ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.433.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 433/2023-1398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněné D. V. , nar. XY ve XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 To 375/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 25/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 32 T 25/2016 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná D. V. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
1. od 4. 4. 2011 do 23. 6. 2011 v XY, okr. XY, jako jednatelka obchodní společnosti V. L., sídlem v XY, XY, učinila u společnosti R. telefonicky či faxem 19 objednávek mezinárodní přepravy zboží, které byly společností R. v období od 4. 4. 2011 do 29. 6. 2011 řádně a včas provedeny, přičemž na základě vykonaných přeprav byly společností R. vystaveny dne 12. 4. 2011 faktura č. 110293 na částku 1 830 EUR a faktura č. 110294 na částku 1 830 EUR, dne 19. 4. 2011 faktura č. 110315 na částku 2 430 EUR, dne 10. 5. 2011 faktura č. 110365 na částku 2 430 EUR, dne 13. 5. 2011 faktura č. 110380 na částku 2 430 EUR, dne 16. 5. 2011 faktura č. 110391 na částku 2 430 EUR, dne 16. 5. 2011 faktura č. 110399 na částku 2 430 EUR, dne 17. 5. 2011 faktura č. 110402 na částku 2 430 EUR, dne 23. 5. 2011 faktura č. 110422 na částku 2 430 EUR, dne 23. 5. 2011 faktura č. 110429 na částku 2 430 EUR, dne 27. 5. 2011 faktura č. 110452 na částku 2 430 EUR, dne 15. 6. 2011 faktura č. 110509 na částku 2 580 EUR, dne 17. 6. 2011 faktura č. 110517 na částku 2 580 EUR, dne 17. 6. 2011 faktura č. 110519 na částku 2 580 EUR, dne 21. 6. 2011 faktura č. 110530 na částku 2 980 EUR, dne 22. 6. 2011 faktura č. 110535 na částku 2 160 EUR, dne 30. 6. 2011 faktura č. 110560 na částku 2 700 EUR, dne 30. 6. 2011 faktura č. 110562 na částku 2 700 EUR a dne 6. 7. 2011 faktura č. 110572 na částku 2 700 EUR, přičemž od počátku jednala s tím, že i vzhledem k nepříznivé ekonomické situaci společnosti V. L., která měla splatné závazky vůči dalším subjektům, které byly exekučně vymáhány nejméně ve výši přes 9 mil. Kč, tato za uskutečněné přepravy nezaplatí, čímž společnosti R., sídlem XY, ul. XY, Slovenská republika, způsobila škodu v celkové výši 46 510 EUR, v přepočtu 1 131 711 Kč,
2. ve dnech 6. 4. 2011, 4. 5. 2011, 10. 5. 2011 a 3. 6. 2011, pravděpodobně v XY, jako jednatelka obchodní společnosti V. L., v sídle této společnosti v XY, na ul. XY, učinila 4 objednávky mezinárodních přeprav zboží u podnikatele J. S., přičemž jednala minimálně srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti V. L. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči J. S. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co J. S. dohodnuté přepravy řádně uskutečnil a z jeho strany tak závazky byly řádně a včas splněny, a poté, co vystavil faktury ze dne 13. 4. 2011 č. 110442 na částku 2 320 EUR splatnou dne 18. 6. 2011, ze dne 11. 5. 2011 č. 110583 na částku 2 400 EUR splatnou dne 18. 7. 2011, ze dne 16. 5. 2011 č. 110596 na částku 2 370 EUR splatnou dne 22. 7. 2011 a ze dne 10. 6. 2011 č. 110732 na částku 2 580 EUR splatnou dne 19. 8. 2011, tyto faktury nebyly ani zčásti zaplaceny, čímž J. S., místem podnikání XY, Slovenská republika, způsobila škodu ve výši 9 670 EUR (v přepočtu 234 869 Kč),
3. ve dnech 10. 5. 2011 a 12. 5. 2011, pravděpodobně v XY, jako jednatelka obchodní společnosti V. L., v sídle této společnosti v XY, na ul. XY, učinila 2 objednávky mezinárodních přeprav zboží u společnosti G., přičemž jednala minimálně srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti V. L. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči společnosti G. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co společnost G. dohodnuté přepravy řádně uskutečnila a z její strany tak závazky byly řádně a včas splněny, a poté, co tato společnost vystavila faktury ze dne 16. 5. 2011 č. 11076 na částku 2 370 EUR splatnou dne 22. 7. 2011 a ze dne 16. 5. 2011 č. 11078 na částku 2 370 EUR splatnou dne 24. 7. 2011, tyto faktury nebyly ani zčásti zaplaceny, čímž společnosti G., sídlem XY, Slovenská republika, způsobila škodu ve výši 4 740 EUR (v přepočtu 115 537,50 Kč),
4. dne 17. 6. 2011, pravděpodobně v XY, jako jednatelka obchodní společnosti V. L., v sídle této společnosti v XY, na ul. XY, učinila objednávku mezinárodní kamionové přepravy zboží u společnosti F.-F. T. L., přičemž jednala minimálně srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti V. L. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči společnosti F.-F. T. L. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co společnost F.-F. T. L. dohodnutou přepravu řádně uskutečnila a z její strany tak závazek byl řádně a včas splněn, a poté, co tato společnost vystavila fakturu ze dne 30. 6. 2011 č. 3001102071 na částku 57 900 Kč vč. DPH splatnou dne 1. 9. 2011, tato faktura nebyla ani zčásti zaplacena, čímž společnosti F.-F. T. L., sídlem v XY, ul. XY, způsobila škodu ve výši 57 900 Kč.
2. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 6 T 54/2015, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku pro který byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 20 T 123/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn 5 To 235/2016, uložil soud prvního stupně obviněné podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku jí dále nalézací soud uložil trest propadnutí náhradní hodnoty – budoucí pohledávky na výplatu jednorázového vyrovnání ze Smlouvy o kapitálovém životním pojištění, číslo pojistné smlouvy 31804641 s počátkem pojištění k datu 18. 2. 1998, uzavřené se společností ING Životní pojišťovna N.V., Nádražní 344/25, Praha 5 – Smíchov, IČO 40763587, až do výše 1 016 040 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněné rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na 3 (tři) roky. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 T 54/2015-483, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, č. j. 7 To 349/2015-609, a z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 20 T 123/2013-987, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn 5 To 235/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně soud prvního stupně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 20 T 123/2013-987 v bodech 2, 3, 4 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016 a celý výrok o trestu a navazující výroky o náhradě škody.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným firmě J. S., IČO XY, částku ve výši 234 869 Kč, a firmě G., IČO XY, částku ve výši 115 537,50 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R., IČO XY, a F. – F. T. L., IČO XY, odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podala jak obviněná, tak i poškozená společnost R., IČO: XY, odvolání. Obviněná podala odvolání proti všem výrokům rozsudku. Poškozená odvolání směřovala do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 To 375/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné a podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. rovněž z podnětu odvolání poškozené společnosti R. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody ve vztahu ke společnosti R. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněnou za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jimž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem a za sbíhající se přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 T 54/2015-483, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2016, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, pro který byla odsouzena pod bodem 1 rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 20 T 123/2013-987, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, č. j. 5 To 235/2016-1198.
5. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil odvolací soud obviněné společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněné odvolací soud uložil trest propadnutí náhradní hodnoty – budoucí pohledávky na výplatu jednorázového vyrovnání ze Smlouvy o kapitálovém životním pojištění, číslo pojistné smlouvy 31804641 s počátkem pojištění k datu 18. 2. 1998, uzavřené se společností ING Životní pojišťovna N.V., Nádražní 344/25, Praha 5 – Smíchov, IČ: 40763587, až do výše 1 016 040 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 3 let.
6. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 T 54/2015-483, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2016, a všechna další rozhodnutí obsahově navazující na výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 20 T 123/2013-987, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, č. j. 5 To 235/2016- 1198, který byl zrušen již výrokem podle §45 odstavec 1 tr. zákoníku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
7. Podle §228 odst.1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradu majetkové škody poškozené společnosti R., se sídlem XY, ulice XY, IČ: XY, částku ve výši 46 510 EUR. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 To 375/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že skutkový závěr o nepříznivé ekonomické situaci společnosti V. L. v období od dubna do června 2011 je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to závěrů znaleckých posudků znalců Ing. Pavla Vašuta, Ph.D. a Ing. Martiny Hábové, Ph.D., přičemž dále nebyly ve vztahu k ekonomické situaci společnosti V. L., v inkriminovaném období nedůvodně provedeny a vyhodnoceny další podstatné důkazy, zejména finanční výkazy a z nich vyplývající vygenerovaný kladný hospodářský výsledek – zisk. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak uplatňuje dovolatelka z toho důvodu, že předmětný skutek při zachování námitky nesprávnosti skutkových zjištění ohledně nepřiznivé finanční situace společnosti V. L. byl nesprávně právně posouzen.
9. Stran rozporných skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně nepříznivé ekonomické situace společnosti V. L. v období od dubna do června 2011 a závěrů obou ve věci pořízených znaleckých posudků znalců Ing. Pavla Vašuta, Ph.D. a Ing. Martiny Hábové, Ph.D., dovolatelka uvádí, že v odvolacím řízení navrhla provedení těchto znaleckých posudků tak, aby je mohl sám odvolací soud ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. přehodnotit. Zdůrazňuje, že v letech 2010 a 2011 realizovala společnost V. L. výkonové tržby v objemu cca 28,2 mil. Kč, resp. 27,5 mil. Kč při výkonové spotřebě 29,1 mil. Kč, resp. 34,8 mil. Kč, tedy řádově vyšší než cena předmětných mezinárodních přeprav zboží. Takto od svých zákazníků utržila a svým dodavatelům uhradila v předmětném období částky v řádu desítek milionů Kč a poukazuje na znalecké posudky. Podle znalce Ing. Vašuta tak byla společnost k 30. 6. 2011 v kladném provozním výsledku 750 tis. Kč.
11. Výše uvedeným hodnotám hospodaření společnosti V. L. a závěrům ohledně její dostatečné likvidity a platební schopnosti v inkriminovaném období a kladnému výsledku hospodaření v letech 2010 a 2011 odpovídají závěry soudního znalce přibraného soudem Ing. Pavlem Vašutem, Ph.D. Dále poukazuje na soudní znalkyni První znalecké s.r.o. Ing. Martinu Hábovou, Ph.D., která označila likviditu společnosti za přiměřenou s tím, že společnost byla v předmětném období schopná svým závazkům dostát a při zohlednění závazků vůči společníkům, které by byly dle příslušné právní úpravy převedeny na úhradu ztráty, byla společnost mírně zisková.
12. Konstatuje, že odvolací soud veškeré její důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl a v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně konstatoval, že neshledal důvod pro jejich opětovné provedení k důkazu proto, aby mohl učinit jiné skutkové závěry, než jaké učinil nalézací soud. Obviněná považuje skutková zjištění soudu prvního stupně, jež byla přijata i soudem odvolacím ohledně její vědomosti či srozumění s tím, že v období dubna až června 2011 ekonomická situace společnosti V. L. nebyla příznivá vzhledem k déle trvající platební neschopnosti a že v důsledku toho společnost své závazky vůči poškozeným řádně a včas nesplní, resp. s tím, že společnost V. L. v období dubna až června 2011 nemá a nebude mít dostatek finančních prostředků, aby závazky vůči poškozeným řádně a včas splnila, za prima facie rozporná se snadno dohledatelnými údaji z účetnictví a finančních výkazů a závěry obou ve věci podaných znaleckých posudků, ze kterých plyne, že společnost jak v roce 2010, tak i v dotčeném prvním půlroce 2011 včetně inkriminovaného období duben až červen 2011, realizovala tržby a hradila výkonovou spotřebu v řádu deseti milionů Kč, tj. o řád více, než dosahuje celková výše předmětných pohledávek.
13. O tom, v jak zjevném rozporu jsou tato skutková zjištění s obsahem provedených důkazů, podle dovolatelky nejlépe svědčí interpretace odvolacího soudu znalcem zjištěné průměrné doby obratu pohledávek za leden až červen 2011 v délce 154,43 dní a závazků v délce 88,32 dní, přičemž tyto statisticky zprůměrované hodnoty svědčí o více méně standardní podnikatelské aktivitě, kdy průměrná doba obratu závazků je stále ještě o čtvrtinu delší, než je zpoždění oproti průměrné době obratu pohledávek, které činí v průměru 66 dnů. Z uvedených hodnot je přitom jasné, že společnost realizovala výnosy ze svých pohledávek a hradila své závazky právě v uvedených průměrných obratech a vzhledem k oběma znalci potvrzené tvorbě zisku za rok 2010 i první polovině roku 2011, tak nebyl žádný důvod předpokládat, že předmětné konkrétní závazky nebudou uhrazeny a nebylo ani možno jednoznačně uzavřít, že konkrétní závazky budou uhrazeny 66 dnů po splatnosti, neboť se jedná o průměrné hodnoty a sjednaná splatnost jednotlivých pohledávek a závazků se může individuálně lišit, stejně jako kalkulovaná a realizovaná přidaná hodnota v pohledávkách oproti k jejich zajištění přijatým závazkům.
14. Dovolatelka namítá, že předmětné mezinárodní přepravy zboží byly v dubnu až červnu 2011 sjednávány se splatností 60 až 70 dnů, tedy ve lhůtách srovnatelných s obratovými průměry, a proto poukazuje na nesmyslnost a absolutní nedoloženost skutkového zjištění obsaženého ve skutkové větě pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně o tom, že v období od 4. 4. 2011 do 23. 6. 2011 měla společnost V. L. splatné závazky vůči dalším subjektům, které byly exekučně vymáhány nejméně ve výši 9 mil. Kč. Soudy v průběhu řízení ani v samotném odůvodnění napadeného rozsudku neuvedly, na základě čeho byl takový závěr učiněn, avšak ve skutkové větě jej i nadále ponechaly. Rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů zakládajícími závěr o jejím podvodném úmyslu a skutečným obsahem a závěry ve věci provedených znaleckých posudků je natolik zřejmý a zásadní, že zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro zrušení napadeného rozsudku.
15. Obviněná nepopírá, že na konci roku 2013 se dostala společnost do problémů a na začátku roku 2014 na ni byl prohlášen konkurz, výše uváděné okolnosti a závěry znaleckých posudků však každopádně zakládají důvodné pochybnosti o tom, že by si byla v dubnu až červnu 2011 vědoma nebo srozuměna s tím, že za předmětné mezinárodní přepravy zboží realizované v tomto období nic neuhradí z důvodu nepříznivé ekonomické situace společnosti či nedostatku finančních prostředků, jak ve věci uzavřely soudy nižších stupňů. Z toho důvodu namítá, že závěr o jejím úmyslném podvodném jednání je založen na nesprávném právním posouzení daného skutku spočívajícím v opomenutí všech skutkových okolností, konkrétně znalci zjištěné dostatečné likvidity a platební schopnosti a kladného výsledku hospodaření společnosti V. L. v letech 2010 a 2011, které zásadně zpochybňují samotné východisko úvah orgánů činných v trestním řízení, kterým je její srozumění s tím, že poškozeným neuhradí za objednanou mezinárodní přepravu ničeho. Jde tedy jednak o flagrantní porušení zásady in dubio pro reo a zároveň i o nesprávné právní posouzení skutku spočívající v nezákonně extenzivní aplikaci ustanovení o zavinění ve formě úmyslu nepřímého kriminalizující až následně s velkým časovým odstupem nastalý úpadek společnosti V. L., které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
16. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud výrok o vině napadeného rozsudku podle §265k odst. 1 tr. ř. zcela zrušil a zároveň ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškeré výroky související a obsahově navazující na zrušený výrok o vině a přikázal věc k dalšímu projednání Krajskému soudu v Ostravě, resp. Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 61/2023, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněné. Podle státního zástupce z bodu II dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá soudní rozhodnutí v celém rozsahu. K podanému dovolání proto především uvádí, že dovolání je přípustné toliko ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1 výroku o vině. Dovoláním lze totiž napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně. Vymezení dílčích útoků pod body 2-4 výroku o vině bylo do tohoto výroku o vině převzato v rámci postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 20 T 123/2013. Skutkovými zjištěními učiněnými ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 20 T 123/2013 byl soud nalézací ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku vázán a ani soud odvolací nebyl oprávněn v této části rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.
18. K části, ve které je dovolání přípustné, uvádí, že podle současného vymezení dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Dovolatelka vytýká zjevný rozpor skutkových zjištění učiněných soudy ve vztahu k subjektivní stránce zločinu podvodu se závěry znaleckých posudků z oboru ekonomiky a interpretuje jejich závěry, přičemž není vždy zcela jasné, kdy jde o citace znaleckých posudků a kdy o hodnotící úvahy samotné dovolatelky. Státní zástupce připouští, že některé závěry soudem přibraného znalce Ing. Pavla Vašuta, Ph.D. a obhajobou předloženého posudku Pražské znalecké kanceláře, zpracovaného znalkyní Ing. Martiny Hábové, Ph.D., by při izolovaném posuzování mohly svědčit ve prospěch obviněné. Dovolatelka však podle názoru státního zástupce zcela pomíjí další provedené důkazy, jakož i některá znalecká zjištění, a především některá zjištění týkající se důkazní hodnoty znaleckých posudků. K tomu podotýká, že znalecký posudek podléhá hodnocení důkazů soudem stejně jako kterýkoli jiný důkaz. Znalci pracovali s informacemi z trestního spisu, případně s informacemi poskytnutými samotnou obviněnou a s informacemi uvedenými ve veřejném rejstříku ve sbírce listin. Ani na základě listin, které měli k dispozici, se znalci vůbec nezabývali existencí dalších dluhů společnosti V. L. Za této situace závěry znalců o dostatku finančních prostředků na úhradu faktur vůči společnosti R. považoval nalézací soud zcela oprávněně za nedostatečné k vyhodnocení celé ekonomické situace společnosti. Státní zástupce zdůrazňuje, že znalci nicméně konstatovali předlužení společnosti V. L. a též konstatovali, že k úhradě pohledávek, které byly předmětem trestního řízení, by mohlo dojít až s velkým zpožděním proti sjednaným lhůtám, v průměru o 66 dní. Za této situace nelze hovořit o zjevném rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy a dovolatelka se domáhá spíše jiného způsobu hodnocení znaleckých posudků, resp. absolutizace některých znaleckých závěrů.
19. Státní zástupce připouští, že zjištění o existenci exekučně vymáhaných pohledávek ve výši 9 milionů Kč je do určité míry nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se sice na různých místech hovoří o dluzích společnosti V. L., v řádově milionových částkách, k tvrzení o exekučně vymáhaných dluzích ve výši 9 milionů Kč však žádný důkaz uveden není. Za „rozhodné skutková zjištění, která je určující pro naplnění znaků trestného činu“ však považuje státní zástupce zjištění o tom, že společnost V. L. byla zadlužena a nebyla schopna svoje závazky průběžně ve lhůtách splácet, nikoli údaj o přesné výši těchto dluhů a o tom, v jaké výši již byly exekučně vymáhány.
20. Důkazní řízení v předmětné trestní věci není podle státního zástupce zatíženo ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť odvolací soud v bodě 46 odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nepovažoval za nutné a potřebné provádět další dovolatelkou navrhované důkazy. Především však akcentuje, že podstatná část požadovaných důkazů provedena byla a dovolatelka žádala jejich opakované provedení proto, aby dosáhla jiného způsobu hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem. Dodává, že Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1408/2017, konstatoval, že není pochyb o tom, že obviněná byla již v době sjednávání jednotlivých dodávek zboží a služeb srozuměna s tím, že za ně nebude ve sjednaných lhůtách zaplaceno. Dílčí útoky pod body 2–4 výroku o vině, kterých se tento závěr týká, přitom byly spáchány ve stejném časovém období jako dílčí útok směřující vůči společnosti R. při stejné ekonomické situaci společnosti V. L. a k těmto závěrům tedy lze přihlížet i ve vztahu k dílčímu útoku týkající se společnosti R. Sama obviněná ostatně nevysvětluje, proč závazek vůči společnosti R., ani dodatečně nesplnila, když podle mnohonásobně zdůrazňovaných znaleckých zjištění k tomu měla mít společnost V. L. dostatek finančních prostředků a insolvenční řízení vůči ní bylo zahájeno až v roce 2014.
21. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má státní zástupce za to, že dovolatelka sice formálně vytýká nepřípustně extenzivní výklad ustanovení tr. zákoníku o nepřímém úmyslu, neprovádí však žádnou komparaci zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a znaků nepřímého úmyslu uvedených v §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Její námitky jsou tak založeny výlučně na odmítání skutkového zjištění, podle kterého s ohledem na nepříznivou ekonomickou situaci společnosti V. L. od počátku jednala s tím, že společnost za objednané přepravy nezaplatí. V souvislosti s vytýkaným nesprávným právním posouzením dovolatelka hovoří o úplném opomenutí všech znalci zjištěných skutkových okolností a o nerespektování procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo . Konstatuje proto, že uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají a že tento dovolací důvod uplatnila dovolatelka v podstatě nadbytečně.
22. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není skutečně úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
31. Bez ohledu na shora naznačený závěr se dovolací soud dovoláním obviněné věcně zabýval. Než se ovšem Nejvyšší soud počal věcně zabývat podaným dovoláním obviněné, musel se zabývat tím, v jakém rozsahu může přezkoumávat rozhodnutí soudů nižších stupňů. Předně je nutno konstatovat, že obviněná napadla celý výrok o vině, tj. výrok pod bodem 1–4 rozsudku. Nutno však uvést, že dovolání je přípustné toliko ve vztahu k dílčímu útoku pokračujícího trestného činu podvodu pod bodem 1 výroku o vině, neboť mimořádným opravným prostředkem dovolání je možno napadnout pouze usnesení soudu druhého stupně v takovém rozsahu, v jakém rozsahu byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně. V projednávané věci je zřejmé, že dílčí útoky pod body 2–4 výroku o vině nemohou být tímto podaným dovoláním obviněné napadeny, neboť právě tyto dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu byly do výroku o vině převzaty postupem podle §45 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 20 T 123/2013. Za takové situace byl těmito skutkovými zjištěními pod body 2-4 výroku o vině nalézací soud vázán a ani soud druhého stupně nebyl tyto dílčí útoky oprávněn a povinen přezkoumávat. Nad to Nejvyšší soud dodává, že právě dílčí útoky vyjádřeny pod body 2–4 rozsudku nalézacího soudu již jednou byly předmětem dovolacího řízení, když ve věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 6. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1408/2017, přičemž dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Proti tomuto rozhodnutí byla podaná ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1030/18, jenž ji odmítl. Jednalo se o jediný možný způsob, jak mohla obviněná dovoláním napadnout tyto dílčí útoky, což také učinila.
32. Obecně je třeba zdůraznit, že argumentace obviněné stran existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištění soudů nižších stupňů fakticky nepřekračuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. Proto lze tuto argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s velmi velkou dávkou tolerance. Těžiště námitek obviněné je totiž fakticky založeno toliko na pouhém nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, přičemž obviněná jen předkládá pro ni příznivější skutkovou verzi, kterou však soudy nižších stupňů posoudily jako zjevně účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy. Obviněná rovněž pouze stručně namítla, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Takto formulované námitky lze rovněž obecně podřadit pod výše uvedený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bude rozvedeno dále. Dovolatelka pak dále formálně uplatnila i dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když k tomuto uvedla pouze špatné hmotněprávní posouzení skutku bez další konkretizace, když toliko ze slovního vyjádření je zřejmé, že zpochybňuje naplnění subjektivní stránky daného trestného činu (srozumění) ovšem bez explicitní, ale i obsahové, komparace skutkových zjištění a nenaplnění znaku nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
33. Jak již bylo naznačeno, dovolatelka v dovolání zejména rozporuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, že její společnost byla v nepřiznivé ekonomické situaci, a to s akcentem na závěry znaleckých posudků z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu rovněž rozporuje zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost. Lze mít proto za to, že obviněná uplatnila tento dovolací důvod právně relevantně, byť s jistou dávkou tolerance, jak již bylo naznačeno (tvrzená existence extrémního rozporu). Je tomu tak proto, že ve vztahu k tvrzené existenci extrémního rozporu námitky obviněné směřují především do způsobu hodnocení důkazů soudy s akcentací, že soudy měly hodnotit provedené důkazy jinak.
34. Nejvyšší soud musí akcentovat, že v projednávané věci neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině a právní kvalifikací, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Předně nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Zde se sluší ještě poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná se trestné činnosti dopustila. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy, jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je tedy klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
35. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné z pohledu námitek obviněné, skutečně toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení použitých důkazů. V tomto směru lze tak poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 45–48 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž na obhajobu obviněné nakonec i reagoval dostatečným způsobem rovněž soud druhého stupně (viz body 34, 38–47 rozsudku soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec těchto úvah je nutno akcentovat, že na rozdíl od obviněné soudy jednání dovolatelky posuzovaly komplexně, když nelze skutečně pominout, že se jednalo o souhrn svědeckých výpovědí a listinných důkazů společně s poukazovanými znaleckými posudky, které je nutno hodnotit komplexně jako jeden soubor, a nikoliv izolovaně jednotlivé důkazy, jak to činí dovolatelka v rámci podaného dovolání, která pouze prosazuje svoji verzi skutkového stavu a veškerá svoje skutková zjištění staví na znaleckých posudcích, který hodnotí izolovaně bez ohledu na další provedené důkazy.
36. Pokud obviněná opakovaně odkazuje na znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, tak je nezbytné zdůraznit, že tyto důkazy posuzuje izolovaně a zcela jednostranně bez ohledu na další zjištěné skutečnosti. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný a nelze mu v trestním řízení přičítat tzv. vyšší váhu než jiným důkazům. Trestní soud musí hodnotit znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15). Je tomu tak proto, že trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 583/2015). Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů ve vztahu k znaleckým posudkům provedeným v řízení před soudem prvního stupně postupovaly, když dospěly k závěru, že s přihlédnutím k tomu, že znalci nemohli zhodnotit celou ekonomickou situaci předmětné společnosti vzhledem k nekomplexnosti předloženého účetnictví, považovaly jejich závěry za neprůkazné, a proto při hodnocení ekonomické situace vycházely z dalších provedených důkazů (viz bod 46–47 rozsudku soudu prvního stupně, bod 45 rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů přesvědčivým a logickým způsobem odůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o nepřiznivé ekonomické situaci společnosti (viz body 45–48 rozsudku soudu prvního stupně, body 42–44 rozsudku soudu druhého stupně), včetně toho, na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru o tom, že obviněná jednala s vědomím, že za uskutečnění přepravy nemůže poškozené společnosti zaplatit, když i poukázaly na kroky ze strany obviněné, které měly úhradu přepravy oddálit až znemožnit (viz např. výpověď svědkyně N.) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Obecně je možno připustit, že izolované hodnocení znaleckých posudků by mohlo navenek podporovat tvrzení obviněné ohledně toho, že společnost byla v předmětném období zisková, nicméně jak již shora Nejvyšší soud akcentoval, je potřebné hodnotit nejen každý důkaz zvlášť, nýbrž i komplexně a ve vzájemných souvislostech. Takto soudy nižších stupňů na rozdíl od obviněné postupovaly.
37. Nad rámec shora uvedeného je současně také nezbytné akcentovat, že špatnou finanční situaci předmětné společnosti dokresluje i skutečnost, že ve stejném období nebyla společnost schopna prokazatelně uhradit ani za realizovanou přepravu v případě bodů 2–4 rozsudku soudu prvního stupně (ohledně těchto skutků bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 20 T 123/2016, a tuto skutky představují dílčí útoky k bodu 1 nyní projednávané věci), byť se jednalo o částky mnohem nižší než v případě útoku pod bodem 1.
38. Nejvyšší soud musí ovšem připustit, že v popisu skutku pod bodem 1 je explicitně uvedeno, že exekučně bylo po firmě obviněné v předmětném období vymáháno nejméně 9 milionu, přestože stran tohoto skutkového zjištění nejsou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, popř. druhého stupně, uvedeny žádné bližší úvahy. Jedná se nepochybně o skutkové zjištění, které nemá odpovídající výraz v provedených důkazech. Zde je ovšem nezbytné zdůraznit, že z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplynulo, že společnost obviněné byla dlouhodobě neschopná plnit řádně a včas své závazky vůči svým obchodním partnerům a dluhy za nesplacené nebo pozdně splacené faktury byly v řádech milionů korun. Nejvyšší soud si nemůže domýšlet úvahy soudu prvního stupně stran tvrzené výše závazků ve výši 9 milionu Kč, lze se toliko domnívat, že k této částce dospěl zřejmě tak, že sečetl jednotlivé pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení (bod 29 rozsudku soudu prvního stupně), které vznikly v roce 2011 a nerozlišoval mezi insolvenčním a exekučním řízením. Lze připustit, že by bylo vhodné a potřebné alespoň v odůvodnění rozsudku rozvést, jak nalézací soud k této výši dospěl. Toto opomenutí ovšem nezakládalo překážku pro rozhodnutí ani pro vyslovení viny obviněné, neboť skutečná výše exekučně vymáhaných pohledávek vůči obviněné nebylo rozhodující ani podstatná pro uznání její viny, neboť rozhodující byl skutkový závěr, mající oporu v provedeném dokazování o špatné ekonomické situaci předmětné společnosti. Jinak vyjádřeno, byť skutkový závěr o výši dluhu v částce 9 miliónu nebyl odůvodněn a nemá ani zcela pregnantní opodstatnění v provedených důkazech, tak se nejedná o existenci extrémního rozporu v jeho výkladu požadovaného pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se netýká rozhodné skutečnosti, bez které by nemohlo dojít k naplnění zvolené skutkové podstaty. Zde je nezbytné akcentovat, že musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023).O takovou situaci se v dané věci nejedná, když přesná výše dluhů vymáhaných v exekučním řízení nemusela být ve skutkových zjištěních výslovně vyjádřena, postačilo zjištění o špatné ekonomické situaci předmětné společnosti, přičemž tato situace byla nezpochybnitelným způsobem v řízení před soudy nižších stupňů prokázána.
39. Lze tedy konstatovat, že skutkové závěry soudů s výjimkou přesné výše exekucí mají dostatečnou oporu v provedených důkazech a Nejvyšší soud neseznal nějakého rozporu, natož extrémního v jejich postupu při hodnocení provedených důkazů. Proto lze uzavřít, že argumentace obviněné stran tvrzeného extrémního rozporu je pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které ovšem postupovaly v souladu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Proto Nejvyšší soud odmítl námitky týkající se extrémního rozporu jako neopodstatněné.
40. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
41. Obviněná dále soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly všechny navrhované důkazy. Nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů zakládá výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto předně Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 LZPS). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily. Stejné závěry lze vztáhnout i na nyní účinný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Současně je třeba akcentovat, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
43. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Ke stejnému závěru dospěl i soud druhého stupně, když poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a s argumenty soudu prvního stupně se v podstatě ztotožnil (viz bod 34 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud s jejich závěry souhlasí a pouze doplňuje, že k objasnění skutkových okolností bylo další dokazování nepochybně nadbytečné, neboť by do věci nepřinesly žádné rozhodné a relevantní poznatky. V tomto směru je nezbytné také zdůraznit, že stran jednotlivých důkazů soud prvního stupně, alespoň stručně, uvedl, proč nebylo nutné vyslýchat jednotlivé svědky a provést další navrhované důkazy.
44. Obviněná rovněž argumentovala tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka jejího jednání, přičemž rozporuje naplnění znaku „srozumění“. Tato argumentace je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť otázka subjektivní stránky souvisí s trestní odpovědností fyzické osoby. Nicméně, jak již bylo shora Nejvyšším soudem avizováno, v případě obviněné se jedná spíše o skutkovou námitku, kdy závěr o nedostatku srozumění dovozuje dovolatelka z vlastního hodnocení skutkového děje. Jinak vyjádřeno, obviněná ve své podstatě uplatňuje skutkové námitky, neboť vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a provádí jejich vlastní hodnocení a na podkladě tohoto vlastního hodnocení důkazů uplatňuje pro sebe příznivější skutkovou verzi a na jejím podkladě namítá nesprávné právní posouzení skutku. Proto lze tuto argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod jen s velkou dávkou tolerance.
45. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
46. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
47. Předně je třeba zdůraznit, že v případě základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmysl, když se ovšem nepožaduje přímý úmysl, postačí i úmysl nepřímý. Z pohledu námitek obviněné je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 48 rozsudku soudu prvního stupně – „musela si být vědoma“), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil (viz bod 44, 47 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů stran toho, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém, rovněž zcela ztotožnil.
48. Nejvyšší soud musí připustit, že rozhodnutí soudu prvního stupně mohlo být ve vztahu k odůvodnění subjektivní stránky obviněné preciznější, ovšem i přesto z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není pochyb o tom, že tento soud dospěl k závěru, že již v době sjednávaní objednávek mezinárodní přepravy zboží se společností R. musela být dovolatelka srozuměna s tím, že za realizovanou přepravu nebude ve sjednaných lhůtách schopna její společnost zaplatit a s tímto vědomím předmětné objednávky s poškozenou společností uzavírala. Nepřímý úmysl dovolatelky ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyplývá, jednak z vlastního jednání obviněné, která si předně musela být jako jednatelka společnosti V. L. vědoma její špatné ekonomické situace, neboť tato společnost nebyla schopna splácet své závazky dlouhodobě včas, byla v platební neschopnosti a bylo proti ní vedeno několik exekučních řízení. Navíc nelze pominout ani skutečnost, že z výpovědí svědků vyplývá, že obviněná poškozené společnosti uváděla nepravdivé důvody neuhrazení faktur (omylem zaslané finanční prostředky na jiný účet, nechala se před zástupci poškozené společnosti zapírat), přičemž o špatné finanční situaci společnosti obviněné svědčí i to, že obdobně postupovala dovolatelka v předmětném období ve vztahu i k jiným společnostem (viz body 2–4 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, není pochyb o tom, že společnost obviněné nebyla schopna v předmětném období uhradit i menší částky, tedy nebyla schopna platit i jiným firmám než poškozené společnosti, což nepochybně svědčí o tom, že ekonomická situace společnosti obviněné byla dlouhodobě špatná a že obviněná byla přinejmenším srozuměna s tím, že za přepravu nebude schopna ve stanovených lhůtách zaplatit, popř. vůbec. Nakonec způsob jednání obviněné ve vztahu k poškozeným společnostem pod body 2–4 svědčí o tom, že se z její strany jednalo nepochybně dlouhodobý a o stejný způsob jednání a stejný způsob řešení ekonomických problémů její společnost na úkor jiných subjektů. Lze tedy uzavřít, že v dané věci na základě provedených důkazů není pochyb o tom, že dovolatelka v době uzavírání přepravních smluv s poškozenou společností R. musela být srozuměna s tím, že finanční situace její společnosti není dobrá a že na úhradu těchto nových závazků nebude mít dostatek finančních prostředků, tak aby je uhradila včas a podle sjednaných smluvních podmínek. Takže byla srozuměna s tím, že uvádí poškozenou společnost v omyl.
49. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
50. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno z důvodů, které lze s jistou velkou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
51. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu