ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.211.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 211/2023- 2133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. H. , nar. XY, bytem XY č. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 5 To 57/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný V. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 74 T 3/2019, uznán vinným pod body I./1., I./2., II. a III. výroku o vině zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (dále jen „tr. zákoník“), pod body I./1. a I./2. výroku o vině pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. výroku o vině pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování nemovitostí, na dobu 5 let. Poškozená K. M., insolvenční správkyně M. s. d. v likvidaci, a poškozená obchodní společnost GLORY DAZE ASSOCIATED, S.A., byly se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozená K. M., o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ve vztahu k obviněnému V. H.:
1. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 1 T 4/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 12 To 94/2020, výrok o vině pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad,
2. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 45 T 5/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 To 27/2020, výrok o vině pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad,
a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušených rozsudcích rozhodl tak, že obviněného V. H. uznal vinným pod body I./1., I./2., II. a III. výroku o vině pokračujícím zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod body I./1., I./2. a II. výroku o vině pokračující pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem III. výroku o vině pomocí ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to uložil obviněnému podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku dále uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem tedy ve výměře 500 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování nemovitostí, na dobu 7 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená K. M., insolvenční správkyně M. s. d., v likvidaci, a poškozená obchodní společnost GLORY DAZE ASSOCIATED, S.A., odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené K. M. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Shora uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil skutky podrobně popsanými ve výrocích o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Dovolání obviněného směřuje proti výroku o vině u pokračujícího dílčího útoku pod bodem III. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, přičemž dílčí útoky pod body I./1., I./2. a II. téhož výroku byly převzaty z výše uvedených rozsudků v souladu s ustanovením §45 tr. zákoníku. K tomu lze jen stručně připomenout, že dílčího skutku pod bodem III. výroku o vině se obviněný dopustil tím, že jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, s vědomím, že znalecké posudky stanovující obvyklou (tržní) cenu nemovitostí mohou být použity při sjednávání úvěrových smluv, přičemž jím vypracované a níže uvedené znalecké posudky objednatelé skutečně použili při sjednávání úvěrových smluv, dne 26. 1. 2013 v Teplicích vyhotovil a v přesně nezjištěné době od 26. 1. 2013 do 8. 2. 2013 předal objednateli – obchodní společnosti A. T. E., hrubě zkreslený znalecký posudek č. 1097-004/2013, jehož účelem bylo „Zjištění ceny nemovitosti“, a to 18 pozemků o celkové rozloze 351 923 m 2 , zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY kraj, katastrální pracoviště XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, ačkoli při znalosti stavu oceňovaných nemovitostí, evidovaného v katastru nemovitostí ke dni 24. 1. 2013, k němuž měl k dispozici příslušný výpis z katastru nemovitostí, a současně při vědomí, že podle §9 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o oceňování majetku“), se pro účely oceňování posuzuje pozemek podle stavu uvedeného v katastru nemovitostí a cena obvyklá ve smyslu §2 odst. 1 zákona o oceňování majetku vyjadřuje cenu, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění, obviněný uvedl v rámci znaleckého ohodnocení, že k datu ocenění je obvyklá cena zmíněných pozemků 76 015 368 Kč, ačkoli ve skutečnosti obvyklá cena těchto pozemků ke dni ocenění nepřevyšovala 2 506 747,60 Kč (obvyklou cenu posuzovaných nemovitostí vědomě více než třicetkrát nadhodnotil). Přitom takto vypracovaný znalecký posudek byl v únoru 2013 předložen J. K., jediným členem představenstva a jediným akcionářem obchodní společnosti A. T. E., jehož trestní stíhání bylo odloženo z důvodů jeho úmrtí, M. s- d. jako podstatná příloha k žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru č. 502167070, k doložení tržní hodnoty nemovitostí, které se později staly součástí předmětu zástavy k úvěru, a tento znalecký posudek vypracovaný obviněným byl použit k vylákání úvěrových prostředků ve výši 60 800 000 Kč, když jistina poskytnutého úvěru ve výši 60 800 000 Kč nebyla splácena vůbec, na úrocích úvěru byly uhrazeny pouze první tři platby v celkové výši 972 800 Kč a skutečná hodnota celého předmětu zástavy, tj. všech 37 pozemků, v době poskytnutí úvěru činila celkem 3 101 000 Kč. Obviněný se takto podílel na škodě způsobené M. s. d., v likvidaci, ve výši 56 726 200 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. H. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. došlo podle něj tím, že byl uznán vinným skutkem pod bodem III. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ačkoliv bylo jeho trestní stíhání promlčeno. Obviněný poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 74 T 3/2019, o zastavení jeho trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť došlo k promlčení jeho trestního stíhání. Toto usnesení bylo následně usnesením Vrchního soudu ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 5 To 25/2020, zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo ve věci znovu jednat a rozhodnout. Podle názoru obviněného i v případě, kdyby připustil na základě skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, že naplnil znaky přečinu (ač ani s tím nesouhlasí) křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo prokázáno, že by úmyslně pomáhal ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku J. K. ve spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a ve způsobení značné škody ve smyslu §346 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom horní hranice sazby trestu odnětí svobody podle §346 odst. 1 tr. zákoníku činí 2 roky, pro tento trestný čin tedy ustanovení §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku stanoví promlčecí dobu v trvání 3 roků. Jelikož k činu mělo dojít v průběhu ledna až února 2013 a trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až v srpnu 2018, došlo k promlčení jeho trestního stíhání.
5. Přitom podle obviněného v rámci rozsáhlého dokazování nevyplynulo z provedených důkazů, že by podáním zmíněného znaleckého posudku úmyslně pomáhal J. K. uvádět v úvěrovém řízení nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Neexistuje jediný důkaz o tom, že by obviněný předal objednateli hrubě zkreslený znalecký posudek, avšak i kdyby byl tento závěr pravdivý, šlo by pouze o pomoc ke spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož horní hranice sazby trestu odnětí svobody činí 2 roky, promlčecí doba je tedy tříletá a trestní odpovědnost obviněného by byla promlčena. I pokud by bylo prokázáno, že obviněný pomáhal J. K. ke spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku, mohl by být uznán vinným až v případě, kdyby bylo prokázáno jeho zavinění i ve vztahu ke způsobení škody, neboť samotné uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů ještě podle obviněného neznamená, že úvěr nebude splacen a že v důsledku toho vznikne škoda na majetku úvěrující instituce. V posuzovaném případě nicméně došlo ke škodě, přičemž soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto následku dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného. Podle jeho přesvědčení však neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že věděl o tom, že úvěr nebude uhrazen a na majetku úvěrující instituce vznikne škoda. Z pouhé skutečnosti, že se žádá o poskytnutí úvěru na podkladě nepravdivých údajů, ještě nelze automaticky dovozovat vznik škody. Podle obviněného žádné důkazy nesvědčí ani pro závěr o jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Vzhledem k neexistenci důkazů o úmyslném či alespoň nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu ke škodě způsobené J. K. trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku nelze vztahovat vznik škody ani k podání znaleckého posudku obviněným ve smyslu §346 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z provedených důkazů rovněž nevyplývá žádná vědomost obviněného o tom, že J. K. použije získaný úvěr v rozporu s účelem jeho poskytnutí.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že ho odvolací soud uznal vinným pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv hlavní pachatel nebyl odsouzen, neboť trestní stíhání vůči němu bylo zastaveno z důvodu jeho smrti. Podle zásady akcesority účastenství se tato skutečnost musí promítnout i v právním posouzení jednání obviněného jako pomocníka.
7. Obviněný připomenul, že pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu je v případě účastenství třeba tzv. dvojí úmysl, který se musí vztahovat jak k jeho vlastnímu jednání, tak i k tomu, že se účastní na úmyslném trestném činu jiného, což v případě obviněného nebylo jednoznačně prokázáno. Je třeba, aby pomocník věděl o úmyslu pachatele a sám úmyslně jednal tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele, přičemž je nutné, aby měl alespoň hrubou představu o podstatných skutečnostech charakterizujících trestný čin pachatele, jemuž úmyslně pomáhá. V řízení však podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by vypracovával dané znalecké posudky s úmyslem, aby je objednatel použil ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Odvolací soud pouze presumoval takovou skutečnost, aniž by se touto otázkou zabýval a postupoval v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Podle přesvědčení obviněného nebylo prokázáno, že v době zpracování příslušného znaleckého posudku věděl o úmyslu J. K. sjednat úvěr a že ten bude v rámci sjednávání tohoto úvěru uvádět nepravdivé informace nebo hrubě zkreslené údaje, případně že J. K. má v úmyslu nevrátit příslušnou částku poskytnutého úvěru. Pouze vědomí obviněného o sjednávání úvěrové smlouvy nestačí pro závěr o jeho vině, neboť na samotném sjednávání úvěrové smlouvy není nic trestného.
8. Obviněný rovněž shledal tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Ten podle něj porušil ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., neboť neuvedl, jakým způsobem měl obviněný naplnit znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud rovněž nehodnotil majetkové poměry obviněného vzhledem k výši uloženého peněžitého trestu, přičemž obviněný je již rok bez příjmů, údaj o příjmu z fotovoltaických panelů na střeše rodinného domu ve výši 100 000 Kč označil obviněný za neověřenou lež státního zástupce.
9. Obviněný znovu zpochybnil svou vědomost ohledně použití zpracovaného znaleckého posudku pro úvěrové řízení, neboť sám nejednal se zadavatelem, ale jednal s ním otec obviněného a obviněný vůbec nedostal takovou informaci. Úkolem obviněného bylo určit cenu pozemků, pokud by byly stavebními pozemky, šlo tedy o odhad pro podnikatelskou spekulaci, což ve svém znaleckém posudku učinil, a za touto cenou si stojí. Jeho znalecký posudek nebyl určen pro M. s. d. ani pro jiné úvěrové instituce, z věcného hlediska nemá ani náležitosti znaleckého posudku zpracovaného pro úvěrové instituce, proto ho zaměstnanci M. s. d. neměli připustit jako relevantní podklad k úvěrovému řízení. Přitom v té době obviněný vůbec neznal M. s. d., nebyl jeho smluvním odhadcem, a pokud je uveden v seznamu odhadců, vůbec o tom nevěděl a žádnou smlouvu s M. s. d. neuzavíral. Ačkoliv lze skutečně předpokládat u znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování nemovitostí, určité vědomí o tom, že znalecké posudky bývají vyžadovány pro účely ohodnocení ceny nemovitostí určených k zajištění úvěrů, ze žádného důkazu nevyplývá, že by měl být tento znalecký posudek použit pro sjednání úvěrové smlouvy, a takovou skutečnost nesdělil obviněnému ani objednatel posudku. Jak dále obviněný zdůraznil, neznal ani objednatele posudku, ani zaměstnance M. s. d., nemohl proto ovlivnit poskytnutí úvěru a neměl ani povědomí o částce, která byla takto půjčena obchodní společnosti zastupované J. K. Podle názoru obviněného mu nebyl prokázán úmysl vypracováním znaleckého posudku poskytnout podporu, usnadnit nebo umožnit vylákání úvěrových prostředků od M. s. d.
10. Obviněný se domníval, že jím zpracovaný znalecký posudek nebude použit v úvěrovém řízení, což nebylo bez důvodných pochyb vyvráceno. Opačný závěr odvolacího soudu byl učiněn pouze na základě úvah a pravděpodobností, přičemž pokud nepřímý úmysl obviněného není bez jakýchkoli pochybností skutkově prokázán, nelze jej pouze presumovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Nicméně i kdyby obviněný úmyslně pomáhal J. K., šlo by o pomoc ke spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je horní hranice sazby trestu odnětí svobody 2 roky, promlčecí doba by tedy činila pouze 3 roky. Ačkoliv v posuzované věci došlo ke způsobení škody, nejsou ve vztahu k dovolateli žádné důkazy o jeho vědomosti, že úvěr nebude splacen a na majetku úvěrující instituce vznikne škoda. Takovou skutečnost nelze automaticky dovozovat jen z toho, že úvěr je žádán na podkladě nepravdivých údajů (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Podle obviněného zde nejsou ani žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, na základě jakých konkrétních skutečností by o tom obviněný měl a mohl vědět, aby bylo dáno jeho zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Jelikož nelze shledat jak úmyslné, tak ani nedbalostní zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení škody J. K., nelze vznik této škody vztahovat ani k podání zmíněného znaleckého posudku ve smyslu §346 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
11. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o jeho zproštění obžaloby, anebo aby po zrušení těchto rozhodnutí přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
13. Při formulaci námitky týkající se promlčení trestního stíhání podle státní zástupkyně obviněný nevycházel z právní kvalifikace trestného činu, pro který bylo ve vztahu k danému skutku vedeno jeho trestní stíhání. Tuto námitku uplatnil pouze ve spojení s argumentací, na jejímž základě dovodil právní kvalifikaci svého jednání pouze jako pomoci k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřípustnost trestního stíhání však nelze opírat o jinou právní kvalifikaci než tu, která je pro posouzení délky zákonné promlčecí doby rozhodná. Podle názoru státní zástupkyně nelze argumentovat na základě zásady akcesority účastenství, že pokud došlo k zastavení trestního stíhání hlavního pachatele z důvodu jeho úmrtí, měla by se tato skutečnost promítnout i v právním posouzení jednání obviněného jako pomocníka. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 388/2014, podle něhož není překážkou trestnosti účastníka, pokud bylo trestní stíhání pachatele podmíněně zastaveno.
14. Obviněný podle státní zástupkyně správně zdůraznil, že právní závěr o jeho zavinění jako pomocníka nelze obecně presumovat, rovněž není možné mít výhrady k jeho názoru, podle něhož muselo být bezpečně prokázáno, že podáním znaleckého posudku jeho objednateli úmyslně pomáhal ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, a musel tedy mít alespoň hrubou představu o podstatných skutečnostech charakterizujících trestný čin tohoto hlavního pachatele. Avšak obviněný se zde omezil jen na argument, že jeho vědomí o pouhém sjednávání úvěrové smlouvy nestačí k účastenství na trestném činu, neboť na tom není nic trestného. Pokud obviněný opřel svoji námitku o nedostatku svého zavinění jako pomocníka o skutkovou námitku spočívající v tom, že v okolnostech, které se staly určujícími pro dovození jeho zavinění, spatřuje extrémní nesoulad, pak k ní podle státní zástupkyně obviněný nepřipojil takové odůvodnění, které by bylo možné podřadit pod judikatorní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
15. Státní zástupkyně odmítla tvrzení obviněného zpochybňující jeho vědomí o použití jím vypracovaného znaleckého posudku pro účely úvěrového řízení, jakož i související argument, že soudy při dovozování jeho zavinění vycházely z pouhého obecného předpokladu potřebné míry jeho informovanosti vzhledem ke znalecké specializaci obviněného a běžného způsobu jejího využití. Ze zadání znaleckého posudku nevyplývá, že by úkolem obviněného bylo pouze určit, jakou by měly dotčené pozemky cenu, pokud by byly stavebními parcelami. Naopak sám obviněný při jeho zpracování používá pojem „ceny obvyklé“ ve smyslu zákona o oceňování majetku. V této souvislosti státní zástupkyně odkázala na hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, které nepřisvědčily důvodnosti této obhajoby obviněného, a rovněž na závěry Nejvyššího soudu v souvisejících trestních věcech specifikovaných v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které byly založeny na velmi podobném principu podvodného jednání žadatelů o úvěr, v nichž obviněný rovněž vystupoval jako účastník a v rámci své obhajoby uplatňoval obdobné námitky k otázce svého zavinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 4 Tdo 296/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 813/2021). Proto státní zástupkyně nepovažuje za pochybný závěr o úmyslném zavinění obviněného, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, k jeho trestní odpovědnosti v postavení pomocníka. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněného, podle níž nedošlo z jeho strany k naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve vztahu ke zločinu úvěrového podvodu. Jak již bylo výše uvedeno, účel zpracování znaleckého posudku byl obviněnému zřejmý, přičemž – stejně jako v jiných výše uvedených trestních věcech – enormně nadhodnotil obvyklou cenu oceňovaných pozemků. Skutkový podklad opatřený soudy nižších stupňů nedává prostor k jiné verzi skutkového stavu tak, aby bylo namístě uplatnění pravidla in dubio pro reo ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09.
16. Námitky obviněného ohledně nedostatečného odůvodnění uložených trestů a nepřiměřenosti peněžitého trestu vzhledem k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům nenaplňují žádný z uplatněných dovolacích důvodů, a to ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten je totiž dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho podstatou ovšem není tvrzení týkající se pouhé nepřiměřenosti trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a aby takto rozhodl v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů obsažených v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby byl zákonný dovolací důvod v dovolání jen označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
20. Obviněný V. H. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a s poukazem na tyto dovolací důvody vytkl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, a dále že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků účastenství ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný argumentuje ve svém dovolání i tzv. extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
21. Nejvyšší soud zde připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení (v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo), nerozhodl o zastavení trestního stíhání a místo toho bylo učiněno jiné rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména odsuzující rozsudek) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod je možno uplatnit jen v případě nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení §11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takový zjevný rozpor je zde jen v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
b) K námitkám obviněného
23. Ačkoliv obviněný v úvodu svého dovolání deklaroval, že si je vědom omezené přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a že jeho námitky budou vycházet ze skutkového stavu, k němuž dospěly tyto soudy, většina námitek obsažených v jeho dovolání je pouhou polemikou s těmito skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně a odvolacím soudem, v níž obviněný vytýká způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. To platí i o námitkách, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a v nichž namítal, že jeho trestní stíhání (přesněji jeho trestní odpovědnost) bylo promlčeno, neboť je opřel o jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Odvolací soud pod bodem III. výroku o vině ve svém rozsudku totiž uznal obviněného vinným pokračujícím zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Horní hranice sazby trestu odnětí svobody činí u zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku 10 let, trestní odpovědnost tak podle §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zanikne uplynutím promlčecí doby 15 let, což by v případě obviněného nastalo až v roce 2028, takže trestní odpovědnost obviněného nebyla promlčena. Obviněný však založil svou argumentaci ohledně promlčení trestní odpovědnosti na zcela jiném skutkovém stavu a odlišné právní kvalifikaci spáchaného skutku, neboť ve svých námitkách vycházel z jeho právní kvalifikace jako přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě by promlčecí doba činila 3 roky. Tvrzení, kterými obviněný následně rozvedl svou argumentaci ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, jsou pak pouze skutkovými námitkami, které představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jimiž obviněný zpochybňoval skutkový stav zjištěný odvolacím soudem a vytýkal jeho nedostatečné prokázání. Tyto námitky však nejsou způsobilé naplnit uplatněný odvolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a ani žádný jiný důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 tr. ř.
24. Námitku obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že pokud bylo zastaveno trestní stíhání hlavního pachatele J. K. z důvodu jeho úmrtí, měla se v souladu se zásadou akcesority účastenství promítnout tato skutečnost i v právním posouzení jednání obviněného jako pomocníka, by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil, přesto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani této argumentaci obviněného. Navíc obviněný ani blíže nespecifikoval, jak konkrétně by se zastavení trestního stíhání hlavního pachatele (J. K.) mělo promítnout do právní kvalifikace jeho jednání jako pomocníka. Patrně tím měl obviněný na mysli, že v souladu se zásadou akcesority účastenství nemohl být uznán vinným pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jelikož hlavní pachatel nebyl odsouzen, neboť trestní stíhání proti němu bylo zastaveno z důvodu úmrtí. Přestože Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn domýšlet za obviněného chybějící argumentaci v dovolání, k uvedené otázce zdůrazňuje, že zastavení trestního stíhání hlavního pachatele z důvodu jeho úmrtí nemá žádný vliv na trestní odpovědnost pomocníka, neboť průlom do zásady akcesority účastenství představuje zásada osamostatnění účastenství, která umožňuje, aby byl účastník trestně odpovědný za účastenství na trestnému činu nezávisle na možnosti uplatnění trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Účastník je trestně odpovědný podle §24 odst. 1 tr. zákoníku tehdy, pokud se hlavní pachatel alespoň pokusil o svůj čin, a tím nastala jeho trestní odpovědnost, i když pak zanikla z důvodu, který se váže pouze k osobě hlavního pachatele, přičemž tímto důvodem je také např. smrt hlavního pachatele (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 441).
25. Další námitky, které dále obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již představovaly pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal v tzv. dvojím úmyslu, tedy jak v úmyslu ve vztahu k vlastnímu jednání, tak v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli při spáchání trestného činu. Přitom jde o námitky, jejichž podstatu obviněný ve svém dovolání několikrát opakoval, ať již v argumentaci, proč jeho trestní odpovědnost byla promlčena, či v námitkách o nesprávném hmotněprávním posouzení skutku či extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Podstatou těchto námitek vždy bylo tvrzení, že nevěděl o tom, že bude znalecký posudek použit J. K. při sjednávání úvěrové smlouvy, a že nevěděl, ani vědět neměl a nemohl, že bude poškozené obchodní společnosti způsobena škoda. Těmito námitkami však obviněný pouze zpochybňoval procesní postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, přičemž tato argumentace není způsobilá naplnit žádný z uplatněných dovolacích důvodů ani jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Navíc lze ve vztahu k těmto námitkám obviněného odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s těmito námitkami obviněného věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádal (viz body 47. až 53. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě, které byly určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, ať již jako pachatel či účastník na trestném činu. O zjevný rozpor v tomto smyslu jde v případě, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, takže by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě by byla přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Soudy nižších stupňů se však řádně zabývaly trestní věcí obviněného, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
27. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud souhlasí s tvrzením obviněného, podle něhož k tomu, aby mohl být uznán vinným pomocí k trestnému činu, musel jeho úmysl směřovat k tomuto účastenství na trestném činu, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný tedy musel vědět, že svým jednáním může pomoci J. K. ke spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Obviněného tedy bylo možné uznat vinným účastenstvím na tomto trestném činu úvěrového podvodu, protože jeho jednání, tedy zpracování nepravdivého znaleckého posudku, směřovalo k individuálně určenému trestnému činu, přičemž postačí individualizace alespoň v hrubých rysech. V daném případě obviněný úmyslně vypracoval nepravdivý znalecký posudek, v němž třicetinásobně nadhodnotil cenu posuzovaných nemovitostí, a tento znalecký posudek poskytl J. K., přičemž musel být minimálně srozuměn s tím, že ten dále využije takto zpracovaný znalecký posudek. Obviněný tudíž musel být alespoň srozuměn s tím, že jeho znalecký posudek bude použit k nějakému druhu podvodného jednání, v rámci něhož bude poškozený uveden v omyl ohledně ceny posuzovaných nemovitostí. To lze považovat za vědomost obviněného o hrubých rysech konkrétního trestného činu, k jehož spáchání pomáhal, neboť věděl o jeho pachateli, který jím vyhotoveným znaleckým posudkem uvede jiného v omyl a může mu způsobit škodu. Přitom výše škody, která mohla být způsobena tímto jednáním, vychází právě z rozdílu mezi skutečnou obvyklou cenou posuzovaných nemovitých věcí a částkou, kterou ve svém znaleckém posudku uvedl sám obviněný. Jde o výši škody, k jejímuž způsobení obviněný svým jednáním pomáhal, a tedy si jí také musel být vědom. Jak rovněž vyplynulo z listinných důkazů, obviněný zpracoval desítky obdobných znaleckých posudků pro subjekty, které u M. s. d. žádaly o úvěr, takže i vzhledem k tomu si musel být vědom, že jeho znalecký posudek může být použit právě pro takový účel. Nešlo tedy o pouhé obecné povědomí znalce z jeho oboru, ale o vlastní zkušenost, neboť sám pravidelně zpracovával znalecké posudky, které byly používány v žádostech o úvěr. Proto nelze přisvědčit obviněnému, že nebyl prokázán jeho úmysl směřující k účastenství na trestném činu J. K. nebo že by tento čin byl pro obviněného zcela abstraktní a nevěděl alespoň o jeho hrubých rysech.
28. Rovněž tvrzení obviněného o nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu není způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání. Na podkladě argumentů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména případné vadné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ačkoliv některé námitky obviněného bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký