ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2983.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2983/2022-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Z. L., bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované K. A. , se sídlem XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, o zaplacení 88.398,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 111 C 5/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 24 Co 270/2021-438, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.001,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jana Březiny, MLaw, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 111 C 5/2020-370, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2021, č. j. 111 C 5/2020-378, ve spojení s usnesením ze dne 25. 10. 2021, č. j. 111 C 5/2020-379, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 83.078,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 8,25 % z této částky od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.); v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 5.319,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 88.398,90 Kč od 29. 11. 2019 do 20. 1. 2020, ve výši 10 % ročně z částky 5.319,97 Kč od 21. 1. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 8,25% ročně z částky 5.319,97 Kč od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 a ve výši 8,5% z částky 5.319,97 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a nákladech státu (výroky III. až V.).
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 24 Co 270/2021-438 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně (objednatelka) uzavřela s žalovanou (zhotovitelkou) dne 25. 10. 2019 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla oprava a rekonstrukce bytové jednotky č. XY nacházející se v domě čp. XY, v XY, s výjimkou kuchyně, za maximální cenu 680 000 Kč včetně DPH; cena jednotlivých prací ve smlouvě určena nebyla. Žalobkyně žalované zaplatila zálohu ceny díla ve výši 350 000 Kč. K okamžiku, ke kterému se smluvní strany dohodly na ukončení smlouvy o dílo (tj. k 25. 11. 2019), byla provedena pouze část prací (bourací práce a část elektroinstalačních prací); tyto práce žalovaná žalobkyni vyúčtovala fakturou z 25. 11. 2019 znějící na 115.744 Kč a ze zaplacené zálohy jí vrátila 234.256 Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouva o dílo byla uzavřena platně a cena díla byla sjednána odhadem jako cena maximální ( jednotlivé práce nebyly blíže specifikovány a ohodnoceny, jednalo se tak o cenu flexibilní, která se mohla měnit ). Dovodil, že žalovaná měla v souvislosti s ukončením smlouvy právo na zaplacení prací, které pro žalobkyni podle smlouvy provedla, a na úhradu ceny materiálu, který do rekonstrukce investovala (§2596 o. z.). Ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Tomášem Moláčkem, znalcem pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí a obor stavebnictví, odvětví stavby obytné, průmyslové, se podává, že obvyklá cena práce a materiálu v daném místě a čase včetně souvisejících položek za přesun, odvoz a skladování suti, včetně DPH, za dobu trvání smlouvy činila 32.665,07 Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v souvislosti s odpadnutím důvodu plnění při ukončení smlouvy o dílo a je povinna toto obohacení žalobkyni vydat. Výši bezdůvodného obohacení stanovil jako rozdíl mezi nevrácenou částí zálohy na cenu díla (115.774 Kč) a 32.665,07 Kč (znalecký závěr).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že dovolacím soudem nebyly dosud řešeny otázky, které vymezila následovně:
1) Může soud rozhodovat na základě znaleckého posudku, v němž je zjevně nesprávně uveden znalecký úkol?
2) Může soudní znalec z oboru ekonomika a stavebnictví vypracovat znalecký posudek ve věci ocenění stavební rekonstrukce toliko na základě spisového materiálu?
3) Při stanovení ceny díla se vychází z jednotlivých položek rozpočtu, nebo se stanoví přímo obvyklá cena díla bez ohledu na dohodnutá ujednání o ceně díla?
4) Může soudní znalec bezvýhradně převzít skutková zjištění a závěry autorizovaného inspektora, aniž by je přezkoumával?
5) Je vhodné, aby soudní znalec stanovil poměrnou cenu nedokončeného díla vycházející ze sjednané ceny díla v případě, že byla jednoznačně a s určitostí sjednána konečná cena díla, přičemž dílo dokončeno nebylo?
Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobkyně zejména v tom, že vyšel z ceny prací a materiálu v místě a čase obvyklé, přestože si strany v příloze smlouvy ceny jednotlivých položek rekonstrukce dohodly. Prosazuje, že soudy měly vyjít ze stranami sjednaných cen, které nevybočovaly z rámce cen za zhotovení díla v Praze obvyklých, a z nich vzít poměrnou část odpovídající skutečně provedenému dílu; v tom, že tak neučinily, spatřuje „jádro“ nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu rovněž vytýká pochybení v rovině procesní, zejména, že jí - vzhledem k určení „šibeniční“ lhůty - nebylo reálně umožněno reagovat na obsáhlý znalecký posudek, že výpověď svědkyně V. byla interpretována v její neprospěch, a že byly zamítnuty důkazy, jimiž mohla prokázat, že nárok na bezdůvodné obohacení nebyl po právu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil.
Ačkoliv žalobkyně avizovala uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, žádnou námitkou tento dovolací důvod nevystihla. Uplatněním důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Otázku (č. 3), zda měl soudní znalec stanovit poměrnou cenu nedokončeného díla jako cenu obvyklou nebo podle jednotlivých položek rozpočtu, žalovaná zakládá na vlastní skutkové verzi, podle níž se strany dohodly na specifickém stanovení ceny (soud tuto dohodu stran ignoroval). Z provedeného dokazování (správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat; jsou pro dovolací soud závazná), však vyplynulo, že smlouvou o dílo byla určena pouze maximální částka ceny kompletního díla (680 000 Kč včetně DPH a opravy) a cena jednotlivých prací ve smlouvě určena nebyla.
Při formulaci otázky (č. 1), zda soud může rozhodovat na základě znaleckého posudku, v němž je zjevně nesprávně uveden znalecký úkol, dovolatelka nespecifikuje, v čem má ona „zjevná nesprávnost“ spočívat, resp. uvádí pouze, že „znalecké posouzení (a posudek) provázela řada nestandardností“, a že „na mnohé z nich marně poukazovala již u nalézacího soudu (např. písemně na popis znaleckého úkolu)“ . Pomíjí, že důvod dovolání musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem nesprávnost spočívá. Rovněž nerespektuje, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Otázka, kterou dovolatelka formuluje pod č. 2 je v obecné rovině triviální, resp. odpověď na ni podává přímo zákon ve spojení s příslušnou vyhláškou ministerstva spravedlnosti. Podle §52 vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti (dále jen „vyhlášky“), znalec při zpracování znaleckého posudku a) vybere zdroj dat, b) sebere nebo vytvoří data, c) zpracuje data, d) provede analýzu dat a zformuluje její výsledky, e) interpretuje výsledky analýzy dat, f) zkontroluje svůj postup podle písmen a) až e) a g) zformuluje závěr. Ustanovení §53 vyhlášky za zdroje dat označuje informační databáze, předmět ohledání, fyzickou osobu, písemnost obsaženou ve spisu, který vede orgán veřejné moci, nebo kterou předložila fyzická nebo právnická osoba, nebo jiný zdroj informací, které jsou potřebné k odpovědi na zadanou odbornou otázku. Výběr zdroje dat ve vztahu k zadané odborné otázce, je ponechán na znalci, který je volí s ohledem na způsob sběru nebo tvorby dat; znalec si zdroj dat opatří sám nebo prostřednictvím jiné osoby nebo orgánu veřejné moci (odst. 2). Pokud je to možné a účelné, znalec vybere více zdrojů dat (odst. 4). Závěr odvolacího soudu, že znalec při svém posuzování mohl zásadně vycházet jen z nezávislých zdrojů (fotografie, soudní spis)…, neboť místní ohledání by nedávalo smysl, když práce na rekonstrukci bytové jednotky byly již v době zadání znaleckého úkolu jiným dodavatelem dokončeny, nijak ze zákonných požadavků nevybočuje. Znalec navíc své závěry obhájil při svém slyšení; odvolací soud znalecký posudek správně posoudil jako logický a přesvědčivý.
Pod č. 4 dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, pouze brojí proti odborným závěrům znaleckého posudku, resp. odborné schopnosti znalce. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně dostály požadavkům stanoveným judikaturou, neboť v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posudek hodnotily a dospěly k závěru, že je správný a logický a s námitkami dovolatelky se náležitě vypořádaly.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jestliže nemohla náležitě reagovat na rozsáhlý znalecký posudek, který jí byl soudem zaslán až těšně před posledním jednáním. Podle §123 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k návrhům na důkazy i ke všem důkazům, které byly provedeny; zákon nestanoví dobu, kterou musí mít k dispozici pro své vyjádření. Stěží lze proto hovořit o opožděnosti zaslání znaleckého posudku v situaci, kdy je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že žalobkyně svého práva vyjádřit se k provedenému důkaznímu prostředku fakticky využila. Další aspekt namítaného porušení práva na spravedlivý proces dovolatelka spatřuje - bez bližšího zdůvodnění - v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ani tvrzením o „opomenutých důkazech“ dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015) , nýbrž vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení - jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad v dané věci splněn není. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o tzv. „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že ne každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Jestliže soudy neshledají, že určitý důkaz může mít relevantní význam pro některou z podstatných otázek, a tento závěr řádně zdůvodní v kontextu s ostatními předloženými a provedenými důkazy, pak není na místě uvažovat o opomenutí důkazů. V nyní souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl důvody neprovedení dalšího dokazování, zejména revizního znaleckého posudku a rozebral, na základě jakých důkazů soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, jež byla pro posouzení věci dostačující.
Z hlediska přípustnosti dovolání je bezcenná dovolací námitka, že „ soud interpretoval výpověď sestry žalobkyně v neprospěch žalované, přičemž opomněl zohlednit, že ona byla přítomna v předmětném bytě toliko sporadicky a navíc vystupovala jako zmocněný zástupce, především plnila pokyny své sestry“ . Samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze s úspěchem napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Dovolací soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu