ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1044.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1044/2023-3087
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněné L. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2023, č. j. 8 To 98/2023-3033, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 137/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná L. P. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2023, č. j. 4 T 137/2017-2901, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku citovaného rozsudku) byla obviněná podle 198 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) let, za současného vyslovení dohledu nad obviněnou.
2. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2023, č. j. 4 T 137/2017-2901, napadla obviněná a stání zástupce (v neprospěch obviněné toliko do výroku o trestu) odvoláním. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 8 To 98/2023-3033, rozsudek Městského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku citovaného rozsudku) Krajský soud v Brně obviněnou odsoudil podle 345 odst. 3 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) let, za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem tohoto mimořádného opravného prostředku zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení. Naplnění dovolacích důvodů spočívá podle obviněné v tom, že soudy nerespektovaly právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení sp. zn. 6 Tdo 184/2021, stran opomenutého důkazu neprovedením výslechu M. P., kdy neprovedení tohoto důkazu nebylo v příslušném rozhodnutí odůvodněno. Dále uvedla, že nelze tvrdit, že se Zpráva nejvyššího státního zástupce o kontrole skončené věci ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015, týkala jiné trestní věci, i přes názor Nejvyššího soudu prezentovaný v jeho kasačním rozhodnutí. V této souvislosti namítla, že soud prvního stupně provedl uvedený záznam jako listinný důkaz, neučinil jej ovšem předmětem svých úvah, zejména pak z něj nevyvodil žádné závěry ve vztahu k provedenému dokazování a procesní použitelnosti důkazů, o nichž se záznam zmiňuje. Podle dovolatelky je zřejmé, že kontrola skončené věci ze strany Nejvyššího státního zastupitelství byla prováděna i u důkazů, o které oba soudy opřely svoje rozhodnutí o její vině, přestože je Nejvyšší státní zastupitelství označilo za pořízené v rozporu se zákonem. Rovněž vznesla námitky proti činnosti kolizního opatrovníka nezletilých dětí, který se s dětmi nikdy nesešel, neprostudoval trestní spis apod. Podle dovolatelky tak bylo řízení z důvodu nečinnosti kolizního opatrovníka zatíženo procesní vadou, neboť bylo porušováno právo nezletilých dětí, coby zvlášť zranitelných obětí, na jejich přístup k soudu. V podaném dovolání rovněž obsáhle cituje pasáže z odůvodnění rozsudků soudů, znaleckých posudků a již zmíněné zprávy NSZ (Nejvyššího státního zástupce). S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2023, č. j. 8 To 98/2023-3033, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státní zastupitelství. Ta předně uvedla, že ačkoliv obviněná označila v dovolání 2 dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uplatněné námitky odpovídají pouze dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o kategorii opomenutých důkazů, státní zástupkyně zmínila, že jejich existenci naznal ve svém kasačním rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 184/2021 i Nejvyšší soud, který výslovně formuloval, že pokud se odvolací soud rozhodl výslech svědka M. P. neprovést, bylo třeba tuto skutečnost v rozhodnutí odůvodnit. To nakonec učinil soud prvního stupně, který se důkazním návrhem obhajoby na výslech tohoto svědka zabýval, přičemž zdůraznil, že tento měl nezletilé děti v péči v době, kterou soud vzhledem k žalované trestné činnosti neposuzoval. Soud prvního stupně se podle státní zástupkyně rovněž zabýval závěry, které vyplývají ze Zprávy nejvyššího státního zástupce o kontrole skončené věci ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015. I k tomu se podle jejího názoru Nejvyšší soud v uvedeném kasačním rozhodnutí nad rámec své přezkumné činnosti vyjádřil, přičemž zmíněný záznam označil za důkaz provedený jako listinný s tím, že byl hodnocen a soudy se k němu vyjádřily. Podle jejích slov Nejvyšší soud vyzdvihl, že se tento záznam týká jiné trestní věci, přičemž je pojí pouze určité skutkové okolnosti. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že soudy dospěly po provedení řady důkazů k závěru, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, což odpovídá pravidlům spravedlivého procesu. Soudy podle jejího názoru postupovaly při dokazování a zjišťování skutkového stavu věci obezřetně, za současného šetření práv obviněné. Pokud jde o námitky dovolatelky ve vztahu k nečinnosti kolizního opatrovníka, ty podle státní zástupkyně nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů ( poukazovala mj. na to, že byl opakovaně navrhován výslech M. P., čemuž soud prvního stupně nevyhověl a jedná se tak o opomenutý důkaz; že se soud prvního stupně nezabýval pochybeními zjištěnými ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, která vyplývají ze záznamu o provedení kontroly ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015; zpochybnila postup kolizního opatrovníka aj. ), přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že se opakujícími námitkami obviněné podrobně a řádně zabývaly a vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit s tím, že na ně v plném rozsahu odkazuje. Pro úplnost však uvádí následující.
15. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a dostatečně formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 10. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
17. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit námitky obviněné týkající se nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu stran opomenutého důkazu, a to neprovedením výslechu M. P. a neodůvodněním takového postupu, a námitky týkající se Zprávy nejvyššího státního zástupce o kontrole skončené věci ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
18. Pokud jde o námitky týkající se nevyslechnutí svědka M. P., z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 184/2021, mimo jiné vyplývá závěr, že pokud se soud rozhodne neprovést obhajobou navržený důkaz, je nutné tuto skutečnost v rozhodnutí odůvodnit. V této souvislosti z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Důvody, proč nedošlo k výslechu uvedeného svědka, jsou rozebrány v bodě 59. rozsudku soudu prvního stupně. Z něj především vyplývá, že soud prvního stupně považoval tento výslech za nadbytečný především z důvodu, že svědek P. (i další terapeuti) měl předmětné děti v péči v době, která nebyla v souvislosti s danou trestnou činností posuzována. Názor soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, který považoval výslech uvedeného svědka za nadbytečný (bod 7. rozsudku). Nad uvedené je nutno dovolatelku upozornit a na pravou míru s ohledem na její argumentaci uvést, že v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 6 Tdo 184/2021, nebylo Nejvyšším soudem obecných soudů vytknuto, že nevyslechly uvedeného svědka, ale to, že se rozcházely ve svých závěrech ohledně potřeby zdůvodnění jeho nevyslechnutí (viz blíže bod 26. zmíněného usnesení Nejvyššího soudu). Ve vazbě k uvedenému důkaznímu návrhu je vhodné též zmínit závěry presentované předsedkyní komise znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (viz bod 35. rozsudku soudu prvního stupně).
19. Ve vztahu k námitkám, které se týkají Zprávy nejvyššího státního zástupce o kontrole skončené věci ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015, Nejvyšší soud konstatuje, že v usnesení, sp. zn. 6 Tdo 184/2021, se námitkami obviněné ve vztahu k této zprávě zabýval nad rámec své přezkumné povinnosti, což v usnesení výslovně uvedl. Na svých závěrech tak nemá Nejvyšší soud důvodu ničeho měnit. Navíc z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že mechanicky nepřejal závěry uvedené ve výroku usnesení ve věci činných policejních orgánů, jichž se zpráva týkala, nýbrž sám prováděl příslušné důkazy, které pak hodnotil (bod 60.). Závěry zmíněné zprávy dal soud prvního stupně do souvislosti s jinými důkazy, přičemž jednoznačně uzavřel, že z trestného jednání obviněnou usvědčuje především poškozený P., jehož výpověď soud považoval za jeden z klíčových důkazů (bod 64. rozsudku soudu prvního stupně). Na takto učiněných závěrech nemá Nejvyšší soud důvodu cokoliv měnit i s ohledem na jeho vázanost zjištěným skutkových stavem, z něhož v rámci dovolacího řízení vychází (viz. body 9. a 10.). K povaze této zprávy lze mj. zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3204/17 a IV. ÚS 3533/17.
20. Co se týče námitek ve vztahu k postupu kolizního opatrovníka, Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že žádný dovolací důvod vymezený v trestním řádu nenaplňují.
21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná v rámci dovolání neuplatnila žádnou relevantní námitku směřující proti právnímu posouzení jejího jednání (skutku) či proti aplikaci jiných norem hmotného práva. Z těchto důvodů se naplněním podmínek uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud nezabýval. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu a [ne] argumentaci obviněné, v čem májí spočívat důvody naplňující tento dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za nezbytné, a to mj. s ohledem na povahu tohoto mimořádného opravného prostředku a stanovení podmínek pro jeho uplatnění (prostřednictvím obhájce), uvést, že mu nepřísluší takové nedostatky podaného dovolání odstraňovat za obviněnou tím, že bude domýšlet směr zamýšlených úvah, jimiž snad měla v úmyslu dokladovat naplnění zmíněného dovolacího důvodu [viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07].
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost, přičemž je vhodné opětovně zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17 (viz shora bod 16.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu