ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3709.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3709/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 109/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 39 Co 133/2023-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 76 C 109/2022-49, zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal úhrady částky 200 000 Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v souvislosti s nepřiměřenou délku správního řízení, které bylo proti němu vedeno. Poukázal na to, že byl účastníkem řízení o státní kontrole a navazujícího správního řízení, vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 606902/2018 ODA-TAXI (dále jen „posuzované řízení“), zahájeného kontrolou, uskutečněnou dne 18. 4. 2018. Správní řízení o přestupcích žalobce bylo zahájeno dne 27. 2. 2019. Magistrát hlavního města Prahy následně žalobci uložil pokutu 100 000 Kč, k odvolání žalobce Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 26. 1. 2022 pokutu snížilo na částku 90 000 Kč, rozhodnutí žalobce obdržel dne 27. 1. 2022.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu výroku o věci samé I, avšak jen co do částky 100 000 Kč, dovoláním /jež opakovaně doplňoval/, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce domnívá. Jím učiněný odkaz na nálezovou judikaturu se totiž týká jen problematiky přípustnosti dovolání, nenahrazuje však sám o sobě vymezení rozporu napadeného rozhodnutí s konkrétní otázkou odchylně řešenou soudem ochrany ústavnosti. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce v dalším textu vymezil, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu i předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka pod bodem III), podle níž odvolací soud nezahrnul kontrolní „řízení“, jež předcházelo správnímu řízení do celkové délky posuzovaného řízení. Takovou úvahou se nikterak nezprotivil závěrům ustálené judikatury, srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, v němž bylo (ve věci týkající se jiného řidiče spolupracujícího s platformou UBER) vysvětleno, že závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (na nějž se dovolatel nyní odkazuje), v souladu s níž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, není na kontrolu provedenou podle kontrolního řádu aplikovatelný. Platí tedy, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. Ze žádných (včas) žalobcem uplatněných skutkových námitek přitom neplyne, že by šlo o výjimečný případ, kdy by se závěry shora uvedené neměly uplatnit. V obou výše označených rozsudcích Nejvyšší soud v minulosti vymezil, že základním dělícím kritériem je okolnost, zda v rámci provedené kontroly kontrolovaný subjekt byl povinen zaplatit kauci (popř. mu bylo dočasně odebráno osvědčení řidiče vozidla taxi) či – jako tomu bylo i v poměrech projednávané věci – k žádnému bezprostřednímu omezení práv kontrolovaného nedošlo [srov. odst. 48 a násl. zmiňovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 283/2023, včetně judikatury v něm citované]. Platí, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023). Právní názor žalobce, podle něhož kontrola provedená podle kontrolního řádu zásadně je bez dalšího součástí pozdějšího správního řízení, které bylo zahájeno na základě výsledku kontroly, tedy není správný a argumentace obsažená v odvolání nemá potenciál k tomu, aby daná otázka (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, srov. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byla cestou překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu vyřešena jinak.
K otázce pod bodem IV dovolání možno uvést, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž vhodnou formou, popř. výslednou peněžitou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení, pak soudy obou stupňů v přítomné věci dospěly k závěru, že z nepřiměřené délky správního řízení žalobci nemajetková újma (jejíž vznik žalovaná nevyvrátila) vznikla, neboť jinak by nemohl uvažovat ani o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že závěr o zvolené formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk, byť nakonec žalobu zamítly, ježto odpovídající konstatování porušení práva žalovaná poskytla žalobci mimosoudně. Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o marginálním (nepatrném) významu předmětu řízení pro žalobce; nebylo proto (pro absenci judikatury) zapotřebí postupovat podle nálezů Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 8. 8. 2017, III. ÚS 899/17, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, ze dne 20. 6. 207, sp. zn. III. ÚS 1263/17, nebo ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (viz bod VII dovolání). Nevyjádřil-li se konečně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k původu prostředků, z nichž byla zaplacena uložená pokuta, přestože v mnoha jiných řízeních vyšlo najevo, že tyto pokuty (popř. kauce) hradil za postižené řidiče provozovatel platformy UBER prostřednictvím právního zástupce dovolatele, pak jde o skutečnost, jíž by se mohla ve svůj prospěch dovolávat žalovaná, žalobci však z tohoto opomenutí žádná újma nevznikla (ba právě naopak).
Výše rozebrané závěry platí i za situace, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) vycházel z toho, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku , stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku , stížnost č. 27061/95, ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku , stížnost č. 75101/01, a ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella vs. Itálie , stížnost č. 64890/01). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu náležitě posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Odvolací soud výše citované judikatuře při posouzení námitek žalobce učinil zadost. V souladu s ní totiž při posuzování nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o přestupku dle §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vzal na zřetel, že žalobce byl (v převážném rozsahu) uznán vinným v přestupkovém řízení, a byl mu uložen trest, v rozhodné době byl držitelem živnostenského oprávnění k provozování osobní přepravy a musely mu tak být známy podmínky, za nichž lze službu (fakticky taxislužbu) vykonávat. Příslušné řízení, o jehož osud se žalobce příliš nezajímal (což platí zejména pro jeho odvolací fázi), bylo pouze důsledkem jeho protiprávní činnosti a vedení řízení nemohl pociťovat stejně úkorně jako osoba, která se nedopustila žádného protiprávního jednání. Odvolací soud na věc (jde-li o výklad relevantních ustanovení zákona) implicitně aplikoval i závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18. Daná rozhodnutí (Nejvyššího soudu a následně Ústavního soudu) výslovně respektují, že jak osoba v trestním řízení odsouzená za spáchání úmyslného trestného činu, tak osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, mají stejné základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a že jim nepřiměřeně dlouhé řízení působí nemajetkovou újmu. Existují ovšem významné rozdíly v tom, jak intenzívní nejistotu, a tedy i újmu, je trestní (přestupkové) řízení v daných případech s to vyvolat, což Nejvyšší soud podrobně ve zmíněném rozhodnutí vysvětlil. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu vystavěno na výsledku předmětného řízení, opodstatnění nemá, když navíc posledně uvedený závěr Nejvyšší soud zopakoval ve skutkově srovnatelné věci týkající se jiného řidiče poskytujícího službu na podkladě aplikace UBER (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2073/2023). Nejistotu mohl žalobce pociťovat v zásadě jen ohledně výše pokuty (která již v odvolacím řízení nemohla být uložena ve vyšší výši), zproštění viny očekávat [přinejmenším po větší čas odvolacího řízení] rozumně nemohl. Připomíná se, že i judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že rozhodovací praxe správních soudů ve věcech právní kvalifikace jednání, souvisejícího s projednáváním přestupku žalobce, jako výkonu taxislužby byla usměrněna rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 5 As 255/2019 (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/23). Právě s odvoláním na vývoj judikatury správních soudů ve věci (taxi)služeb, poskytovaných společností Uber, je absence podstatné nejistoty žalobce o výsledek správního řízení tou zásadní skutečností, jež hloubku tvrzené nemateriální újmy žalobce po dubnu 2020 relativizuje. Řečeno jinak: okolností podstatně snižující význam posuzovaného správního řízení nebyl toliko jeho výsledek, ale bylo soudy obou stupňů přihlédnuto i k mnohým dalším okolnostem svědčící pro závěr o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce.
Dovolatelem zpochybněná forma zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považována za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ohledně presumpce nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nebo od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možnou kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (ze dne 21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku , stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti Dánsku , stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014, ve věci Szabo proti Rumunsku , stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku , stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii , stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci Trzaska proti Polsku , stížnost č. 25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti Maďarsku , stížnost č. 73593/10), kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však ESLP v těchto případech nezabýval).
K výhradám v bodu V dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v přestupkovém řízení. Okolnost, že nepřiměřená délka řízení nebyla v jejich průběhu zohledněna snížením trestu však pro civilní soud v kompenzačním řízení znamená, že k takové okolnosti nepřihlédne a při odškodnění postupuje autonomně vlastním posuzováním kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk. Názor žalobce, že v každém takovém případě by muselo být poškozenému přiznáno zadostiučinění v relutární formě jednak nemá oporu v zákoně, jednak je nelogický, neboť by, dovedeno ad absurdum, bezdůvodně privilegoval účastníky těch nepřiměřeně dlouhých řízení, v nichž je rozhodováno o ukládání peněžitých pokut a obdobných sankcí, před účastníky jiných řízení, v nichž rozhodující orgán z povahy těchto řízení není oprávněn průtahy zohlednit (typicky v občanskoprávním řízení o zaplacení peněžitého plnění). Rovněž shodně se soudy nižších stupňů nepovažuje dovolací soud posuzované řízení za extrémně dlouhé, byť byly překročeny zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, je-li podle skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, že odvolací správní orgán vyčkával na sjednocení judikatury správních soudů ke sporné otázce, na níž stálo napadené rozhodnutí (a mnoho dalších). Dovolání pro takto předestřenou otázku proto není (s odkazem na výše uvedenou judikaturu) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud pak žalobce ve svém dovolání ve vztahu k průtahům v řízení citoval závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, a ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, vážících se k zákonnému kritériu postupu orgánů veřejné moci, podle nichž nelze poškozenému přičítat k tíži nevyužití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, tak na vyřešení takové otázky napadené rozhodnutí přísně vzato nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže se otázkou využití či nevyužití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení zabýval výlučně z pohledu kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného (nezájem o řízení, předkládání důkazů až v odvolacím řízení), navíc ve vztahu k tomuto kritériu nešlo ani o argumentaci rozhodující (viz již výše).
Napadené rozhodnutí rovněž není zatíženo extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a z něj učiněným závěrem o skutkovém stavu. Nezájem žalobce o průběh správního řízení odvolací soud koncentroval zejména do jeho odvolací fáze, kdy žalobce (až) při doplnění odvolání předložil svá daňová přiznání, aniž by v další fázi průtažného řízení, ač sám či prostřednictvím svého zástupce, projevil jakoukoliv aktivitu. Uvedený nezájem nehodnotil odvolací soud k tíži žalobce z hlediska toho, zda řízení bylo nepřiměřené dlouhé, když v základu shledal jím uplatněný nárok za opodstatněný, zohlednil jej podpůrně toliko při úvaze o míře způsobené újmy a vhodné formě její kompenzace.
Namítá-li žalobce v dovolání (vide jeho čl. VIII), že právní jednání žalované, jímž mu měla poskytnout přiměřené zadostiučinění, nebylo učiněno vážně, pak taková námitka nebyla uplatněna před soudy nižších stupňů. Jestliže žalobce takovou námitku neuplatnil ani v odvolacím řízení (ač mu v tom nic nebránilo) nemůže jí proto ke své obraně používat ani v řízení dovolacím. Nejvyšší soud zde odkazuje na věci přiléhavé závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22, podle nichž účastník řízení nemůže očekávat, že si bude určité argumentační linie šetřit až do dovolacího řízení, kde se jimi bude Nejvyšší soud jako v předmětném sporu první soud zabývat. Takový postup by šel zcela proti smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku i proti smyslu instančního přezkumu obecně a vůbec ekonomii občanského soudního řízení. Na tom nic nemění ani zásada iura novit curia , která neznamená, že si účastníci mohou „schovávat“ argumenty pro účely mimořádných opravných prostředků bez ohledu na jejich právní úpravu, a to dokonce ani tehdy, jde-li o argumenty vztahující se k otázce, kterou soudy řeší z úřední povinnosti kdykoli během řízení (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3488/14 ze dne 10. 3. 2015). Doplnit možno, že jen proto, že žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění jemu vzniklé újmy formou konstatování porušení práva ji nemůže zbavovat možnosti účinně argumentovat na podporu svého stanoviska v navazujícím soudním řízení, a to i k otázkám týkajícím se základu nároku.
Pokud se týče doplnění dovolání, v němž je odkazováno na kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, pak důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu v podobné věci byly zásadní vady při zjišťování skutkového stavu v průběhu odvolacího řízení a tyto závěry nelze přenášet do poměrů věcí jiných. Je-li pak rozhodnutí Nejvyššího soudu používáno ke kritice závěrů odvolacího soudu v nyní projednávané věci, pokud ten odkazoval na judikaturu správních soudů týkající se výkladu toho, co se míní provozováním vozidel taxislužby, pak nelze pomíjet podstatnou distinkci mezi oběma poměřovanými případy, kdy v přítomné věci odvolací soud z jiných rozhodnutí neextrahoval absentující skutková zjištění, nýbrž se vyjadřoval k otázce ustálení judikatury správních soudů, navíc ve věcech, v nichž byl činný i zástupce nynějšího žalobce, kterému tak musela být rozhodnutí správních soudů dobře známa. Co do okamžiku, od kdy muselo být žalobci (prostřednictvím jeho zástupce) zřejmé, jak judikatura nahlíží na provozování vozidel prostřednictvím aplikace UBER, odkazuje Nejvyšší soud na úvahy obsažené již výše.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu