ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.638.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 638/2023-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 31 To 4/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 65/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 2 T 65/2022, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v okrese XY v obci XY a v XY dne 4. 8. 2021 v době od 21:30 hodin do 23:15 hodin jezdili společně ve vozidle zn. Renault Trafic, RZ XY, černé barvy, jehož majitelem byl J. M., který řídil vozidlo, v němž měl na přední palubní desce umístěný modrý maják, který vědomě a cíleně spustil, a J. S. seděl na předním sedadle spolujezdce a během jízdy oba obžalovaní vědomě a cíleně užili spuštěný modrý maják, který je výstražným světlem a
- dne 4. 8. 2021 kolem 21:30 hodin na autobusové zastávce M.-š. v XY ulici ve směru do centra města XY s vozidlem zastavili a J. S. vystoupil a oslovil čekající na autobus linky č. XY svědka J. B., narozeného XY, a svědkyni V. V., narozenou XY, a představil se jako policie z města a jeho razantní, důrazné a autoritativní vystupování tomu odpovídalo a svědkům vytkl, že nemají nasazené roušky, čímž porušili paragrafy, což s nimi musí řešit, a radil se s J. M., kterého oslovoval strážníku a ptal se ho, co s tím udělají, že to nahlásí, a poté z místa odjeli a svědkyně V. V. se ze strachu rozbrečela, a poté na zastávku opět přijeli obžalovaní ve vozidle se zapnutým majákem a J. S. opětovně vystoupil a šel ke svědkům, kterým řekl, že opět nemají roušky a že to s nimi bude řešit a svědek ho napomenul, aby odešli, že svědkyni vystrašili, a svědkyně si myslela, že se skutečně jedná o civilní vozidlo policie, protože obžalovaní tak vystupovali a chovali se a za čelním sklem měli modře blikající světlo, které vypadalo stejně jako maják, který používá policie a celé jednání obžalovaných bylo pro ni divné a měla strach, neboť J. S. nedodržel její osobní zónu, a svědek J. B. měl z J. S. strach, neboť tím jak vystupoval, měl obavu, že kdyby ho neuposlechl a nenasadil si roušku, tak že ho fyzicky napadne,
- dne 4. 8. 2021 kolem 22:05 hodin v XY ulici nedaleko budovy společnosti A. obžalovaní s vozidlem jeli za svědkyní S. N., narozenou XY, která se vracela ze zaměstnání na koloběžce po chodníku a za čelním sklem měli spuštěný modrý maják a z místa spolujezdce J. S. svědkyni zvýšeným hlasem a důrazným tónem vyzval, aby jménem zákona zastavila a vozidlem najeli před svědkyni, čímž jí částečně zatarasili cestu, a svědkyni jednání obžalovaných vyděsilo a dostala strach a vozidlo objela a slyšela, jak J. S. říká J. M.: „Dělej, jeď nebo šlápni na to“ a vozidlo se rozjelo, svědkyni předjelo a opětovně před ní zastavilo a vystoupil J. S. a zvýšeným hlasem ji vyzýval, aby zůstala stát, zda tomu rozumí, a poté se rozešel k ní a několikrát otevřenou dlaní pravé ruky bouchl do kapoty vozidla a svědkyně měla strach, že ji naloží a odvezou pryč a jednání obžalovaných bylo pro ni velmi stresující,
- dne 4. 8. 2021 ve 22:33 hodin na autobusové zastávce U G. v XY ulici ve směru do XY obžalovaní s vozidlem, za jehož čelním sklem blikal modrý maják, zastavili a svědkyně K. Š., narozená XY a H. Š., narozená XY, které čekaly na autobus, se domnívaly, že se jedná o policisty, a z vozidla vystoupil J. S., který ráznou chůzí šel ke svědkyním a ptal se jich, zda se tu něco neděje, že tady byla hlášená nějaká trestná činnost, zda s ní nemají něco společného a zda něco neprovedly a na zastávce stál i neustanovený muž romského etnika okolo 30 let a J. S. přikázal J. M., aby k uvedenému muži zacouval a J. S. k němu došel a oslovil ho a podle gest J. S. se svědkyním zdálo, že ho chtěl zastrašit, a poté obžalovaní odjeli a svědkyně K. Š. cestovala autobusem linky č. XY společně s J. B., narozeným XY, do XY, kde na zastávce R.- n. vystoupili a obžalovaní ve vozidle svědky pronásledovali až k domu v XY ulici č. XY, kde se svědci schovali a J. S. vystoupil z vozidla a několikrát udeřil do oken přízemí domu a na vchodové dveře, a svědkyně K. Š. se obžalovaných bála, myslela si, že se jedná o policisty v civilu, neboť měli za čelním sklem maják a J. S. s nimi hovořil rázně, sebevědomě a ptal se na trestnou činnost a z jednání obžalovaných měla strach,
a J. M. se jednání dopustil přesto, že pro přečin výtržnictví podle §358 odstavec 1 trestního zákoníku byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Liberec ze dne 7. 2. 2019, číslo jednací 3 T 109/2018, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2019 .
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 1 (jeden) rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 (dva) roky.
Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 2 T 65/2022, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 31 To 4/2023, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného J. S. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. S. odsoudil podle §358 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deset) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 (osmnáct) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 31 To 4/2023, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že nemohl naplnit znaky skutkové podstaty spáchaných přečinů, a to jak po subjektivní, tak i po objektivní stránce. K přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá tr. zákoníku uvádí, že nejednal s úmyslem jakkoliv vykonávat či snad suplovat pravomoc orgánu veřejné moci či orgánu územní samosprávy. Své jednání od samého počátku vnímal jako druh zábavy, kdy určitou roli v jeho jednání sehrálo i požití alkoholu. Je přesvědčen, že jeho jednání a vystupování nemohlo ve třetích osobách vyvolat objektivní dojem, že je policistou či strážníkem obecní policie. V tomto směru se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že všechny osoby, vůči nimž jednání směřovalo, jej od samého počátku jednoznačně vnímali jako policistu či strážníka obecní policie při výkonu jejich funkce, když z výpovědí svědků naopak vyplynulo, že tito měli pochybnosti o tom, zda je policistou či strážníkem, čemuž odpovídalo jejich chování, kdy se k němu jednoznačně nechovali jako k policistovi ani jako k jakékoliv jiné autoritě. Obviněný je taktéž přesvědčen, že popsaným jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu uvedeného přečinu ani po jeho objektivní stránce. Poukazuje na to, že v rozsudku soudu prvního stupně není přesně vymezeno, jaký konkrétní úkon, který může být vykonán jen z moci úřední, obviněný neoprávněně vykonal, a tím naplnil skutkovou podstatu spáchaného přečinu. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a poukazuje na to, že v řízení nebylo jakkoliv prokázáno, že by po třetích osobách vyžadoval podání vysvětlení ve smyslu předvídaného trestním řádem, zákonem o policii či zákonem o obecní policii. Obviněný se taktéž neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že měl užít donucovacího prostředku. V uvedených souvislostech poukazuje na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by obvinění vozidlem zabránili v jízdě svědkyni N. Je-li pak v uvedených souvislostech poukazováno i na to, že takovým úkonem má být i ve vozidle umístěný maják, který svítil modře a byl tak zaměnitelný s vozidlem policie a dalších orgánů, pak poukazuje na to, že takové jednání lze kvalifikovat toliko jako jednání přestupkové. Obviněný taktéž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. Je přesvědčen, že jeho jednání a vystupování nevyvolalo ani nevzbudilo ve třetích osobách obavu o jejich bezpečnost, život, zdraví či majetek, tedy že jednání obviněného takové intenzity nedosahovalo. Poukazuje na to, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem jakkoliv narušit klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek, či vzbudit ve třetích osobách obavy o jejich bezpečnost, zdraví nebo majetek. Motivem a pohnutkou jednání obviněného byla pouze zábava, kdy s ohledem na okolnosti dané věci nelze usuzovat ani na vážnost jeho jednání ve vztahu k jeho následku. Posledně obviněný považuje právní posouzení jeho jednání za nepřiměřeně přísné, nerespektující zásadu ulmita ratio trestní represe. Má za to, že odvolací soud posoudil jeho jednání přísněji, než jak bylo v obdobných případech obecnými osudy obvykle postupováno. Za nepřiměřeně přísný považuje i uložený trest, a to namísto trestu peněžitého, který by přijal raději, neboť pracuje v bankovním sektoru a odsouzení patrně zpochybňuje požadavky na výkon takového povolání. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 31 To 4/2023 zrušil a rozhodl nově tak, že obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby. Popřípadě aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání je založeno na důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž z obsahu dovolání je patrno, že tyto důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jakožto soudu nalézacího, a že rozhodnutí odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel tak ve svém dovolání opět namítá, že se z jeho strany jednalo jen o zábavu, že poškození jej ani za policistu nepovažovali, že přísné právní posouzení skutku odporuje principu ultima ratio a že nepřiměřeně přísný je i uložený trest. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 10 a 11 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 6–8 odůvodnění svého rozhodnutí napadeného předmětným dovoláním. V bodu 9 se zde rovněž vyjádřil k důvodům, proč vyhověl odvolání v části týkající se výroku o trestu a proč trest odnětí svobody dovolateli zmírnil ke spodní hranici zákonné trestní sazby. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
Pokud dovolatel k části svého jednání namítá, že toto mu „nebylo prokázáno“, obsah takových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo je ovšem zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Co se námitek proti právnímu posouzení skutku týká, tyto dovolatel zakládá na základní tezi, že za policistu se vydával bez úmyslu nahradit pravomoci policie jakožto orgánu veřejné moci, že se jednalo jen o „recesi, druh zábavy“ a že jeho jednání proto nedosahovalo škodlivosti odpovídající trestnému činu. K tomu státní zástupce uvádí, že pro naplnění znaků přečinu podle §328 tr. zákoníku není zapotřebí, aby pachatel jednal s úmyslem skutečně převzít pravomoci policie za pomoci nějaké svévolně ustavené milice nebo paramilitantní jednotky. Základem hmotněprávní argumentace dovolatele je, že se vydáváním se za policistu pouze bavil. Dovolatel má zjevně za to, že spáchání činu pouze za účelem zábavy snižuje jeho škodlivost pro společnost a nastoluje tak důvody pro posouzení jeho jednání jako činu nikoliv trestného. Zábava pachatelů byla ovšem jen důkazem o tom, že tito nechtěli nic konkrétního řešit, ale chtěli se jen bavit. Byla tak dokazována svévole pachatelů, která trestnost jejich jednání spíše potvrzovala, než zpochybňovala. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012, státní zástupce konstatuje, že pokud je čin spáchán z nudy či pouze pro pobavení, svědčí taková okolnost spíše v neprospěch pachatele. Patrně z tohoto důvodu se obvinění obvykle nehájí tím, že trestný čin spáchali za účelem své zábavy nebo jen aby si ukrátili dlouhý čas. Takový motiv je z hlediska obecné morálky hanebnější než motivy jiné – než pouhá lenost či hloupost pachatelů. K zábavě pachatele proto státní zástupce poznamenává, že jistě existují trestné činy, jejichž motivem je zábava pachatele více (exhibicionismus, pohlavní zneužití, drobné krádeže v hypermarketech, fotbalové násilí) a nebo méně (daňové podvody, vraždy v afektu, neplnění vyživovací povinnosti). Zábava pachatele může mít trestněprávní význam negativní, pokud je součástí zvlášť zavrženíhodné pohnutky jakožto znaku skutkové podstaty některého z trestných činů nebo o přitěžující okolnost podle §43 písm. b) tr. zákoníku. Pokud může být zábava pachatele shora uvedenou okolností přetěžující, již tím je vyloučeno, aby se mohla současně stát okolností polehčující. Žádná z polehčujících okolností příkladmo uvedených v §41 trestního zákoníku se ani neblíží tomu, že by byl trestný čin spáchán pro zábavu nebo z nudy. Z uvedených důvodů má státní zástupce za to, že právní posouzení skutu je správné a nebyl dán důvod k postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Posledně k otázce nepřiměřenosti uloženého trestu, popřípadě jeho nahrazením trestem peněžitým, státní zástupce stručně připomíná, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky druhu trestu, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. Ke druhu trestu na okraj poznamenal, že dovolatel po celou dobu trestního řízení své jednání spíše bagatelizoval, než aby projevil přesvědčivou lítost. Za podmínek, kdy si dovolatel není ani jist, zda se jedná o čin soudně trestný, by jej peněžitý trest stěží mohl odradit od opakování podobného jednání. Lze dodat, že tato otázka nemůže být posuzována v rámci dovolacího řízení, neboť v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že, obviněný své námitky proti učiněným skutkovým zjištěním nerozvedl natolik, aby z nich bylo patrno, která skutková zjištění odporují kterému důkazu a v čem tento rozpor spočívá. Z toho lze dovodit, že pokud obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dodává, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou, jelikož soudy řádně odůvodnily, proč dovodily okolnosti uvedené v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu.
Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. S.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, z nichž dle obviněného vyplynulo, že svědci měli pochybnosti o tom, zda je policistou či strážníkem městské policie) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména skutečnost, že jeho jednání a vystupování nevyvolalo ani nevzbudilo ve třetích osobách obavu o jejich bezpečnost, život, zdraví či majetek, nebo skutečnost, že jeho jednání a vystupování nemohlo ve třetích osobách vyvolat objektivní dojem, že je policistou či strážníkem obecní policie), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z výpovědi J. B. vyplynulo, že mu obviněný sám potvrdil, že je od policie a přikázal mu, aby si s přítelkyní nasadili roušky. Svědek ve své výpovědi proto muže jednoznačně označil jako policistu. Svědkyně V. V. rovněž potvrdila, že jí a příteli J. B. bylo přikázáno, aby si nasadili roušky. Ze způsobu vystupování obviněného měla strach. Dodala, že nepochybovala ani na chvilku o tom, že by se nejednalo o policistu, neboť jim obviněný sám potvrdil, že je od policie. Taktéž svědkyně H. a K. Š. vypověděly, že na zastávce viděly automobil s blikajícím majákem a myslely si, že to jsou policisté. Obviněný jim sám tvrdil, že je ze správního orgánu. Svědkyně S. N. vypověděla, že na ni obviněný křičel: „jménem zákona, zastavte“ a zatarasil jí automobilem cestu. Byla vyděšená. Také ona si myslela, že to jde o policistu. Nelze proto přisvědčit námitkám obviněného, že jej svědci nevnímali jako policistu či strážníka městské policie nebo že v nich svým jednáním nevzbudil důvodný strach.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ovšem podřadit námitku obviněného ohledně nenaplnění subjektivní a objektivní stránky spáchaných přečinů. Nelze jí však přisvědčit.
Jednání naplňující skutkovou podstatu přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle ustanovení §328 alinea druhá tr. zákoníku spočívá v neoprávněném vykonání úkonu, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci. Objektem uvedeného přečinu je zájem společnosti na řádném výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a ochrana společnosti před osobami neoprávněně se vydávajícími za orgán veřejné moci. Orgánem veřejné moci je orgán, který reprezentuje veřejnou moc a je ze zákona oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, nebo jinak zasahovat do jejich právní sféry, a to buď přímo, zejména v případech orgánu moci výkonné, nebo soudní, nebo zprostředkovaně, pokud jde o orgány moci zákonodárné.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku potom spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Nejvyšší soud uvádí, že provedeným dokazováním bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný společně s odsouzeným M. i svědkem G. jezdili vozidlem Renault Traffic RZ XY, a to za užití modrého majáku, který je obecně v povědomí veřejnosti spojován s vozidly Policie ČR či městské policie. Tato skutečnost, kterou obviněný nijak nepopírá, je prokazována kamerovými záznamy z benzinové stanice, výpovědí odsouzeného M. a výpověďmi svědků J. B., V. V., H. a K. Š. či S. N. Z výpovědí těchto svědků, jak je výše uvedeno, je patrno, že se obviněný prezentoval buď jako příslušník policie, městské policie nebo správního orgánu, resp. užil výzvy „jménem zákona“, která v souladu s ustanovením §10 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR či §7 odst. 4 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii je jako povinnost uložena právě policistům či strážníkům městské policie. Není pochyb o tom, že s ohledem na užití modrého majáku a na způsob jednání obviněného, si tento v konkrétních případech přisvojil pravomoci policisty či městského strážníka dle §61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR či §11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, spočívající v možnosti požadovat vysvětlení po třetích osobách (ve vztahu ke svědkům Š., V. a B. zejména v otázce nošení roušek) a pokud jde o jednání ve vztahu ke svědkyni N., pak dokonce pravomoc policisty k užití donucovacích prostředků ve smyslu §52 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, kdy svědkyni dokonce s výzvou „jménem zákona, zastavte“ zahradil cestu svým vozidlem. Není zde proto pochyb o tom, že uvedené jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle ustanovení §328 alinea druhá tr. zákoníku.
Pokud jde o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zde je jednání obviněného nutné vnímat v kontextu toho, že jeho cílem byla snaha o to, aby byl vnímán jako policista či městský strážník. Pokud vystupování obviněného zahrnovalo natolik autoritativní vystupování, které v případě svědkyně V. vedlo k panickému záchvatu, v případě svědkyně N. zahrnovalo bránění motorovým vozidlem v cestě této svědkyni a vzbuzení strachu, konečně pak zahrnovalo pronásledování svědků B. a Š. prakticky až do domu, kde se oba svědci ukryli, pak jednání obviněného je nutno považovat za výtržnické jednání hrubě narušující pravidla občanského soužití, jehož se vůči třetím osobám dopustil na místech veřejně přístupným. Rovněž po zhlédnutí kamerových záznamů, ze kterých vyplývá, že obvinění se chovali tak, jak uváděli svědci ve svých výpovědích, když jednoznačně byla identifikována posádka vozidla i automobil značky Renault Trafic, lze mít za prokázané, že obviněný J. S. svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Lze proto souhlasit se závěry soudů obou stupňů ohledně právní kvalifikace daných skutků.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že se z jeho strany jednalo o pouhou formu zábavy. Měla by být proto podle jeho názoru aplikována zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio, a to z důvodu, že jeho jednání nedosahovalo škodlivosti odpovídající trestnému činu.
Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Z dovolání obviněného vyplynulo, že tento má zjevně za to, že spáchání činu pouze za účelem zábavy snižuje jeho škodlivost pro společnost. Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012 ve věci, v níž opilí pachatelé napadli dva domnělé bezdomovce a jednoho z nich usmrtili, uvádí, že o zavrženíhodné pohnutce svědčí mimo jiné i to, že obvinění jednali výlučně z rozmaru či nudy pro svoje vlastní pobavení a rozptýlení. Lze proto konstatovat, že zábava jakožto motiv trestné činnosti svědčí spíše proti pachateli a pokud je čin spáchán z nudy či pouze pro to, aby se pachatel pobavil, svědčí taková okolnost spíše v neprospěch pachatele než v jeho prospěch. Nelze dojít ani k závěru, že ve vztahu k obviněnému postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, konkrétně přestupkového zákona, a to právě s ohledem na povahu jednání obviněného, který na více místech a ve více osobách vzbudil strach, neoprávněně po nich požadoval součinnost, respektive si tuto součinnost vynutil pomocí motorového vozidla. V případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala. Z uvedených důvodů má proto Nejvyšší soud za to, že právní posouzení skutku je správné a nebyl dán důvod k postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl také skutečnost, že trest, který mu byl uložen soudem odvolacím, je trestem nepřiměřeným.
Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze na ně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Obviněný uvedl, že by místo uloženého trestu raději přijal trest peněžitý, neboť pracuje v bankovním sektoru a odsouzení patrně zpochybňuje požadavky na výkon takového povolání. Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že uložený trest je ve smyslu trestního zákoníku a spáchaných přečinů trestem přípustným. Z důvodu výše uvedených (tedy že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky druhu trestu, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá) se proto Nejvyšší soud těmito otázkami blíže nezabýval a pouze poukázal na bod 9 odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud vysvětlil, proč uložený trest dovolateli zmírnil. S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu