ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3619.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3619/2022-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně CZT a.s. , IČO 25272322, se sídlem v Čáslavi, Lísková 1513, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 1 039 724 400,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 204/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 30 Co 148/2022-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 039 724 400,72 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Celního úřadu Pardubice a Celního ředitelství Hradec Králové o doměření spotřební daně z tabákových výrobků za období únor až červen a srpen až říjen 2006. Uvedená částka sestávala jednak z částky 1 035 731 840,72 Kč, na níž žalobkyně vyčíslila zisk, který by získala za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014 výrobou a prodejem doutníků zn. GULLIVERS STANDARD a Merlin a který jí v důsledku zmíněných nezákonných rozhodnutí ušel, a jednak z částky 3 992 560 Kč, jež odpovídala škodě související s likvidací těchto již vyrobených doutníků, jejichž prodej byla žalobkyně nucena ukončit.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 14 C 204/2017-330, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti pak jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvedené náležitosti však podané dovolání nesplňuje v té části, v níž žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o absenci rozporu námitky promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení vznesla, s dobrými mravy. Žádný konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř. totiž žalobkyně ve vztahu k této otázce v dovolání nespecifikovala. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z §237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
V uvedené části tedy dovolání žalobkyně nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Otázka (dle názoru žalobkyně v praxi dovolacího soudu dosud neřešená), zda je dán vztah příčinné souvislosti mezi úkony celních orgánů, které vycházely z nezákonného posouzení výrobků žalobkyně z hlediska daňového (tyto výrobky byly namísto doutníků nesprávně daňově klasifikovány jako tabák ke kouření), přičemž časově předcházely okamžiku vydání nezákonného rozhodnutí o doměření spotřební daně z těchto výrobků (tj. vydání dodatečných platebních výměrů Celního úřadu v Pardubicích ze dne 21. 11. 2007 a odvolacích rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 22. 12. 2010), a škodou, která žalobkyni vznikla, stejně jako s tím související dílčí otázky, zda písemné sdělení (dopis) Generálního ředitelství cel adresované žalobkyni dne 30. 8. 2006 a obsahující informaci o vyšším zdanění jejích výrobků, jakož i stanovisko tohoto orgánu ze dne 22. 9. 2006 obsahující instrukci směřující vůči podřízeným celním orgánům, aby byly výrobky žalobkyně zajišťovány, představují úkony, které se odrazily až v nezákonném rozhodnutí o doměření daně (žalobkyně je spolu s vydaným zajišťovacím příkazem ze dne 18. 10. 2006 a dvěma zajišťovacími exekučními příkazy ze dne 1. 11. 2006 souhrnně označuje jako „předběžné úkony“), a zda je proto třeba tyto úkony z hlediska příčinné souvislosti posoudit jako součást nezákonného rozhodnutí (které dle žalobkyně společně se zmíněnými předběžnými úkony tvoří „nezákonné zdanění doutníků“), pročež je žalovaná odpovědná i za škodu způsobenou těmito úkony, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Žalobkyní zpochybňované závěry odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím, resp. jemu předcházejícími úkony celních orgánů, a tvrzenou škodou přitom ve své podstatě nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Základ dovolací argumentace žalobkyně je zde totiž vystavěn na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, podle kterého se žalobkyně rozhodla výrobu a prodej předmětných doutníků ukončit již přede dnem 1. 9. 2006 (přesněji nejpozději ke dni 31. 8. 2006), tj. předtím, než celní orgány vůči ní jakékoliv výše zmíněné kroky podnikly (viz body 18, 26, 27 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Vychází-li tedy žalobkyně ve svém dovolání z odlišného skutkového základu, přičemž současně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a věta prvá o. s. ř. a contrario). Pokud v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani v případě otázky (podle žalobkyně dovolacím soudem rovněž dosud neřešené), jež se týká počátku a následného průběhu promlčecí lhůty upravené v §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku způsobeného výše zmíněnými nezákonnými rozhodnutími celních úřadů v situaci, kdy rozhodnutí, kterým tato nezákonná rozhodnutí byla zrušena (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2013, č. j. 30 Af 6/2011-334), bylo následně rovněž zrušeno (rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 17/2013-179), načež bylo vydáno nové rozhodnutí, jímž byla původní nezákonná rozhodnutí zrušena znovu (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2015, č. j. 30 Af 6/2011-542). Není-li naplněn vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, kterou žalobkyně v řízení uplatňuje, je existence jejího nároku bez dalšího vyloučena. Jestliže tento důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně rovněž nevyhověl, obstál, nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Stejně odůvodněný závěr o nepřípustnosti podaného dovolání se tak uplatní i ve vztahu k další právní otázce, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala s tím, že ji rovněž považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, a totiž k otázce, odkdy běží promlčecí lhůta týkající se nároku na náhradu škody způsobené vydáním zajišťovacího příkazu ze dne 18. 10. 2006, resp. zajišťovacích exekučních příkazů ze dne 1. 11. 2006 (které měly sloužit k úhradě spotřební daně vyměřené žalobkyni v nezákonné výši), když v době zrušení těchto příkazů ještě nebyla konečným způsobem vyřešena otázka zákonnosti vlastní daňové povinnosti žalobkyně.
Ohledně té části dovolání, kterou je rozsudek odvolacího soudu napadán ve vztahu k částce 52 797 306,72 Kč s příslušenstvím, pak totéž platí i proto, že pro žalobkyni nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu jejího žalobního požadavku odůvodněno také právním závěrem, v souladu s nímž se jedná o „další zvláštní úročení vzniklé škody, resp. náhrady za škodu“, kterou zákon neupravuje (viz bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž žalobkyně správnost tohoto závěru svým dovoláním nezpochybnila. Žádný dovolací důvod, který žalobkyně v dovolání vymezila, tedy za této situace nemůže podmínky přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení stran této částky naplnit.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu věci procesně pochybil (viz body 137 až 142 dovolání), pak za situace, kdy v této souvislosti v dovolání nevymezila konkrétní otázku procesního práva, ve vztahu k níž by současně specifikovala naplnění některého z předpokladů přípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., by Nejvyšší soud mohl k těmto případným vadám řízení přihlédnout v souladu s §242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. pouze tehdy, pokud by bylo její dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu