ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.119.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 119/2023- 2989
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, zdržující se na adrese XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 3 To 2/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný J. S. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 48 T 1/2021, uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v bodě II. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle §206 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy na dobu 7 let. Spoluobviněný P. S. byl tímto rozsudkem uznán vinným v bodě II. zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za to mu byl uložen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto spoluobviněnému uložen i trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy na dobu 5 let. Poškozená obchodní společnost M. S. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro další skutek, v němž byl spatřován obžalobou přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný J. S. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění J. S. a P. S., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze i poškozená obchodní společnost M. S., o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že z podnětu odvolání obviněného J. S. a státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného P. S. podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve výrocích o uložených trestech oběma obviněným, a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného J. S. v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného J. S. vinným organizátorstvím zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. a) a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněného P. S. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (z výroku o vině v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně) byl obviněnému J. S. uložen podle §206 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl znovu tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, případně prokuristy na dobu 5 let. Obviněný P. S. byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku , za což mu byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, případně prokuristy na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Mramor Slivenec, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného P. S. a poškozené obchodní společnosti M. S. byla zamítnuta.
3. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně se obviněný J. S. dopustil ve stručnosti tím, že ačkoliv byl ke dni 12. 1. 2016 odvolán z funkce statutárního ředitele obchodní společnosti M. S., o čemž byl téhož dne vyrozuměn, přestože již neměl nadále oprávnění jednat za tuto obchodní společnost, poté, co dne 29. 1. 2016 obdržel od advokáta zastupujícího tuto obchodní společnost JUDr. Petra Voříška rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 5. 1. 2016, jímž přiznal obchodní společnosti M. S. nárok na částku 5 024 686,40 Kč od obchodní společnosti Skanska, a. s., neoprávněně požádal advokáta obchodní společnosti M. S. o okamžité učinění nezbytných kroků směřujících k zaplacení rozhodčím nálezem přiznaného plnění od obchodní společnosti Skanska, a. s., a jako účet pro platbu uvedl neoprávněně svůj soukromý bankovní účet č. XY. Poté, co na tento svůj účet neoprávněně obdržel částku náležící společnosti M. S. ve výši 5 024 686,40 Kč, finanční prostředky této obchodní společnosti nevrátil a způsobil jí takto škodu v uvedené výši.
4. Organizátorství zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. a) a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se obviněný J. S. podle rozsudku odvolacího soudu dopustil ve stručnosti tím, že jako jediný akcionář obchodní společnosti M. S. spolu se spoluobviněným P. S., který působil v té době jako člen představenstva obchodní společnosti M. S. s oprávněním samostatně jednat za tuto obchodní společnost, obviněný J. S. v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor obchodní společnosti M. S., bez právního důvodu vyvedl peněžní prostředky z její dispozice, a to i s využitím sítě nastrčených subjektů, které ovládal, tak, že využil postavení spoluobviněného P. S. v obchodní společnosti M,. S., který na jeho pokyn dne 3. 11. 2011 na pobočce Metropolitního spořitelního družstva (nyní v likvidaci) podepsal jako jediný disponent k účtu č. XY vedenému u Metropolitního spořitelního družstva za obchodní společnost M. S., příkazy k převodům, na jejichž základě bylo ze zmiňovaného účtu obchodní společnosti M. S. převedena tentýž den na účty následujících subjektů, ovládaných obviněným J. S., částka:
- 5 000 000 Kč na účet č. XY vlastníka účtu obchodní společnost L., jejíž jednatelkou byla v té době H. S., manželka obviněného J. S.,
- 3 374 730 Kč na účet č. XY vlastníka účtu obchodní společnosti H., jejímž jednatelem byl v té době M. A., spolužák obviněného P. S.,
- 4 916 315 Kč na účet č. XY vlastníka účtu obchodní společnosti T. S., jejímž jednatelem byl v té době F. H., známý obviněného P. S.,
- 9 000 000 Kč na účet č. XY vlastníka účtu V. P., nar. XY, známého obviněného J. S.,
- 1 727 406 Kč na účet č. XY, jehož vlastníkem byl sám obviněný J. S.
Tyto cílové účty byly všechny vedeny u Metropolitního spořitelního družstva a fakticky byly ovládány obviněným J. S., který po vyvedení těchto peněžních prostředků z dispozice obchodní společnosti M. S., s nimi disponoval buď sám nebo skrze zmíněné jednatele obchodních společností nebo V. P. tak, že tyto peněžní prostředky použil na splátku svého soukromého úvěru nebo k obchodům s cennými papíry u společnosti WOOD & Company Financial Services, a. s. Takto vyvedené peněžní prostředky nebyly obchodní společnosti M. S. vráceny, a tímto jednáním byla této poškozené obchodní společnosti způsobena škoda ve výši 24 018 451 Kč.
II. Dovolání obviněného
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný znovu ve shodě s dříve uplatněnou obhajobou před soudy nižších stupňů namítl, že s obchodní společností M. S. uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky vůči obchodní společnosti SKANSKA, a. s. Dne 27. 8. 2012 zaplatil v této smlouvě dohodnutou úplatu, náklady právního zastoupení v tomto sporu. Pokyn k zaplacení plnění od obchodní společnosti SKANSKA, a. s., vydal právnímu zástupci v době, v níž ještě byl statutárním zástupcem obchodní společnosti M. S. Existence smlouvy o postoupení pohledávky byla zjištěna a prokázána listinou, přičemž pravost, vážnost a svoboda projevené vůle smluvních stran nebyla nijak relevantně zpochybněna, stejně jako srozumitelnost a určitelnost projevu. Pokud měly soudy nižších stupňů pochybnosti o zákonných náležitostech vůle nebo jejího projevu ve vztahu k této smlouvě, měly je odstranit výslechem postupitele a postupníka. Takový důkaz proveden nebyl. Rovněž soudy nižších stupňů mohly forenzním zkoumáním a nálezem odstranit své pochybnosti o datu uzavření této smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že o předmětné smlouvě v inkriminované době nikdo nevěděl, nebyla nijak evidována v účetnictví poškozené obchodní společnosti M. S. a objevila se až v souvislostmi s událostmi z ledna 2016, a že tedy byla antedatována, je zcela nesprávný. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o antedataci smlouvy, aniž by toto zjišťoval výslechem zástupce postupitele, kterým byl obviněný P. S., zda postupitel jeho prostřednictvím smlouvu řádně uzavřel v označeném čase s postupníkem, nelze přijmout tento skutkový závěr bez výslechu jednajících osob. Skutkový stav podle obviněného nebyl zjištěn řádně a úplně a došlo tím k naplnění tohoto dovolacího důvodu ohledně skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť skutkový závěr, že vydal neoprávněně pokyn k převodu přiznaného plnění v rámci rozhodčího řízení v době po odvolání z funkce statutárního orgánu obchodní společnosti M. S., je v rozporu s provedenými důkazy, a to výslechem svědka JUDr. Petra Voříška a obsahem e-mailové komunikace mezi nimi ze dne 19. a 21. 6.2016 i výslechem svědka F. M., z nichž obviněný cituje. Svědek JUDr. Petr Voříšek totiž uvedl, že pokyn k vyplacení peněz z arbitráže mu obviněný dal 11. 1. 2016, tedy v době, v níž ještě byl statutárním orgánem obchodní společnosti M. S. Provedené důkazy navíc při absenci důkazů jím navrhovaných a chybějícím účetnictví obchodní společnosti M. S. nemohou vytvořit zákonný podklad pro skutkový závěr soudů nižších stupňů obsažený ve výroku o vině v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně.
7. Soudy nižších stupňů podle obviněného navíc opomenuly institut tiché cese podle §1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), při níž může na žádost postupníka postupitel vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka. Jde o zvláštní případ nepřímého zastoupení, postupitel je oprávněn sám podat žalobu a až do pravomocného skončení řízení z taktických důvodů vystupovat jako věřitel. K tomu došlo v uvedeném případě ve sporu obchodní společnosti M. S., a obchodní společnosti SKANSKA, a. s., v němž došlo až po pravomocném ukončení řízení k výplatě plnění ve prospěch obviněného jako věřitele, který pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení. Tvrzená nevědomost svědka L. H. o existenci smlouvy tak nemá zásadní právní relevanci pro závěr o tom, zda byla předmětná smlouva platně uzavřena. Obviněný dále v této souvislosti namítl, že se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou věrohodností svědka L. H., ačkoliv jeho zájmy byly a jsou v přímém rozporu se zájmy obviněného. Podle přesvědčení obviněného ani případná nevědomost svědkyně I. M., účetní obchodní společnosti M. S., nemůže být důkazem o existenci či neexistenci předmětné smlouvy. V této souvislosti obviněný uvedl, že účetnictví obchodní společnosti M. S., které svědkyně I. M. na žádost policejního orgánu vydala, nebylo soudům nižších stupňů k dispozici v době jejich rozhodování.
8. Ve vztahu k zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že provedené důkazy nesvědčí pro skutkový závěr učiněný soudy nižších stupňů, že bez právního důvodu a trvale vyvedl peněžní prostředky z dispozice obchodní společnosti M. S. Důvodem převodu finančních prostředků obchodním společnostem L., H., T. S., fyzické osobě V. P. a obviněnému samotnému byla zápůjčka, reálný kontrakt, který vzniká skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky a nevyžaduje písemnou formu. Existence smluv o zápůjčkách byla prokázána tím, že tyto zápůjčky byly řádně účtovány a částečně hrazeny, což vyplynulo i ze závěrů znalce Ing. Luboše Černého. Přesto odvolací soud podle obviněného dospěl k nesprávnému závěru, že transakce neměly vůbec žádný ekonomický význam a neměly ani nic společného s aktivitami obchodní společnosti M. S., a tento závěr učinil odvolací soud i přes některé příchozí platby, které mohly vzbuzovat zdání splátky úvěru. Tato skutečnost podle odvolacího soudu totiž jen prokazovala nezodpovědný přístup obviněného, který na jedné straně z obchodní společnosti peněžní prostředky vyváděl a na druhé straně ovšem v míře výrazně menší ji z jiných prostředků v případě potřeby dotoval. Soudy nižších stupňů podle přesvědčení obviněného nesprávně považovaly tyto skutečnosti za trestnou činnost, ačkoliv si byly vědomy, že transakce měly povahu půjček, že takto byly evidovány a že byly spláceny. Takový závěr však podle názoru obviněného je v rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti obviněný odkázal rovněž na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Skutečnost, že vydlužitelé zápůjčky nevrátili v plném rozsahu, nemůže být přičtena k tíži obviněného. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že svědek L. H., který se podílel na schválení úvěru, i I. M. věděli o předmětných zápůjčkách, navíc nebyl proveden ani žádný důkaz, z něhož by plynul závěr, že mohl předpokládat, že investice do obchodů s cennými papíry či akciemi nebudou moci dlužníci splatit obchodní společnosti M. S., zejména když do uvedených nákupů investovaly tyto obchodní společnosti i z vlastních prostředků (asi 8,5 milionů Kč), navíc jim byly v březnu a dubnu 2011 poskytnuty Metropolitním spořitelním družstvem úvěry v řádu několika desítek milionů Kč, přičemž jejich úvěrovou způsobilost (vyšší než poskytnuté půjčky) ocenil právě svědek L. H.
9. Soudy nižších stupňů v této souvislosti podle obviněného nehodnotily a řádně se nevypořádaly s obsahem závěrečné zprávy z finančního šetření „Ring 12“ Policie ČR, z níž plyne, že předmětné zápůjčky byly obchodní společností M. S. postoupeny obchodní společnosti Goldfield Goal Ltd., což plyne i z odborného vyjádření znaleckého ústavu Grant Thornton Appraisal services, a. s. Z tohoto vyjádření rovněž vyplývá, že způsobená škoda, jak ji vyčíslil ve svém rozsudku Městský soud v Praze, nereflektuje splátky půjček a plnění a cenu postoupení předmětných pohledávek na společnost Goldfield Goal Ltd. Toto odborné vyjádření však soudy nižších stupňů neprovedly jako listinný důkaz. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
10. Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. O tento trestný čin totiž nejde, pokud vypůjčené peníze jsou použity k jinému účelu, než je ten, který pachatel uvedl věřiteli jako účel půjčky nebo úvěru. Půjčené peníze totiž přecházejí do vlastnictví dlužníka, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 741/2012, nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94. V případě použití prostředků z úvěru k jinému než stanovenému účelu je naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu by mohlo in eventum naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, avšak k tomu nebyly v řízení provedeny žádné důkazy. Podle obviněného nelze učinit závěr, že by finanční prostředky byly použity v rozporu s účelem jejich poskytnutí. Peněžní prostředky byly poskytnuty za účelem refinancování úvěrů a provozních nákladů. Mezi provozní náklady mimo jiné patřily jiné provozní náklady, mezi něž lze podle názoru obviněného podřadit i zápůjčky, jejichž účelem bylo dosažení zisku ve formě úroků ze zápůjček, tedy získání výnosů k pokrytí provozních nákladů. Zjištěné skutkové okolnosti tak nemohou odůvodňovat závěr o spáchání trestného činu zpronevěry a ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu nebylo objasněno, zda byly peněžní prostředky použity v rozporu s úvěrem.
11. Trestní řízení bylo rovněž podle obviněného zatíženo vadami, jimiž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to přibráním ad hoc znalce MUDr. Petra Navrátila, přibráním znalce Ing. Luboše Černého a provedením jeho znaleckého posudku a absencí významné žurnalizované části trestního spisu.
12. Znalec MUDr. Petr Navrátil z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byl ustanoven k posouzení duševního stavu obviněného a schopnosti jeho účasti na trestním řízení. Ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že obviněný je schopen účastnit se trestního řízení, a to ačkoliv se v uvedené době psychiatricky léčil. Následně byl se seznamů znalců vyškrtnut, proto byl vyslechnut dne 21. 5. 2021 v hlavním líčení jako znalec ustanovený ad hoc. Podle obviněného však nemohl u hlavního líčení vystupovat jako soudní znalec, a to ani jako ad hoc ustanovený soudní znalec. MUDr. Petr Navrátil byl totiž vyškrtnut ze seznamu znalců ke dni 31. 1. 2020, jeho oprávnění vykonávat znaleckou činnost zaniklo dne 16. 12. 2019, neboť byl rozsudkem Městského soudu v Praze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 430/2019, pravomocně uznán vinným přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatu podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku toho nesplňoval podmínku bezúhonnosti znalce stanovenou v §5 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“). Soud prvního stupně jej přibral jako znalce ad hoc zcela účelově, aby mohl stvrdit svůj znalecký posudek. Přitom podle §26 odst. 1 zákona o znalcích může orgán veřejné moci výjimečně ustanovit k podání znaleckého posudku i jinou osobu, která není zapsána do seznamu znalců, pokud pro daný obor, odvětví a specializaci není nikdo v seznamu znalců zapsán, žádný zapsaný znalec nemůže znalecký posudek podat nebo by podání znaleckého posudku znalcem bylo spojeno s nepřiměřenými náklady nebo obtížemi. Ani jedna podmínka v případě ustanovení MUDr. Petra Navrátila znalcem ad hoc přitom nebyla splněna. Navíc i ad hoc ustanovený znalec by měl splňovat alespoň obecné a základní podmínky pro výkon činnosti znalce, tedy podmínku požadovaného odborného vzdělání a bezúhonnosti. Sám MUDr. Petr Navrátil upozornil, že v roce 2019 ukončil činnost znalce a zpracovaný posudek může stvrdit pouze jako svědek nebo po jmenování znalcem ad hoc, na což reagoval soud prvního stupně vydáním usnesení, kterým ustanovil MUDr. Petra Navrátila znalcem ad hoc. Následně dne 21. 5. 2021 v hlavním líčení podepsal slib znalce a poučení znalce, v němž deklaroval, že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by jej vylučovaly z činnosti znalce. Soud prvního stupně tak nezákonně přibral MUDr. Petra Navrátila jako ad hoc znalce a provedl jeho výslech v pozici znalce, čímž zkrátil právo obviněného na spravedlivý proces, neboť jeho schopnost účastnit se trestního řízení nebyla potvrzena či vyvrácena zákonem požadovaným způsobem.
13. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný rovněž spatřoval v přibrání znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, mzdy a daně, Ing. Luboše Černého. Odvolací soud se nezabýval ani jednou z uplatněných námitek v podaném odvolání proti tomuto úkonu, v důsledku čehož je jeho rozsudek nepřezkoumatelný a v rozporu s požadavky na spravedlivý proces. V rámci prošetřování trestního oznámení totiž přibral policejní orgán Ing. Luboše Černého jako konzultanta, neboť potřeboval odbornou pomoc od osoby se znalostmi v oboru, v němž je Ing. Luboš Černý činný jako znalec. Následně policejní orgán přibral dne 1. 6. 2017 podle §105 odst. 1 opět Ing. Luboše Černého k vypracování znaleckého posudku ve stejné věci, v níž působil jako konzultant. Přitom podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. 12. 2020, nesmí znalec podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Jedním z důvodů, pro které je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, je podle obviněného skutečnost, že znalec má poměr k věci, v níž má znalecký posudek podat, za což je nutno považovat i vztah znalce k materii, kterou má znalecky zpracovat, tedy že ke zkoumané otázce přistupuje s určitým osobním zaujetím či předem vytvořeným vlastním názorem, který následně při podání znaleckého posudku prezentuje. Znalec Ing. Luboš Černý měl vytvořen poměr nejen k policejnímu orgánu, ale rovněž k věci samotné, neboť si před svým přibráním jako znalce již utvořil odborný názor, když působil za odměnu jako konzultant policejního orgánu, tedy jeho pomocník, před podáním znaleckého posudku. Tato skutečnost je bezpochyby důvodem pochybnosti o jeho nepodjatosti. Závěru o podjatosti znalce svědčí i nezákonná formulace otázky č. 2 v rozhodnutí o jeho přibrání jako znalce, v níž mu bylo uloženo vypočítat výši zpronevěřené částky obchodní společnosti M. S., a to ještě před zahájením trestního stíhání. Na tuto otázku obsahující nepřípustné hodnocení právní otázky znalcem odpověděl, ač byl předem srozuměn s předestřeným názorem policejního orgánu. Obviněný namítl, že v podaném odvolání namítal pochybnosti o nepodjatosti znalce, s nimiž se odvolací soud nijak nevypořádal.
14. Právo obviněného na spravedlivý proces bylo podle jeho názoru porušeno rovněž absencí významné části trestního spisu, obsahující v listinné i elektronické podobě účetnictví obchodních společností M. S., T. S., H., L., a C., které na výzvu policejního orgánu vydala účetní těchto společností I. M. V této skutečnosti spatřuje obviněný zásadní porušení principu rovnosti zbraní, neboť mu takto nebylo umožněno řádné a úplné uplatnění jeho obhajovacích práv. Především však tento stav neumožnil soudu prvního a druhého stupně zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Odvolací soud se s touto jeho námitkou nijak nevypořádal, což činí jeho rozsudek i v tomto směru nepřezkoumatelný a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Při nahlížení do spisu obhájcem obviněného nebyly dohledány žádné listinné ani elektronické důkazní prostředky vydané svědkyní I. M. na základě výzvy policejního orgánu. Přitom na základě tohoto důkazního materiálu byly zpracovány všechny znalecké posudky Ing. Luboše Černého. I přes absenci tohoto důkazního materiálu požádal obhájce obviněného znalecký ústav o prostudování veškerého spisového materiálu a určení, zda je materie obsažená v soudním spise dostatečná pro zodpovězení otázek položených znalci Ing. Luboši Černému. Znalecký ústav následně poskytl odborné vyjádření, že absence veškerých vydaných důkazních materiálů a současně jediných podkladových materiálů je důvodem pro nemožnost znalecky odpovědět na položené otázky. Absence části spisu vyvolává podle obviněného pochybnosti o úplnosti skutkových zjištění o správnosti určení výše způsobené škody i o zkrácení jeho práva na obhajobu a porušení zásady rovnosti zbraní a práva na spravedlivý proces, neboť neměl k dispozici důkazní materiál důležitý pro trestní řízení, v důsledku čehož neměl stejnou možnost zpracovat znalecký posudek, a neměl tedy žádnou reálnou možnost prokázat nesprávnost tvrzení svědkyně I. M., svědka H. a znaleckého posudku Ing. Luboše Černého vypracováním vlastního znaleckého posudku.
15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu, alternativně, aby po zrušení výše uvedených rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
III. Vyjádření k dovolání
16. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
17. Úvodem svého vyjádření státní zástupce připomenul, že s peněžními prostředky disponoval spoluobviněný P. S., který rovněž věděl, kdo je jejich konečným adresátem. Peněžní prostředky byly poukazovány na několik bankovních účtů náležejícím různým subjektům, avšak fakticky ovládaným J. S. Výsledkem jednání obou obviněných byl vznik škody obchodní společnosti M. S., a obohacení obviněného J. S. a jím ovládaných společností. Právní kvalifikaci zvolenou Vrchním soudem v Praze považuje státní zástupce za správnou, obviněný J. S. nemohl být spolupachatelem zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť mu peněžní prostředky poškozené obchodní společnosti nebyly svěřeny, a to navzdory jeho postavení jediného akcionáře obchodní společnosti M. S. Podle státního zástupce odvolací soud správně uzavřel, že obviněný J. S. jednal jako organizátor tohoto zločinu ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze se rovněž zabýval obhajobou obviněného, který namítal, že skutek měl být posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Tuto argumentaci obviněný opět uplatnil i v podaném dovolání, avšak tak, že dílem konstruoval hypotetickou situaci vůči stabilizovaným skutkovým zjištěním, pokud jde o otázku použití peněžních prostředků v rozporu s úvěrem.
18. Námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou podle státního zástupce pouhou polemikou s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný v rámci podaného dovolání předkládal modifikovanou verzi skutkového stavu, podle níž pro jím provedené transakce existoval určitý důvod, který je měl legitimizovat navenek. Nicméně v projednávané věci není identifikován zjevný, natož extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, který by odůvodnil zásah Nejvyššího soudu. Obviněný pouze brojil proti chybnému hodnocení důkazů soudem prvního stupně a předkládal své vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozoval jiné skutkové závěry. Přitom soudy nižších stupňů si byly vědomy jeho tvrzení, jimiž zpochybňoval svoji vinu, a jeho obhajobu jednoznačně vyvrátily. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině odkázal státní zástupce na body 29. až 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ohledně skutku pod bodem II. pak na body 32. až 34. téhož rozsudku. S námitkami obviněného se rovněž vypořádal odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku. Dovolací argumentace je tak podle státního zástupce jen pokračující polemikou se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud přitom není třetí soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů. Není tak namístě jakákoliv změna skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině.
19. Dále státní zástupce uvedl, že pokud obviněný namítal porušení svého práva na spravedlivý proces kvůli přibrání znalců MUDr. Petra Navrátila, Ing. Luboše Černého a absenci části trestního spisu, nepodřadil tyto námitky pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ačkoliv se zde nabízelo podřadit je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož jedna z alternativ se vztahuje právě na situace, v níž jsou skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech. Za obviněného však nelze domýšlet, jak vystavět a kudy směřovat konkrétnější argumentaci, s níž přichází v rámci podaného dovolání. S uvedenými výhradami obviněného se vypořádal již odvolací soud na podkladě obviněným podaného odvolání, a to v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku. Ani ze spisového materiálu nevyplývají podle státního zástupce obviněným naznačená pochybení, jimiž mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
20. Závěrem svého dovolání státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné konkrétní výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
23. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, pokud zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). O extrémní rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případě, kdy by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
24. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. h) je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jimi zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K námitkám obviněného
25. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v nichž namítal zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jsou pouhou polemikou obviněného s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil pouze formálně, aniž by mu konkrétní námitky svým obsahem odpovídaly. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů obviněným, byť bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Ve většině uplatněných námitek obviněný soudům nižších stupňů pouze vytýká způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, a předkládá vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
26. Nejvyšší soud neshledal ani extrémní, tím méně zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě takto provedeného dokazování mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Skutkový děj byl logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální logiky soudy nižších stupňů vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Všechny tyto provedené důkazy pak odpovídají zjištěnému skutkovému stavu.
27. Závěr o vině obviněného zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pod bodem I. výroku o vině založil soud prvního stupně nejenom na výpovědích svědků, které byly vzájemně v souladu, ale i na listinných důkazech, proto neměl důvod zpochybňovat na jejich základě zjištěný skutkový děj. Závěr o antedatování údajné smlouvy o postoupení pohledávky vyplýval i ze zjištění, že o její existenci nevěděla ani svědkyně I. M., která pracovala v poškozené obchodní společnosti jako účetní, přičemž obviněný ji o její existenci nijak neinformoval, ani svědci L. H., F. M. a JUDr. Petr Voříšek. Pro závěr o antedataci této smlouvy svědčí i skutečnost, že v době jejího údajného uzavření nebylo pravděpodobné, že by protižaloba uplatněná poškozenou obchodní společností M. S., týkající se postoupené pohledávky, byla vůbec úspěšná. V tomto ohledu lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 29. až 31.) a rozsudku odvolacího soudu (bod 13.). Soudy obou stupňů dospěly k závěru o vině obviněného na základě řady důkazů, při jejichž hodnocení se nedopustily žádné deformace v interpretaci jejich obsahu ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat. Okolnost, že obviněný J. S. za poškozenou obchodní společnost zaplatil některé náklady právního zastoupení v rámci tohoto sporu s obchodní společností SKANSKA, a. s., zcela zapadají do zjištěného způsobu, jakým nakládal s majetkem obchodní společnosti M. S., jejíž finanční prostředky využíval pro svůj prospěch, případně i ve prospěch dalších subjektů, na straně druhé v nezbytných případech poškozenou obchodní společnost dotoval z vlastních finančních prostředků. Stejně tak není pochyb o tom, že obviněný J. S. využíval svého bratra spoluobviněného P. S. jako tzv. bílého koně. Tento spoluobviněný sám uvedl, že mu bez znalosti věci poskytoval „bratrskou výpomoc“, a to podle pokynů obviněného J. S., kterému zcela důvěřoval, přičemž údaje, které mu sdělil, si nijak neověřoval, ostatně ani takovou možnost neměl. Doba, v níž obviněný J. S. dal právním zástupcům obchodní společnosti M. S. pokyn k zaslání přiznaného plnění od obchodní společnosti SKANSKA, a. s., na jeho soukromý bankovní účet, vyplývá jednoznačně nejenom z listinných důkazů, na které soudy nižších stupňů poukázaly, ale i z výpovědi F. M. potvrzované i výpovědí JUDr. Petra Voříška. Zjištěný skutek tak jednoznačně vyplývá z provedených důkazních prostředků, které soudy nižších stupňů hodnotily zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Rozsah provedeného dokazování zcela odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a Nejvyššímu soudu nepřísluší tato skutková zjištění zpochybňovat. Pokud obviněný namítal, že soudy nižších stupňů se nezabývaly možností, že došlo k tiché cesi ve smyslu §1886 občanského zákoníku, je nutno konstatovat, že obviněný pouze nabízí vlastní verzi skutkového stavu, která však nevyplývá z provedených důkazů, na jejichž základě soudy nižších stupňů učinily odlišné skutkové závěry, které následně promítly do právní kvalifikace jednání obviněného. Ani námitky obviněného zpochybňující věrohodnost zejména svědka L. H. neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž i s nimi se soud prvního stupně a soud odvolací dostatečně vypořádaly.
28. Rovněž skutková zjištění ve vztahu k organizátorství zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. a) a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku vyplývají z provedených důkazů a je zjevné, že se soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů nedopustily žádné deformace jejich obsahu, ale dostály požadavkům ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Na tomto místě lze především odkázat na body 33. a 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž je podrobně a přesvědčivě vysvětleno, na základě jakých provedených důkazů tento soud dospěl k závěru o vině obviněného. Soud prvního stupně logicky zdůvodnil, na základě jakých provedených důkazů dospěl k závěru, že vyvedené peněžní prostředky nebyly půjčkami, jak se obviněný hájil. Z provedených důkazů rozhodně nevyplývalo, že by se mělo jednat o půjčky, neboť neexistovaly žádné smlouvy v písemné formě, ale ani prvotní doklady v účetnictví pro případ, že by byly tyto údajné smlouvy uzavřené pouze ústně. Ostatně ani sám obviněný nebyl schopen upřesnit podmínky těchto údajných smluv, stejně tak tyto podmínky nebyl schopen specifikovat ani svědek V. P. Nelze ani přisvědčit námitkám obviněného, že soudy dospěly k závěru, že tyto půjčky byly částečně spláceny, neboť byly uhrazeny pouze jednorázově menší částky, u nichž ani nebylo patrné, zda mají povahu splátek. I toto odůvodnění je tedy konzistentní, přesvědčivé a nezakládá důvod pro zásah Nejvyššího soudu z důvodu zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Žádná z námitek obviněného není schopna zpochybnit skutkové závěry soudů nižších stupňů, přičemž námitky obviněného jsou opět jen prostou polemikou s učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
29. Pokud obviněný namítal nesprávnou právní kvalifikaci druhého skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jako organizátor tohoto zločinu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s tím, že skutek měl být právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, založil obviněný tuto svoji námitku na jiném skutkovém základě, než jaký byl zjištěn soudy obou stupňů. Nejvyšší soud předně připomíná, že trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoliv malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, přičemž příjemcem úvěru byla obchodní společnost M. S., která jakožto úvěrovaná by jako jediná mohla být pachatelem uvedeného přečinu, pokud by poskytnuté peněžní prostředky použila na jiný než určený účel (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1722). V takovém případě by ovšem jednání obviněného P. S. mohlo být přičitatelné této právnické osobě pouze za splnění podmínek uvedených v ustanovení §8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“). Z ustanovení §8 odst. 1 tohoto zákona přitom vyplývá, že trestný čin spáchaný právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Nicméně v situaci, kdy je trestný čin spáchán v rámci právnické osoby, avšak na úkor této právnické osoby, bude právnická osoba osobou poškozenou. Pokud je zjištěno, že byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost jednající osoby (ŠÁMAL, P. Trestní odpovědnost právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu. Bulletin advokacie, 2016, dostupné z: http://www.buletin-advokacie.cz/trestni-odpovednost-pravnicke-osoby-zalozena-na-pricitatelnosti-trestneho-cinu ). V řízení bylo přitom prokázáno, že obchodní společnost M. S., byla jednáním obviněných poškozena. Obviněný J. S. proto svoji argumentaci staví na jiném skutkovém základě, než jaký byl zjištěn soudy obou stupňů. Trestné bylo právě vyvedení finančních prostředků z dispozice poškozené obchodní společnosti, přičemž toto jednání bylo odvolacím soudem správně kvalifikováno jako organizátorství zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. a) a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
30. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněného Nejvyšší soud uvádí, že skutečně obviněný své námitky ohledně porušení práva na spravedlivý proces nepodřadil žádnému dovolacímu důvodu, ačkoliv při porušení práva na spravedlivý proces podle judikatury Ústavního soudu je vada řízení zakládající porušení práva na spravedlivý proces způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. např. stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-srov. 38/14). Pokud by vada řízení spočívala v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, k čemuž by došlo i v situacích, pokud by bylo o vině obviněného rozhodnuto na podkladě znaleckého posudku vydaného osobou neoprávněnou, byl by naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Lze dát zapravdu námitkám obviněného, že znalec MUDr. Petr Navrátil neměl být přibrán jak znalec ad hoc, jelikož nebyl způsobilý vykonávat funkci znalce. Skutečnost, že po zpracování znaleckého posudku znalcem zapsaným v seznamu znalců za splnění podmínek §105 tr. ř., znalec ukončí svou činnost podle §14 odst. 3 písm. c) zákona o znalcích oznámením o ukončení znalecké činnosti, nebrání v tom, aby tento znalec byl za splnění hledisek §108 tr. ř. vyslechnut jako znalec přibraný ad hoc. Učinit tak lze, byl-li opětovně poučen ve smyslu §106 tr. ř., složí-li slib podle §5 odst. 2 zákona o znalcích (srov. §26 odst. 3 zákona o znalcích) a nebrání-li takovému postupu důvody pro jeho vyloučení podle §18 zákona o znalcích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 8 Tdo 201/2022). Tyto závěry se však nemohou uplatnit v uvedeném případě, neboť oprávnění MUDr. Petra Navrátila vykonávat znaleckou činnost zaniklo dne 16. 12. 2019, neboť byl pravomocně uznán vinným úmyslnými trestnými činy, na což obviněný ve svém dovolání poukázal. V důsledku toho nesplňoval podmínku bezúhonnosti znalce stanovenou v §5 odst. 1 zákona o znalcích. Toto procesní pochybení soudu prvního stupně však nemá vliv na rozhodnutí o vině obviněného. MUDr. Petr Navrátil se vyjadřoval k otázce způsobilosti obviněného účastnit se trestního řízení, avšak jak již správně uvedl odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku, tento znalecký posudek byl zcela nadbytečným důkazem a neměl pro skutková zjištění žádný význam. Jak je rovněž patrno z bodu 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, způsobilost obviněného J. S. účastnit se trestního řízení vyplývala již z lékařské zprávy ošetřujícího psychiatra R. D. Tyto závěry znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila pouze podpořil. Ostatně skutečnost, že obviněný je bez jakýchkoli omezení schopen účastnit se trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, vyplývala z jeho chování a vystupování v celém průběhu tohoto řízení a nevznikly o ní žádné důvodné pochybnosti. Takovéto pochybnosti nevyplývaly ani z diagnózy, která vyplývala ze zdravotních zpráv k osobě obviněného.
32. Obdobné závěry lze učinit i ve vztahu k námitkám obviněného vůči znaleckému posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, mzdy a daně, který vypracoval Ing. Luboš Černý, který před tím, než byl jako znalec přibrán dne 1. 6. 2017 (viz č. l. 311 spisu), vystupoval v této věci od 8. 3. 2017 jako konzultant policejního orgánu (viz č. l. 310 spisu). Nejvyšší soud zcela souhlasí s argumentací obviněného, že znalec Ing. Luboš Černý neměl vystupovat v řízení jak znalec, pokud byl předtím přibrán policejním orgánem jako konzultant. Funkce konzultanta spočívá ve spolupráci a poskytování pomoci orgánu činnému v trestním řízení při orientování se v odborné problematice konkrétní trestní věci, je ji proto nutno zásadně odlišovat od úkolů znalce v trestním řízení. Konzultant může být současně zapsán i v seznamu znalců pro určitý obor, v němž bude orgánem činným v trestním řízení požádán o konzultaci, ale pak v předmětné trestní věci již nemůže vystupovat jako znalec, který svou činnost sice vykonává rovněž za příslušnou odměnu, avšak za zcela jiných podmínek a za jiným účelem. Právě rozdílnost činnosti konzultanta a znalce znemožňuje, aby v téže věci osoba vystupující předtím jako konzultant podala znalecký posudek, neboť by byla vyloučena z jeho podání pro svůj vztah k věci (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1921.) Nicméně ani tato pochybení orgánů činných v trestním řízení, jak správně konstatoval již odvolací soud, nepředstavuje takovou vadu řízení, která by zakládala kasační povinnost Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť rovněž znalecký posudek tohoto znalce byl důkazem zcela nadbytečným a neměl vliv na rozhodnutí soudů nižších stupňů o vině obviněného. Odvolací soud správně konstatoval k námitkám obviněného, že předmětný znalecký posudek měl význam pouze pro utřídění položek v dochovaném účetnictví, avšak pro součet částek vyvedených z majetku poškozené obchodní společnosti M. S. nebylo znaleckého zkoumání vůbec třeba. Ani toto pochybení proto nemělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
33. Nelze přiznat opodstatnění ani námitkám obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k porušení principu rovnosti zbraní, pokud z důvodu absence významné části spisu nemohl nechat zpracovat revizní znalecký posudek, a tím plně využít své právo na obhajobu. Z obsahu spisu vyplývá, že svědkyně I. M. byla jako účetní obchodních společností M. S., T. S., H., L., a C., dne 19. 12. 2016 vyzvána k vydání účetní dokumentace, účetních dokladů a účetnictví v elektronické podobě těchto obchodních společností od ledna 2011 do dne podání této výzvy (viz č. l. 294 spisu). Všechny tyto doklady svědkyně vydala policejnímu orgánu dne 29. 12. 2016 (viz protokol o vydání věci č. l. 295 až 309 spisu). Následně byl Ing. Luboš Černý přibrán nejprve dne 8. 3. 2017 policejním orgánem jako konzultant a dne 6. 4. 2017 mu bylo účetnictví všech výše uvedených obchodních společností předáno (viz č. l. 315 až 318 spisu), přičemž 1. 6. 2017 byl policejním orgánem přibrán jako znalec ke zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, který zpracoval dne 25. 7. 2017 (viz č. l. 320 až 337 spisu). Po zpracování tohoto znaleckého posudku byly veškeré účetní doklady svědkyni I. M. dne 18. 9. 2017 vráceny (viz č. l. 338 až 342 usnesení o vrácení věci ze dne 21. 8. 2017 a protokol o vrácení věci ze dne 18. 9. 2017 č. l. 349 až 357 spisu). Po zahájení trestního stíhání obviněného v souvislosti s potřebou vyžádání dalších znaleckých posudků od Ing. Luboše Černého policejní orgán znovu vyzval svědkyni I. M. dne 7. 6. 2018 k vydání účetních dokladů všech výše uvedených společností, které svědkyně vydala dne 8. 6. 2018 (viz č. l. 358 a 359 až 363 spisu), přičemž po jejich vydání byl znovu přibrán znalec Ing. Luboš Černý k vypracování znaleckých posudků, které policejnímu orgánu předal dne 30. 11. 2018 a 2. 4. 2019. Vyžádané účetní doklady pak buď byly znovu vráceny svědkyni I. M., nebo zůstaly součástí kopie spisu policejního orgánu jako pomocné materiály, o čemž by svědčila položka 125. obsahu spisu. V každém případě však bylo v možnostech obhajoby obviněného si tyto doklady vyžádat pro potřeby zpracování vlastního znaleckého posudku, ačkoli, jak již bylo výše uvedeno, pro skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně a následně i soud odvolací zcela postačovaly doklady, které jsou součástí spisu a vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence bylo zcela nadbytečné, jak správně konstatoval odvolací soud v bodě 13. na straně 17 svého rozsudku. Ať již došlo k tomu, že policejní orgán účetní doklady svědkyni I. M. vrátil a neučinil o tom rozhodnutí a nevypracoval protokol o vrácení těchto vyžádaných věcí, nebo tyto doklady zůstaly součástí kopie spisu, kterým disponuje nadále policejní orgán, nejde o takové pochybení, které by představovalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť bylo v možnostech obviněného a jeho obhájce zajistit si přístup k těmto dokladům.
V. Závěrečné shrnutí
34. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jím uplatněné dovolací námitky nenaplňovaly žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. O dovolání obviněného bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký