dne 30. 1. 2020 (po dotazu soudu ze dne 6. 1. 2020 a telefonické urgenci z 22. 1. 2020). Doplnění znaleckého posudku zaslal soud účastníkům dne 18. 2. 2020 a dne 28. 2. 2020 se k němu žalovaná vyjádřila. Při dalším jednání dne 26. 6. 2020 (nařízeno dne 8. 6. 2020) Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci rozhodl tak, že uložil žalované pojišťovně zaplatit žalobcům částku 24 201 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Dne 26. 8. 2020 podali žalobci blanketní odvolání, které následně doplnili. Dne 4. 9. 2020 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku a stejného dne požádali o osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že následně žalobci soudní poplatek zaplatili, dotázal se jich Obvodní soud pro Prahu 1 dne 11. 9. 2020, zda na své žádosti trvají, na což obratem sdělili, že o osvobození nežádají. Dne 20. 10. 2020 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Městský soud v Praze rozhodl dne 3. 12. 2020 tak, že v napadených částech rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Žalobci podali dne 24. 2. 2021 proti rozsudku Městského soudu v Praze ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 519/21, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Toto usnesení bylo doručeno do datové schránky právního zástupce žalobkyně dne 17. 3. 2021. Žalobkyně dne 27. 3. 2019 požádala žalovanou o zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, ale žalovaná o žádosti žalobkyně nerozhodla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že posuzované řízení trvalo od 18. 2. 2016 do 17. 3. 2021, tedy 5 let a 1 měsíc. Dále soud prvního stupně zhodnotil, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu a bylo po skutkové stránce složitější, neboť předmětem řízení bylo posouzení nároku na pojistné plnění po autonehodě a bylo nutné vypracovat znalecký posudek a jeho doplnění a vyslechnout svědka i znalce. Řízení bylo složité i po stránce procesní, neboť byla vydána celá řada procesních rozhodnutí a činěno mnoho jiných procesních úkonů (byl ustanoven znalec a bylo rozhodováno o znalečném, výzva k doplnění blanketního odvolání žalobkyně, výzva k zaplacení soudního poplatku, konalo se několik jednání, k nimž byli účastníci předvoláváni, jednání bylo odročeno k žádosti žalované, byl předvolán svědek k výslechu, přeposílání podání mezi účastníky s výzvou k vyjádření se ve věci, předání spisu mezi soudy v souvislosti s odvoláním). Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení ve smyslu nečinností či obstrukcí nepodílela. Soud prvního stupně však nepřehlédl, že žalobci požádali o osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení, aniž by svou žádost odůvodnili a za situace, kdy již soudní poplatek za odvolání zaplatili, soud se jich tedy musel dotazovat, zda na žádosti trvají, a dále podali blanketní odvolání a museli být vyzváni k jeho doplnění, což mělo jistý vliv na délku posuzovaného řízení. Soud prvního stupně zároveň konstatoval, že žalobkyně o urychlení původního řízení aktivně neusilovala (např. podáním stížnosti na průtahy či návrhem na určení lhůty), byť zdůraznil, že toto nebylo její povinností. Pokud jde o význam řízení, nejedná se o řízení, u něhož se zvýšený význam presumuje. Ohledně postupu soudů zaznamenal soud prvního stupně v posuzovaném řízení jediný průtah, a to v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku (od 2. 3. 2017, kdy byl spis zaslán znalci, do 24. 9. 2018, kdy znalec předložil vypracovaný znalecký posudek, tj. cca 1 rok a 6 měsíců), jinak byl postup soudu relativně plynulý a koncentrovaný. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že tento ojedinělý průtah lze ještě tolerovat a uzavřel, že po zvážení všech zákonných kritérií dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Nedošlo tudíž k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok na zadostiučinění za tvrzenou újmu, žalobu tedy zcela zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 91 Co 19/2022-198, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 562,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 34 912 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale s právním hodnocením věci soudem prvního stupně se zcela neztotožnil. V první řadě se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně a posoudil ji jako nedůvodnou, neboť tato namítaný negativní vztah vůči právnímu zástupci žalobkyně důrazně odmítla a uvedla, že nemá žádný zájem na předmětu řízení, právní posouzení věci soudkyní pak zakládá pouze odvolací důvod, nikoliv důvod vyloučení soudce z projednávání věci. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že posuzované řízení trvalo od 18. 2. 2016 do 17. 3. 2021, tedy 5 let a 1 měsíc, což však na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za nepřiměřenou délku řízení, neboť v postupu soudů shledal více nedostatků než soud prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům a nekoncentrovanému postupu soudu v období od října 2016 do února 2017 (od složení zálohy na náklady znaleckého posudku do ustanovení soudního znalce) a o pochybení při zaslání spisu nesprávnému znalci (ustanovený znalec obdržel spis až dne 3. 4. 2017). Znalci bylo uloženo, aby znalecký posudek vyhotovil do 60 dnů od doručení spisu, konec lhůty tedy připadl na den 2. 6. 2017, Obvodní soud pro Prahu 1 však urgoval znalce až v září 2018, na což znalec reagoval tak, že spis omylem založil a na posudek, který soudu doručil až 24. 9. 2018, zapomněl (průtah od 2. 6. 2017 do 24. 9. 2018). Další průtahy odvolací soud shledal v období od října 2018 do ledna 2019 (od vyjádření účastníků ke znaleckému posudku do nařízení jednání), od května 2019 do října 2019 (od uplynutí lhůty účastníkům řízení k uzavření mimosoudní dohody do uložení znalci doplnit znalecký posudek), od listopadu 2019 do ledna 2020 (od uplynutí lhůty znalci k předložení doplňku znaleckého posudku do dotazu soudu znalci na zpracování doplňku) a od února 2020 do června 2020 (od vyjádření účastníků k doplňku znaleckého posudku do nařízení jednání). V posuzovaném řízení tedy došlo k průtahům přičitatelným státu v délce necelých 2,5 roku. Odvolací soud tudíž uzavřel, že žalobkyni vznikla nepřiměřenou délkou řízení nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje a kterou je nezbytné odškodnit v penězích. Základní částku odškodnění vypočetl odvolací soud na 61 250 Kč (tj. 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále 15 000 Kč za každý další rok a 1 250 Kč za každý další měsíc). Tuto základní částku pak snížil o 20 % z důvodu skutkové složitosti (předmětem řízení byl nárok na pojistné plnění po autonehodě, žalovaná pojišťovna zaplatila nižší částku, než náklady na opravu, které považovala za nadhodnocené, a v průběhu řízení započetla proti žalovanému nároku svou pohledávku ve výši 22 215 Kč z přeplatku pojistného na půjčovném za náhradní vozidlo, neboť oprava trvala nepřiměřeně dlouho; bylo provedeno podrobné dokazování listinami, znaleckým posudkem a jeho doplňkem a výslechem svědka za účelem zjištění, zda použil k opravě originální díly a zda náklady opravy byly v daném místě a čase účelné a přiměřené a jaká byla přiměřená délka opravy), právní a procesní složitost shledal běžnou, ale základní částku snížil o 5 % za počet soudních instancí (věc byla projednávána na dvou soudních instancích a u Ústavního soudu). Dále odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se na délce řízení negativně, ani pozitivně nepodílela a z tohoto důvodu tedy základní částku nemodifikoval, stejně jako z důvodu posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (opakované průtahy soudu vedly k závěru o nepřiměřené délce řízení a jsou dostatečně zohledněné již stanovením peněžité formy zadostiučinění) a významu řízení (ten posoudil odvolací soud jako běžný, neboť se nejedná o řízení, u něhož se zvýšený význam presumuje). S ohledem na to, že žalobkyně sdílela újmu se svým manželem, s nímž vedli posuzované řízení „v zájmovém souladu“, snížil odvolací soud základní částku o 30 %. Na zadostiučinění tedy odvolací soud žalobkyni přiznal částku 27 562,50 Kč (tj. základní částka 61 250 Kč snížená o 55 %) s tím, že poukázal na to, že manžel žalobkyně již byl odškodněn za nepřiměřenou délku totožného řízení částkou 39 639,60 Kč a není důvodné, aby přiznané zadostiučinění manželovi žalobkyně a žalobkyni svou výší výrazněji přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení. K této částce pak odvolací soud žalobkyni přiznal i úrok z prodlení v zákonné výši od 28. 9. 2019, neboť žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 27. 3. 2019, od 28. 9. 2019 je tak žalovaná v prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním (ve znění jeho doplnění ze stejného dne), ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Nejprve žalobkyně obecně uvedla, že dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud nerozhodl o otázce nastolené v dovolání a odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím, že podrobnosti jsou vymezeny dále v dovolání. Dále namítala, že rozsudek odvolacího soudu je jako celek v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, z něhož citovala, že vzhledem k nesprávnému právnímu hodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b), c) a e) OdpŠk je nesprávný i závěr o formě zadostiučinění. Nakonec žalobkyně uvedla, že dovolání je přípustné z důvodu zásahu do základních práv žalobce, přičemž dovolací soud je povinen se zabývat otázkou protiústavnosti v rámci dovolacího řízení ex officio, a to bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání, a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
9. První otázku žalobkyně formulovala tak, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do principu právní jistoty, tedy i do práva na spravedlivý proces, a toto rozhodnutí je tak protiústavní, neboť jejímu manželovi byla za nepřiměřenou délku stejného řízení, a to jen za dobu do 9. 12. 2020 (datum vyhlášení rozsudku odvolacího soudu), přiznána částka 39 639 Kč s příslušenstvím, což v odvolání žalobkyně namítala, přesto jí byla přiznána za delší dobu trvání řízení (včetně řízení o ústavní stížnosti) částka nižší (27 562,50 Kč s příslušenstvím), a to cca o 1/3 (otázka 1). Tímto byl dle žalobkyně porušen i princip proporcionality a rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. V této souvislosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že v rozsudku ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, vydaném ve věci manžela žalobkyně, posoudil Nejvyšší soud přiznanou částku 39 639 Kč jako přiměřené a dostatečné zadostiučinění, odvolací soud (byť rozsudek nebyl vydán v předmětné věci) měl jeho závěry respektovat a pokud tak neučinil, jednal s libovůlí. Na závěr žalobkyně zrekapitulovala procentní modifikace základní částky ve věci jejího manžela a její s tím, že snížení z důvodu složitosti řízení (20 %), instančnosti (5 %) a sdílené újmy (30 %) je uvedeno shodně, jen z důvodu průtahů v řízení byla základní částka u manžela žalobkyně zvýšena o 20 %, u žalobkyně však nikoliv. Základní částka u manžela žalobkyně tak byla snížena jen o 35 %, ale u žalobkyně o 55 %.
10. Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud chybně hodnotil otázku přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění (otázka 2), kterou posoudil v rozporu s již výše uvedenými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, vydaného ve věci manžela žalobkyně. V rámci formulace této otázky se sice žalobkyně dotazovala na přiměřenost částky 39 639,60 Kč, nicméně hovořila o přiměřenosti zadostiučinění za újmu žalobkyně, z čehož je zřejmé, že se žalobkyně dotazovala na přiměřenost jí přiznané částky (27 562,50 Kč), nikoliv částky přiznané jejímu manželovi. V tomto směru se tedy jednalo o chybu v psaní.
11. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a s tím, že pro zjištěné průtahy v řízení odvolací soud základní částku nezvýšil (otázka 3). Tímto se dle žalobkyně odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013.
12. Žalobkyně dále namítla, že snížení základní částky celkem o 55 % je v rozporu s principem proporcionality (otázka 4) s tím, že při řešení otázky, zda lze základní částku snížit pod 50 % při zachování principu proporcionality mezi utrpěnou újmou a poskytnutým odškodněním, se odvolací soud odchýlil od Stanoviska, a otázku, zda je soud povinen zabývat se otázkou zachování přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a poskytovaným odškodněním v rámci odůvodnění a při snížení o více jak 50 % takový výjimečný postup odůvodnit skutkovými okolnostmi, považovala za dosud dovolacím soudem neřešenou.
13. Nesouhlas vyslovila žalobkyně i s limitací výše zadostiučinění hodnotou sporu (otázka 5) a poukázala na to, že předmětem sporu nebyla jen částka 66 000 Kč (při součtu zadostiučinění dvou účastníků sdílejících společnou újmu), neboť předmětem posuzovaného řízení byl kromě jistiny ve výši 57 187 Kč i úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 2. 2016 do zaplacení, soudní poplatky (2 288 Kč za žalobu a 1 000 Kč za odvolání), náklady znaleckého zkoumání (3 500 Kč), náklady právního zastoupení žalobkyně a jejího manžela a náklady žalovaného v případě neúspěchu, což dle žalobkyně „hravě“ přesáhne 100 000 Kč. Při posouzení této otázky se tedy odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
14. Nakonec žalobkyně vymezila dle jejího názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda nároky osob sdílejících společnou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení jsou nároky jedinečné a vázané na osobu účastníka řízení a zda mají vůči sobě navzájem nějakou komplementární povahu, což dle žalobkyně popírá osobnostní povahu a jedinečnost takového nároku (otázka 6). Žalobkyně tudíž nesouhlasila s úvahou soudu o sčítání nároku žalobkyně a jejího manžela za současné limitace nároku hodnotou sporu a považovala to za faktické duplicitní uplatnění sdílené újmy vůči každému z poškozených.
15. Závěrem žalobkyně navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Pokud žalobkyně v úvodu dovolání obecně uváděla, že její dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud nerozhodl o otázce nastolené v dovolání a odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednotlivé právní otázky a předpoklady přípustnosti k nim konkretizovala v další části dovolání.
23. Jestliže však žalobkyně v dovolání obecně tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu považuje za protiústavní a že jím bylo zasaženo do jejích základních práv (což blíže rozvedla v rámci otázky 1), a tudíž je dovolání přípustné již z důvodu tvrzeného zásahu do základního práva bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu, tak zcela opomíjí, že i dle jí odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je ale třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobkyně mylně domnívá. V této části (a to jak v obecné formulaci předpokladů přípustnosti, tak při formulaci otázky 1, kde žalobkyně pouze namítala, že bylo porušeno její legitimní očekávání, že její věc bude posouzena jako věc jejího manžela řešená Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 1181/2021) je tudíž dovolání žalobkyně vadné, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti ohledně otázky zásahu do základních práv žalobkyně.
24. Co se pak týče námitky žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je jako celek v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, z něhož citovala závěr, že vzhledem k nesprávnému právnímu hodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b), c) a e) OdpŠk je nesprávný i závěr o formě zadostiučinění, a dále námitky, že poskytnuté zadostiučinění není přiměřené a v tomto směru se tedy odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 (otázka 2), jedná se o námitky směřující do přiznané výše zadostiučinění (neboť žalobkyně nesouhlasí s výší poskytnutého zadostiučinění v penězích a jinou než peněžitou formu zadostiučinění nepožaduje), které rovněž nemohou přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
25. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že v daném případě nebylo možno snížit základní částku o 55 % a překročit tak limit pro modifikaci uvedený ve Stanovisku (otázka 4), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud z důvodu složitosti řízení snížil základní částku celkem o 25 % (20 % pro skutkovou složitost a 5 % pro víceinstančnost) a pro sdílení újmy o 30 %. Judikaturou Nejvyššího soudu stanovený obvyklý (ale nikoliv nepřekročitelný) limit pro snižování a zvyšování základní částky se totiž vztahuje k posuzování jednotlivých zákonných kritérii (srov. část VI Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), nikoliv na výslednou výši modifikace vypočtenou po zhodnocení jednotlivých kritérii, jak namítá žalobkyně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud u jednotlivých kritérií nepřistoupil k modifikaci základní částky přesahující 50 %, napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda je soud povinen zabývat se zachováním přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a poskytovaným odškodněním v rámci odůvodnění a při snížení o více jak 50 % takový výjimečný postup odůvodnit skutkovými okolnostmi, nezávisí. Ani tato otázka tedy nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud na řešení takové otázky své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Co se týče otázek 5 a 6, v rámci kterých žalobkyně nesouhlasila s tím, aby její nárok na zadostiučinění a nárok jejího manžela byl v součtu limitován předmětem posuzovaného řízení, a rovněž zpochybňovala dle ní odvolacím soudem vypočtenou výši takového předmětu řízení, ani ty nemohou přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť ani na takovém závěru napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na řešení takové otázky své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci sice odvolací soud poukázal na to, že manžel žalobkyně již byl odškodněn za nepřiměřenou délku totožného řízení částkou 39 639,60 Kč a nepovažoval tak za důvodné, aby přiznané zadostiučinění manželovi žalobkyně a žalobkyni svou výší výrazněji přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení, nicméně vypočtený nárok žalobkyně s ohledem na předmět posuzovaného řízení (který navíc není v napadeném rozsudku ani blíže vyčíslen) nijak nesnižoval (nelimitoval jím částku přiznanou žalobkyni) a vypočetl ho ze základní částky za celkovou dobu trvání posuzovaného řízení (61 250 Kč), kterou následně s ohledem na hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk snížil o 55 %, čímž získal přiznanou částku 27 562,50 Kč.
27. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci (otázka 3), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
31. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
32. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
33. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
34. V části III Stanoviska pak Nejvyšší soud zdůraznil, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i pokud k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
35. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).
36. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018).
37. Odvolací soud vyšel v dané věci ze zjištění, že téměř polovinu délky nepřiměřeně dlouhého řízení zabíral průtah orgánů veřejné moci spočívající v opakovaných průtazích a nekoncentrovaném postupu. Přes tato zjištění odvolací soud k tomuto průtahu přihlédl pouze při posouzení, zda je posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění jej v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci odmítl hodnotit s odůvodněním, že již byl zohledněn v rámci závěru o nepřiměřené délce řízení a o nároku na peněžitou formu zadostiučinění, a to aniž se zabýval tím, o jak závažné procesní pochybení šlo a jakou měrou se tento průtah ve vztahu k ostatním posuzovaným kritériím podílel na celkové délce řízení. Právní posouzení tohoto kritéria tak není úplné, a tudíž ani správné.
38. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
39. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, tedy s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, a dále v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
40. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobkyně ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že průtahy v posuzovaném řízení se na jeho délce podílely zásadním způsobem a že se jednalo o zvlášť závažné pochybení v postupu orgánu veřejné moci (soudu), zohlední tuto skutečnost i při úvaze o přiměřené výši zadostiučinění, a to v rámci aplikace kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk s tím, že pokud dospěje k závěru, že s ohledem na předmět posuzovaného řízení a výši zadostiučinění přiznaného manželovi žalobkyně bude namístě modifikovat vypočtenou výši zadostiučinění žalobkyně, neopomene se řádně zabývat tím, jaké částce odpovídal předmět posuzovaného řízení včetně příslušenství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
41. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu