ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.405.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 405/2023-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2023 o dovoláních, která podali obvinění D. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 7 To 331/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 59/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. V. a M. V. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 9 T 59/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění D. V. a M. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 2), 3)] a spolu s obviněným F. V. také přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3)], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
1) „obžalovaný D. V. a obžalovaný M. V. společně
v přesně nezjištěné době začátkem měsíce listopadu 2021 v XY na ulici XY, v bytě č. 3, obžalovaný D. V. po poškozeném J. K., narozenému XY, požadoval vydání mobilního telefonu a to tak, že poškozenému řekl, že telefon nepotřebuje, že mu k ničemu není a chtěl, aby mu telefon vydal, což poškozený odmítl, poté co obžalovaný D. V. obžalovanému M. V. řekl: ,drž ho‘, obžalovaný M. V. chytil ruce poškozeného, které mu dal za záda, a následně obžalovaný D. V. z přední kapsy riflí poškozeného vytáhl blíže neustanovený mobilní telefon zn. Samsung, typ A 12, bílé barvy s dobíjecí SIM kartou bez kreditu a obžalovaný D. V. po nějakou dobu telefon užíval, čímž poškozenému způsobili škodu odcizením mobilního telefonu ve výši 4 500 Kč,
2) obžalovaný D. V. a obžalovaný M. V. společně
v přesně nezjištěné době v měsíci lednu nebo v měsíci únoru 2022 v XY na ulici XY, v bytě č. 3, poté co poškozený J. K., narozený XY, přišel do bytu, obžalovaný D. V. se poškozeného zeptal, co má v kapse, a když poškozený odpověděl, že nic, tak obžalovaný D. V. řekl obžalovanému M. V., aby poškozeného chytil, obžalovaný M. V. poškozenému uchopil ruce a dal mu je za záda, poté obžalovaný D. V. poškozenému prohledal kapsy, kdy z kapsy poškozenému vzal nejméně 186 Kč, čímž poškozenému J. K. způsobili škodu odcizením hotovosti ve výši 186 Kč,
3) obžalovaný D. V., obžalovaný F. V. a obžalovaný M. V. společně
od blíže nezjištěné doby nejméně od prosince 2021 do 15. března 2022, kdy došlo k poslednímu napadení, ve společně obývaném třípokojovém bytě, se souhlasem nájemce J. K., narozeného XY, na ulici XY v XY, se chovali hrubě k poškozenému J. K., kterého několikrát fyzicky napadli, dále zejména v prosinci roku 2021 na základě příkazu obžalovaného D. V. musel poškozený ze strachu odevzdat vždy do rukou obžalovaného D. V. týdenní výplatu z brigády z A. J. v přesně nezjištěné výši. V prosinci roku 2021 obžalovaný F. V. poškozenému z bytu vyhodil část nádobí, od února 2022 všichni tři přebývali v bytě poškozeného, ačkoliv je poškozený dvakrát žádal, aby se z bytu vystěhovali, na začátku března roku 2022 obžalovaný F. V. poškozenému z bytu vyhodil část ošacení, které poškozený postrádal, dne 10. března 2022 v 8:00 hodin obžalovaný D. V. poškozenému nařídil, že s ním pojedou pro jeho výplatu, že mu dluží peníze, což nebyla pravda. Poškozený společně s obžalovaným D. V. a obžalovaným M. V. přijeli ke Komerční bance v Brně na Nových sadech, kde poškozený vybral z účtu částku nejméně 18 500 Kč, kterou v agentuře R. obdržel jako výplatu za měsíc únor 2022 a poté co vyšel z budovy banky, tak celou částku ze strachu z bití odevzdal obžalovanému D. V. v přítomnosti obžalovaného M. V. Toto příkoří poškozeného vyvrcholilo dne 15. března 2022 v 17:30 hodin v bytě, kde po předchozí rozepři obžalovaný F. V. poškozeného nečekaně napadl tak, že poškozeného J. K. třikrát udeřil pěstí do hlavy, jedenkrát do žeber a zátylku, poté řekl obžalovanému M. V. ,běž to dokončit‘, obžalovaný M. V. přistoupil k poškozenému a opakovaně ho udeřil pěstí do hlavy a žeber, kdy poškozenému začala téct krev z nosu, následně poškozený opustil byt, lékařské ošetření nevyhledal, druhý den šel do práce a podal trestní oznámení na Policii ČR, Městské ředitelství Brno, přičemž několik dní přebýval u známé A. K., neboť takové jednání poškozený J. K. pociťoval jako těžké příkoří, kdy obžalovaný D. V. a obžalovaný M. V. poškozenému J. K. způsobili škodu odcizením hotovosti nejméně ve výši 18 500 Kč“.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný D. V. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. V. byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému F. V. byl podle §199 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž jeho výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o nárocích na náhradu majetkové a nemajetkové újmy.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali poškozený J. K. (dále také jen „poškozený“) a obvinění D. V. a M. V. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 7 To 331/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 7 To 331/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadli obvinění D. V. a M. V. dovoláními.
5. Obviněný D. V. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Soudům obou stupňů vytkl, že nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která nejsou založena na provedených důkazech a na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutková zjištění označil za nejasná a neúplná. Soud prvního stupně k nim podle obviněného dospěl na základě vlastních domněnek a nelogických závěrů. Namítl také porušení zásady in dubio pro reo , jakož i dalších zásad spravedlivého procesu. Obviněný uvedl, že mu není jasné, z jakých úvah vycházel soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků, poškozeného a obviněných. Na rozdíl od obviněného F. V., který stran skutku 3) prohlásil vinu, a poškozeného se výpovědi jeho (obviněného D. V.) a obviněného M. V. v podstatných bodech shodují, jsou prosty jakýchkoliv vnitřních rozporů a jsou v souladu s tím, co nezávisle na nich uvedli i svědci. Výpověď poškozeného byla podle něj rozporována nejen obviněnými, ale i všemi svědky. Soudy proto podle jeho názoru užily „dvojí metr“ , když výpovědi poškozeného a obviněného F. V. považovaly za zcela věrohodné a přijímaly je nekriticky, avšak výpovědi jeho a obviněného M. V. označily za smýšlené a účelové. Stejný přístup pak uplatnily i při hodnocení svědeckých výpovědí. Konkrétněji soudu prvního stupně vytkl, že se nepokusil předvolat svědka J. V. a že se nevypořádal s listinným důkazem (protokolem o prohlídce těla), z nějž je zřejmé, že poškozený neměl na těle žádné viditelné zranění ani podlitiny. Takový důkaz je přitom ve zjevném rozporu s učiněnými závěry o tom, že byl poškozený ze strany obviněných dlouhodobě fyzicky napadán. Přístup odvolacího soudu, který potvrdil postup soudu prvního stupně, vypovídá podle obviněného o tom, že se odvolacími námitkami (dostatečně) nezabýval.
6. Nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů spatřoval obviněný D. V. v tom, že bylo obhajobou navrhováno provedení znaleckého zkoumání poškozeného a obviněného F. V. za účelem zjištění jejich psychického stavu a věrohodnosti, soud prvního stupně je však pro nadbytečnost zamítl, přestože s ohledem na rozpory v jejich výpovědích se jednalo o důkazy zásadní. Neprovedení těchto důkazů označil za další příklad porušení základního práva na spravedlivý proces.
7. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, případně i vadné řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný M. V. uplatnil ve svém dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Upozornil především na jím spatřované zásadní rozpory ve výpovědích obviněného F. V. a poškozeného, přičemž za účelem posouzení věrohodnosti těchto osob navrhoval jejich znalecké zkoumání. Tomuto důkaznímu návrhu však nebylo vyhověno. Oběma soudům nižších stupňů přitom vytkl, že spatřované rozpory jimi nebyly vzaty v úvahu, natož vyvráceny.
9. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný M. V. namítl, že hádky mezi spolubydlícími, byť jedna skončila udeřením poškozeného, nemohou být označeny za dlouhodobé týrání, natož za loupeže. Uvedl, že i kdyby připustil průběh dějů podle některých verzí poškozeného, absentuje např. u předání částky 18 500 Kč jakákoliv subjektivní stránka trestného činu loupeže. Dále také konstatoval, že z hlediska časové osy nemohlo být jeho vinou, že v bytě už předtím nešla elektřina, byly problémy s vodou atd. Vyčítat mu (obviněnému), že neplatil poškozenému nájem, je podle něj ve smyslu ultima ratio civilněprávní záležitost, nikoliv trvající trestný čin týrání či loupeže ve smyslu práva trestního. K trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014. V návaznosti na to uvedl, že je přesvědčen, že ani skutek 3), založený navíc v podstatě jen na nejhorší z verzí poškozeného, nepopisuje nepřetržité týrání poškozeného.
10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k němu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. požádal předsedu senátu o přerušení výkonu trestu.
11. K dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitky obou obviněných neshledal opodstatněnými. Zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci nespatřoval. Neexistuje podle něj ani vada opomenutých důkazů, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci činné soudy na důkazní návrhy reagovaly dostatečně, nepřehlédly je, ani je svévolně neignorovaly.
12. K obviněným M. V. uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že z obsahu skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním obou napadených rozhodnutí, vyplývají veškeré zákonné znaky předmětných trestných činů, včetně subjektivní stránky a znaku týrání. Za důvodnou neoznačil ani námitku porušení principu ultima ratio.
13. Navrhl proto, aby byla dovolání odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž vyjádřil svůj souhlas s učiněním i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 7 To 331/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že námitky obou obviněných lze ryze formálně podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění totiž své námitky směřovali do oblasti dokazování (skutkové), resp. namítli zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a vadu tzv. opomenutých důkazů. Obviněný D. V. soudům vytkl, že důkazy nehodnotily v souladu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož byla i učiněná skutková zjištění nesprávná, bez opory v provedených důkazech, a že porušily i zásadu in dubio pro reo . Oba obvinění pak namítli především nevěrohodnost poškozeného a obviněného F. V., resp. soudům vytkli, že se s rozpory v jejich výpovědích (jimi konkretizovanými) nevypořádaly. V souvislosti s tím argumentovali, že poškozený s obviněným F. V. nebyli znalecky zkoumáni. Takové námitky proto formálně odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě první a třetí tohoto ustanovení. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolání Nejvyšší soud posuzoval také z hlediska (obviněnými uplatněného) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
21. V posuzované věci však žádný, natož pak zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními shledán nebyl, a proto Nejvyšší soud nemá důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obvinění se přitom domáhali toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jejich představám odpovídajícím způsobem, přičemž prosazovali vlastní skutková tvrzení, aniž by zohlednili všechny relevantní ve věci provedené důkazy, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, což právě učinily soudy nižších stupňů.
22. Není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí (které odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.) vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněné vinnými ze spáchání předmětných skutků a jak je hodnotil. Své hodnotící závěry logicky a dostatečně zdůvodnil, a to ke každému skutku zvlášť. Zabýval se věrohodností provedených důkazů, přičemž akceptovatelným způsobem vyložil a odůvodnil své závěry o tom, proč výpověď poškozeného považoval za dostatečně spolehlivý základní kámen svých skutkových zjištění a v kontextu toho, proč nepřisvědčil obhajobě dovolatelů. Nejvyšší soud k tomu dodává, že byť jisté rozdíly ve výpovědi poškozeného existovaly, jím popisovaná základní dějová linka zůstala neměnná, přičemž v podstatných bodech byla tato výpověď podporována výpovědí obviněného F. V. či svědkyně A. K. Dovolateli akcentované rozdíly ve výpovědi poškozeného, případně mezi touto výpovědí a výpověďmi obviněného F. V. a svědkyně A. K. nelze přeceňovat a nelze jim přisuzovat takový potenciál, který by měl vést k závěru o nevěrohodnosti tvrzení poškozeného. Dodat lze, že naopak absolutní totožnost jeho postupných výpovědí by mohla vést k pochybnostem o jeho věrohodnosti, neboť by mohl být činěn závěr o jejich vymyšlenosti a naučenosti. Namítá-li obviněný D. V., že soud prvního stupně prakticky nezohlednil ve vztahu ke svědku M. D. (na rozdíl od poškozeného) otázku časového odstupu výslechu od konkrétní události, postačí k výpovědi tohoto svědka zmínit jeho závěrečné vyjádření „to, co jsem dnes uvedl o půjčkách (otázka půjčování peněz poškozenému ze strany obviněných byla zejména předmětem výslechu dotyčného svědka) , si nepamatuju“ , které dostatečně odůvodňuje závěr dotyčného soudu, že tato výpověď nemohla být věrohodným a spolehlivým zdrojem informací relevantních pro rozhodnutí v posuzované věci. K výpovědi obviněného F. V. lze dodat, že i když u hlavního líčení (viz závěr o jeho výslechu) zmínil problémy s pamětí a tvrdil, že „vycházel z toho, co mu přišlo“ (zřejmě měl na mysli obžalobu), nelze k ní přistupovat stejně jako k výpovědi svědka M. D. Jmenovaný obviněný totiž vypovídal o způsobu soužití obviněných s poškozeným, ale i např. o vzájemných vztazích mezi ním a obviněným D. V., velmi podrobně a konkrétně, přičemž se zmínil o takových okolnostech (podrobnostech), které rozhodně z obžaloby nevyplývají. Navíc v úvodu své výpovědi nic takového, co uvedl k dotazu obhajoby (problémy s pamětí), nezmínil. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud z této jeho výpovědi vycházel.
23. V těchto souvislostech je možno poznamenat, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí poškozeného a obviněného F. V. jako z přímých usvědčujících důkazů, podpořených také dalšími důkazy (zejména výpovědí svědkyně A. K.), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
24. Namítl-li obviněný D. V., že se soud prvního stupně nepokusil „ani předvolat“ svědka J. V., pak podstatným je fakt, že tento svědek byl v hlavním líčení vyslechnut, přičemž tento důkaz byl soudem prvního stupně zahrnut do jeho hodnotících úvah. Pokud soudům jmenovaný obviněný vytýká dále nezhodnocení protokolu o prohlídce těla poškozeného, resp. skutečností z něj plynoucích (na těle poškozeného nebyly nalezeny žádné viditelné zranění ani podlitiny), což má dokládat, že vůči němu nebylo pácháno žádné násilí, je třeba konstatovat, že absence známek poranění nemůže dokládat, že se obvinění vůči poškozenému nedopustili jednání posouzeného jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Jednak je opět třeba mít na zřeteli, že zde byl časový odstup od provedeného úkonu v podobě ohledání těla poškozeného od podstatné části posuzovaného jednání, takže případná zranění mohla být zhojena prakticky beze stop, jednak sám poškozený netvrdí, že by násilné jednání, jehož se vůči němu podle jeho slov obvinění dopouštěli, zanechávalo na jeho těle nějaké rozsáhlé, viditelné a dlouhodobě přetrvávající stopy.
25. Nutno tedy konstatovat, že učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, což potvrdil i odvolací soud, který se vypořádal s odvolacími námitkami, jež jsou do jisté míry obsahem i podaných dovolání. Za této situace nelze učinit závěr, že by zmíněná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
26. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
27. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Pokud jde o námitku v podobě tzv. opomenutých důkazů, je třeba uvést, že soud prvního stupně odůvodnil, proč nepřistoupil ke znaleckému zkoumání věrohodnosti obviněného F. V. a poškozeného, a to pro jejich nadbytečnost (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se s touto námitkou již vypořádal (bod 4. napadeného usnesení). Nelze proto hovořit o tom, že by bylo bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto opatření, resp. provedení navrhovaného důkazu.
29. Obviněný M. V. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka u skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku a nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno ovšem zdůraznit, že zde vycházel především z vlastní verze skutkového děje, odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Úměrně strohosti těchto námitek je možno ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že soudy zjištěné počínání obviněného muselo být úmyslem vedeno přímo z povahy věci, záměr v jeho konání je evidentní, kdy zjištěným způsobem nemohl jednat z nedbalosti. Jednání obviněného je přitom nutno posuzovat v celém jeho kontextu, tedy zohlednit jednak předchozí loupežné útoky, jednak celkový charakter zlého zacházení s poškozeným a konstatovat, že při posledním loupežném útoku již nebylo nutno se zřetelem k uvedenému užít vůči poškozenému násilí, jelikož postačila konkludentní pohrůžka bezprostředního násilí, jíž se obviněný M. V. dopustil společně s obviněným D. V. Z komplexu všech zjištěných a zmíněných okolností je přitom spolehlivě dovoditelné (je zjevné), že též obviněný M. V. jednal, pokud jde o zmocnění se věcí poškozeného, za použití násilí či v posledním případě pohrůžky bezprostředního násilí, úmyslně [ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Rovněž zlé nakládání, které bylo mířeno vůči poškozenému, bez pochybností vykazuje znaky týrání, protože bylo dostatečně intenzivní, hrubé a bezcitné a relativně stálé, což je v napadených rozhodnutích vyjádřeno (bod 23. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. a 9. napadeného usnesení odvolacího soudu). Ani v tomto směru nelze pochybovat o úmyslném zavinění obviněného. V návaznosti na to je třeba konstatovat, že závěr soudů nižších stupňů neodporuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, na které obviněný odkázal. Citovaným usnesením bylo sice vysloveno, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trvajícím deliktem, to však neznamená, že by jeho znaky byly naplněny výlučně nepřetržitým zlým jednáním vůči poškozenému, jak je patrně obviněným nesprávně dovozováno.
30. Rovněž námitka jmenovaného obviněného stran porušení principu ultima ratio vychází ze skutkových tvrzení, které tak, jak je obviněný podává, mu za vinu kladeny nejsou. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné uvést následující skutečnosti.
31. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
32. S ohledem na uvedené nelze v dané věci uvažovat o uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku již proto, že se jedná o zvlášť závažný zločin. Nadto jednání obviněného, resp. obviněných nevykazuje takové rysy, aby neodpovídalo ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykalo typově podobným případům trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a ani trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Možno dodat, že obecně okolnost, že k ochraně práv poškozeného by bylo možno použít i prostředků jiných právních odvětví než práva trestního, není důvodem pro neuplatnění prostředků trestního práva, jestliže skutková podstata trestného činu byla beze zbytku naplněna, a to navíc za okolností, které zvyšují společenskou škodlivost a jež byly shora v návaznosti na rozhodnutí obou soudů nižších stupňů rozvedeny. Zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje použití trestního práva v případě protiprávního jednání, které lze postihnout i prostředky civilního práva, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019). V dané věci přitom nebyli obvinění odsouzeni za to, že poškozenému neplatili „nějaký obvyklý nájem“ , jak tvrdil obviněný M. V.
34. Je třeba uzavřít, že námitkám obviněných Nejvyšší soud nepřisvědčil. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustili předmětných skutků, je správný. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž žádné důvodné pochybnosti o něm nevznikly. Tento skutkový stav pak byl rovněž správně právně kvalifikován.
V.
Způsob rozhodnutí
35. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
36. Obviněný M. V. v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu jmenovaného obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu