ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3418.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3418/2023-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 481/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 13 Co 35/2022-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 12. 12. 2020 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 78/2017.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 46 C 481/2020-79, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 688 Kč od 12. 12. 2020 do 11. 3. 2021, kapitalizovaný v částce 590 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 121 312 Kč spolu z úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 121 312 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 12. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, a ohledně částky 94 938 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 12. 12. 2020 do zaplacení jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu zamítavé části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba v meritu věci, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jež by měla být dovolacím soudem rozhodnuta jinak.
Namítá-li žalobce, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což však žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Otázka „valorizace“ základní částky, v rámci níž by měl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než jak rozhodl v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).). Z části VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu