ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2106.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2106/2022-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) F. Č. a b) D. Č. , společně bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Ing. Janem Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované DSK Praha, domy stavěné na klíč, s. r. o. , se sídlem v Jesenici, Belnická 988, identifikační číslo 61504734, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 9, Konzumní 643/10, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 42/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 3 Cmo 139/2021-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Vintera, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 32 Cm 42/2020-31, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. Rsp 103/19 (dále jen „rozhodčí nález“), s tím, že nebyl naplněn důvod pro jeho zrušení podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“). Soud prvního stupně uzavřel, že v rozhodčím řízení nebyla porušena rovnost stran, žalobci nebyli zkráceni na svých právech vyjádřit se k věci a nebylo jim bráněno reálně jejich věc projednat. To, že rozhodčí soud věc posoudil podle jiného právního názoru, než jakému přisuzovali váhu žalobci, nezakládá důvod pro jeho zrušení. Vydaný rozhodčí nález nelze považovat za překvapivý nebo nepředvídatelný, jelikož za takové rozhodnutí se považuje nález, jímž je originálním a nečekaným způsobem posouzen řešený případ, aniž by účastník mohl takový směr úvah předvídat. To platí zejména tam, kde účastník v rozhodčím řízení nedostal možnost skutkově a právně argumentovat k úvahám, kterými se při vydání rozhodnutí řídil ten, kdo je vydal. Jinak řečeno, překvapivost nálezu bývá dovozována, pokud právní posouzení věci stranu řízení zaskočí, neboť nebylo z předchozího řízení předvídatelné, v důsledku čehož nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti na podporu svého právního posouzení, jelikož je nepovažovala za podstatné a nebyla upozorněna, že rozhodce má nebo může věc posoudit zcela jinak.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 3 Cmo 139/2021-51. Odvolací soud zdůraznil, že se účastníci řízení ve smlouvě o dílo ze dne 3. 5. 2012 v bodu XX. 4 dohodli na tom, že veškeré spory vzniklé ze smlouvy či v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) podle Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Řád“) třemi rozhodci. V rozhodčím řízení mezi týmiž účastníky ze stejné smlouvy o dílo nálezem ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. Rsp 760/17, ve vztahu k nákladům, které žalobci vynaložili na zpracování znaleckých posudků, sloužících v rozhodčím řízení jako důkazy, jim rozhodčí soud nepřiznal právo na jejich náhradu s odkazem na §45 Řádu a s odůvodněním, že Řád přiznání náhrady těchto výdajů neupravuje (nejsou v něm uvedeny). Žalobci proto náklady na vyhotovení dotčených znaleckých posudků uplatnili jako samostatný nárok v rozhodčím řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 103/19. Odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu představovanou zejména jeho rozsudky ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, a ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nelze rozhodčímu soudu v řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 103/19 vytknout jakékoliv procesní pochybení, které by vedlo k porušení rovného postavení účastníků rozhodčího řízení a ke znemožnění plného využití jejich procesních práv. Nedůvodnost požadavku žalobců byla odvislá od právního posouzení povahy uplatněného nároku, jenž byl jednoznačně dán provedeným dokazováním, a proto nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí rozhodců. Stejně tak na výsledek rozhodčího řízení nemohl mít vliv nedostatek poučení žalobců podle §118a o. s. ř. Jejich úspěch v řízení totiž nezávisel na prokázání či neprokázání skutku (věc byla zcela skutkově objasněna), a tak nebylo na místě takové poučení poskytnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3206/2014). Odvolací soud s odkazem na blíže citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že nelze hovořit o překvapivosti rozhodčího nálezu, neboť žalobci sami uplatnili požadavek na zaplacení nákladů za vypracované znalecké posudky v rozhodčím řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 760/17, tuto skutečnost uplatňovali i v řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 103/19, přičemž existuje ustálená judikatura dovolacího soudu k otázce nákladů řízení a určení, kdy a v jakém řízení má o nich být rozhodnuto. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu zedne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, a blíže označenou rozhodovací praxi Ústavního soudu odvolací soud uzavřel, že není nic překvapivého nebo nepředvídatelného na řešení právní otázky, zda náklady vynaložené účastníkem rozhodčího řízení na vyhotovení znaleckých posudků předložených v rozhodčím řízení k důkazu, o které rozhodci opřeli svoje rozhodnutí, představují vlastní náklady účastníka, které jsou ovšem nahraditelné jen v tom řízení, v němž byl takový důkaz předložen. To zda „první“ rozhodčí soud přijal (ne)správný závěr, pokud v řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 760/17 „vyloučil“ z náhrady nákladů výdaje žalobců spojené s vyhotovením privátních znaleckých posudků nepřísluší soudu v tomto řízení hodnotit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též jen „dovolatelé“) dovolání, které považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že toto rozhodnutí závisí na posouzení „otázky procesního práva, která měla být odvolacím soudem posouzena jinak“. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3206/2014, jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, odvolacímu soudu vytýkají nesprávný závěr o nenaplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) z. r. ř., protože rozhodčímu soudu toleroval, že žalobcům neposkytl poučení podle §118a o. s. ř., což mělo za následek vydání překvapivého rozhodnutí (rozhodčího nálezu). Tím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces – na spravedlivé rozhodčí řízení. S tímto odůvodněním dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Požadavek dovolatelů, aby dovolací soud posoudil otázku procesního práva, „která měla být odvolacím soudem posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Řečeno jinak, žalobci se nedomáhají toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla rozhodující otázka, zda je povinností rozhodců poskytovat stranám v rozhodčím řízení poučení přiměřeně odpovídající tomu, jež v občanském soudním řízení poskytují soudy podle §118a o. s. ř., neboť z právních závěrů odvolacího soudu vyplývá, že předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelé neunesli důkazní břemeno.
Jako obiter dictum se sluší dodat, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 z. r. ř.) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení §118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Jak již vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, nebo v usnesení ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle §118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, namístě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout). Poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, jeho rozsudky ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
Žalobci v dovolání výslovně uvedli, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také proti jeho nákladovému výroku, ve vztahu k němu však v dovolání žádné konkrétní výhrady neuplatnili; ostatně podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu