ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.522.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 522/2023-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. H. , zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované DIFTER consulting a.s. , se sídlem v Dubanech 113, identifikační číslo 01449702, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, o určení vlastnického práva a o nahrazení prohlášení vůle uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 224/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, č. j. 26 Co 190/2022-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 29.766 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Šárky Veskové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že žalovaná je vlastníkem podílu o velikosti ideálních dvou třetin pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku st. p. č. XY, na kterém stojí stavba bez čp/č.ev. (stavba technického vybavení), a pozemků parcelních čísel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, tedy nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY vedeném pro obec XY a katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“). Dále požadoval, aby soud nahradil prohlášení vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu, jíž na něho převede vlastnické právo k nemovitostem.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, č. j. 9 C 224/2021-153, žalobě vyhověl v plném rozsahu a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 292 714,10 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud)“ rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 26 Co 190/2022-200, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu v části požadující určení vlastnického práva k nemovitostem; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Zatímco ve vztahu k požadavku žalobce na určení vlastnického práva k nemovitostem odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl, v části, jíž bylo žalobě vyhověno, přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a jeho rozsudek v této části potvrdil. Vyšel ze zjištění, že do uzavření kupní smlouvy mezi R. a J. H. a žalovanou spoluvlastnili nemovitosti žalobce, R. H. a J. H., každý podílem ideální jedné třetiny; žalobce nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitostech na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu Exekutorského úřadu Praha východ ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 081 EX-21112/2012. Kupní smlouvou datovanou dnem 25. 5. 2020, kterou statutární zástupce žalované Petr Kabeš (jediný člen představenstva) podepsal 28. 5. 2020, J. H. dne 16. 6. 2020 a R. H. dne 22. 6. 2020, převedli prodávající R. H. a J. H. své spoluvlastnické podíly na žalovanou (kupující) za sjednanou kupní cenu 4 000 000 Kč, která byla uhrazena částkou 1 000 000 Kč před podpisem smlouvy a částkou 3 000 000 Kč formou zápočtu peněžité pohledávky kupující za prodávajícími z titulu zápůjčky, kterou jim poskytla podle smlouvy ze dne 5. 8. 2019. V článku 1.2 písm. a) smlouvy prodávající prohlásili, že u Okresního soudu v Trutnově je veden spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, které jsou nyní předmětem převodu, v němž navrhli, aby spoluvlastnický podíl I. H. o velikosti ideální jedné třetiny byl přikázán do jejich vlastnictví. V článku 1.2 písm. b) smlouvy prodávající prohlásili, že na předmětu převodu neváznou žádné dluhy, věcná břemena, zástavní práva, právo nájmu či jiná práva a povinnosti, která by kupující jakkoli zatěžovala nebo znemožňovala výkon jejího vlastnického práva. Zápis (spolu)vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl proveden 4. 8. 2021 s právními účinky vkladu k 7. 7. 2021. R. H. a J. H. převedli své spoluvlastnické podíly na žalovanou, aniž je předtím nabídli žalobci (podílovému spoluvlastníkovi) v rámci jeho zákonného předkupního práva. Žalobce bezprostředně poté, co se dozvěděl o změně na straně spoluvlastníka, podáním ze dne 6. 8. 2021 vyzval žalovanou, aby na něj nejpozději do 19. 8. 2021 převedla spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu dvou ideálních třetin z důvodu porušení jeho zákonného předkupního práva podle §1124 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2020; výzva byla žalované doručena 9. 8. 2021. Podáním z 18. 8. 2021 žalovaná od kupní smlouvy, kterou uzavřela s R. a J. H. dne 22. 6. 2020, odstoupila s odůvodněním, že došlo k podstatnému porušení smlouvy, neboť se ukázalo nepravdivým prohlášení prodávajících obsažené v článku 1.2); současně uvedla, že „pokud by se ukázalo právo spoluvlastníka H. jako neexistentní, lze považovat odstoupení za irelevantní“. Dne 20. 8. 2021 (v 9.06 hod.) podali R. a J. H. příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad svého vlastnického práva k nemovitostem, jehož přílohou bylo „Souhlasné prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy o prodeji nemovité věci“ a téhož dne (v 9:09 hod.) podali návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy uzavřené dne 19. 8. 2021 (obsahově téměř identické s kupní smlouvou datovanou 25. 5. 2020) , jíž převedli vlastnické právo k nemovitostem na společnost GODBYE s.r.o., zastoupenou jednatelem Petrem Kabešem. Prvně uvedený návrh na vklad byl rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu ze dne 17. 9. 2021 zamítnut z důvodu předběžného opatření zamezujícího dispozicím s nemovitostmi, druhý návrh na vklad byl zamítnut rozhodnutím z 29. 11. 2021, jelikož R. a J. H. nebyli v katastru uvedeni jako (spolu)vlastníci nemovitostí. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že při uzavření kupní smlouvy dne 22. 6. 2020 porušili prodávající R. a J. H. předkupní právo spoluvlastníka věcí (žalobce) podle §1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020, a k tomuto okamžiku žalobci vzniklo právo retraktu (tj. právo požadovat po žalované, která nabyla nemovitosti koupí, aby s ním uzavřela kupní smlouvu za stejných smluvních podmínek). Neshledal důvodnou námitku žalované, že se žalobce nemůže spravedlivě domáhat svého předkupního práva s ohledem na princip legitimního očekávání (kupní smlouva totiž byla uzavřena krátce před změnou právní úpravy předkupního práva), a protože se u něho jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Svůj závěr, že uplatnění předkupního práva ze strany žalobce neodporuje veřejnému pořádku ani dobrým mravům, podpořil odkazem na rozsudek ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3547/2020, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dospěla povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., jímž se mění zákon č. 89/2012 Sb. (tedy před 1. 7. 2020), trvá předkupní právo předkupníka i po nabytí účinnosti tohoto zákona. Odvolací soud nepřisvědčil žalované, že od kupní smlouvy dne 18. 8. 2021 platně odstoupila. Neuvěřil jí, že důvodem odstoupení byla skutečnost, že jí prodávající neupozornili na skrytou vadu spočívající v existenci předkupního práva žalobce. Konstatoval, že existence předkupního práva spoluvlastníka vyplývala v době uzavření smlouvy přímo ze zákona (neznalosti zákona se nelze úspěšně dovolávat), žalovaná je osobou podnikající mimo jiné v oboru „nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí“ a o dalším spoluvlastníkovi i o sporu spoluvlastníků věděla. Pakliže by za dané situace bez dalšího uvěřila prohlášení prodávajících, že předmět převodu není jakkoli zatížen, porušila by obvyklou míru opatrnosti (a namítaný omyl by nebyl ospravedlnitelný). Po zhodnocení časových souvislostí mezi jednotlivými událostmi a s přihlédnutím k personálnímu propojení společností DIFTER consulting a.s. a GODBYE s.r.o. (Petr Kabeš je jediným členem statutárních orgánů obou společností) odvolací soud de facto uzavřel, že k odstoupení od kupní smlouvy došlo účelově ve snaze dosáhnout zrušení kupní smlouvy, aby zúčastněným osobám nemohlo jít k tíži porušení zákonného předkupního práva žalobce. Protože toto právní jednání obcházelo zákon, je neplatné.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jestliže se „ nevypořádal se zcela zásadními argumenty“, které v řízení uplatnila, resp. že otázka „ vztahu jednoznačného prohlášení ve smlouvě v návaznosti na zákonnou sankci odstoupení v případě porušení či nepravdivosti tohoto prohlášení“ , dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy, kterou uzavřela dne 22. 6. 2020 s R. a J. H., není platným právním jednáním. Nadále prosazuje, že důvodem, který ji vedl k odstoupení od smlouvy, bylo to, že nebyla prodávajícími upozorněna na skrytou vadu spočívající v existenci předkupního práva žalobce (v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5726/2015, nebo ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3371/2017), jakož i to, že nepravdivým prohlášením prodávajících ve smlouvě, kterému důvěřovala a na které se spolehla, byla uvedena v omyl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1365/2013). Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nerozlišoval mezi právním a skutkovým omylem. Její (skutkový) omyl spočíval v tom, že předpokládala, že prodávající před uzavřením kupní smlouvy předkupní právo s žalobcem vyřešili např. dohodou apod. Protože omyl nespočíval v neznalosti právní úpravy, nýbrž skutkového stavu věci, který nelze z právního předpisu nebo z veřejného registru zjistit, bylo nesmyslné argumentovat zásadou „neznalost zákona neomlouvá“. I kdyby pak šlo o omyl právní (že předkupní právo mezi spoluvlastníky neexistuje), bylo namístě dovodit, že šlo o omyl omluvitelný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007, či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009); jako kupující totiž vynaložila obvyklou pozornost při formulaci textu smlouvy a počítala s tím, že bude moci od smlouvy odstoupit, jestliže se prohlášení prodávajících ukáže nepravdivé. Tím, že prodávající textem kupní smlouvy objektivizovali případné vady (právní i faktické) převáděného spoluvlastnického podílu, a jiné vady textem smlouvy explicitně vyloučili, převzali na sebe takto konstruovaný závazek, a současně nebezpečí sankce spočívající v odstoupení od smlouvy, ukážou-li se prohlášení jako nepravdivá. Připomíná, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005, jednání, kterým oprávněný využije zákonného práva odstoupit od smlouvy podle §345 odst. 1 obch. zák., nemůže být kvalifikováno jako jednání v rozporu s dobrými mravy, či výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Úvahu odvolacího soudu, že jednala nepoctivě, považuje v kontextu skutkových zjištění, za zjevně nepřiměřenou. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že poté, co odstoupila od smlouvy, bylo možné v důsledku změny právní úpravy, spoluvlastnické podíly převést bez splnění předkupního práva. Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ignoroval její důkazní návrhy a při posouzení její námitky, že uplatněním zákonného předkupního práva se žalobce snažil obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku, vyšel z nedostatečných zjištění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, a ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007).
Žalobce se podrobně vyjádřil k dovolání. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože žalovaná avizovala uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 větě první o. s. ř. a zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že její odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2020 je neplatným právním jednáním, její námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci založil.
Odvolací soud skutkově uzavřel, že žalovaná odstoupila od kupní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2020 účelově, ve snaze zmařit výkon zákonného předkupního práva žalobce poté, kdy zjistila, že ho uplatnil. Neuvěřil jí, že důvodem pro odstoupení od smlouvy bylo to, že ji prodávající uvedli v omyl nepravdivým prohlášením obsaženým v článku 1.2 písm. b) smlouvy, že na předmětu převodu „ neváznou žádné dluhy, věcná břemena, zástavní práva, právo nájmu či jiná práva a povinnosti, která by jí coby kupující jakkoli ztěžovala nebo znemožňovala výkon jejího vlastnického práva“ . Na podkladě skutkového závěru o důvodu, který vedl žalovanou k odstoupení od smlouvy, pak vyhodnotil odstoupení jako neplatné právní jednání (pro obcházení zákona, resp. zákonného předkupního práva). Žalovaná oproti odvolacímu soudu prosazuje skutkovou verzi, podle níž odstoupení od kupní smlouvy bylo motivováno tím, že ji prodávající uvedli v omyl nepravdivým prohlášením, že převáděné nemovitosti, resp. podíly na nich, nejsou nikterak zatíženy, a že odstoupením pouze reagovala na „skrytou vadu“ v podobě předkupního práva žalobce. Vytýká-li nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy uvěřily její tvrzené motivaci odstoupení, musely by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že odstoupení od smlouvy je platným právním jednáním. Že podstatu dovolání tvoří nesouhlas žalované se skutkovými závěry odvolacího soudu, ostatně nasvědčuje i formulace právních otázek, které nastolila k dovolacímu přezkumu, neboť nejsou vztaženy ke skutkovému stavu, z něhož při právním posouzení věci vyšel odvolací soud, nýbrž k jí prosazované skutkové verzi.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu o motivech jejího odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2020. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že významné pochybnosti o pravdivosti skutkové verze žalované vyvolává již časová posloupnost jednotlivých právních jednání. Kupní smlouva s datem 25. 5. 2020 byla uzavřena 22. 6. 2020, tedy před datem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 163/2020 Sb., jímž došlo k významné změně právní úpravy předkupního práva. Poté, kdy byl dne 4. 8. 2021 proveden vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí (a žalobce tak měl možnost dozvědět se o převodu spoluvlastnických podílů) žalobce žalovanou 6. 8. 2021 vyzval, aby mu za stejných podmínek spoluvlastnické podíly, které na ni převedli R. a J. H., převedla, neboť došlo k porušení jeho předkupního práva; k splnění této povinnosti jí stanovil lhůtu do 19. 8. 2021. Dne 18. 8. 2021 žalovaná od kupní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2020 odstoupila, resp. 19. 8. 2021 podepsala spolu s prodávajícími souhlasné prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy a téhož dne R. a J. H. uzavřeli novou kupní smlouvu se společností GODBYE s.r.o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl Petr Kabeš (současně jediný člen představenstva a akcionář žalované). Odvolací soud správně akcentoval, že žalovaná, která podniká v oboru „nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí“, měla, resp. musela znát právní úpravu předkupního práva účinnou v době uzavření smlouvy, nesporně měla zkušenosti s převody spoluvlastnických podílů na nemovitostech a nic jí nebránilo ověřit si pravdivost prohlášení prodávajících obsažené v kupní smlouvě. Přesto tak po dobu více než jednoho roku neučinila a jednat začala teprve v okamžiku, kdy žalobce své předkupní právo uplatnil. Jen co docílila zrušení kupní smlouvy uzavřené 22. 6. 2020, využila nové právní úpravy, aby nemovitosti získala právnická osoba, která je s ní personálně úzce propojená. Skutkový závěr odvolacího soudu ohledně motivace odstoupení žalované od kupní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2020 je soudy přesvědčivě zdůvodněn a má oporu v logickém myšlení. Protože odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., není zde dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže-pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Z toho, že žalovaná na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku (motivace k odstoupení od smlouvy), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výtky žalované , že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedl všechny jí navržené důkazy, zejména důkazy, jimiž mohla prokázat, že uplatnění předkupního práva žalobcem je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014), a o takový případ se nejedná. Nadto se sluší uvést, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily, proč další důkazy nepřipustily (soud prvního stupně uvedl, že vůli i motivaci dotčených osob lze dovodit z již zjištěných skutkových okolností, takže provedení dalších důkazů je nadbytečné, odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a doplnil, že skutečnost, která měla být prostřednictvím navrhovaných důkazních prostředků prokazována, by neměla na výsledné rozhodnutí žádný vliv), a námitkou žalované, že výkon předkupního práva žalobce koliduje s dobrými mravy, se rovněž zabývaly (dovodily, že uplatněním předkupního práva žalobce pouze realizoval své právo vlastnit majetek dané každému článkem 11 Listiny základních práv a svobod). Odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, a ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, nejsou přiléhavé. V rozsudku ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozhodnutí zcela absentuje zdůvodnění, proč nepřipustil další navržené důkazy. V nyní posuzované věci soudy obou stupňů neprovedení některých důkazů řádně zdůvodnily. V rozsudku ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci, kdy předkupník teprve rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele k převodu spoluvlastnického podílu, a to v reakci na spory vzniklé při správě společné věci. V nyní souzené věci žalobce uplatnil právo retraktu bez zbytečného odkladu poté, co se o porušení předkupního práva dozvěděl, přičemž nešlo o situaci, kdy by tak činil nečekaně, vypočítavě a účelově v reakci na spory ohledně správy společné věci.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu