ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.47.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 47/2023-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 11 To 171/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 51/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř . se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. 4 T 51/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
při výkonu svého trestu odnětí svobody ve Věznici XY, XY, XY, okres XY, nejprve před Vězeňskou službou ČR, Věznice XY, Oddělení prevence a stížností dne,19. 5. 2021 v rámci podání vysvětlení podle §10 odstavec 1 zák. č. 555/1992 Sb. vědomě nepravdivě obvinil příslušníky Vězeňské služby ČR z toho, že byl jimi fyzicky napaden, následně podal písemný podnět adresovaný Generální inspekci bezpečnostních sborů, ve kterém opětovně obvinil příslušníky VS ČR z toho, že byl jimi fyzicky napaden, kdy z tohoto důvodu Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 18. 6. 2021 pod č.j. GI-1926/TČ-2021-842060 zahájila podle §158 odst. 3 trestního řádu úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odstavec 1 písmeno a), odstavec 2 písmeno e) trestního zákoníku, proti podezřelým dozorcům oddělení výkonu trestu T. B., nar. XY, L. M., nar. XY, T. R., nar. XY a P. Š., nar. XY, a následně ve dnech 18. 6. 2021 a 22. 9. 2021 podle §158 odstavec 6 trestního řádu M. Č. vyslechla, kdy v rámci těchto podání vysvětlení obviněného řádně poučila o následcích křivého obvinění, M. Č. i přesto opětovně vědomě nepravdivě obvinil dozorce oddělení výkonu trestu z fyzického napadení své osoby, a to se záměrem přivodit jejich trestní stíhání, přičemž Generální inspekce bezpečnostních sborů prověřováním nezjistila, že by k oznamovanému protiprávnému jednání příslušníků VS ČR došlo, a věc byla usnesením ze dne 29. 10. 2021 podle §159a odstavec 1 trestního řádu odložena, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu, tedy obvinění vyvrátila .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §345 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. 4 T 51/2022, podal obviněný odvolání směřované proti všem výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 11 To 171/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 11 To 171/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání (včetně jeho doplňku ze dne 28. 12. 2022 na základě výzvy podle §265h odst. 1 tr. ř.) z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jelikož se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále také odkázal na důvod §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
5. Dovolatel namítá, že došlo k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v důsledku nesprávného posouzení prokazatelně lživé výpovědi – zejména svědka M. Poukazuje na podivný postup soudu při hodnocení lživé výpovědi svědka M. a následně toto konkretizuje. Obviněný odkazuje na hlavní líčení, kde měl jmenovaný svědek odpovědět v rozporu se skutečností, že nebyl projednáván pro násilné jednání, ačkoliv musel vědět, že již stál před trestním senátem pro násilné jednání ve vztahu k rodině, když došlo i k jeho vykázání (viz odkaz na předběžné opatření Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 30 Nc 1153/2018). Obviněný uvádí, že v návrhu na delegaci, který podal Okresní soud v Jičíně, se tento soud o vydání předběžného opatření nezmiňoval, což považuje za podivné.
6. Dovolatel také poukazuje na (z jeho pohledu) kapciózní otázky položené soudem prvního stupně v rámci hlavního líčení svědkovi M., když se domnívá se, že pokud by soud neformuloval otázku takovým způsobem, tak by svědek M. pomlčel i o svých řízeních s „PČR a GIBS“, a to v situaci, kdy v době konání hlavního líčení již byl postaven mimo Vězeňskou službu ČR. Takové otázky odporují ustanovení §103 odst. 3 tr. ř. Obviněný tak ve světle těchto skutečností namítá, že nelze souhlasit s tím, že protokol byl pořízen v souladu s ustanovením tr. ř., tedy stručně a výstižně, bez toho, aby jakákoliv důležitá okolnost byla pominuta nebo zkreslena. Dále poukazuje na to, že odvolací soud odůvodněním svého rozhodnutí jen podpořil směr uvažování soudu okresního, že v takto nejasné důkazní situaci není třeba podle §218 [tr. ř.] dokazování doplnit, aby byla obhajoba bez pochyb vyvrácena, a dokonce tato důkazní tvrzení bez jejich posouzení ve vzájemných souvislostech ponechal tak, aniž by připustil nutnost využití zásady in dubio pro reo .
7. Obviněný považuje průběh řízení za skandální také s ohledem na chování orgánů činných v přípravném řízení a na jednání vychovatele ve Věznici XY vůči obhájkyni, což vyústilo k podání žádosti obviněného „Oznámení o podnětu k prošetření podezření zneužití pravomoci úřední osoby.“ Dodává, že dotčení pracovníci Vězeňské služby opustili služební poměr. Následně poukazuje i na další situaci, kdy mělo být obhájkyni bráněno ve snahách při ochraně jeho oprávněných zájmů ( možnost přinést si z cely potřebné listiny) a toto doplňuje o postup personálu věznice a dopis ze strany ředitele Věznice XY, který se se jí za nevhodné chování svých podřízených omluvil.
8. Dovolatel následně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, a z něj plynoucí princip in dubio pro reo a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, akcentuje, že stát má prokazovat vinu obviněného, nikoli tedy obviněný svou nevinu.
9. Závěrem obviněný žádá „aby M. Č., odsouzený pro přečin křivého obvinění podle §345 odstavec 2, odstavec 3 písmeno c), e) TrZ rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 9.5.2022 pod č. j. 4 T 51/2022 byl podle §§265i an. trestního řádu poté, co Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 11 To 171/2022 zruší a přikáže věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo Nejvyšší soud rozhodne sám ve věci, byl žaloby zproštěn.“.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 23/2023, nejprve zkonstatovala, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Následně uvádí, že dovolací argumentace neodpovídá všem zvoleným dovolacím důvodům, neboť dovolaní neobsahuje žádnou právní námitku. Těžiště námitek obviněného spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněný zmiňuje i kategorii opomenutých důkazů.
11. Ve vztahu k námitkám stran skutkových zjištění státní zástupkyně uvádí, že tyto založil obviněný na své vlastní, od soudů nižších stupňů odlišné intepretaci výsledků dokazování. Podle státní zástupkyně ovšem oba soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému závěru, že se obviněný žalované trestné činnosti dopustil. V tomto směru odkazuje na provedené důkazy, a to nejen na výpovědi poškozených, ale i ostatních spoluvězňů obviněného a pořízené kamerové záznamy. Má za to, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že skutečnost, že svědek a zároveň poškozený M. je trestně stíhán je irelevantní, když jeho trestní věc nijak nesouvisí s trestní věci dovolatele.
12. Ohledně námitky dovolatele, že nebylo na podkladě jeho návrhu doplněno dokazování, uvádí, že ani v tomto postupu neshledává nijaké pochybení, když je to soud, který určuje rozsah samotného dokazování, když tento je vázán §2 odst. 5 tr. ř. Navíc soud prvního stupně v bodě 36 svého rozhodnutí řádně odůvodnil neprovedení požadovaného výslechu bývalé manželky svědka M.
13. Podle státní zástupkyně v posuzované věci není důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo , když uplatnění této zásady je na místě jen tehdy, pokud soud dospěje po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002). O takový případ se v dané věci nejedná.
14. Námitky dovolatele ohledně skandálního průběhu přípravného řízení nelze pro jejich obecnost podřadit pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů, neboť obviněný vůbec nevyložil, proč na daný úsek trestního řízení takto pohlíží. Skutečnost, že se vychovatel věznice měl neuctivě chovat k jeho advokátce, nemůže naplňovat žádný dovolací důvod, když tato skutečnost nijak nesouvisí s trestním stíháním jeho osoby.
15. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil „veřejném zasedání, jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.“ [zjevně v neveřejném zasedání, jak lze dovodit z odkazu na příslušné ustanovení]. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
25. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Byť obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., fakticky žádnou argumentaci, kterou by bylo možné pod zmíněný dovolací důvod subsumovat, neuplatňuje. Uvádí jej tak ryze formálně, bez nějakých bližších námitek. Ohledně hlavních námitek dovolatele, kterými napadá věrohodnost výpovědi svědka M., neuplatnění zásady in dubio pro reo a pokládání kapicózních otázek ze strany soudu, lze konstatovat, že ani tyto nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Stejně tak bez nějaké bližší argumentace obviněný namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že přes nejasnou důkazní situaci není potřeba dokazování doplnit, aniž by ovšem v rámci dovolání uváděl, o jaké konkrétní důkazy mělo být dokazování doplněno (tedy nenamítá existenci tzv. opomenutých důkazů), takže ani tyto námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné na některé uplatněné námitky obviněného blíže reagovat. Obviněný zejména namítá, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo , a to v důsledku nesprávného posouzení lživé výpovědi zejména svědka M. Předně je nutno zopakovat, že tyto námitky dovolatele cílí do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nenaplňují tak dovolatelem deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Nad to dovolatel sice v dovolání rozporuje výpověď „zejména svědka M.“, přitom ale žádné další výpovědi jiných svědků konkrétně nenapadá. Ohledně výpovědi svědka M. dovolatel akcentuje, že neodpověděl pravdivě na otázku, zda byl někdy projednáván soudem pro násilné jednání, když byl v minulosti vykázán orgány Policie České republiky z domácnosti pro násilné jednání a to na základě předběžného opatření Okresního soudu v Jičíně vedeném pod sp. zn. 30 Nc 1153/2018. V tomto směru i vyslovuje obviněný údiv, že o tomto předběžném opatření se nezmínil Okresní soud v Jičíně při návrhu na delegaci věci. Současně tvrdí, že soud prvního stupně pokládal tomuto svědkovi kapciózní otázky stran jeho případného trestního stíhání.
27. Jak již bylo naznačeno, tyto námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů se tvrzenými sklony svědka M. k násilí zabývaly, tedy s touto námitkou se řádně vypořádaly, nepominuly jí. Předně soud prvního stupně si byl vědom toho, že svědek M. je trestně stíhán (viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně), když následné hodnocení výpovědi tohoto svědka pak nalézací soud provedl v bodě 36 svého rozhodnutí. Rovněž odvolací soud se trestním stíháním svědka M. z hlediska jeho věrohodnosti zabýval (bod 6 usnesení odvolacího soudu). Lze tedy konstatovat, že soudy se osobou svědka M. zabývaly a nepominuly ani určité momenty týkající se věrohodnosti tohoto svědka.
28. Přesto z pohledu této dovolací argumentace Nejvyšší soud především odkazuje na závěry soudů nižších stupňů (zejména bod 36 rozsudku nalézacího soudu a bod 6 usnesení odvolacího soudu), se kterými se ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Nad rámec tohoto závěru musí Nejvyšší soud akcentovat, že rozhodující v dané věci je, že se nejednalo o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Jinak řečeno, závěr o vině obviněného není založen toliko na výpovědi svědka M., když obviněný v dovolání fakticky zpochybňuje toliko jeho věrohodnost. Je totiž nezbytné zdůraznit, že skutečnost, že se obviněný dopustil žalovaného skutku, byla nade vši pochybnost prokázána výpověďmi dalších svědků, a to nejen osob poškozených, kterými byli příslušníci vězeňské služby, ale i svědků z řad vězňů, zdravotnického personálu věznice, ale rovněž také kamerovými záznamy a listinnými důkazy, jako např. lékařskými zprávami aj. Tento závěr platí, jak v případě tvrzeného napadení dne 17. 5. 2021, tak v případě tvrzeného napadení dne 18. 6. 2021. Pokud se týká události ze dne 17. 5. 2021, byla obhajoba obviněného prokazatelně vyvrácena provedenými důkazy (viz body 30–32 rozsudku soudu prvního stupně), když je třeba zdůraznit, že nepravdivost obhajoby obviněného o jeho fyzickém napadení dokládají svou výpovědí nejen další poškození, ale zejména další slyšení svědci. Navíc i z lékařských zpráv je zřejmé, že zranění obviněného neodpovídalo tvrzení o způsobu jeho napadení. Žádné napadení obviněného nebylo zaznamenáno ani kamerami umístěnými v prostorách věznice, když v tomto směru je také třeba poukázat, že podle tvrzení obviněného bylo násilí vůči jeho osobě intenzivní, když měl být použit i teleskopický obušek, takže logicky by bylo možno předpokládat, že po takovém útoku by obviněný musel utrpět viditelná zranění v oblasti zad a stehen.
29. V případě tvrzeného napadení obviněného ze strany poškozeného M. dne 18. 6. 2021 je obhajoba obviněného vyvrácena nejen výpovědí svědka M., ale i výpověďmi spoluvězňů R. a také Š., ale zejména kamerovým záznamem, ze kterého je zřejmé, že po vstupu do cely vyšel poškozený M. z cely po 7 sekundách (viz č. l. 147 – kamera D55, záznam ze dne 18. 6. 2021, 08:59:18 až 08:59:25). Zde je nezbytné bez ohledu na výpovědi svědků odkázat i na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodě 33 jeho rozhodnutí, který i logicky zdůvodnil, proč považuje za nereálné, aby se svědek M. v těchto 7 sekundách stihl dopustit jednáním popisovaném obviněným. Nelze také pominut, že charakter poranění obviněného odpovídal pořezání žiletkou, což souhlasí s výpověďmi svědků (viz např. výpověď svědka R.). Nejvyšší soud se závěry soudů nižších stupňů tak plně ztotožňuje a pro jistou stručnost na ně odkazuje, neboť není úkolem dovolacího soudu opětovně tlumočit závěry soudů nižších stupňů, jestliže ty se s obhajobou obviněného dostatečně vypořádaly.
30. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci (viz body 27-29 tohoto rozhodnutí). Nejvyšší soud navíc dodává, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v dané věci neuplatnily zásadu in dubio pro reo , neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
31. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se tedy v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
32. Dovolatel také namítal, že soud prvního stupně položil svědku M. kapciózní otázku a domnívá se, že pokud by soud neformuloval otázku takovým způsobem, tak by svědek pomlčel i o svých řízeních s „PČR a GIBS“. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud v bodě 6 svého usnesení, který uzavřel, že položenou otázku nelze považovat za kapciózní, byla zcela jasná a srozumitelná, takže svědkovi nebylo nic předestíráno. Ani Nejvyšší soud neseznal tuto otázku položenou svědkovi (čas 43:58 min. záznamu z hlavního líčení ze dne 9. 5. 2022, č. l. 402), jako kapciózní. Těmi jsou zejména ty otázky, které předstírají nepravdivou, klamavou skutečnost, nebo předpokládající skutečnost obviněným dosud nepotvrzenou, přičemž obviněného svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si přeje vyslýchající (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1420). Ve světle předmětné trestní věci bylo navíc naprosto logické, že se na toto nalézací soud svědka dotazoval. Přitom bylo zcela přiléhající, že soud se dotázal i na možné řízení vedené proti svědkovi „GIBSem“, když Generální inspekce bezpečnostních sborů má v postavení policejního orgánu v případech řešení trestných činů příslušníků Vězeňské služby České republiky [§12 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. Námitku dovolatele tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou. Navíc obhájkyně se svědka dotazovala výslovně na řízení před soudem, což je jiné řízení než řízení u „GIBSu“ nebo před Policií ČR, takže ze strany soudu se jednalo o logickou otázku, která nebyla ze strany obhajoby položena.
33. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že při návrhu na delegaci Okresní soud v Jičíně nesdělil Krajskému soudu v Hradci Králové, že proti svědkovi M. bylo u tohoto jmenovaného soudu v roce 2018 vydáno předběžné opatření. Předně tato dovolací argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba uvést, že Okresní soudu v Jičíně v návrhu na delegaci poukázal na skutečnost, pro které se domníval, že by bylo vhodné předmětnou věc delegovat podle §25 tr. ř. jinému okresnímu soudu, takže logicky poukazoval na vztah svědka M. k osobám činným na tomto soudu, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti tohoto soudu v dané věci. Samotná skutečnost, že proti svědkovi byla vedena u tohoto soudu nějaká další řízení, ať již civilní či trestní, byla pro posouzení důvodnosti návrhu na delegaci v předmětné věci irelevantní a nebylo ji nutno v tomto návrhu uvádět.
34. Nejvyššímu soudu rovněž není zcela zřejmé, k čemu směřují námitky obviněného týkající se buď jednání vychovatele ve Věznici Valdice vůči obhájkyni, či kterými velice obecně vytýká postup orgánů činných v přípravném řízení. Tuto svou argumentaci nijak nerozvíjí a nechává ji ve svém dovolání pouze v obecné rovině bez nějaké bližší argumentace. Zde je nutno podotknout, že není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet. Právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Za takové situace se může Nejvyšší soud s takovou dovolací argumentací vypořádat toliko obecně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Z důvodu absence jakékoliv konkretizace je patrné, že takto obecně formulované námitky nespadají pod žádný zákonem předvídatelný dovolací důvod podle §265b tr. ř., když dovolatel nenamítá, že by například jím tvrzená šikana ze strany vychovatele měla dopad např. na hmotněprávní posouzení věci či jak se měl v posouzení věci soudem konkrétně odrazit postup orgánů činných v přípravném řízení. Nejvyšší soud proto i tyto námitky odmítl jako neopodstatněné a blíže se jimi nezabýval. Navíc část tvrzeného nevhodného chování členů vězeňské služby se nevztahovala k obviněnému, nýbrž k jeho obhájkyni, takže toto nesouviselo přímo s trestním řízením proti dovolateli, když věc nakonec byla řešena ředitelem věznice, který se za chování vychovatele jeho obhájkyni omluvil.
35. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
36. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu