ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1047.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1047/2023-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný Z. P. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2023, č. j. 3 To 626/2022-341, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 157/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 11. 2022, č. j. 3 T 157/2022-244 , byl obviněný Z. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku (ad 1. – 4.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 4.), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1. dne 11. 6. 2022 v době od 10:00 hodin do 10:40 hodin u rekreační chalupy č. p. XY v části obce XY, obec XY, okres XY, bez svolení vlastníka objektu J. H., narozeného XY, přelezl pletivový plot o výšce 142 cm a neoprávněně vnikl na přilehlý dvůr, po kterém se svévolně pohyboval, přičemž vešel do otevřené stodoly, která je součástí chalupy, během toho vulgárně nadával J. H. a jeho synovi J. H., narozenému XY, kteří se pohybovali kolem domu, a následně fyzicky napadl J. H. úderem pěstí do obličeje, čímž mu nezpůsobil zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření,
2. dne 14. 8. 2022 v době od 9:45 hodin do 10:20 hodin u rekreační chalupy č. p. XY v části obce XY, obec XY, okres XY, kopáním a cloumáním vytrhl dřevěná vrátka, která byla zajištěná petlicí uzamčenou visacím zámkem, čímž způsobil škodu ve výši 500 Kč, a neoprávněně vnikl na přilehlý oplocený dvůr, přičemž nedbal výzev vlastníka objektu J. H., narozeného XY, k opuštění pozemku, vulgárně nadával J. H., narozenému XY, i jeho synům J. H., narozenému XY, a J. H.,, narozenému XY, kteří se pohybovali kolem domu, a následně fyzicky napadl J. H., narozeného XY, úderem dřevěné lyžařské hole do ruky, čímž mu nezpůsobil zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření,
3. v době od 11:45 hodin do 11:56 hodin dne 24. 9. 2022 u rekreační chalupy v obci XY, část XY č. p. XY, okres XY, vykopl uzamčená dřevěná vrátka v oplocení vedoucí na oplocený pozemek přiléhající k této rekreační chalupě a na tento pozemek vnikl; přes opakované výzvy majitele této rekreační chalupy J. H., narozeného XY, k opuštění pozemku, odmítal tento pozemek opustit, na pozemku neoprávněně setrvával a vulgárně nadával zde přítomným J. H., narozenému XY, J. H., narozenému XY, a J. H., narozenému XY, následně kopl do stehna pravé nohy J. H., narozeného XY; poškozením vrátek v oplocení způsobil majiteli rekreační chalupy J. H., narozenému XY, škodu ve výši nejméně 210 Kč,
4. dne 27. 10. 2022 v době kolem 14.00 hodin bez použití násilí vnikl otevřenými vraty do stodoly, která je součástí rekreační chalupy č. p. XY v části obce XY, obec XY, okres XY, a to bez svolení vlastníka objektu J. H., narozeného XY, který se v té době nacházel spolu se svým synem J. H., narozeným XY, v objektu stodoly, přičemž tyto osoby začal po vniknutí do stodoly slovně urážet, načež ho majitel objektu a jeho syn několikrát upozornili, že zde nemá co dělat a vyzývali ho, aby objekt opustil, na což nedbal a pokoušel se vstoupit do dalších prostor stodoly, čemuž majitel objektu J. H. a jeho syn J. H. zabránili a ze stodoly jej vytlačili, přičemž se pokoušel do objektu stodoly opakovaně dostat, čemuž majitel stodoly a jeho syn zabránili, a dále se dne 27. 10. 2022 v době kolem 14.00 hodin pohyboval u rekreační chalupy č.p. XY v části obce XY, obec XY, okres XY, přesto, že si byl vědom toho, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 2. 2022, č. j. 3 T 88/2021-240, který nabyl právním moci dne 20. 7. 2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 3 To 182/2022-231, jenž byl obžalovanému doručen dne 24. 9. 2022 v 20:04 hodin, a který nabyl právní moci dne 20. 7. 2022, uložen trest zákazu pobytu spočívající v zákazu pobytu na území okresu XY v trvání 36 měsíců, tj. od 20. 7. 2022 do 20. 7. 2025.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §178 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu spočívající v zákazu pobytu na území okresu Prachatice v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost na náhradě škody poškozenému J. H., nar. XY, částku ve výši 710 Kč. Se zbytkem svého nároku byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozeného J. H., nar. XY, proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 3 To 626/2023-341 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně, a to ve výroku o trestu, zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle §178 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného J. H.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítá, že se nedopustil úmyslného přečinu, neboť zabraňoval pokračování rozkrádání svých movitých věcí uložených v nemovitosti č. p. XY v obci XY. Opakovaně poškozené vyzýval, aby přestali v odvážení a likvidaci jeho věcí a jejich vydání. K tomu prakticky nikdy nedošlo. Přestože poškozený a jeho synové tvrdí, že mu vydání věcí nabízeli, není to pravda, resp. došlo pouze k předání málo hodnotných věcí.
6. Již před soudem prvního stupně se hájil, že jednal v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku. Ochrana jeho majetku mu jednoznačně umožňuje vstupovat na pozemek za účelem ochrany jeho věcí. S argumentací soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť prostředky zákonné ochrany v minulosti využil, avšak bezvýsledně. Podal občanskoprávní žalobu a trestní oznámení, která však byla odložena. Nadále se cítí být vlastníkem těchto věcí a využil postupu podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je prokázáno, že ze strany poškozených docházelo opakovaně k ničení jeho věcí a Policie ČR je z předmětných nemovitostí vykázala. Navrhoval proto provést důkazy předmětnými policejními spisy.
7. Dovolatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na presumpci neviny. Velmi úkorně nesl vazební stíhání, během něhož byl týrán hladem a byla ztížena jeho příprava obhajoby. Neměl možnost předložit další důkazy a jím navrhované důkazy byly odmítnuty. Kromě policejních záznamů také záznam z mobilního telefonu, provedení exekučního spisu a výslech exekutora. Nemohl se připravit na veřejné zasedání o stížnosti proti usnesení o vazbě, protože nebyl řádně předvolán. Veškerá řízení vedená proti němu jsou porušením jeho práva podle čl. 11 Listiny. Celé trestní řízení bylo tendenční a účelové. Neustále byl usměrňován, bylo mu odebráno slovo, a dokonce byl odveden ze soudní síně. Nebylo mu umožněno využít jeho procesních práv a celý proces je proto nespravedlivý a nezákonný. Žádal dále o zproštění obhajoby ustanovené obhájkyně, která se k žádosti připojila, soud mu však nevyhověl.
8. Nesouhlasí též se závěrem o naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, neboť se jedná o objekt, ve kterém nikdo nebydlí a nepožívá proto ochrany tohoto ustanovení. Odkázal taktéž na čl. 12 Listiny. Namítl také porušení čl. 10 Listiny, protože kamery poškozených snímaly i maringotku, ve které bydlel. Takto získaný důkaz nepovažuje za legální, a tudíž nemůže být proveden. Soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzením o celé řadě polehčujících okolností. Zvolený druh trestu pro něj není na místě. Dosud nebyl ve výkonu trestu ani ve výkonu vazby. Uložený trest je pro něj v podstatě zdravotně a životně likvidační. Soud měl proto přistoupit k uložení alternativního druhu trestu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve veřejném zasedání podle §265l tr. ř. zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dále navrhl, aby dovolací soud rozhodoval v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že obviněný opakuje obhajobu z původního řízení. Dodal, že dovolání obsahuje spíše námitky odpovídající dřívějšímu znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné námitky však nejsou důvodné ve světle dřívějšího ani aktuálního znění formálně deklarovaného dovolacího důvodu.
11. Námitky dovolatele, že řízení proti němu bylo vedeno vazebně a že soud nevyhověl jeho žádosti o změnu ustanoveného obhájce deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, naplněn v žádné z jeho podob nemůže být ani paušálním tvrzením, podle kterého byl proces nezákonný a nespravedlivý, a nebyla v něm respektována procesní práva obviněného. Stejně tak mu neodpovídají ani námitky směřující proti přílišné přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
12. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 dovolatel nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkal existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Vypočítává sice důkazy, jejichž provedení se neúspěšně domáhal, na existenci tzv. opomenutých důkazů však výslovně neodkazuje. Kategorii „procesně nepoužitelných důkazů“ odpovídá námitka, podle které byly nezákonně opatřeny kamerové záznamy. Procesní nepoužitelnost však nelze dovozovat u listinných nebo věcných důkazů, které opatřila a předložila orgánům činným v trestním řízení osoba poškozená trestným činem.
13. Pod citovaný dovolací důvod ve znění účinném do 31. 12. 2021 trestního řádu [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je podřaditelná námitka, podle které dovolatel jednal v krajní nouzi. Nebezpečím vyvolávajícím stav krajní nouze je existence možnosti narušení společenských vztahů, zájmů nebo hodnot, které jsou chráněny trestním zákonem. Existenci takového nebezpečí však nelze dovozovat z toho, že v předmětné nemovitosti se nacházely movité věci, které byly majetkem obviněného, resp. které obviněný za svůj majetek považoval. Z takovéto situace nevyplývala žádná přímo hrozící možnost narušení trestním zákonem chráněných společenských vztahů a obviněným vniknutím do objektu a napadáním osob tam se oprávněně zdržujících žádné „nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem“ neodvracel. Státní zástupce dodal, že ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nevyplývá ani existence nějakých okolností zakládajících polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku. Nešlo o věci, které by se dostaly do dispozice poškozených v důsledku nějakého jejich protiprávního jednání.
14. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 lze podřadit námitku, podle které předmětná nemovitost nepožívala ochrany trestního zákona, protože šlo o neobydlený objekt. Ani tato námitka však není důvodná. Obydlím, jehož nedotknutelnost je chráněna ustanovením §178 odst. 1 tr. zákoníku, se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Nevyžaduje se ovšem, aby takováto prostora byla obývána nepřetržitě. Ochrany tak nepochybně požívá i objekt sloužící k individuální rekreaci, u kterého z jeho charakteru vyplývá, že zpravidla bude oprávněnými osobami užíván jen v určitých obdobích k trávení volného času. Předmětná rekreační chalupa, na kterou poškození pravidelně dojížděli, tedy ochranu §178 tr. zákoníku nepochybně požívala. O tom, že nešlo o opuštěný a neobydlený objekt ostatně svědčí i skutečnost, že při všech vniknutích do předmětných prostor obviněným se zde nacházeli poškozený J. H. a jeho rodinní příslušníci.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že k jeho naplnění dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
18. Již úvodem je nutno zmínit, že obsahem dovolání obviněného je do značné míry opakování argumentace, kterou uplatnil v předcházejícím řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22) „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
20. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem.
21. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) je podřaditelná námitka dovolatele, že záznam z bezpečnostní kamery nainstalované poškozenými nelze použít, neboť snímala i prostor mimo jejich pozemek. Ústavní soud k totožné námitce uvedl (viz usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16), že „omezení stěžovatelova práva na respektování soukromého života mělo zákonný základ v §89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,trestní řád‘), podle kterého platí, že: ,Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (...). Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.‘ Předmětné videonahrávky přitom podle Ústavního soudu nebyly pořízeny nezákonně. Naprostá většina skutků, které byly předmětem trestního stíhání, se stala po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,OZ‘). A jeho §88 stanoví, že svolení k zásahu do soukromí není třeba, ,pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.‘ A právě k ochraně svého majetku, života a zdraví jeden ze svědků dotčené záznamy pořizoval.“ Dále dodal, že „předmětné omezení stěžovatelova práva na respektování soukromého života nepochybně sledovalo legitimní cíl předcházení zločinnosti, který Úmluva předvídá v ustanovení čl. 8 odst. 2. Obrazové záznamy pak byly použity jen v rámci trestního řízení, ve kterém díky nim byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti, tzn. zcela přiměřeně vůči uvedenému legitimnímu cíli“. Poškozenými předložený záznam z bezpečnostní kamery (resp. printscreeny) tudíž představovaly procesně použitý důkaz a námitka není opodstatněná.
22. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ) lze s notnou mírou tolerance přiřadit námitku dovolatele, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování. Obviněný argumentuje, že neměl možnost předložit veškeré důkazy prokazující jeho nevinu.
23. Předně je namístě připomenout, že procesní povinností obecných soudů není vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09). Podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí.
24. Soudy obou stupňů v projednávané věci odůvodnily zamítnutí důkazních návrhů obhajoby ve svých rozhodnutích. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 8. svého rozsudku a soud odvolací v bodě 37. svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že oba soudy své zamítavé rozhodnutí s ohledem na nadbytečnost navrhovaných důkazů náležitě odůvodnily ve svých rozhodnutích, nemůže se jednat o tzv. důkazy opomenuté. Nebyla tudíž naplněna ani třetí alternativa uplatněného dovolacího důvodu.
25. Na základě uvedeného je zřejmé, že žádná z námitek předložených dovolatelem vyhovující obsahovému vymezení jím zvoleného dovolacího důvodu, nebyla shledána opodstatněnou.
IV./3. K námitkám podřaditelným pod jiný než obviněným vznesený dovolací důvod
26. Námitky dovolatele, že jednal v krajní nouzi, což vylučuje protiprávnost jeho jednání, že rekreační chalupa není obydlím ve smyslu §133 tr. zákoníku, odpovídají vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod nebyl obviněným označen. V případě oprávněnosti námitek by tato skutečnost nepřekážela Nejvyššímu soudu v přezkumu projednávané věci, neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Námitky dovolatele jsou však nejen neopodstatněné, ale rovněž i obsahově vypořádané již soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení.
27. S námitkou dovolatele o existenci okolnosti vylučující protiprávnost činu ve formě krajní nouze se soud prvního stupně vypořádal v bodě 16. svého rozsudku. Soud odvolací na jeho argumentaci odkázal a dále ji ve svém rozsudku rozvedl (body 48. – 50.). S ohledem na zevrubnost jejich odůvodnění, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje, není třeba se k tomuto dál vyjadřovat. Soudy obou stupňů správně vysvětlily, že nemají pochyb o vlastnictví věcí poškozeného rozporovaném obviněným. Dovolatel tudíž nemohl jednat při odvracení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem, neboť takový zájem, tj. jeho vlastnictví, neexistuje. Jak správně popsal krajský soud, ze strany obviněného šlo pouze o pokračování již skončeného soudního sporu o určení vlastnictví, s jehož výsledkem se neztotožnil (viz bod 50. rozsudku).
28. Otázku, zda lze předmětnou chalupu považovat za obydlí ve smyslu §133 tr. zákoníku, soud prvního stupně uspokojivě zodpověděl v bodě 12. svého rozsudku, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud se k námitce obviněného vyjádřil v bodě 44. svého rozsudku. Krajský soud správně poznamenal, že ochrana podle §178 tr. zákoníku svědčí i rekreačním objektům a nemusí se tedy jednat pouze o objekty určené k nepřetržitému bydlení. Uvedený závěr byl potvrzen již ve zprávě Nejvyššího soudu ČSSR publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., a jeho rozsudku publikovaném pod č. 36/1988 Sb. rozh. tr. Podle uvedeného rozsudku není sice ochrana poskytována objektům neuzamčeným, opuštěným, neobývaným, rozestavěným apod., to však není případ uvedené chalupy a jejího příslušenství. Poškozený J. H. starší uvedl, že k chalupě jezdí každou sobotu a zamýšlel ji používat k rekreačním účelům, což obviněný znemožnil (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Užívání objektu v souladu se záměrem poškozeného tudíž bylo znemožňováno jednáním obviněného. Přesto nelze chalupu považovat za opuštěnou či neobydlenou, neboť je z vyjádření poškozeného zřejmé, že ji pravidelně navštěvoval a aktivně podnikal kroky k umožnění jejího užívání (vyklizení nemovitosti okupované obviněným a následný úklid přilehlé stodoly). Krom toho by za stávající situace bylo přiznání oprávněnosti dovolatelově námitce porušením zásady nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého vlastního protiprávního jednání).
IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
29. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného, prostřednictvím nichž vyjadřuje svoji frustraci z výsledků občanskoprávního soudního řízení o určení vlastnictví, exekučního řízení a jím podaných trestních oznámení na poškozené.
30. Stejně je nutno vyhodnotit i jeho nesouhlas s odmítnutím jeho tvrzení o „celé řadě polehčujících okolností“ soudy obou stupňů. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Pro úplnost lze pouze odkázat na řádné odůvodnění výroku o trestu ze strany odvolacího soudu, konkrétně ve vztahu k polehčujícím okolnostem (viz bod 55. jeho rozsudku).
IV./6. K otázce porušení základních práv obviněného
31. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dovolatel namítl, že proces byl nespravedlivý a nezákonný, neboť mu nebyl dán prostor na vyjádření. Soudy obou stupňů však ve svých rozhodnutích věnovaly prostor (viz bod 1. rozsudku soudu prvního stupně a bod 33. a 34. rozsudku odvolacího soudu) objasnění, že všechna procesní práva obviněného byla v nejvyšší možné míře šetřena a byl to naopak obviněný, kdo musel být ze strany soudu usměrňován, neboť se nevyjadřoval k věci a zvolil „zjevně konfrontační způsob vedení obhajoby“ (viz bod 33. rozsudku odvolacího soudu).
32. Za omezení svého práva na obhajobu dovolatel označil podmínky ve vazební věznici zamezující mu přípravu na soudní řízení. Jeho tvrzení však neobstojí ve světle žádosti Vazební věznice České Budějovice v souvislosti s konáním hlavního líčení (viz bod 1. rozsudku soudu prvního stupně) i stejným subjektem zaslané zprávy provedené v odvolacím řízení (viz bod 29. rozsudku odvolacího soudu). Z obou vyplývá odmítavý postoj obviněného a jeho neakceptování podmínek věznice, v důsledku čehož mu byl udělen i kázeňský trest. Příkladem budiž jeho tvrzení v dovolání o týrání hladem, zatímco věznice ve zprávě uvádí, že obviněný stravu odmítl. Z uvedeného vyplývá, že podmínky ve vazbě v době předcházející řízení o odvolání si mohl ztížit jedině obviněný svým přístupem. Nelze proto shledat porušení práva obviněného na obhajobu ze strany orgánů veřejné moci.
33. Porušení svého práva na obhajobu obviněný taktéž seznává ve skutečnosti, že ze strany soudu prvního stupně nebylo vyhověno jeho požadavku na zproštění obhájkyně povinnosti jej obhajovat. Taktéž k uvedenému se vyjádřil soud prvního stupně ve svém rozsudku (bod 2.), přičemž z jeho popisu je zřejmé, že i přes odmítavý postoj obviněného vedla obhájkyně jeho obhajobu zodpovědně. Lze pouze dodat, že nutná obhajoba neznamená právo obviněného na ustanoveného obhájce podle jeho výběru. Soud pro tyto účely vybírá advokáta z pořadníku vedeného za tímto účelem. Pokud není v případě ustanoveného obhájce naplněn některý z důvodů pro zproštění jeho povinnosti obhajoby, soud jej této povinnosti nemůže zprostit. Obviněný měl již na počátku možnost zvolit si obhájce a pouze když tak neučinil, byl mu obhájce ustanoven (§38 odst. 1 tr. ř.). Ostatně i po ustanovení obhájkyně mohl svého práva zvolit si obhájce využít, načež by bylo ustanovení jeho obhájkyně zrušeno.
34. Přestože obviněný namítl porušení svého práva na presumpci neviny, nepřipojil žádnou konkrétní argumentaci vysvětlující, jakým způsobem k tomuto porušení mělo dojít. Úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Krom toho zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ústavní soud dále konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02.
35. Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo shledáno porušení žádného ze základních práv obviněného, jež by opodstatňovalo kasaci napadeného rozhodnutí.
V.
Způsob rozhodnutí
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty z námitek vznesených v jeho odvolání, které odpovídaly některému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., byly shledány neopodstatněnými. Zároveň nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
37. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu